V rámci "sametů" se ne všichni hned pokoří globalistické diktatuře. Viděli jsme to v evropské verzi u Jugoslávců. Ti ovšem svoji odvahu bránit své zatraceně odpykali, a do kůže jim noví kulturtrégři navíc vetřeli vyčerpaný (depleated) uran či plutonium v podobě osvobozovacích bomb. To aby si připamatovávali i na dětech (deformace, leukémie atp.), že musí poslouchat. Dnes je arabskou Jugoslávií Libye.

Arabské "samety" mají ovšem v porovnání s těmi evropskými poněkud jiné zabarvení. Zde jde o zdroje ropy. Ale proč právě Libye? Nařčení, že i v Libyi má "vzbouření lidu" podklad v touze bankéřů světa po naftě, západní propaganda samozřejmě odmítá. Jim naprosto nezištně běží přece o demokracii, svobodu a ochranu lidu. A svá tvrzení podepírají hned halasně vytrubovaným faktem, že přece Libye dodává na trh "jen" 2% (slovy dvě procenta) světové nafty. Je to tak? Ano, je to tak, ale...

Tož se na tu Libyi a její produkci musíme podívat poněkud zevrubněji. Bývala to země pouští ‑ bez důležitosti, - její hranice na mapách to dokládají rovnou čarou na mapách mezi Libyí a Egyptem i republikou Čad (Chad). Dávejte hraniční kameny do písku pouště! Za týden jsou zaváté, jako ty stopy a ten ceny klobouk ve křoví, o čemž již pěli dávní V+W.

Od roku 1912 až do roku 1942 byla Libye italskou kolonií. Na začátku Druhé světové války sehrála značnou důležitost pro pana Hitlera, který ji ve spolupráci s italským Mussolinim začal pořádně vytěžovat. Objevená naftová pole svým produktem podporovala válečná tažení OSY (Berlín‑Řím‑Tokio), a území posloužilo Hitlerovi jako nástupní k útoku směrem na východ, na Egypt (prakticky tehdy v britských rukách, viz Anglo‑Egyptská smlouva), s životně důležitou vodní dopravní cestou ‑ Suezem.

Teprve 6. června 1942 Britové pod velením generála Bernarda Montgomeryho zastavili pancéřové divize geniálního německého stratéga maršála Rommela u EI‑Alameinu. A tam nastal obrat.

Připomeňme, že k vítězství spojenců v severní Africe přispěly pak i československé bojové jednotky u libyjského Tobruku, který padl do rukou Spojenců 13. listopadu 1942. Zde se nám objevuje nápověď na otázku "proč právě Libye"?.

V roce 1951 Libye získala samostatnost jako zem krále Idrise, podporovaného Amerikou a Británií. V té době se také počala na jejím území zvyšovat těžba surové nafty až na jeden milion barelů denně. Jižně od zálivu Siřte v oblasti Zelten, Dahra, a Beida byla hlavní naftová pole. Černé tekuté zlato tam pumpovalo 45 (čtyřicet pět!) firem, většinou zahraničních. Toto `královské" vytěžování vedlo nakonec k vojenskému puči v roce 1969 včele s mladým, odvážným, pronárodním a pro Araby charismatickým plukovníkem Moamarem Kaddafi.

Leč k té unikátní naftě. Libyjská ropa (crude oil, kterému se říká Es Sider) má, ve srovnání s černým tekutým zlatem odjinud, zvláštní kvality. A právě pro ty se jí mezi naftaři dostalo jména "SLADKÁ". Oproti jiným, totiž obsah síry vždy v ropě nežádoucí, je v té libyjské surové naftě nízký a je tedy zvláště vhodná pro krakování na lehké letecké benziny. Ejhle, proto ten zájem!!!

Těžba ropy v Libyi je rovněž lacinější (podobně jako té v Perském zálivu, v píscích oblasti Basry, co stojí 4‑5 dolarů za barel). Ovšem ta z Perského zálivu je "kyselá" (s vysokým obsahem síry), a tedy další zpracování je dražší.

K hořejším obranám propagandistů ještě podotkněme něco k té hlásané "bezvýznamnosti" Libye, vzhledem k oněm 2% světové těžby. V současné době, až do `sametu", byla produkce libyjské nafty 1,7 milionů barelů denně. Produkce ropy ze zdrojů v Saudské Arábii je 4,7 milionů barelů denně. Saudská Arábie je přesto dosud největším producentem nafty.

Jednoduchý přepočet nám tedy napoví, že produkce té libyjské je vlastně více jak jedna třetina oné saudsko arabské (přesněji 36,1%)! Z toho plyne, že ani její množství není zdaleka tak zanedbatelné, jak nás hlasatelé čí spíše propagandisté Západu přesvědčují. "Samet", který Libye pokorně nepřijala, musí tedy pokračovat. To aby se plnily kroky "povolaných" k světovládě. Proto vedle baráže západní propagandistiky, která dle mého pozorování a srovnávání s mojí zkušeností a pamětí předčí nejen tu bývalou sovětskou, ale i tu dávnější nacistickou Dr.Goebbelse, začali Francouzi, Britové a další Libyi bombardovat.

Dosud byly převážně použity řiditelné rakety s plochou / nízkou dráhou letu ("Aster", "Tomahawk"?).

Zde je důležité zaznamenat, že první raketové bombardování začalo v noci ze soboty 19. března na neděli 20.března 2011. Říkají nám, že na ochranu civilního obyvatelstva. Bombardování následovalo i v dalších nocích.

Skutečným cílem náletů tzv. Koalice je ovšem podlomit morálku Libyjců, kteří podporují současnou vládu Moamara Gaddafi. Za Druhé světové války za podobným účelem Hitler použil svoje rakety (Vergeltungswaffe) "V‑1" dne 14. června 1944 a "V‑2" 9. září 1944. Jenomže na rozdíl od dnešních "osvoboditelů" a "demokratických kulturtrégrů" je vysílal ve dne.