Z časopisu Svědomí/Conscience 3/2011

Paměť národa

František Šemík

Ve Zpravodaji KPV číslo 2/2011 byla uveřejněna úvaha o budoucnosti KPV. Autor (Č.Č.) předkládá úvodní tezi, nadepsanou Organizační záměr, v níž se zabývá výhledem občanského sdružení KPV-ČR do budoucnosti.

Cílem článku je projednat a navrhnout budoucnost Konfederace, respektive její perspektivy pro další volební období, případně doporučit Sněmu v letošním roce ke schválení příslušná výkonná opatření.

Autor tohoto článku vychází z obecně známé organizační situace KPV. jejíž vysoký věkový proměř členské základny podstatně a nevratně „ovlivňuje úbytek počtu přežívajících a dožívajících základních členů naší Konfederace, tedy politických vězňů komunistického režimu."

Autor článku dále požaduje zásadní řešení, které by podle něho bylo „spojeno nutně s realizací vnitřního organizačního opatření, o němž může rozhodnout jen sněm jako nejvyšší orgán KPV ČR". Podle jeho názoru by „případný odklad projednání až na sněm v roce 2013 mohl mít za následek spolkové existenční problémy KPV, které by v uvedeném období již nebyly řešitelné."

Součástí citovaného článku je pak Důvodová zpráva, završená šesti tezemi, které mají řešit pokračování činnosti Konfederace před jejím úplným rozpuštěním tak,

- aby nemohlo docházet k přehlasování politických vězňů oněmi členy KPV, kteří politickými vězni nejsou (rodinnými příslušníky),

- aby do vedoucích funkcí byli navrhováni jen političtí vězňové,

- aby nemohla KPV pokračovat ve své činnosti bez politických vězňů, to znamená nepřipustit přechod do nástupnické organizace příbuzných bývalých politických vězňů, jak je tomu například v systému současné organizace „bojovníků proti nacizmu",

- aby byla přijata opatření v oblastí organizační struktury KPV pro dobu před definitivním ukončením činnosti organizace,

- aby byla změněna ustanovení Stanov KPV (čl. 24/2) schválením klíče pro převod majetku do rukou politických vězňů v případě likvidace Konfederace,

- aby byla již nyní provedena věcná a finanční inventura všech závazků a práv, včetně předběžného rozhodnutí, jak s nimi v případě likvidace Konfederace bude naloženo.

Na členské schůzi pobočky KPV číslo 20 v Jablonci nad Nisou, konané dne 25. května 2011, byly projednány Názory a úvahy, týkající se budoucnosti Konfederace KPV včetně úvodní stati shora citovaného článku a bylo konstatováno, že autor (Č.Č.) se sice zabývá obšírně procedurou technického řešení případného ukončení činnosti organizace, jeho termínem, majetkoprávními záležitostmi, které takové ukončení činnosti nepochybně vyvolá, nicméně v jeho stati chybí to nejpodstatnější, co by mělo zajímat každého „mukla":

Jak bude do budoucna zabezpečen odkaz dějinného období protikomunistického odboje? Jak poslední žijící účastníci zajistí v paměti národa trvalou památku perzekucí ze strany komunistické diktatury v období 1948-1989?

Budoucnost konfederace PV

Ústředí Konfederace politických vězňů se nezabývá problematikou budoucnosti své organizace poprvé. Například 10. dubna 2007 předložilo svým pobočkám dotazník, nazvaný Průzkum našich sil, možností a schopností.

Dotazník obsahoval mimo jiné otázky, které se vztahovaly k jednotlivým členům našich poboček, také jednu zásadní, podstatnou otázku, jež se netýkala pouze jednotlivých členů, ale přímo budoucnosti samotné Konfederace. Ta otázka zněla: Můj názor na budoucnost KPV (kdy by měla ukončit svou činnost; nechat KPV vymřít; nahradit KPV jinou organizací

Odpověď na tuto otázku se dotýká nás všech, a proto jsme se tehdy rozhodli zvednout hozenou rukavici a otázku projednat společně na členské schůzi. K čemu jsme tehdy dospěli? Připomeňme si naše tehdejší závěry:

„Nejde jen o instituci, nebo její název, ale o sám cíl našeho usilování, o smysl našeho odporu proti bolševismu a materialismu vůbec, který poznamenal naše životy, naše rodiny a celý život našeho národa ve dvacátém století; jde o osud příštích generací a posléze o budoucnost našeho státu, našeho kontinentu a celého světa, za které neseme svůj díl odpovědnosti.

Ukončit činnost, nechat vymřít? To by znamenalo: po všech obětech, které jsme přinesli sami a zejména naši mrtví, oběti bolševického zla, vypravit sami sobě potupný pohřeb, trpký pohřeb ideálům, které jsme vyznávali a pro něž jsme trpěli. Taková varianta nemá smysl, znamenala by kapitulaci před zločinným protivníkem, byl by to konec, ne Konfederace politických vězňů, ale ostudný konec Konfederace Polepšených Vězňů, takovou radost svým protivníkům neuděláme! Takovou bolest svým zesnulým, umučeným bratřím a sestrám nezpůsobíme!

Na druhé straně si musíme přiznat, že přirozený vývoj našich životů nás postupně přivádí k prahu smrti, odcházíme - jak pevně věříme – na věčnost a opouštíme své životní dílo na této zemi nedokončené, ale vesměs s přáním, aby ti, co přišli po nás, v něm pokračovali a aby ideály, pro něž jsme žili, a s nimiž umíráme, s námi nezemřely, ale dále se v dalších generacích rozvíjely a upevňovaly, aby lidstvo a v něm náš národ, se dočkalo stále lepších časů, než jaké byly přisouzeny nám.

Jsme - bohužel - svědky toho, že i organizace bývalých politických vězňů nedosáhla zdaleka naplnění ideálů, pro něž jsme my sami i ti, kdo odešli před námi, žili, trpěli a umírali. Nedočkali se oni ani my spravedlivého potrestání zla, jež poznamenalo životy posledních generací.

Byli jsme bohužel svědky toho, že Konfederace bývalých politických vězňů mnohokrát selhala, byla tolikrát zneužita po Listopadu '89, který měl přinést nápravu. Naše organizace byla vedena jinam, než jsme očekávali, nedosáhla potrestání viníků obludného komunistického režimu, nebylo dosaženo plného uznání Třetího, Protikomunistického Odboje a my postupně odcházíme z tohoto světa s vědomím, že jsme byli podvedeni. Konfederace nebyla vždy důraznou v prosazování našich oprávněných požadavků, místo spravedlivého zadostiučinění zakoušíme leckdy výsměch našich někdejších perzekutorů, udavačů, konspirátorů, vyšetřovatelů, soudců, prokurátorů či bachařů, kteří vyměnili obratně a vychytrale 'vedoucí úlohu Strany' za ekonomickou nadvládu zločineckých mafií a znovu všem vnucují svou vůli, ponechávajíce nám jen úlohu kladečů věnců a uctivých uponížených prosebníků o drobty, jež spadnou z jejich bohatých stolů. Ti mladší z nás, kdo mají ještě sílu vzdorovat jejich ovládání věcí veřejných, jsou vláčeni po mnohaletých soudech a Konfederace se jich nezastane. Ano, máme na mysli například kapitána Hučína, od jehož kauzy vedení Konfederace dalo ruce pryč, a posléze mu dokonce pozastavilo členství v rozporu s vlastními Stanovami, máme na mysli hanebné kriminalizování těch, kdo se odvážili postavit zločinnému komunismu se zbraní ruce, jako například rodina Mašínových."

Tenkrát v roce 2007 jsme dospěli k závěru, že nelze jednoduše naši organizaci zrušit, nechat vymřít, že tudy cesta nevede! Čestným východiskem pro nás se zdál postupný přechod v novou organizaci, která by měla jako cíl záchranu, obrodu našeho, tolik zkoušeného, národa, která by měla dále uchovávat ideály, jimiž jsme žili a pro něž naši bratři a sestry trpěli a umírali.

Dospěli jsme k závěru, že nezbývá než se postarat, aby pro další budoucnost našich ideálů byla Konfederace reorganizována a posléze nahrazena organizací novou.

Možné východisko

Jaké jsou cesty k tomuto cíli? Doporučujeme postupné přebudování naší organizace ve třech etapách:

1. etapa (uvnitř stávající KPV): Přidružené členství

Kompenzovat nevyhnutelný přirozený úbytek členstva zřízením Institutu přidruženého členství. Již před mnoha lety isme navrhovali v rámci reformy Stanov přidružené členství sympatizantů z řad komunisty pronásledovaných organizací jako byl Junák, Sokol, Orel, členové PTP, studenti z persekvovaných rodin, členové starých vesnických rodů atd.

2. etapa (navenek): Paměť národa

Nastartovat slučovací procesy mezi organizacemi Prvního (protihabsburského) , Druhého (protinacistického) a Třetího (protikomunistického) Odboje a vytvořit společnou celonárodní organizaci na celkem nejširší bázi s pracovním názvem Paměť národa a pod heslem „Učme se z dějin!

Stručně řečeno: Pojďme zpět k pramenům, zpět ke kořenům1).

Poznejme počátky našeho národa a veďme k tomuto poznání naši mládeži Prosaďme k tomu účelu rozšíření počtu hodin dějepisu na školách!

Dědictví Keltů a Praslovanů. Dědictví antiky a křesťanství. Vše pozitivní v našich dějinách: ideje svatováclavská, cyrilometodějská, husitská, českobratrská, probuzenecká, boj za národní svébytnost, obrození, ekonomickou samostatnost, sociální spravedlnost, odboj proti všem deformacím a cizorodým negativním myšlenkám, které ohrožovaly a mařily pozitivní vývoj, takže si vynutily zdravá odbojová hnutí. Tak tomu bylo od počátku našich dějin, ale nejživější jsou nám zkušenosti posledních generací: trojí odboj (antihabsburský - legie, antinacistický, antikomunistický) a současně boj za něco, totiž za národní existenci, svébytnost a sebevědomí.

Poučili jsme se:

Jsme pro: Evropu národů, svět svébytných kultur a kontinentů.

Jsme proti: tajným organizacím (zednářství a pod.)

3. etapa (vize budoucnosti): Národní obroda

Říkáme

ANO: Evropě národů, svazku národních států

Obrozený svobodný národ ve společenství svobodných nezávislých národů se musí vrátit ke zdrojům, kořenům, a na podkladě historických zkušenosti obnovit vše pozitivní a vyvarovat se všeho negativního: Proto například

-  obnoví ve školách solidní vyučování dějepisu (české dějiny, evropské dějiny, světové dějiny)

-  obnoví ve školách národní výchovu (úcta k mateřskému jazyku, národním a státním symbolům, národním a regionálním obyčejům: kroje, svéráz, české národní písně)

-  prosadí zákon o státním jazyce (mimo jiné neudělovat občanství případným imigrantům bez toho, že prokážou státní zkouškou znalosti českého nebo slovenského jazyka, literatury, dějin a kultury),

-  obnoví ve školách v rámci občanské výchovy i výchovu k respektu a toleranci jiných národních kultur,

-  zavede povinné vyučování druhého (mezinárodního) jazyka: Doporučuje se Esperanto,

-  zásadně omezí případy tak zvaných 'utajovaných' skutečností na absolutní nezbytné minimum (Jinak by se nedodržoval princip rovnosti všech občanů před zákonem!) a tak bude minimalizovat zasahování tajných služeb do soukromí občanů,

-  naopak maximálně rozšíří právo občanů na přístup k informacím a tak zprůhlední činnost všech státních (veřejných) organizací: Lid má právo na informace,

-  zajistí rychlé jednání soudů (uloží soudům všech stupňů, aby zveřejňovaly lhůty projednávaných kauz s potřebným odůvodněním,

-  energicky bude postupovat proti veškeré kriminalitě, zvláště drogovým dealerům a zločineckým mafiím a jejich průnikům do státních a veřejných orgánů a bude zajišťovat jejich rychlé a přísné potrestání,

-  bude exemplárně trestat přehmaty orgánů, činných v trestním řízení, a soudců, včetně případné jejich hmotné odpovědnosti za chybná rozhodnutí,

-  přirozené právo včetně Desatera bude jako vyšší mravní princip nadřazeno normám civilního práva,

-  vybuduje se Síň národních tradic a  Památník národních hrdinů (Slavín)2)

Říkáme

NE: Tajným organizacím (zednářství, tajným službám, všelijakým internacionálám), které směřují k potlačování národní svébytnosti a přetavování všeho lidstva v nějakém 'multikulturním kotli'

Tak se tomu stalo např. v USA, kde se vytvořila uměle „národnost" americká a postupně se potlačily národní znaky imigrovavších lidí, kteří přijali cizí řeč a pozbyli v druhé, třetí generaci vlastní jazyk. Nese to nepřehlédnutelné potíže právě dnes, když se hlásí o svá práva a bouří se: původní obyvatelé, iberoameričané, afroameričané a další. Poučme se z dějin vlastních i cizích! Učme se z přírody, kde vyrůstají vedle sebe různé rostliny, živočichové, biotopy a my se je snažíme správně (!) zachovat před ohrožením a zánikem. Nesmíme dopustit, aby byli nakonec Češi nebo Slováci kvůli nepřirozenému vývoji ohroženým druhem! Přirozenou je jednota v mnohosti, nikoliv monokultura (Srv. lesy)

Pravdivé a hluboké poznání vlastních dějin pomůže mladé české generaci najít odpovídající místo v budoucí Evropě a ve světě. Když se náš národ vrátí ke svým dějinám, ke svým zdrojům a kořenům své národní existence, bude schopen se zdravě rozvíjet a plnit v duchu své slavné minulosti a na základech evropské anticko-křesťanské kultury své poslání v Evropě i ve světě. Bude se moci odpovědně přihlásit a přispět k Evropě národů a k světu svébytných kultur a kontinentů.

Naše osudy oscilují mezi svobodou (volností) a vázaností (ukázněností). Bezbřehá svoboda se stává nevázanosti a nekázeň zavádí posléze v otroctví diktatury.

Optimální, vyvážený vztah těchto hodnost je vyjádřen principem: Volnost, nakolik je jen možná, vázanost, nakolik je nezbytně nutná, péče o ducha co největší!

Závěr

Dvacáté století, v němž se odehrávala největší část našich životů, bylo jen vystupňovanou érou lidského utrpení, jímž jsou poznamenány celé dějiny lidstva. Jsou to dějiny utrpení, bolesti, zrad, sobectví, zklamaných nadějí. Naše planeta se postupně stávala slzavým údolím a kontinuálním pohřebištěm. Archeologové čtou z otevíraných hrobů otazníky po smyslu lidských dějin. Bolest je společným jmenovatelem všech lidských osudů i lidstva jako celku. Dvacáté století však prokázalo trend gradace zla, všudypřítomných otřesů, tektonických i morálních, a potvrdilo opakovaně, že největší hrůzy, jimiž lidstvo prochází, nejsou působeny přírodními katastrofami, největší hrůzy si připravují lidé sami sobě.

Lidské dějiny jsou však také dějinami sebeobrany proti zlu.

Jsou dějinami lidské ušlechtilosti, nezištných obětí, heroizmu lidské lásky. Lidské dějiny jsou očistcem, v němž nevinní platí za zlobu viníků.

Všichni jsme ve svých životech prošli tímto slzavým údolím a stáli jsme permanentně na rozcestích mezi dobrem a zlem. Stáli jsme dennodenně před volbou, kterou cestou se vydat, na čí stranu se postavit, za co se angažovat a proti čemu bojovat.

Zvykli jsme se dívat na své životy jako na odboj: první, druhý, třetí a nevím kolikátý ještě na nás čeká. Téměř jsme někdy zapomínali, že naše životní úděly nejsou jen odbojem, bojem proti něčemu (zlu), ale že jsou a mají být také bojem za něco (dobro).

Po všech životních a dějinných zkušenostech pochopme, že v tomto boji proti něčemu a za něco se musíme spojit, ne pod mocí diktátorů, ale pod moudrým rozhodnutím svého svědomí v jeden proud.

Slavný ruský sociolog3), napsal, že krize našeho věku skončí, až lidstvo skloní svá kolena a vyzná: „Blahoslavený, jenž přichází ve jménu Páně".

Zakladatel Československé republiky, T. G. Masaryk, je znám svým výrokem: „Ježíš, ne Caesar!"

Nuže tedy, spojme své síly: Vytvořme jednu mocnou celonárodní organizaci bojující proti zlu a za dobro našeho národa a posléze celého lidstva!

Paměť národa a paměť lidstva nás nabádají společně vykročit na cestu dobra proti zlu.

Železný Brod 25. května 2011

František Šemík

1) Srv. cyklus Zpět k pramenům herce pana Luďka Munzara, vysílaný v České televizi

2) vzor viz např. Izrael (Jad Vašem)

3) Viz:   Pitirim A.Sorokin. Krize našeho věku. česky Praha 1948

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí