Z časopisu Svědomí/Conscience 6/2011

Demokracie nemůže být lepší než demokraté

Vlastimil Podracký

Demokracie, kterou nyní zažíváme jako neuvěřitelný zmatek a mnozí pochybují o jejím kreditu, je založena na soutěži, a každá soutěž je vlastně hra vyžadující pravidla. Mnozí se domnívají, že demokracie je nějaká statická vláda lidu. Ve skutečnosti je to hra, je to soutěžení politických sil. Měla by to být soutěž myšlenek, ale to, jak víme, není, občané si myšlenek nevšímají, obvykle nemají čas se jimi zabývat. Proto soutěží politické strany, které reprezentují mocenské zájmy skupin. Soutěží se penězi, protože kampaň stojí obrovské peníze, jen ten, kdo je má, může soutěžit. Poplatek za vstup do soutěže je obrovský a po vítězství ve volbách je zapotřebí jej dostat zpět předraženými státními zakázkami a rozkrádáním státních prostředků.

Demokracie ve své klasické formě

Demokracie není jen volební mechanismus a snahy různých reformátorů soustředit se jen na něj řeší jen malou část. Demokracii určují i další věci: struktura politických stran, propagace v médiích, voličská angažovanost, schopnost voličů pochopit programy, schopnost voličů odlišit plevelné osobnosti – dobře působící postavy bez obsahu, občanská sounáležitost, sociální soudržnost atd. A to jsme stále u voleb, ale co potom? Na zastupitele se vyvíjí tlaky, jsou stále „masírováni“ mocenskými skupinami, korupčními nabídkami. Víme, jak zapůsobili na vládu lékaři svojí stávkou. Některé skupiny působí v zákulisí, jiné na veřejnosti vydíráním. Nezastupitelná je role médií: Informovanost občanů po celé volební období, aby si utvářeli názor a vyjádřili jej při volbách. Zatímco volební mechanismus je dán ústavou, má pravidla, ostatní vlivy jsou dnes bez pravidel, jsou tedy chaosem bez řízení řádem.

V zájmu vysvětlení zjednoduším popis liberální demokracie a jejího fungování: Demokracie jako hra musí mít nastaveny odněkud zvnějšku pravidla. Nejlépe fungovala demokracie v době, kdy existovala tradiční morálka. Společnost kontrolovala morální chování zastupitelů, volila lidi, kteří se zasloužili o stát, bylo jasné, že jsou morální a dokážou se i obětovat pro spoluobčany. Kontrola pravidel a chování podle nich byla tedy zespodu, pomocí médií a dalších mechanismů. Upozorňuji ovšem, že morální pravidla musela být společností prostoupena, tedy lidé je nejenom požadovali od zastupitelů, ale musela být ve společnosti žitá. K tomu nezastupitelně musela existovat sociální soudržnost lidí, v té době zvaná vlastenectví (dnes slovo, kterému se všichni vyhýbají).

Česká demokracie bez demokratů

W. Churchill řekl: „Demokracie nemůže být lepší než demokraté“. Dnes by naši „demokraté“ chtěli demokracii lepší, než jsou sami. Většina stran nemá konkrétní vizi, ví jenom jak si vydělat peníze, většina opozičních „lidových“ hnutí, různé akce, stávky a demonstrace, obvykle nemají ucelenou a konkrétní představu, co chtějí, obvykle vědí jen, co nechtějí. Pokud nebudeme demokraté, nemůžeme mít demokracii. Demokratem není ten, který něco po vládě požaduje nebo chce, aby nedělala, ale ten, který se vší zodpovědností věci řeší, má na ně svůj obecný názor, ne jen svoje požadavky. Nelze tedy jen kritizovat vládu, že dělá reformy a bere lidem výhody, jenom hájit svoje osobní a skupinové zájmy, ale také zodpovědný názor na celospolečenské otázky: jak splatit dluh, jak zajistit zaměstnanost atd. Bez zodpovědnosti za stát jako celek není demokratické chování. Většina lidí se tedy jako demokraté nechovají. Protože není konkrétní a programově orientovaný tlak zespodu, mohou si dovolit parlamentní strany měnit pravidla během hry, vytvářet svoji morálku, která je porouchaná nikoliv proto, že by všichni zastupitelé byli jen nemravní, ale proto, že jsou v situaci hráče, který hraje hru a přitom určuje její pravidla, může si tedy dovolit cokoliv. Jiní na jejich místě se v podstatě musí chovat stejně. Výměna samotných zastupitelů většinou pomoci nemůže. Pouze vysoce morální osobnosti by to mohly změnit, ale ty nikdo nezná.

Jednoduše řečeno: zastupitel především musí „kopat za svůj tým“. Hraje tedy hru jednak proti soupeři, neustálým osočováním a dehonestací, jednak před veřejností, které musí podlézat nesplnitelnými sliby (typičtí jsou v tomto Sociální demokraté). Této hře ovšem nikdo příliš pravidel nenastavuje, protože není kdo a není jak.

Vznik pravidel - rovnováha moci

Protože odpoutat mocenské subjekty od vlády a od úřadů není nikdy zcela možné, je důležitým aspektem demokracie vzájemné hlídání jednotlivých mocenských subjektů, aby některý z nich nepřevýšil svým vlivem. Je to tzv. pluralita moci. To neznamená, že mocenské subjekty jsou si rovny, pouze mají jakousi hladinu prostředků, kterou lze nazvat „mez pluralitní rovnováhy“. Menší subjekty se mohou spojovat. Ale vždy musí mít nějaké nezávislé prostředky. Tím, že se vzájemně mocenské subjekty hlídají, vytváří prostředí ke vzniku morálních pravidel. Když jsou mocenské síly v rovnováze, musí se nějak dohodnout. Dokud jsou ještě hloupí a domnívají se, že zvítězí nad ostatními nějakým úskokem, potom trvá chaos. Jakmile ovšem si všichni uvědomí, že vyhrát nemohou a druzí jsou schopni jim v tom zabránit, potom dojdou k poznání, že se musí domluvit a respektovat pravidla. Tento systém dobře fungoval v dobách, kdy existovala tzv. střední třída. Každý z účastníků byl nezávislý, obvykle měl svoje pole nebo řemeslo, které jej živily a nebyl závislý na státě nebo bohatém soukromníkovi. Zvláště v obcích to fungovalo dobře.

V současné době něco takového neexistuje. Existují superbohaté korporace a jejich obrovské prostředky a potom davy závislých malých podnikatelů, kterým tito bohatí dávají zakázky a samozřejmě zástupy „konzumních proletářů“, tedy lidí, kteří se sice mají dobře, jsou ovšem zcela závislí na příjmech a bez rezerv, většinou s dluhy. Pravidla hry tedy určují superbohatí u nás daleko více než v tradičních demokraciích, kde jsou ještě nějaká tradiční morální pravidla. Do jejich situace se však nikdy nedostaneme, protože stará morální pravidla zrušili komunisté a v dnešní situaci se nová nevytvoří. Ale i jinde se tento aspekt hroutí.

Vyspělý svět bez pravidel

Do toho samozřejmě přichází nemravný systém dotací EU, o které se vedou zákulisní boje, a státní zakázky obrovského rozsahu. Zásahy státu by se měly omezovat, aby se korupce nemohla v takové míře projevovat a lidé se naučili hospodařit se svými vlastními zdroji, na které si vydělají vlastníma rukama a umem, a to jak v rodinách, tak v obcích. Každý dar je nemravný, dotace je toho největším dokladem. Jsme v situaci psů v kotci, kterým pán hází potravu, a oni se o ni rvou. Někdo mimo nás rozhoduje, komu dá potravu, nejspíše podle toho jak pěkně aportuje. Je to nedůstojné člověka. Myslím si, že právě dotace nás mají co nejvíce morálně rozvrátit. Je to taková předzvěst nového světového řádu, ve kterém bude rozhodovat někdo mimo nás, házet nám potravu podle toho, jak se budeme chovat.

Stará morální pravidla, jako: „bez práce nejsou koláče“, „práce šlechtí člověka“, „nebát se a nekrást“, „správná hospodyňka pro pírko i přes plot skočí“ atd., z nichž mnohá se stala směšnými, byla nahrazena: „kdo nekrade, okrádá rodinu“, „práce je poslední prostředek k nabytí peněz“, důležité jsou vlastnosti jako intrikářství, lobbyismus, poklonkování, služebníčkování atd. V podstatě je dosti problematické si na to stěžovat, protože je to nový světový trend nastolený technologickými poměry: práce není zapotřebí, důležité je jen nějak „vyždímat“ peníze. Zisky z technologického rozvoje mají velké korporace a navazující obchodní organizace a banky. Jde o to, je nějak z nich dostat pro ty ostatní, kteří už opravdovou práci nemají, protože technologický rozvoj jim ji vzal. Celý současný systém je „hra na kapitalismus“. Většina prací je jen jakousi hrou, většina spotřeby je nadbytečná a zbytečně vyčerpává zdroje planety. Protože lidé mají zajištěny životní potřeby, je zapotřebí je různými triky přesvědčit, aby dále kupovali a využívali služby. K tomu slouží neobyčejně promyšlené tahy, které se už naučili všichni, kdo prodávají cokoliv. Životní styl už lidem vnucuje plýtvání, náklady jsou většinou vynucené, lidé se z nich nemohou vykroutit. Mnozí lidé podlehli celému paradigmatu, nadělali dluhy a potom se dostali do bídy.

Nejde už ani o zvyšování kvality, výrobky jsou vesměs stavěny na to, aby sloužili jen po dobu záruky a ještě rok, aby se neřeklo. A to nemluvím o nekvalitních a mnohdy nebezpečných výrobcích ze zaostalého světa, jejichž kvalitu nikdo ani nemůže zkontrolovat. Obvykle se hračky stahují z obchodu, až už se nějaké dítě otrávilo. Totéž můžeme očekávat u potravin. Že by se v globálním světě mohla kontrolovat kvalita, je stejný nesmysl, jako očekávat, že policie zajistí ve Šluknovském výběžku bezpečnost. Obojí totiž není v silách nějaké instituce.

Když není opravdová práce, není ani opravdová morálka. Práce je základem morálky. Zatímco kapitalismus se alespoň snaží hrát svoji „hru na práci“, socialisté by chtěli rozdávat bez práce. Nemravné jsou obě ideové teorie. Kapitalismus tím, že vytváří poměry honby za penězi dnes dosahovanými převážně nemravnými způsoby. Socialismus tím, že by chtěl rozdávat bez zásluhy (třeba tzv. základní nepodmíněný příjem). Zatímco kapitalismus vytváří „vypětí vůle“ a chce od člověka činnost, zachovává lidskou vitalitu a člověk nucený ke snaze a práci svoje schopnosti rozvíjí, socialismus v době nepotřeby práce vede daleko rychleji k úpadku člověka jako takového, a to nejen morálnímu, ale i psychosomatickému, nemluvě o rychlém hospodářském úpadku na základě plýtvání a rozdávání. Dnes jsme nějak „zakousnuti“ v obou systémech, přičemž apologetové každého z nich obviňují ten druhý.

Zastupitelé jsou vymahači dotací, nikoliv strážci řádu, důležité nejsou vůdcovské schopnosti a spravedlivá vláda, ale machinace, úskoky, intriky, prostě vše to, co dnes nahrazuje práci jako předpoklad dosažení peněz. Peníze prostě někde jsou, je zapotřebí je dobýt. Pracovat je pošetilé. Z člověka pracovníka se stal dobyvatel. Jestliže je známo, že člověka práce šlechtí, jaký vývoj čeká lidstvo dobyvatelů a intrikánů?

Krize demokracie je krizí morálky. I kdyby byl někdo, kdo by byl schopen nadřídit řád hře zvané demokracie, nemá pravidla odpovídající době. Lze se vrátit ke starým pravidlům? Určitě ano, mnohá by jistě fungovala, ale mnohá také ne. Budeme v době vyspělých technologií a bezpracné výroby lidi vychovávat, aby jako hospodyňka pro pírko přes plot skákali? Jaké jiné morální a výchovné zásady zavést? Rovnostářství vede ke zkáze, to dokázal komunistický režim. Na základě čeho tedy budou lidé dostávat peníze? Musí si je přece zasloužit! Jaké zásluhy se budou odměňovat v nepřirozeném umělém světě? Podlézání mocným, kteří peníze vlastní? Ztráta svobody, poslušnost, otroctví a bezzásadovost výměnou za blahobyt? V takovém světě je samozřejmě zcela zbytečné mluvit o demokracii. Demokracie totiž může být pouze ve společnosti svobodných lidí. Základní podmínkou svobody je nezávislost a vlastní zdroje obživy.

Vlastimil Podracký

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí