Z časopisu Svědomí/Conscience 4/2011

Chybná diagnóza

František Rozhoň

Jakmile se jednou státní moc upíše principům umlčování opozice, má už jen jednu cestu. A sice cestu zvyšování represí až do bodu, kdy se sama stane zdrojem teroru pro všechny své občany. Vytvoří stát, kde každý žije ve strachu.
Harry S. Truman

Ještě se nestalo, aby se nekonala poprava, protože se nenašel ten, kdo by ji provedl... Není dokladu v dějinách lidstva, že by se nenašli lidé, ochotní mučit druhé lidi za byť jen praskrovnou odměnu.
Bernard Shaw

Zhruba před sto lety bylo v českých čítankách : "V tomto království, které v šedém dávnověku osadil praotec Čech, sedím já Čech nynější... na židli, sedím pod svou jabloní a sedím na svém. Tu sedím a jsem svým pánem. Tu je moje právo historické sedět a stát, kde chci, obdělávat svou půdu a mít své názory a sloužit dle svých názorů sobě a všem, kdož toho potřebují, aby v naší zemi vládl šťastný řád. A to je moje právo přirozené..., abych přerazil hnáty každému, kdo by sáhl na tu mou židli pod jabloní a mému národu na jeho ideály a na jeho štěstí..." Naplňování těchto myšlenek je stále těžké.

Ve 30. letech britská vláda přijala Mussoliniho myšlenku, aby V. Britanie, Francie, Německo a Itálie ustavily jakýsi evropský direktorát. Ten vedl "smírčí řízení" v Mnichově 1938. Mystifikace o "zárukách" zbytku Československa otevřela cestu Protektorátu. V něm Němci degradovali Čechy na úroveň zvířat, která za poslušnost mohou dostat pamlsek, ale také mohou být vyhnána z domovů i zabita. Už Sokrates - a Masaryk - však soudili, že život redukovaný na pouhou živočišnou úroveň není hoden žití.

Ve 40. letech J. V. Stalin přijal, co si Beneš přál. Uznal předmnichovské hranice včetně Podkarpatské Rusi, dodal !budete to mít takové, jak si to sami uděláte". Čeští bolševici ujistili, že svoboda smýšlení bude patřit mezi základní hodnoty lidově demokratického režimu. Byly to mystifikace, které dnes vyčítáme obelhaným, ne lhářům. Po Únoru se mnozí cítili pořádně okradení, ale dnes už víme, že to není specifikum té doby. Režim dnes zvaný komunismus brzy začal ustupovat od zárodků komunismu, jakými byly školní učebnice a pomůcky zdarma; za komunistickým způsobem života se i tehdy muselo "na Západ", do kibuců či církevních řádů.

Typičtější pro tehdejší dobu je autoritativní, intenzivní a leckdy fanatický "boj" proti vůči všemu hodnotově odlišnému nebo diferencovanějšímu. Aktuálně správný názor určovaly skupinky "vybavené rozhodovací mocí a nepřístupné odlišným názorům. Žádný člen těch skupin se neodvážil poukázat na chyby, ohrozil by tím jak své postavení, tak členství ve skupině." Záznamy z procesu s_Miladou Horákovou ukázaly, že i když byla svoboda smýšlení zaručena, úvahy o jiném vývoji byly velezradou. I děti tehdy žádaly tresty pro obviněné, protože mlčení mohlo být vydáváno za "zločinné ztotožnění" se souzenými. "Zákonné" tehdy bylo trestat i ty, kdo nic neprovedli. Když se tím Strana zdiskreditovala, zaručila si vedoucí úlohu ve společnosti Ústavou. Když média ještě jásala nad "dobudováním socialismu", lid už mluvil o tom, že mnohé akce stranické a státní "elity" byly zločinné. Podle Karla Kryla "Mlčet k něčemu, co není v pořádku, je blbost. Mlčet k jakékoliv nespravedlnosti, možná, že to buď bude znít trochu pateticky, ale žádný slušný člověk si přece nemůže nechat líbit věci, které neodpovídají jeho svědomí."

Média pak oslavovala "Pražské jaro vedené Stranou" a lidé se zamýšleli, proč tak málo lidí bylo ochotných pachatelům krutostí přerazit hnáty. Zjednodušenou odpovědí na tu otázku je, že mnozí se drželi staletého předsudku, že nelze neuznat autoritu vládců. Jiní si sice uvědomovali zrůdnou podobu nové moci, ale byli zaskočeni metodami výkonu moci a paralyzováni strachem či vědomím vlastní bezmoci. Další si pořádně nevšimli ztráty práv, které dříve nevyužívali; pro mne narozeného v čase Února se dlouho zdály nejviditelnějším ponížením dráty na hranicích.

Lidé se tehdy snažili poučit z krutého vývoje. Už věděli, že spojí-li se autoritářství s fanatismem a mystifikacemi, těžko to dopadne dobře. Připomínali dříve samozřejmou pravdu, že zdiskreditovaní nemohou dál mít vedoucí úlohu ve společnosti, ani když to nařídí zákon. "Nemohu s vámi souhlasit, ale dám život za to, abyste mohli říkat to, co si myslíte. To snad je podstata demokracie. Nebo ne?", říkal Karel Kryl. Dnes je zapomenut důležitý požadavek té doby - že je nutné obrodit JAZYK, aby se znovu stal prostředkem dorozumění, nikoli mystifikace.

Protože naši mocní tehdy kromě Moskvy poslouchali i lid, 5 armád pomáhalo obnovit rozhodující slovo Moskvy. Dobová sovětská publikace obhajovala vpád vojsk tvrzením obvyklým v okupačních zemích, že "temné síly" zvané "kontrarevolucionáři" tady napadaly "poctivé komunisty", ale příklad autoři nedokázali uvést. Publikace nás poučovala, že socialismus rozvracely úvahy nad jiným možným vývojem, styk s lidmi z imperialistických zemí, propagace imperialismu zejména veřejným nošením jeho symbolů, např. Coca Coly. Neopomněla varovat – padne-li socialismus moskevského typu, stane se naše vlast rejdištěm neonacistů.

Pod záštitou cizích armád i našinci lidu cpali do hlavy, že krizovým vývojem bylo svobodnější myšlení Pražského jara a proto musí následovat nějaké hony na čarodějnice. Říkalo se tomu "normalizace" a trvalo to až do Sametu.

Další poučení připravili politici formou zákona o protiprávnosti předsametového režimu. Ten popsal některé typy zločinných akcí, ale nestanovil za ně sankce. Spokojil se s kolektivní vinou "komunistického režimu a Komunistické strany". Podpořil tak diagnózu, že za krutý vývoj mohou "ideologie". Už není zločinný imperialismus, ale vše zavánějící myšlenkou komunismu. Diagnózu ignoruje snad jen mládež jezdící v rámci dobrovolnictví komunisticky pracovat a žít do kibuců. Ostatní žijí svobodně jako za Metternicha - mohou si užívat, ale pod stále tužší kontrolou.

Stíhání "propagace" a "symbolů" závadných ideologií (jak dál velí sovětské poučení a dle diagnózy) je dnes fanatičtější než za normalizace. Přesto napsal Karel Kryl "Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou... ti, kdo nás léta týrali... z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce". Politický vězeň Jiří Wolf dodal "totalita přetrvává". John Bok řekl, že dnes je stíhán s větším fanatismem než před Listopadem, přičemž stíhající státní zástupkyně nechápe, proč Bok nemlčel k nespravedlnosti. Poslanci (naštěstí ne Senát) opět schválili zákon, že mohou být trestáni ti, kdo nic neprovedli (zatím majitelé aut). V rozhlase předlistopadový právník a posametový prokurátor Tomáš Sokol oživil realitu politických procesů, kdy i děti žádaly tresty, aby mlčení nebylo vydáváno za "zločinné ztotožnění". Sokol potvrdil, že za vlády premiéra Fischera takto žaloval Dělnickou stranu, "protože šéf strany neodsoudil řeči nečlenů strany na akcích stranou nepořádaných, prý tím stranu ztotožnil s cizími názory."

V zemích se správnou ideologií dál bují mystifikace. J. Fištejn v týdeníku Euro ze 4.7.2011 píše, že už "je to běžný podvodný trik ‑ uzmout si oblíbený pojem s vysoce pozitivním nábojem, vyprázdnit ho, naplnit opačným obsahem a vepsat si ho do štítu." U nás tak mocní opakují poválečný trik KSČ - získat pro myšlenku většinu a pak v jejím jménu páchat zavrženíhodné činy.Tak je znásilňována i myšlenka lidských práv. Dokladem je aktuální příběh Ladislava Bátory, předsedy o.s. Akce D. O. S. T., která jako kdysi Horáková nabízí alternativu vývoje.

Bátora v roce 2006 jako nestraník jedinkrát kandidoval za Národní stranu (dále NS). Protože to nebylo nic závadného, ponechává mu NBÚ prověrku pro stupeň Tajné s doložkou NATO Secret pro cizí moc. Přestože NS nikdy nebyla státem postižena, našli se naši aktivisté, kteří jí po roce 2006 dali nálepku "extremistická"; NS se tomu nebrání, neb mezitím ukončila činnost. Bátora, nečlen NS, se tak stal se zpětnou platností vinen stykem s "extremisty", a jelikož se od_NS nedistancoval, je mu dnes (viz teorie T. Sokola) přičítána odpovědnost za vše, co kdo NS vyčítá. Jakmile Bátora začal pracovat jako ekonomický poradce ministra Dobeše, začali mu to znemožňovat aktivisté, kteří se cítí něčím víc než NBÚ. Takové jednání je zavrženíhodné podle lidsko-právních smluv či (v případě znemožňování výkonu zaměstnání) podle zákona o protiprávnosti předsametového režimu. Přesto se ho dopouštějí mimo jiné předseda senátního výboru pro lidská práva Jaromír Jermář (ČSSD), senátoři ODS a KDU‑ČSL, jakož i strana TOP 09. Zdivočelý aktivismus, známý z časů fašismu, nacismu, bolševismu, oživují v kauze Bátora posametové "osobnosti" jako Petr Pithart, Miroslav Kalousek a Petr Nečas. Diagnóza od politiků je tedy zjevně chybná – i pod "správnou ideologií" jsou opět chyby a zločiny minula.

Co politici svádí na ideologie, znají lékaři jako celkem běžné stavy. Politicky motivované zavrženíhodné činy patří totiž mezi jednání v naší civilizaci obecně považované za nenormální. Ti, kdo se snížili ke "skupinovým hloupostem", k parazitismu spojenému s ničivostí ať již zdánlivě bezdůvodnou, nebo vůči všemu hodnotově odlišnému nebo diferencovanějšímu, jsou možná zdraví z hlediska lékařského, ale "nepovedení", zmrzačení v oblasti citové a hodnotové. Příčin znají lékaři mnoho, nejsou to však "ideologie". "Nepovedení lidé" mohou řádění odůvodnit nějakou ideologií, ale umí pokračovat i s názory jinými. Podrobnosti jsou v knize Františka Koukolíka a Jany Drtilové Vzpoura deprivantů, kde najdete i pár preventivních rad, jak "skupinovým hloupostem" odolávat. Není však dobré s léčbou jednotlivců ani společnosti otálet.

František Rozhoň, 11. 8. 2011

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí