Z časopisu Svědomí/Conscience 3/2011

Lužičtí Srbové mají již patrona svého národa

František Truxa

Český národ, který do doby národního obrození měl na kahánku, vděčí své zázračné záchraně dle názoru křesťanů a tedy najmě katolíků, za přímluvu svatých. Zejména patrona našeho národa - sv. Václava.

V blízké Lužici, kde ještě v 16. stol. tvořilo lužickosrbské obyvatelstvo více než 80 %, přežívá po tisícileté germanizaci kolem 50 tisíc srbsko-řečných obyvatel. Je to div, že v zemi, kde od r.1870 bylo zakázáno srbské vyučování, srbské bohoslužby a sňatek byl povolen jen při znalosti německého jazyka, a v Dolní Lužici za srbsky pronesené slovo ve škole musel žák přinést německy tisíckrát napsanou větu „Nesmím ve škole používat vendského jazyka" se ještě kolem 300 tisíc lidí hlásí k srbské identitě anebo je si vědomo srbského původu.

Pro záchranu nám blízkého národa, z jehož řad u nás působila řada kněží, učitelů i umělců, budou obyvatelé Lužice potřebovat v nebi oddaného přímluvce. Není ke cti naší katolické církevní hierarchie, že ignorovala blahořečení kaplana Alojse Andrického drážďanským biskupem J. Reinertem 2. 7. 1998 na mši v Rožantu, která byla vysílána i v srbském rozhlase. Při nezájmu většinového tisku informoval alespoň zpravodaj Křesťansko-sociálního hnutí a měsíčník Slovanská vzájemnost.

Přitom jsou katoličtí Lužičtí Srbové příkladem pevné křesťanské víry, která je tak vzácná v dnešním sekularizovaném světě bez morálky, skromnosti a sociálního cítění, kdy místo křesťanské lásky je upřednostňována bezohledná honba za majetkem. Malý slovanský národ měl nejvýznačnější své zástupce z řad duchovních. Největším jejich básníkem byl P. Jakub Bart-Čišinski, ale vynikající byl i pozdější P. Josef Nowak - nejen kněz, ale i redaktor a význačný básník.

Tato nesmírná oddanost víře kulminuje v rodině Andrických. Již předčasně zemřelý P. Miklaš Andricki (1908) byl známý i horoucí láskou k těžce zkoušenému národu. V r. 1914 se v Radworu národnostně uvědomělému učiteli narodil syn Alojs Andricki, Z 6 dětí šli všichni 4 synové studovat bohosloví. Jeden padl jako příslušník Wehrmachtu, ale 3 se stali kněžími. Alojs již jako student teologie se stal redaktorem časopisu Serbski student a byl vysoce oblíbený mezi srbskou mládeží. Primici slavil 6. 8. 1939 v rodném Radworu. Represe proti srbskému národu (včetně pálení srbských knih za nucené účasti dětí) vedly k odporu statečného kněze, který byl koncem r. 1941 znovu zatčen a následně vězněn i s dalšími duchovními v koncentračním táboře v Dachau. Zde jednak nadále působil jako duchovní a jednak se snažil držet optimistickou náladu. Obětavě ošetřoval i nemocné spoluvězně, ale sám se při tom nakazil tyfem a byl následně 3. února 1943 zlikvidován příslušníkem SS smrtící injekcí.

Katoličtí Lužičtí Srbové se svěcením pomníku sv. Cyrila a Metoděje přihlásili ke křesťanskému společenství evropských slovanských národů. Každodenními modlitbami dosáhli vyslyšení u papeže Benedikta XVI., který prohlásil Alojse Andrického za mučedníka a tak bude první lužickosrbský svatý v Drážďanech 13. června 2011 svatořečen.

Závěrem lze použít nápis na násilím uzavřené srbské škole v Chrosčicích : „Zo budžemy to daj Bóh. A my zos smy." Volně – „Za svoji budoucnost prosíme o pomoc Boží, ale přes všechnu nepřízeň jsme vytrvali.“

František Truxa, člen společnosti přátel Lužice, Jablonec n.N. 16.4.2011

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí