Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2011

Vášnivý a trnitý "ochotník"

Barbara Semenov

Za druhou návštěvou v australském přímořském letovisku Coolum jsem jela s nejistotou a dokonce s mírnou obavou v srdci. Stanislav Volek ze Sydney o muži, u kterého jsem se rozhodla zastavit na cestě z Noosa do Brisbane, napsal: "Jeho humorná satira náleží do té nejhorší kategorie: za prvé uráží a za druhé všechny. Autor totiž nepatří mezi opatrné kritiky, kteří se z bezpečného zápecí tvrdě a nekompromisně strefují svými dikobrazími ostny do nešvarů druhé strany barikády. Autor naopak pohrdá pohodlným živobytíčkem pěvce chlebodárců a nebere si servítky před nikým a ničím... Také nezavírá oči před žádnou pravdou, byť by to bylo proti duchu politické správnosti exilového tábora...".

To mne lákalo a současně odrazovalo. Jaký bude skutečný Stanislav Berton, neúnavný a neodraditelný hledač pravdy, který se na konci pozemské pouti ohlíží za svým plným šestaosmdesátiletým životem? Byla jsem příjemně překvapena. Za prvé na svůj věk nevypadá a za druhé chová se ještě mlaději. A protože má také sklon k okamžité přímosti a otevřenosti, dozvěděla jsem se za pár hodin o dalším pozoruhodném krajanském osudu.

Stanislav Brzobohatý ‑ Berton jej načrtl ve svém životopise "Od nožců k protinožcům", kde popsal své exilové začátky, jak říká ‑ začátky od píky. V letech 1948 ‑ 1952 pracoval jako podvrátný v londýnském předměstí Earťs Court na noční službě ve velkém činžáku Chatsworth Court. V klidnějších služebních hodinách četl české a anglické noviny a knihy a zároveň začal sám psát. Vzpomíná na to:‑ "O tehdejších politických poměrech v poúnorovém komunistickém Československu, jakož i o počátcích rozháraného exilu bylo těžké, jak pravil římský klasik, nepsati satiru (Difficile est satirám non scribere)."

Napsal kolem 300 epigramů zveřejněných ve sbírkách "První kopa trní", "Druhá kopa trní", "Hornická balada", "Padni komu padni". Vydání "Třetí kopy trní" v roce 1955 bylo narušeno tíživou starostí o rodinu s třemi malými syny. Na exilovou činnost, psaní, režii literárních, vzpomínkových pořadů a ochotnického divadla v Národním domě na West End Lané v Londýně nezbýval čas, peníze ani energie. Stanislav Berton živil svou rodinu výrobou bižuterie, pracoval dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu. Za dvacet let neměl jedinou dovolenou. Žil v nezáviděníhodných duševních podmínkách, často frustrovaný, protože nemohl rozvíjet a uplatňovat svůj spisovatelský, herecký a hudební talent.

V roce 1964 se přestěhoval s rodinou do Sydney, v roce 1977 prodal výrobu a začal maloobchod s bižuterií a stříbrnými šperky. Konečně se mohl vrátit ke svému nejmilejšímu koníčku ‑ studiu historie. Stanislav Berton mi prozradil, jak kdysi dávno v mládí se mu otevřely oči, když z vlastní zkušenosti poznal, jak je to s mediálním klamáním lidu a jeho přezíráním, které zachází až do neomluvitelné lhostejnosti vůči lidským životům. V ten stěžejní okamžik si již jako mladík předsevzal, že bude do konce svého života odhalovat lži a společenské nepravosti za každou cenu.

Říká, že s prozřením mu začaly v hlavě fungovat poplašné zvonky: "Každý člověk není dobrý člověk. Některým velikánům minulosti i současnosti by se člověk, kdyby mohl, nejraději vyhnul na sto honů. Jejich zločiny proti lidskosti převyšují vrchol Everestu." Po celý život má v zákrutech mozku zasety verše Karoly Kuzmányho, slovenského luteránského kazatele, buditele a básníka 19. století, které se staly jeho filozofickým krédem: ‑ Kdo za pravdu hoří v svaté oběti, /kdo za lidská práva život posvětí, /kdo nad křivdou bídných slzu vyroní, /tomu naše píseň slávou zazvoní. /Kdo si stojí v slovu, byť se shrknul svět, / kdo si statečnosti v nebi věnec spleť, /koho dar nesvede, hrozba neskloní, /tomu naše píseň slávu zazvoní.

Po dlouholeté pátrací exkurzi do nedávné československé historie se Stanislavu Bertonovi skutečně podařilo odhalit závažné nepřesnosti v historickém zpracování okolností atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharta Heydricha a v této souvislosti i označit a usvědčit sokolského odbojáře Ladislava Vaňka ‑ Jindru z dvojnásobné zrady, která měla na svědomí mnoho lidských životů.

Existuje dnes celý seznam písemné tvorby všeho druhu a jména několika desítek autorů, odvolávajících se na Bertonovy objevné výlety do vždy konformně naladěné české i zahraniční historie. Podle Wikipedie je dnes Stanislav Berton "český exilový vydavatel, historik, editor, básník, překladatel a ochotník". V anglické verzi "publisher, historian, editor, translator and amateur".

Stanislav Berton nad tím uvažuje: "Překladateli nebylo známo, že v české mluvě je ochotník ten, "kdo hraje divadlo ze záliby, ne z povolání". To byli moji rodiče. Já sám byl však po maturitě skutečně zaměstnán jako inspicient a herec až do totálního nasazení na podzim 1944 v Beskydském divadle v Hranicích na Moravě. Na první pohled se mi nezamlouval termín amateur/amatér, to je ten , kdo se věnuje něčemu ze záliby, ne z povolání. Po dlouhém dumání jsem došel k názoru, že překladatel má vlastně pravdu. Vše co jsem napsal a vybádal a zveřejnil jsem dělal ze záliby. Pro českou věc".

Stanislav Berton ‑jeden z krásných příkladů Čechů s velkým Č a bez hranic.

Barbara Semenov, vydavatelka Čechoaustralala

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí