Pro časopis Svědomí/Conscience 3/2011

Milo Komínek ve vykloubené Evropě

František Rozhoň

Vlády jsou potenciálně nejnebezpečnějším ohrožení práv člověka,
neboť drží legální monopol na použití fyzického násilí
proti legálně odzbrojeným obětem.
Alisa Zinovjevna Rozenbaumová známá jako spisovatelka Ayn Randová

Občan s uspokojením zjišťuje: nejsem již nevolník jedné partaje.
Občan se znepokojením shledává: jsem poddaný několika partají.
Jsem občan–neobčan, jsem bezmocný zdroj veškeré moci.
Karel Kosík

V roce 1918 skončily boje první světové války. Ta válka „vykloubila Evropu“ a podle historika Martina Gilberta vlastně ještě neskončila - z ní se zrodily hrůzy, které zažíváme dodnes. Zrodily se, protože „elity“ válčících stran nebyly odsouzeny ani za souhlas s neomezenou krutostí a bezohledností, ani za nedodržení závazných smluv. Do takového světa se před 85 lety, 20. 6. 1926, narodil Milo Komínek.

Z nedodržení smluvních závazků z Mnichova se zrodil Protektorát. Nacistický program pro Slovany v něm podle Goebbelse byl „musíte je buď zlomit, či neustále ponižovat“; kdo tehdy zůstal hrdý, mohl být nacisty popraven, jak dokazuje osud studenta Antonína Stočese, jehož příběh zpracoval Jan Drda v povídce Vyšší princip. Teenager Milo Komínek za té děsné doby vyspěl v dobrého následovníka T. G. Masaryka, který podle legendy na německém gymnáziu v Brně reagoval na ponižování zvednutím pohrabáče a výkřikem „Takhle se mnou ne!“. Komínek se stal klukem zodpovědným, který neváhal se zbraní v ruce podílet se na osvobození svého kraje od Němců, i klukem šikovným, o jehož vystoupení byl zájem i v zámoří.  Jak jsem Komínka poznal, jeho vzorem byli ti, kteří vybojovali svobodné Spojené státy americké, ti kteří každému vycházeli vstříc, protože i jim lidi v minulosti pomohli, ale byli ve střehu a připraveni stisknout spoušť, protože host i bližní dokážou okrást, zabít. Komínek však nebyl připraven na mravy a kodex chování „elit lidové demokracie“.

„Lidová demokracie“ nebyla obyčejnou zastupitelskou demokracii, v níž své zástupce navrhují, volí i odvolávají občané. Byla trochu podobná demokracii fašistů, kteří nechávali občany vyjadřovat souhlas se svou politikou v referendech nebo na plných náměstích - honila občany do volebních místností ne volit, ale vyjádřit manifestační souhlas s jednotnou kandidátkou vybranou „vedoucí silou společnosti“. „Lidová demokracie“ začala politickými procesy, připomínajícími nacistický program pro Slovany - jak píše Podiven, už v SSSR procesy měly „zlomit osobnost člověka a mravně ho zdiskreditovat“. Komínkovi, ač nic neprovedl, byl zabaven pilotní diplom, platný cestovní pas, zakázán přístup na všechna letiště v republice, a když se bránil, stal se terčem krutostí. Nepřiznali mu práva zaručená Všeobecnou deklarací lidských práv; dostal 17 let vězení; před popravou Komínka zachránilo, že jednal rychle a bolševik ještě nepřijal svou verzi zákona „na ochranu republiky“ umožňující popravovat i ty, kteří nikomu neublížili. Milo Komínka věznění nezlomilo, což mu vyneslo ocenění během pozdějšího exilu v Kanadě.

V Kanadě se Komínek nemusel ptát, kdo mu co dovolí, tamní demokracie byla předvídatelná. Komínek zde jednal poučen krizovým vývojem po roce 1945 v Československu a snad i mccarthismem v USA, kde nechtěli přijmout zpět Jiřího Voskovce jen proto, že se jeho díla líbila našim bolševikům. Komínek varoval, že by nějaká „elita“ mohla chtít prosadit svou „vedoucí úlohu“ i na Západě. Demonstroval bez násilí, hrál, psal a vydával; odtahoval se od aktivistů, kteří se vnucovali jako spojenci, ale sváděli ho z jeho cesty - takové považoval za estébáky nasazené v zahraničí. Dva premiéři provincie Ontario, W. G. Davis a B. Mulroney, ocenili Komínkův příspěvek k vybudování silné svobodné a úspěšné Kanady.

Komínek nebyl emigrant, ale exulant. Proto se po Listopadu vrátil do vlasti, kde narazil na mravy a kodex chování „elit“ kolem Václava Havla. Havel mluvil o komunistické totalitě, ale s budovateli toho totalitního zla neváhal spolupracovat. Z nepotrestání minulé bezohlednosti a nedodržování smluv se dnes rodí další z podivných „demokracií“ – lidé svobodně volí „manažery“, kteří věří že mohou řídit stát i proti vůli většiny občanů. 

Komínek chtěl prosadit své americké vzory a podporoval Vlasteneckou republikánskou stranu (VRS) vedenou Jiřím Sprušilem. Ten v USA absolvoval speciální kurs pro policejní řídící pracovníky a roku 1990 se stal krajským policejním ředitelem; v srpnu 1995 pak založil VRS na myšlenkách americké Republikánské strany „na svém po svém v těsné spolupráci s občany“.

Komínek několikrát osvědčil svou zkušenost. Například když po zatčení Vladimíra Hučína zahájil aktivity na jeho podporu – a Hučín byl obvinění zbaven. Někteří aktivisté časem ztratili Komínkovu důvěru, podle mne oprávněně o ni přišel Jan Šinágl. Ten aktivista se po návratu ze zahraničí nejprve stýkal s rodinou Baťů, kladl věnce k hrobům Masaryků, ubránil se bolševickému ponižování, v duchu přesvědčení Karla Kryla že podstatou demokracie je „nemohu s vámi souhlasit, ale dám život za to, abyste mohli říkat to, co si myslíte" dokázal megafonem vyzývat neumlčujte, diskutujte! Pak se ale Šinágl neshodl s Baťovými, přestal se fotit v Lánech, postavil se za policistu mlátícího ženu za výkřik názoru… Dnes Šinágl umlčuje názory pomocí trestních oznámení - na připomínku, že existují i demokratické formy „umlčení“ odpovídá „jste vůl“. Dnes přátelé z Německa píší Šináglovi vy jste nacista“ - Šinágl nemá problémy s tím, že R Heydrich v Protektorátu „uspěl“ ponižováním a kladením návnad Čechům. Šináglova slova Nejlepší Češi? Vyhnaní sudetští Němci“ podle mne v sobě nesou Šináglovo přesvědčení, že vadou neodsunutých bylo, že se prokazatelně postavili nacismu. S takovými postoji „demokrata“ Šinágla mám problémy já, a věřím, že by s nimi měli problémy Komínek a všichni odbojáři světa.

Komínkovu varování, že „elity“ se mohou zmocnit „vedoucí úlohy“ i mimo „vykloubenou Evropu“, dal za pravdu i Matt Taibbi ve své knize Griftopia (Podfukistán) vydané v New Yorku 2010. Taibbi píše o skryté nadvládě politické a finanční „elity“ důmyslně okrádající prosté občany a přiživující se na ničivých hospodářských bublinách, jež sama vyvolává; Taibbi varuje, že USA se mění v „obrovské ghetto, ve kterém jsou občané vysáváni relativně úzkou oligarchií vychytralých finančních zločinců a jejich vykastrovaných nohsledů ve vládě“. „Neviditelná síť zlodějů“ z horní vrstvy společnosti podle Taibbiho zůstává stále u koryta především ze stejných důvodů, proč přežíval Protektorát a bolševický režim - obyčejní lidé se raději než o skutečné problémy zajímají o zábavu nebo debatují o nepodstatných problémech.

Komínkovi přátelé z řad politických vězňů nejednou navrhli, aby i příslušníci českých „elit“ ocenili Komínkovy aktivity. Komínek byl ale „oceněn“ jako v osmačtyřicátém - řečmi, že rozvrací „demokracii“. Tehdy se bolševik tvářil, že Komínka ponižuje podle práva. Dnes ještě na papíře platí, že do odsouzení je člověk nevinný, přesto byl Komínek ponižován jen z vůle mocensky vlivných osob. Bývalý politický vězeň, který zná jak moc bolí, když jiní o něm „citují“ nesmysly, sám „citoval“ že Komínek je „extremista“; k tomu Komínek slyšel vysokého představitele vnitra strašit lid, že „extremisté“ jsou násilníci rozvracející „demokracii“. „Odborník na extremismus“ z Karlovy univerzity za pomoci „humanitární organizace“ a Úřadu vlády zveřejnil bláboly o tom, že Komínkem podporovaná VRS vznikla v roce 1996 (kdy už dávno existovala) vydělením ze SPR-RSČ (s níž neměla nic společného) a prý „zůstala po celou dobu své existence úzce svázaná s neonacistickým prostředím“. Tak byl bojovník proti nacismu Milo Komínek prohlášen za spojence neonacistů! Zde se hodí citovat slova Martina Dejdara vydělávat peníze na tom, že někomu ublížím, je zločin; to není svoboda slova, to je teror slova.

A tak byl Milo Komínek za své konzistentní počínání v Kanadě ceněn a v Česku terorizován. Příčinu vidím v tom, že Milo Komínek byl odbojář tělem i duší a dnešní české „elity“ sice ještě ctí odbojáře věnci, jinak ale mají odbojáře za lidi s vadou.

Jinak by se totiž nemohlo stát, že Ilona Švihlíková, Ph.D. z Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů na přednášce v Ostravě konstatovala : Dnešní 18-19 letí jsou vychovaní tak, že „slušný člověk“ nedemonstruje a přenechává rozhodnutí „elitě“.

Jinak by Milan Valach, Ph.D. inspirovaný Karlem Kosíkem nepsal na Britských listech: Místo autonomně stanovovaného obsahu pojmů dobra a zla nastupuje hlas autority… Člověk, vytržený z podstatného vztahu ke světu, podrobený moci, zná jen dvě polohy – poslušnost a potrestáníhodnou vzpouru.

Tak vychází najevo, že po likvidaci Československa je ničeno i demokratické povědomí, které stálo u zrodu Československa. Povědomí lidí, že vládnou oni a ne „elity“; a když „elity“ zradí, lidé se přičiňují sami. Když zradil své závazky císařpán, začal první odboj, vznik Protektorátu vyvolal druhý odboj, poúnorové způsoby bolševiků vyvolaly odboj třetí. Právo lidu postavit se „elitám“ na odpor ještě uznává Listina práv a svobod, ale jak potvrzuje život Milo Komínka, „elity“ práva občas neuznávají. Proto chci závěrem citovat varování Ayn Randové, která utekla z bolševické říše zla a sledovala vývoj Podfukistánu, že se blížíme stadiu, kdy „si vláda může dělat, co se jí zlíbí, zatímco občané musejí na veškerou činnost žádat povolení.“

František Rozhoň, 25. 5. 2011

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí