Z časopisu Svědomí/Conscience 5/2011

Franz Josef je mrtev, jeho strategie žije

František Rozhoň

Ve středověku měl panovník moc finanční, vojenskou a zákonodárnou, byl však pouze prvním mezi rovnými, i svatováclavská koruna byla vládci jen propůjčována. Za vlády Habsburků se však panovník stal posvátným a neodpovědným, jejich absolutismus se upevnil za třicetileté války a tereziánský zákoník roku 1768 otevřeně vyhlásil za největší hřích, trestaný i smrtí provazem, hřích proti panovníkovi, Bohu, církvi a státu. Otázku, je-li někdo víc než první mezi rovnými, řešíme i časech dnešní zastupitelské demokracie.

I císařpán Franz Josef I. (vládl 68 let) vedl říši k zastupitelské demokracii. Sám v ní však měl více vlivu, než mu dávaly zákony, a ze vztahu císař - občané mizela fair play, kdysi běžná v západní civilizaci. Už nástup Franze Josefa I. na trůn doprovázelo podvádění občanů. Vláda knížete Felixe Schwarzenberka budila dojem, že uskutečňuje a prohlubuje sliby z revolučních časů roku 1848, ovšem jemnějšími metodami a za rozumného řízení„shora.“ Ve skutečnosti vláda vymoženosti revoluce drtila jednu po druhé. Občanské svobody ale nebyly úplně zlikvidovány, formálně platily dál, avšak soustavou zákonných norem byly fakticky okleštěny, zpola zbaveny obsahu.  Tak to shrnul pořad Toulky českou minulostí.  

Po výprasku od Prusů císařpán „zaručil“ občanům další práva. Navzdory zásadě věda a její učení je svobodné však rozhodl politik (Lueger) vysoké školy musí být dobyty"; doplatil na to i profesor práva Wahrmund a roku 1909 ve spisku Lehrfreiheit? (Svoboda učení?) ukázal, že krásná slova ústavy nestačí proti zlé vůli politiků a úřadů.

Franz Josef I. také dal najevo, že loajalitu lidu necení. Když mu ve válce s Prusy teklo do bot, byli Češi převážně loajální – E. Grégr nabídl k obraně všechny domácí síly, i studenti chtěli postavit akademickou legii. Pak však ne loajální Češi, ale kverulanti Maďaři dualistickým uspořádáním říše získali faktickou samostatnost. Není divu, že v příští velké válce císařpán našel v Čechách méně loajality a více odboje. Už mu nepomohla ani krutost – když redaktor J. Kotek na schůzi v prosinci 1914 proti hrozbě poněmčení postavil víru ve vytvoření samostatného českého státu, byl ještě před Vánoci popraven. Podle některých pramenů na 100 tisíc Čechů a 40 tisíc Slováků - řečeno pozdějšími slovy Jana Patočky – následně ukázalo, že „jsme hodni nejvyšší hodnoty svobodné" lidskosti - důstojenství samostatně a z vlastního rozhodnutí jednat." Po rozbití Rakouska-Uherska německými poslanci (vyhlášením Deutsch - Österreich jako součásti Německa 21. 10. 1918) bylo vyhlášeno i Československo.

Franz Josef I. je mrtev, ale jeho strategie žije dál. Už Samet provázelo unfair počínání - minulý režim byl uznán za zločinný, ale spáchané zločiny byly nechány víceméně bez trestu. Tehdy se lidé proti tomu moc nebouřili, nešlo jim o pomstu za minulost, důležitější byl slib o naplnění hodnot revoluce, že budou žít svobodně a důstojně. Listina práv a svobod jim teoreticky stále dává právo stavět se proti těm, kteří druhým brání žít svobodně a důstojně.

V dnešní praxi premiér i „zákonodárci“ zůstávají ve funkcích, přestože Ústavní soud nejednou označil jejich činy za protiústavní. Zato jsou trestáni někteří z těch, kteří se staví nezákonnostem moci. John Bok se 28. 5. 2010 postavil městským policistům, kteří zneužili řešení dopravního přestupku k tomu, aby zjevně bezdůvodně (a tudíž nezákonně) perlustrovali celou osádku auta a navíc přítomné Romy posílali do Anglie (což u nás bývá hodnoceno jako rasismus). Mladý silný strážník situaci vyřešil tak, že došlo k „pošťuchování“ mezi ním a důchodcem s nemocnou páteří J. Bokem, při němž prý strážník přišel „k modřině“. To státní zástupkyně označila za „zločin násilí proti úřední osobě" a před soudem strážníky označila za „ochránce zákona“ - ač ani bolševik si netroufl tvrdit, že kdo porušuje zákon, má ochranu jako úřední osoba. Dále podle státní zástupkyně J. Bok neměl právo vstoupit do (nezákonného) průběhu akce strážníků; mohl prý si jen dodatečně nechat akci vysvětlit, pokud by se prokázal opravňujícím průkazem. Tak státní zástupkyně posunula Česko na úroveň totalitní vojensky organizované společnosti, v níž jen nadřízený může zastavit páchání zla, ostatní o něm mohou jen dodatečně diskutovat, pokud to řády či nadřízený dovolí.

Při posametových podvodech se podle podnikatele A. Babiše v Česku prošustrovalo 2 000 miliard korun, další miliardy dál ztrácíme třeba kvůli neochotě ministra financí správně nastavit daň z nafty. Orgány činné v trestním řízení jsou při těch zprávách klidné, jakoby pachatelům chystaly sametový trest – víceméně beztrestnost. To štve mnohé občany a jeden z nich řekl ministru financí Kalouskovi do očí, co si myslí, a byl při tom pamětliv, že na hrubé kalhoty patří hrubá záplata. Odvážlivec za chybějící miliardy vynadal ministrovi do "kur.. zlodějské" a dostal od Kalouska pár facek, a když se proti tomu ohradil, dostal od něj další facky. Kalousek to pak označil za významný pedagogický vklad do budoucnosti toho občana. K. Steigerwald v MFD 27.9. 2011 v tom větří staré rakouské třídění lidí na hodnostáře a sprostý lid - říše je pryč, zvyky zůstaly. Úřednictvo není demokratický živel, jsou to stále ještě páni, epolety už nemají, ani chochol na hlavě, hubu na nás otevřenou ano.

Protože pedagogové už nikoho bít nesmí, já z téhož konfliktu vyvozuji, že Kalousek obviňující „je to starej fašoun“ naplnil úsloví „kdo to říká, ten to je“. Kalousek, člen moci výkonné i zákonodárné, si přivlastnil i právo moci soudní v totalitním provedení – kdo se proti „přednímu politikovi“ ohradí, bude bit. Pouliční bití patří k výchovným metodám fašismu, přesto i dnes má podporu, i mně přišlo mailem „podle mého hlubokého přesvědčení pan Kalousek učinil to nejsprávnější, co udělat mohl (a měl).“

Z toho plyne poučení, že jako za císaře pána i dlouho po Sametu (a nejen na Šluknovsku) musíme řešit soužití antagonistických skupin obyvatel. Jedna akceptovala strategii Franze Josefa I., která přiznává mocným více práv, než jim dávají zákony, a „těm dole“ právo být klamán. Ta skupina svobodu a důstojnost nachází snad ve volném cestování. Druhá skupina je nespokojena, protože nežijí svobodně ani důstojně občané, které jeden ministr obírá o peníze, uráží i bije (jako Kalousek), druhý obelhává (jako Kubice ve Varnsdorfu). Této skupině odpůrců života ve fašistickém stylu se jistě znovu povede to, co vyšlo v letech 1918, 1945, 1968 a 1989: Přinutit politiky, aby vrátili lidskému životu důstojnost.

František Rozhoň, 4. 10. 2011

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí