Pro časopis Svědomí/Conscience 1/2011

Unfair politika

František Rozhoň

Až budeme u nás rozdělovat lidi na slušné a neslušné a ty neslušné oddělovat od těch slušných a od rozhodování ve věcech veřejných, tak nám bude líp a nakonec i dobře. Těch slušných lidí je u nás drtivá většina, ale ne a ne se dostat ke slovu. Ať nám sociologové konečně vyšetří, podle jakých zákonů se tak snadno sdružují darebáci, aby nakonec ovládli zdrcující většinu těch slušných lidí! To přece jednou musí přestat, a teprve pak bude člověk člověkem.
Jiří Herzinger ve sbírce Květy koridorů

Věřte mi, je to svatá pravda, že se ještě nenašel v celé dlouhé historii... podlý, lenivý a lehkomyslný lid, který by měl dobrou vládu, jedno v jaké formě.
Edmund Burke

Ideologie plodí přímočarého člověka, který myslí v heslech a sděluje je kulkami.
George Orwell

Něco zdokonalovat je lidské, ale některé změny nesou více škody než užitku. Mění se i lidská společnost, ale ti kteří jí slibovali dosažení masového štěstí, nejednou vybudovali společnost totalitní. Nacismus i bolševický socialismus sliboval masové štěstí, a ač se jejich režimy opíraly o různé doktríny, lze mezi ně položit jisté rovnítko : Destruovaly starší západní omezený politický styl a nahrazovaly ho stylem aktivistickým tak fanaticky a bezohledně, že to dobromyslní lidé nemohli pochopit. Styly, o kterých je tady řeč, vysvětluje např. Noël O’Sullivan v knize Fašismus:

Základním prvkem omezeného politického stylu je myšlenka, že poutem společnosti je zákon. Základem společenství v aktivistickém stylu je společný cíl zvaný ideologie – prosazují se např. práva národa, proletariátu, obecně lidská, zvýšení blahobytu či věčná spása.

V omezeném politickém stylu je jasná hranice mezi veřejným a soukromým životem – osud jednotlivce je víceméně jeho záležitostí; v aktivistickém stylu jsou lidé podřízeni autoritě státu.

V omezeném politickém stylu je moc chápána jako zneužitelná a proto se zdůrazňuje nutnost záruk omezujících možnost jejího zneužití. V aktivistickém politickém stylu mocní mohou dost dobře dělat, co chtějí; ignorovat ústavní záruky proti zneužití moci či neuznávat státní hranice jako závazná omezení jejich moci. Může se stát, že instituce vytvořené k udržení omezené vlády poslouží legalizaci politiky brutálního a agresivního aktivistického režimu. Podle O’Sullivana na základě aktivistického stylu vzniklo ve 20. století „cosi, co je třeba z ústavního hlediska chápat jako nejprimitivnější formu politického zřízení, kterou kdy Západ poznal.“

Popsaná proměna Západu proběhla pod vlivem myšlenek, které se tu ujaly už v 2. polovině 18. století : Víry, že ze společnosti lze vymýtit zlo a že člověk dokáže změnit politický a společenský řád tak, aby se blížil smělým snům; nového pojetí svobody spojeného spíše s duchem fanatismu než umírněností; a víry, že „vláda lidu“ je totožná s dobrou vládou. Věřilo se a věří, že jen tehdy, vládne-li si lid sám, budou zabezpečena práva jednotlivců a zachován mír mezi národy. Ve skutečnosti nový demokratický dogmatismus nepřispěl ani ke svobodě, ani k mezinárodní harmonii. Nebyl toho schopen, protože slovo ´demokracie´ již neoznačovalo specifickou formu řízení, ale jen neurčitý sen…“ Bolševici, fašisté a nacisté se vydávali za zachránce demokracie. Zachránce bezohledné a fanatické.

V diktatuře nedobrovolně, a v aktivistickém stylu často dobrovolně, se lidé vzdávají své moci ve prospěch jiných bez nároku na hmatatelnou protihodnotu. Noël O’Sullivan konstatuje, že ve 20. století aktivistický styl redukoval evropskou politiku na hru kdo s koho, v níž se rozhoduje, která „pokroková“ skupina společnosti vyřadí či zlikviduje jiné skupiny za použití státní moci.

Zdivočelý režim

Aktivistický styl do domácí praxe zavedli i politici II. zahraničního odboje. Nekomunisté s komunisty svorně spojili chvályhodný program potrestat spolupráci s okupační mocí s akcemi trestuhodnými. Např. že ne lid, ale politici určí, jak se smí lid sdružovat - kromě NOF a ľuďáků zakázali i strany před válkou kritizující Hrad a Beneše (agrární, národní demokracii atd.). Nebo že trestat kolaboranty formálně bude justice, ale o vině a trestu rozhodnou politici.

Ti chtěli nejprve popravit 3 členy protektorátní vlády. Později by jim stačily 2 popravy, a strany měly přesvědčit své členy v Národním soudu, aby se „dohodou“ řídili. Když soudci neposlechli, nekomunistický ministr spravedlnosti Drtina r. 1946 zařídil odklad vyhlášení rozsudku…

Našli se však soudci, kteří odsoudili R. Gajdu a Jiřího Stříbrného za kolaboraci v době nesvobody, které se prokazatelně nedopustili. Zmanipulovaný tisk i nekomunistických stran odsoudil jako „rozbíječe národní jednoty“ studenty obhajující křivě obviněného majora Šoffra. Už před Únorem 1948 se tak „ostře trénovalo“ na éru politických procesů.

Únor 1948 provázela i mobilizace mas získaných na stranu KSČ unfair politikou. Nejprve volebním programem, který byl spíše vějičkou. Pak vyvoláním obav z ohrožení státu a pracujících ze strany nekomunistické „reakce“, neb máloco je lidem vštěpováno tak dlouho jako loajalita k nějakému nadindividuálnímu celku a jeho „elitám“. Pocit ohrožení způsobil, že mnozí dočasně brali „všechny prostředky obrany“ jako přijatelné. Zjevně v rozporu s realitou jsme dnes přesvědčováni, že unfair režim, nezaložený na zákonech ani na morálce, tu byl až od roku 1948.

Po Únoru nová moc umožnila výbuch sil dosud krocených „dobrými mravy“ - aktivistům stačilo tvrdit, že vymítáním zla jménem kapitalismus zajišťují šťastné zítřky masám. V souladu s radami Hitlerova Mein Kampfu byl lid průběžně mobilizován k boji tu proti americkému brouku, jindy proti antisocialistickým silám. V 70. a 80. letech se lidu vnucovalo, že v plnění „správných“ cílů nemohou omezit Brežněva hranice a naše politiky přijaté smluvní závazky. „Pokrokovou skupinou“ byl až do Sametu pracující lid, který však zklamal mocné. Ač masírován stranou i médii, nenaplnil Marxovy prognózy a bylo třeba proti němu zasahovat silou.

Aktivismus IV

Po Sametu zase zněla slova o záchraně demokracie a o budoucím masovém štěstí - pravdě a lásce, růstu blahobytu a sociální síti. Nezačalo se ale měřit všem stejným metrem, začala nová nerovnost v podobě „ochrany menšin“.

V publikaci KPV „Komunismus ve dvacátém století očima jeho obětí“ píše Robert Kotzian, že touto ideologií od 60. let minulého století „kulturní marxisté“ reagovali na „selhání proletariátu“ - po národu, rase a třídě se „pokrokovou skupinou“ staly různé menšiny s různě definovanou identitou. Vymítání zla odůvodňují utlačováním žen tradiční rodinou, rasových menšin většinovou společností, sexuálních menšin společenskými konvencemi, dokonce i některých zločinců. Praotec kulturního marxismu Antonio Gramsci vyzval dezintegrovat systém „dlouhým pochodem“ školami, médii, divadly, redakcemi novin a pod. Noví aktivisté prohlašují vše nehodící se za tyranské. Podle Kotziana je cílem společnost atomizovaných jedinců, kteří si užívají, věří všemu a ničemu, neumí rozeznávat dobro a zlo a bránit se totalitním praktikám.

Za „ochranu menšin“ byl při Dni památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti navržen na Nobelovu cenu míru Michael Kocáb. Čtenář zvyklý důvěřovat a prověřovat mi jistě dá za pravdu, že Kocábovo politické dílo není mírové. Kocáb ve jménu lidsko-právní ideje leštil zadkem vládní křeslo v čase, kdy bez ohledu na zákony a morálku podvod přestal být darebáctvím a politické strany, „pilíře demokracie“, se staly nástrojem k rabování veřejných peněz. Nevadilo mu, že za premiéra Fischera začala mobilizace mas proti vzpurným „extremistům“ : Že aktivistická příručka vnitra hlásá možnost podmínit právo shromažďovací stanoviskem například Židovské obce. Že spisek Nezvaní hosté přejal od nacistů myšlenku část občanů v jejich vlasti prohlásit za nezvané hosty, od bolševiků pokus bytostné demokraty jako byli J. Sprušil a M. Komínek vydávat za lidi úzce svázané s neonacistickým prostředím.

Kocáb už křeslo neleští, styl pokračuje. Proti vzpurným lékařům, kteří nejpravicovějším protestem v historii ČR tlačí vládu k reformám, které měly proběhnout už dávno, mobilizuje masy veřejnoprávní televize  i zdarma rozdávaný list Metro šéfredaktora Josefa Rubeše – 27. 1. 11 psal, že lékaři se dopouští teroru. 26. 1. Metro otisklo fanatická a bezohledná slova čtenáře, že Rusové a Ukrajinci připomínají „obtížný hmyz“. Veřejnoprávní rozhlas šéfredaktora Jaromíra Ostrého opakovaně vysílal upoutávku na nový pořad pánů Kudrny a Kokmotose, kde osoba „slavná“ opakuje, jak nenávidí toho kdo jí nic neprovedl. Tak se obnovuje ve společnosti atmosféra nenávisti nutná k tomu, aby se v nějaké podobě mohl zopakovat Únor či holocaust, a potvrzuje se teorie, že každá i sebelepší myšlenka může sloužit ke krytí zla.

Proti zlu je dobrá každá hlava přemýšlející o totalitních praktikách. Z předúnorového období lze vyvodit, že k totalitě vedlo jak aktivistické zneužití moci politiky, tak i dezinformace, které způsobily špatné rozhodnutí lidu. A Alexandr Tomský připomíná, že stát vůbec nemá prosazovat politickou ideologii, má jiné úkoly.

František Rozhoň, 1. 2. 2011

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí