Pro časopis Svědomí/Conscience 2/2011

Pryč s nadutostí v politice

František Rozhoň

Téměř vždy je nemožné správně zhodnotit události v době, kdy je prožíváme, pochopit jejich význam a pravděpodobné následky.
A. Solženicyn v "Řeči o pravdě"

...poněvadž vás tolik uchvacuje moc, jste lhostejnými i ke svobodě
Ferdinand Peroutka politikům i aktivistům, 1946

Dar svobody je jako dar koně, krásného, silného a hrdého.
U některých vzbuzuje touhu jet, u mnoha jiných naopak nutkání jít pěšky.
Massimo d’Azeglio

Před I. světovou válkou bylo Rakousko-Uhersko jednou z nejdemokratičtějších zemí. Přesto kamarila (skrytá skupina osob s vlivem) kolem Franze Josefa I. připravovala nedemokratický podraz na slovanské národy Rakouska, ze kterých se měly stát subjekty spíše folklorní v Němci ovládané Mitteleuropě. Úskok nevyšel, protože starý mocnář zemřel a mladý ho nechtěl.

Pak dlouho procházelo ruským bolševikům tvrzení „nám je dovoleno vše, protože jsme poprvé v dějinách pozvedli meč nikoli z důvodů zotročování a útlaku, ale ve jménu universálních svobod a vymanění z otroctví a způsobilo to mnoho neštěstí.

E. Benešovi prošlo, že tajil zprávy čs. misí v SSSR o poměrech tam panujících. Protože komunisty chválil za války i londýnský rozhlas, mělo to neblahé následky. Lid neuvěřil pravdě zveřejněné za protektorátu, že „bolševický režim nejenom nemilosrdně odstraňuje své politické protivníky… dílem bolševismu je robot, zbavený své lidské hodnoty…“ Podraz na národy Československa byl dovršen po válce, když bolševici odvlékali z Československa naše občany, ale profesionální „ochránci demokracie“ (politici a většina novinářů) se nezastali unášených občanů a rozhodli nekritizovat SSSR.¹⁾ „Ochránci demokracie“ tehdy mlčeli k bezpráví a násilí, k tomu že předkládaná pravda je lží, a tak (podle poslance Oty Hory) klestili cestu novým formám fašismu a nacismu. Jejich vinou moc lidí nakonec podpořilo bolševickou praxi : Zhroutily se zábrany zajišťující, aby orgány moci občanům sloužily a necítily se jejich pány, kteří smí vše. Dost volné ruce měli aktivisté, i když psychologové ví, že lidé rádi řeší své komplexy ponižováním slabších. Soudem i bez něj mohl být potrestán i ten, kdo nic neprovedl.

Před Sametem jsem v západním rozhlase (poslouchal jsem Hlas Ameriky) neslyšel o varování filosofů, že demokracie Západu je fašismem s lidskou tváří. Ti filosofové tehdy měli na mysli společensko-ekonomický řád připomínající řád korporativistický, ke kterému směřoval fašismus, ale bez ideologických parád a donucovací mašinerie dříve spojené s fašistickými režimy. Evropští fašisté v té době svůj ideál už vyjadřovali heslem „Evropa jeden národ“ a místo vůdce vyznávali kolektivní vedení „elitou“. I americký vědec A. J. Gregor mluvil o vstupu do období „světového fašismu“, k němuž je klíčem spíše italský fašismus než nacismus, a modelem pro politický rozvoj se stal Mussoliniho „občan-milicionář“.²⁾

Pak přišel Samet a já dodnes věřím, že aspoň autoři ústavy čestně chtěli národ zbavit nadutých vůdců, kteří věří že mohou vše. Dodnes je v ústavě proti nim pojistka „státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“. Moc ta slova chápe jako nezávazná, což dokládá to například série proher „elit“ u Ústavního soudu. Proto Samet dnes vypadá jako přechod z antikapitalistického aktivismu do aktivismu antikomunistického. Aktivismu, který se však znovu neobejde bez donucovací mašinerie, například byla znovu odmrštěna zásada svobody, že občan neporušující zákon nesmí být policií vůbec obtěžován – v rámci vnucování dobra zase máme bez ceknutí souhlasit s policejními „preventivními" kontrolami (lustracemi).

Politika „neslouží zájmům společnosti, zájmům lidí, ale je to spolek prostě lidí, kteří jsou najati zájmovými skupinami, které je potřebují k prosazení svých určitých skupinových zájmů“, řekl I. Hoffman na ČRo 7.3.11.  Moderátor Vladimír Kroc politiku hned obhajoval jako normální slovy „nebylo to tak odjakživa?" Lid prostý však pachateli politiky spíše pohrdá, dokládá to povzdech Pavla Suchánka, předsedy rozpočtového výboru Sněmovny : „A s kým se mám kamarádit? Já jsem dřív pracoval jako montér, technik a tihle lidé se ke mně v momentě zvolení otočili zády, protože jsem byl zřejmě prašivý."

Tento způsob politiky však není problémem českým, ale globálním - právě jsou souzeni soudy trestními exprezident francouzský a izraelský, premiér italský, a exprezident USA se může obávat zadržení v nejednom státu Evropy. Takže lze mít za důvěryhodné a obecněji platné zjištění amerického psychiatra, že ve vysokých manažerských a politických funkcích je dnes větší množství psychopatů než ve federálních věznicích.³⁾

Kde se po sametu stala chyba, naznačil doktor Hnízdil : Věnovali jsme se raději práci a čekali jsme totéž i od politiků. Jenže velmi nezdravý, bezohledný, dravý politický systém založený na iluzi neomezeného růstu přitahuje podobný typ lidí - osobnostně narušené dravé bezohledné lidi bez svědomí a bez zodpovědnosti, kteří systém dále rozvíjejí a potvrzují. Nedá se zabránit, aby se psychopat dostal do vysoké funkce, ale každý takový by měl být pod kontrolou spolků postavených na vzájemném porozumění. Na politiky i manažery je nutno dotírat.³⁾

Rady doktora Hnízdila mají velký háček. I v čele spolků postavených na vzájemném porozumění nacházím aktivisty obdivované za veřejné vystupování proti totalitě, ale věřící že jim jsou metody z dob totality jim povoleny.

Většina bývalých politických vězňů ve své Konfederaci (KPV) vynesla do čela Naděždu K. Ona i její vedení se dnes veřejně podílí na mezinárodním festivalu a demonstraci proti totalitě Mene Tekel, ale také obnovili v časech Února běžné „odhalování rozvracečů“. Když Naděžda K. na Radě Ústavu pro studium totalitních režimů „odhalila“, že za všechny debakly ÚSTRu může Stanislav Penc, prý někým řízený a placený rozvraceč a škodící manipulátor - nikdo se nepozastavil nad dikcí a slovníkem šéfky KPV. (BL 28.3.11) Další příslušníci „elity KPV“ obvinili antikomunisty ve řadách KPV z podpory KSČM, pak aklamací odsoudili jejich „rozvratnickou činnost“ a usnesli se, že „rozvraceče mezi sebou nechtějí“ – a nikdo z „elity“ se nepozastavil nad jednáním odporujícím stanovám KPV. Toto dění v KPV se dostalo k soudu, kde „elity KPV“ dopadly bídně jak „elity státu“ u ústavního soudu. Jejich právník Mgr. Martínek u soudu zkusil trik, před kterým varoval Ota Hora - žalobou předkládaná fakta prohlásil za lež. Za asistence předsedy politické komise KPV Leo Žídka člen ústředního vedení KPV Fr. Šedivý zde potvrdil smýšlení z totality nechvalně známé jako demokratický centralismus : tzv. Rada je prý mezi sněmy kompetentní rozhodovat o všem, co se v KPV děje; členstvo musí respektovat její rozhodnutí, zato Rada nemusí respektovat ani rozhodnutí revizní komise.

Život a počínání mnohými ctěné Naděždy K. často odsuzuje jinými mnohými vážený Jan Š., loni kandidát na poslance a zájemce o funkci ombudsmana, dodnes člen přípravného výboru Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku⁴⁾ a předseda Sodales Solonis pozvaný na Krylonoce 2011, kde se prý navazuje na odkaz Karla Kryla. Jan Š. obnovil po Únoru 1948 časté veřejné vyšetřování občana aktivistou, neuspěl však když tak chtěl vyšetřovat mě. V duchu v totalitě běžné víry, že práva a svobody závisí na politickém smýšlení, Jan Š. opakovaně rozesílal do světa, jak se upřímně snažil udávat nositele „špatných“ názorů či symbolů, ale nenacházel pochopení u orgánů činných v trestním řízení. Přestože Jan Š. odsuzuje „vylučování elitou“ v KPV, sám si dal taková práva jako předseda Sodales Solonis - podepsal stanovy s vůdcovskou „demokracií“ : předseda rozhoduje o zrušení členství ve sdružení a vyloučený nemá možnost odvolání, zatímco zrušení členství valnou hromadou je platné až po schválení předsedou.

Nestačí tedy dotírat jen na politiky a manažery. I Naděžda K. a Jan Š. dokázali semknout dost lidí ochotných svým oblíbencům tolerovat metody totalitní minulosti. Mocní mají jen spravovat zemi, ale (nejen) oni chtějí víc, nepostavíme-li se politické nadutosti, s níž se někdo považuje za nadřízeného či dokonce pána občanů, pomůžeme zmíněnému světovému fašismu. Ten už nemusí být „s lidskou tváří“. Dezorganizace až paralýza státu, jíž jsme svědky, v historii často vedla k diktatuře zaštiťující se tím, že koná pro dobro svého lidu. Víme, jak to vždy dopadlo.

František Rozhoň, 29. 3. 2011

1) Postoje nekomunistů obhajoval Ota Hora z poúnorového exilu: Usoudili z jednání našich spojenců, zejména USA a Anglie v Teheránu a na Jaltě, že Západ o nás ztratil zájem a nanejvýše je ochoten nám poskytnout podporu mravní, nikoliv vojenskou; i nekomunisté se proto rozhodli nekritizovat a tak dokázat, že komunisté nemají monopol na přátelství a jednání se SSSR, že všechny strany Národní fronty jsou pevnými spojenci SSSR a jeho lidu.

2) Citováno z : Noël O’Sullivan: Fašismus; kapitola Fašismus a budoucnost.

3) Jan Hnízdil, lékař, v Hyde parku ČT24

4) Nezaregistrované občanské sdružení, přímo ve stanovách žádá zrušení Benešových dekretů.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí