Z časopisu Svědomí/Conscience 5/2011

Třetí odboj byl ctí národa

K nedůstojnému dohadování o třetím protikomunistickém odboji
Jára Meců

Každý národ má nejen svou čest a hrdost, ale v každém pokolení zároveň více či méně jedinců odhodlaných tuto čest a hrdost národa svobodných lidí bránit i s nasazením vlastního života. Jejich činy, jejich osudy se nesou dějinami jako štafeta, jako hořící pochodeň osvěcující cestu ke svobodě, která vždy byla jen cestou statečných. Po pádu tyranů je těmto živým i mrtvým vzdávána čest. U zbytků jejich životů zasloužená úcta. Dodejme, že se tak dělo v každé zemi, kde tito krvaví diktátoři vládli. Jenže právě to, co se zdá slušným lidem samozřejmostí, se u nás stalo obrovským problémem a příčinou dlouhých kontroversních a především nám všem nedůstojných polemik.

Snad proto, že mnoho "dříve narozených" vymazalo svou minulost z paměti a žije jako v čase socialismu jen přítomností. U některých je to dědičné. Nesou to v sobě snad od pradědů. "Co tě nepálí nehas","Čí chleba jíš toho píseň zpívej", "Drž hubu a krok"... Jenže a naštěstí ne každý člověk se stane při první pohrůžce, zapráskání bičem nad jeho hlavou ohebným radostně poskakujícím lokajem diktátorů a politických grázlů všech odstínů. U nás v moři poskakujících přicmrdů se těmto, tehdá veleváženým udržovatelům vlády Strachu živeného státním terorem, vedlo v socialistickém hávu nadmíru dobře. Ani po smrti největšího z tyranů v sovětském bloku J. V. Stalina, kdy v SSSR došlo k určité politické oblevě, propouštění statisíců politických vězňů a veřejnému odsouzení stalinismu, v česko‑slovenském socialismu se žádná politická obleva nekonala.

V očích svobodného světa se naše republika stala "OÁZOU STALINISMU". Na tu dobu se nedá zapomenout. Pod tribunami spokojených a vždy rozesmátých "papalášů" mašírovaly statisíce ohebných, snadno ochočitelných poddaných a z jejich úst až do ochraptění hřmělo: "Ať žije KSČ! Ať žije SSSR! Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!... " Byly to nekonečné průvody, oslavy a shromáždění v mnoha městech sovětské tzv. "socialistické" kolonie Sovětského svazu. Té pochodující, tenkrát tak uřvané k diktatuře loajální většině ten kolonialismus ani diktatura "rodné strany" nevadila. Myslím, že právě takoví, kdysi k režimu ohební, nerozumí ani dnes, nebo, řekněme rovnou ‑ nechtějí rozumět těm druhým s odvahou a řekněme rovnou s charakterem a vlastenectvím Čechoslováků věrný odkazu zakladatele státu T. G. Masaryka: Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho používat. ALE PROTI NÁSILÍ BUDEME SE BRÁNIT TŘEBA I ŽELEZEM!"

Mnohý, listopadem 1989 osvobozený občan se tváří, že nechápe proč člověk právě osvobozený od diktatury německých nacistů čili NSDAP ‑ dělnické strany Adolfa Hitlera se po únorovém puči KSČ čili "dělnické" strany K. Gottwalda vzpíral přijmout bez boje nové otroctví, novou dobu temna a nesvobody. Občánkovi s náturou pucfleka Švejka vůbec nepřijde na mysl, že člověk má nejen právo, ale i povinnost a třeba i se zbraní v ruce bránit svobodu nejen svou, ale i své rodiny, svých dětí, svých spoluobčanů, bránit svobodu republiky a státu. Vždyť ten puč proti demokracií, proti nezávislosti a svobodě vedli rudí Gottwaldovi pučisté proti OD NACISMU OSVOBOZENÝM OBČANæM v plné zbroji!

Nejsme a nikdy jsme nebyli národem zbabělců. Třetí odboj je toho důkazem. Lidé z protikomunistického odboje se tenkrát neohli do pokorné role sloužících! ONI VČAS ROZEZNALI, ŽE KOMUNISMUS JE NEJHORŠÍM VÝVAREM Z FAŠISMU A NACISMU! Tak tenkrát vypadala PRAVDA! Dle mého názoru viditelná pro všechny! Pro dělníky i vzdělance. Přes všechny tehda režimem placené pisálky, kulisáky, kulturní lakýrníky z Obce spisovatelů a všech možných (a hlavně nemožných uměleckých sdružení), tak vypadala PRAVDA hned po puči 1948. Funkci německého nacistického GESTAPA převzala Českoslovanská komunistická STB. Demokratické strany byly rozmetány a opozice hnána do nových tentokrát českých koncentračních táborů. Nelze přehlédnout, že bylo po druhé světové válce, ale v osvobozeném Československu, rostly koncentráky jako houby po dešti. Pravdu nešlo přehlédnout. Režim únorových pučistů byl skutečně tím nejhorším vývarem nacismu a fašismu.

Všude přítomná cenzura s udavači zaměstnávala estébáky, plnila lágry a žaláře, "Lidové soudy" soudily nepřetržitě. Trestaly mnohaletým žalářem nebo smrti rozvratníky socialismu, nekalé živly, kulaky, agenty amerického imperialismu, kopečkáře a různé politické i ekonomické škůdce totalitního režimu. Zde s neskrývanou radostí poznamenávám, že škůdci pocházeli ze všech vrstev společnosti. Známí i neznámí hrdinové protikomunistického odboje svými činy zachraňovali čest národa. Stáli proti přesile, ale režim je nezlomil. I bezvěrci obhajovali víru a Desatero křesťanů. Bohatí s chudými pochodovali v kolonách politických trestanců k uranovým dolům v oblasti Jáchymova, Slavkova, Příbrami... Byli stmeleni vírou, patriotismem a čistým svědomím. Mnohé z nich vidím dodnes ve vzpomínkách. Mnozí z těch naších buřičů proti nacismu přežili Buchenwald, Dachau i Osvětim, ale ten nový Česko‑Slovenský rudý nacifašismus nepřijali. Žili mezi námi a myslím že v českém koncentráku s českými a slovenskými dozorci trpěli mnohem více. Žasli nad třídní nenávisti vyšetřovatelů i bachařů. V ničem prý nezaostávali za nacisty.

Na Slovensku jeden z důstojníků jménem Eliáš, s muklovskou přezdívkou Hvízdavý Dan v pevnosti Leopoldov vítal každý nový transport politických vězňů slovy: "Mladí v kriminále zestárnou a staří zemřou." Tento otrlý a namyšlený komunistický ničema se nemýlil. Političtí vězni, občané Třetího odboje, po mnoho let prohrávali v republice obtočené ostnatým drátem své životy za ostnatými dráty lágrů, za mřížemi žalářů i na popravišti. Diktatura KSČ byla se svými sloužícími, se svými "uvědomělými" zbrojnoši a obdivovateli se svými upachtěnými budovateli pětiletek a také se všemi slušnými, ale režimní propagandou oklamanými občany v přesile. Historický listopad 1989 BYL OSVOBOZENÍM všech. "Neboť i ten kdo do pout jímal otroky ‑ sám byl otrokem."

Uznání Třetího odboje, i když přichází velmi opožděně, patří k nejvýznamnějších rozhodnutím českých politiků. Pro potomstvo, pro svobodnou Evropu a svět to byla zpráva, že činy protikomunistických bojovníků svobody nezůstaly zapomenuty pod troskami komunistického režimu. Závěrem bych se rád připojil k vyznání, dnes už zesnulého spoluvězně, vydavatele Našich hlasů v Kanadě, aktivního exulanta a vydavatele Svědomí, Míly Komínka, zanechaném v jeho dokumentární knize I pod oblohou je peklo: "Do smrti budu hrdý na to, že patřím k armádě "Třetího odboje" zpola zdecimované a vymřelé, které bylo dáno poznat, že "i pod oblohou je peklo", ale která se nikdy nevzdala ideálů svobody a pravdy."

Jára Meců, říjen L.P. 2011

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí