Z časopisu Svědomí/Conscience 1/2012

Muž, který změnil svět
a dizident-prezident Václav Havel

Jára Meců

Hned v úvodu si nalejeme čistého vína: Kdyby nebylo muže, který změnil svět, amerického prezidenta Ronalda Wilsona Reagana, nebylo by dizidentů ani dizidenta-prezidenta Václava Havla se sametovou revolucí. O sametu, o nastolení demokracie v zemích porobených SSSR , o svobodě a k nastolení lidských a občanských práv se nerozhodovalo v Praze, ale jak snad ještě pamatujeme – u stolu velmocí.

Sametové záruky beztrestnosti byly Sovětskému svazu a jeho představitelům vedených Michalem Gorbačovem, zaručeny americkou velmocí vedenou R. W. Reaganem. Tu ochutnávku čistého vína z nezpochybnitelné Pravdy nabízím k zamyšlení všem pozůstalým vzpomínajícím nesmírných zásluh dizidenta-prezidenta V. Havla. Prezidenta dvou států - Československa i Česka. Při jeho odchodu na věčnost plakali všichni, včetně bývalých Čechoslováků, kteří po vymazání Československa z mapy Evropy mu nemohli přijít na jméno. Československo i bez dotazů k Čechoslovákům zmizelo ze světa a jim zůstaly opravdu jen oči pro pláč.

Známá a řekněme rovnou vzácně statečná publicistka Petruška Šustrová v L. N. 24. 12. to uvedla bez příkras. V Posledním slově nadepsaném Pohřbívání píše: „Rozhodně nejsem jediná, kdo s údivem a mírnou nechutí hledí na proudy krokodýlích slz, které pro Václava Havla přelévají lidé, co mu zaživa ani nemohli přijít na jméno. Vlastně se ale ty reakce daly čekat. I to, že člověk přišel v neděli k obrazovce, dole běžel pásek s oznámením, že zemřel Václav Havel, a nad ním si Václav Moravec s Petrem Nečasem povídali o běžných politických problémech. I to, že se Česká televize nakonec vzpamatovala, mohutně se přehoupla do druhého extrému a zahájila mohutné národní truchlení," píše Šustrová a také neopomene poznamenat: "Přečtěte si pár diskuzí pod různými blogy a sami uvidíte, že v Česku žije spousta lidí, kteří si vůbec nemyslí, že se Václav Havel zasloužil o svobodu a demokracií" zaznamenala publicistka Petruška Šustrová.

Jiný publicista Zbyněk Petráček (L. N. 28 12. Ve sloupku „Kam s ním?" píše m. j. „prosazuje se stavba jeho pomníku, spěšně se navrhuje přejmenovávání letiště, ulic či knihoven. Za 22 let od revoluce tu vznikly desítky pomníků, ale ty představují de facto jen splátky starých dluhů. Jsou buď obnovené (Masaryk, Wilson) nebo zpětně věnované (Churchill, Kafka, Hašek)." Nemohu si odpustit poznámku, že na stavby pomníků jsme kabrňáci. Ten nejmohutnější snad vůbec na světě byl Stalin nad Prahou! A monument Jaroslava Haška?Jeho pucfleka Švejka známe všichni. Žel, pro mnohé byl vzorem k posluhování a glancování holínek a lokajskému posluhování "až do roztrhání těla."

Nechme tedy posluhování i množství zásluh zemřelého dizidenta-prezidenta V. Havla a věnujme, aspoň trochu pozornosti výše zmíněnému, u nás dodnes téměř neznámému politikovi, který změnil svět a zažehl jiskru k osvobození porobených národů i naši tzv. sametové revoluce - R. W. Reaganovi. V létech studené války byl ten muž nazýván Belzebubem. "Nemůžeme vyhánět ďábla Belzebubem" řekl tenkrát "kdosi" západním novinářům. "Nejsem proti komunismu. Jsem jenom proti špatné vládě" prohlásil "kdosi" kdysi k západnímu tisku. Snad právě proto se po pádu komunistické tyranie nedočkal Reagan z české strany ani podání ruky natož např. Řádu Bílého Iva. Vřelého pozvání hned po sametové revoluci se v Praze dostávalo jen bývalým nejznámějším protiamerickým a protidemokratickým aktivistům jako třebas J. Fondové a F.  Zappovi.

Lidé s paměti si jistě bez námahy vzpomenou na to nejvíc proklínané, zatracované jméno v režimním tisku, na jeho karikaturu v podobě kovboje, ostrostřelce a zabijáka na stránkách Dikobrazu a všech tiskovin ovládaných partají. Nejnenáviděnější státník, zpodobňován jako lidožrout, jako válečný štváč sedící na nukleární střele býval na plakátech nesených nad hlavami organizovaně, poslušně bouřících demonstrantů v Moskvě, stejně jako v různých částech světa, kde ještě pátá kolona Sovětského svazu, jako komunistická Internacionála dožívala své dny. Bylo proč bouřit. Volebním rokem 1980 byl do čela největší bašty demokracie Spojených států amerických, a tím i do vedení svobodného světa, vynesen muž, jenž do detailů znal protivníka a věděl, co na něj platí. Tím pravým mužem v pravém čase na pravém místě byl čtyřicátý prezident USA Ronald Wilson Reagan. Hned po převzetí úřadu v Bílém domě mluvil otevřenou řečí a nikoho nenechal na pochybách (ani nás exulanty) o programu a konečných cílech nové americké zahraniční politiky. Vyhlašuje bezprostřední úkoly: "podporovat bojovníky za lidská práva všude ve světě - od Nikaragui až k Berlínu. "Upozorňuje, že "Čas se změnil, "že totalitní režimy mají odzvoněno a veřejně, bez diplomatického ubrousku, označuje Sovětský svaz za "Impérium zla, nepřítele světového míru a hlavního organizátora mezinárodního teroru. Prohlašuje, že Amerika se ocitá na prahu největšího období svých dějin. Svoboda je v útoku a svoboda nejen přežije, ale bude i triumfovat, upozorňuje na počátku roku Čas se opravdu změnil a prezident Reagan zahajuje největší bitvu, kterou o něco později nazývá "Globální demokratickou revolucí." Nastává, nejkritičtější desetiletí od konce druhé světové války, v němž se rozhoduje o válce a míru - o dalším bytí či nebytí lidstva. Dá se očekávat, že Sovětský svaz, který ve studené válce dobyl víc území než nacismus ve válce horké nesloží zbraně bez boje. "Musíme dozbrojit a mít takovou sílu, aby sověty jednou provždy přešla chuť k válkám, aby navždy vyloučili agresi ze svých spekulací... Musíme čelit sovětské nepříčetnosti a se vší rozhodností vystoupit proti mezinárodnímu terorismu inspirovanému a řízenému Moskvou, "volal v té době Reagan k americkému národu, světu, i k těm co slyšet nechtěli.

Po tvrdých slovech následovaly první tvrdé lekce. Blesková akce ozbrojených sil USA na Grenadě. Začal být izolován vliv Kuby, která je přinucena stáhnout své oddíly z některých zemí Afriky včetně 40 tisíc hrdlořezů z Angoly, přerušit dodávky zbraní (včetně těch z našich zbrojovek) do zemí Latinské Ameriky atd. Jako odpověď na sovětské rakety SS20, rozmístěné v ČSSR i v NDR (bez sebemenšího protestu obyvatel) jsou do západní Evropy urychleně dopravovány a k okamžitému odpálení připravovány Pershingy - rakety tzv.  první ho úderu a ve vojenské strategii  demokratických zemí lze pozorovat nebývalou obrannou aktivitu.

Žel  do tohoto článku nelze vtěsnat všechny velké a vpravdě historické zásluhy R. W. Reagana. Pro porobené národy střední Evropy a především PRO DIZIDENTY, bylo zvlášť důležité, že americká velmoc Reaganovými ústy prohlásila, že daný stav nepovažuje za trvalý a že BUDE PODPOROVAT TY VLÁDY A SKUPINY, JEŽ BUDOU USILOVAT O VĚTŠÍ NEZÁVISLOST NA MOSKVĚ. (Tímto rozhodnutím vlastně nepřímo začínal náš Listopad 1989. Kostky byly vrženy a řeč byla nadmíru jasná. Pak přišlo rebelující Polsko a k rebelování připravené Maďarsko. Čas běží tryskem. "Pochod svobody odstaví komunismus na smetiště historie", prohlašuje ve svém vskutku historickém projevu prezident Spojených států v britské sněmovně. Za kremelskou zdí se rozhoduje otázka, zda jít ke kapitulaci nebo do apokalypsy. To se už píše 6. listopad 1984 a tým Reagan - Bush dostává mandát na další čtyři léta. Reagan se stává nejpopulárnějším prezidentem od dob D. Roosevelta. V prosinci 1985 dochází k prvnímu setkání Reagan - Gorbačov na konferenci v Ženevě. Trvala tři dny. O jednáních za zavřenými dveřmi (celkem 14 hodin) Gorbačov prohlásil: Byla ostrá, někdy velmi ostrá" (...sharp, sometimes very sharp.) Podmínky západních demokracií reprezentovaných Reaganem byly velmi tvrdé. Později se o nich jeden z tehdejších Gorbačovových poradců vyjádřil slovy: "Chtějí po nás, abychom spáchali sebevraždu."

Čas ukázal, že onen vysoce postavený soudruh, jménem Lomejko měl pravdu. Vzpomínám na televizní poselství prezidenta Reagana k americkému lidu po návratu z mimořádné konference s Gorbačovem v Reykjavíku. Toho 13. října 1986 řekl mj. :"Pokud se sovětská politika nezmění, zajistíme,  aby se těm co bojují za svobodu a nezávislost dostalo podpory, kterou potřebují... "Mluvíme-li u nás o naších zásluhách na pádu diktatury, o našich zásluhách k nastolení svobody a demokracie mějme na paměti, že jsme ke svobodě došli jako poslední. Komunistické režimy už byly v troskách. Při takovém pohledu naše fanfáry při oslavování našich zásluh na porážce KSČ nabývají až kabaretní podoby. Porazili jsme komunismus až když už byl všude kolem nás mrtev. Píše se červenec 1989. V ČSSR mrtvé ticho a klid. Jako by nikdo nechápal, že se mění Evropa i svět. Žádné nadšení. Žádný razantní pohyb vpřed ke světlu. Zatím ještě Opatrní vyčkávají a jsou ve střehu. Pár dizidentů je občas zváno na západní ambasády, což STB ještě stále pilně natáčí. Zato Polsko v tom červenci bouří nadšením. Americký prezident Bush má projev v polském parlamentu a v loděnicích v Gdaňsku. V rodišti Solidarnosti, zvedá s Lechem Walesou ruce ve znamení vítězství. Stejně triumfální je jeho cesta do Budapešti. Bývalý Reaganův viceprezident dokončuje, už jako prezident Reaganovu práci.

Světem ještě zněla Reaganova výzva ke Gorbačovovi, aby zboural berlínskou zeď, když padající úlomky bortících se bloků této zdi začaly padat do sovětské kolonie zvané ČSSR. Obrovský exodus obyvatelstva z Honeckerova Německa vede přes (stále ještě Jakešovou komunistickou) Prahu a je posledním hřebem do rakve s politbyrem. Pražská loutková vláda ztrácí posledního loutkového spojence. Pražská mládež, konečně a jako prvá poznává agónií totality a cítí příležitost. Později se přidají režimem všelijak pokroucení tatíci, bývali funkcionáři s reformovanými soudruhy kvapně převlékají kabáty a všichni společně se pak za cinkotu klíčků radují s vítězství nad totáčem. No řekněte, kdo by nebyl dojat? I bývalý generální tajemník KSČ té konečně osvobozené mase lidí posílal z balkonu pusinky.

Řeknu vám, že když někdo mluví o zásluhách toho nebo onoho na porážce "komančů" moc dobře se to poslouchá. Neuškodí při tom velebení nejzasloužilejších držet mozek oběma rukama a nezapomínat na jedno staré moudro: CHCEŠ-LI ROZUMĚT PŘÍTOMNOSTI, UČ SE POZNÁVAT MINULOST.

Jára Meců, únor L.P. 2012

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí