Pro časopis Svědomí/Conscience 1/2011

Smutná bída našeho času

Čestmír Hofhanzl

Motto: Smutnou realitou lidského světa je, že čím více materiálních výdobytků ulehčujících život člověk získává, tím více se jeho duch vzdaluje chápání podmíněnosti původu a trvání své kultury.

Když naši dávní předkové slezli za stromu, postačovala jim pudová schémata. Ta dávala rámec a hranice jejich chování. Vrozená schémata umožňovala větší pravděpodobnost přežití a zplození potomstva.

Když náš předek začal používat nástroje, předávat jejich znalosti potomstvu, organizovat život v tlupě, začala vznikat kultura. Výsledkem prvotní kultury bylo i  vytváření společenské hierarchie založené nejen na hrubé síle, ale i na schopnostech. Výhody spojení sil a spolupráce si vynutily intelektuální inovace. Aby se lidské bestie navzájem nepožraly, stalo se nezbytností vytvořit společný hodnotový systém. A platnost takovýchto pravidel mohla zaručit jen vyšší moc - bohové a tabu.

Náboženství je plodem kultury. V počátcích utváření lidské kultury se nejschopnější jedinci stávali intelektuálními otci náboženských systémů. Náboženství pozvedlo společenství lidských "bestií" na vyšší společenskou organizaci - umožnilo společenskou existenci.

Každé náboženství nese v sobě pečeť intelektu svého tvůrce. Obráží se v něm také prostředí, ve kterém vznikalo a dále se utvářelo. V judaismu Staré Palestiny vznikl institut proroků, mudrců a kazatelů, kteří svobodně hlásali své ideje. Ač neměli žádnou světskou moc, žádný vládce si nedovolil proti nim zakročit a usmrtit je. Jedním z těchto proroků byl Ježíš.

Jeho poselství vyslovené v pohanském Římském impériu bylo hloubkou své moudrosti největším vynálezem římské civilizace. Byla to teze - všichni lidé jsou si před bohem rovni. V nemilosrdném světě, ve stavu, do kterého tehdy dospěla řecko‑římská civilizace, se Ježíšovo poselství stalo pevným bodem ve vesmíru pro nejnižší a nejubožejší. Dalo jim naději, že záleží i na nich samých, že se svým úsilím a svými schopnostmi povznesou a začnou žít jako lidé. Křesťanství otevřelo cestu zvídavosti lidského ducha, jeho schopnostem poznávat obklopující svět. O božské genialitě jeho tvůrců vypovídá zpětná vazba vložená do základů křesťanské věrouky. Boží oko, které sleduje naše činy - u Posledního soudu bude Bůh soudit náš život.

O kulturní velikosti křesťanství svědčí skutečnost, že písemné památky, plody řecko‑římské civilizace se zachovaly v knihovnách klášterů. Zde v klášterech přečkaly temná staletí Evropy po pádu Říma. Mniši byli prvními badateli. Pro budoucnost zachovali vymoženosti středomořské civilizace.

O tom, jak prostředí i společenská kultura ovlivňují a tvarují obsah a ducha věrouky, svědčí rozdíly, ke kterým došlo po rozdělení Římské říše na západní a východní.

V byzantském Východním křesťanství je kladen důraz na vnější formu. Spory a herese ve Východní církvi se odehrávaly kolem provádění obřadů. Církev se nikdy nevymanila z nadvlády světské moci, patriarcha byl úředníkem světského vládce.

V západní Římské církvi si papežové udrželi svou nezávislost na světské moci, která spolu s dalšími okolnostmi umožnila vývoj evropského myšlení k exaktnímu poznání, pluralitě, zvětšování míry svobody. Západní Evropa s kulturou vyrostlou a odvozenou z křesťanského duchovního odkazu, si uchovala svoji jedinečnost, velikost a sílu i po svém rozšíření na jiné světadíly. Ale jen do té doby, dokud platily pravdy, ze kterých vyrostla, a dokud většina společnosti žila podle zásad křesťanské víry a z ní odvozených světských zásad morálky. Jak začala upadat víra v božský původ hodnot, víra ve vyšší moc, která posuzuje naše jednání, začal úpadek a rozklad našeho světa. Když přestalo platit božské `miluj bližního svého jako sebe samého, jednej tak jak bys jednal sám k soběA nastal rozklad evropské kultury.

Tento vnitřní rozklad evropské křesťanské civilizace začíná v okamžiku, kdy hlasatelé "věku rozumu" začali hlásat představy: Člověk je tvor rozumný, sám v sobě omezí zlo, stanoví si pravidla, která ze svobodné vůle bude dodržovat.

Všechny války ve jménu víry byly slabým odvarem proti tomu, co rozpoutal Věk rozumu. Do čela politických hnutí, vlád a států se dostali demagogové, polovzdělaní zločinci bez povědomí o tom, že existuje něco takového, čemu se říká odpovědnost. Nacismus, fašismus, komunismus, socialismus byly plodem lidí, kteří nebyli schopni a ani nechtěli pochopit hloubku a všechny záhyby lidského vědomí i vášně, které živou hmotou člověka hýbou a ji ovládají. Překryty kulturou se mohou zdát, že nejsou.

Osvícenská kultura, která zbožštila lidský rozum, otevřela dokořán bránu lidské hlouposti. Alexandr Solženicyn ve svém `Souostroví GulagA napsal: `Počátek zkázy nastal, když byla v evropské filosofii vyslovena teze, že člověk je na světě proto, aby hledal štěstí.A.

Prožil jsem svůj život v čase a ve společenství, jehož hodnoty a představitele "spáchal" komunismus, rozum jeho kormidelníků. Od nejútlejšího dětství, kdy jsem začal být schopen pozorovat a srovnávat, můj rozum pozoroval něco zcela jiného, než mi předkládala k věření jejich "kultura".

Komunismus a jeho "kultura" mne smrtelně urazili, když jsem pochopil, že cílem této ideologie a rozumu jeho kormidelníků, je vyrobit ze mne idiota. Za ta dlouhá desetiletí jsem mezi lidmi, kteří rozhodovali o mém osudu a o mé práci, nepoznal člověka, kterého bych si mohl vážit a dobrovolně to respektovat. To se jen posílilo, když jsem pochopil, že systém se vyvíjí k tomu, aby z každého, kdo je schopen přemýšlet vlastní hlavou, udělal spoluviníka - tím, že přinutí člověka dělat věci nemorální, protizákonné a zločinné.

Za jedno snad tomuto zločinnému systému a jeho provozovatelům vděčím. Přinutili mne přemýšlet a jít k pramenům hledat pravdu. Rozpor mezi tím, co mi předkládali k věření s tím, co jsem viděl kolem sebe, byl příliš velký.

V průběhu desetiletí jsem pozoroval, jak se společnost rozkládá, jak lidé individuálně ztrácejí zábrany. Moji kamarádi přijali za normální kriteria komunistické "morálky". Umožňovalo jim to zařadit se a dělat kariéry. Byl jsem označován za anarchistu, protože jsem trval na tom, že určité věci se nedělají, nesmí se udělat v žádném případě.

Viděl jsem během svého dětství, jak zanikalo vesnické společenství, jak vyhubili svéprávné hospodáře. Později na vysoké škole a ve svém oboru jsem pozoroval, co se stalo s exaktním poznáním. Po sedmdesátém roce jak se do popředí dostávali a kariéry udělali násobně větší svině a hlupáci. Jak se postupně toto všechno stalo "normální".

Jednoduše mi svůj názor na naši dobu a její běh v_polovici sedmdesátých let vyjádřil starý muž, kterého jsem potkal na Slovensku na horském hřebeni mezi Zázrivou a Terchovou. Pasekář žijící na okraji světa mi řekl: "Starí ľudia hovoria, že bude válka, nie je možné, aby ľudia takto žili.".

Velebená Sametová revoluce neznamenala porážku komunismu. Bylo to vítězství "reformátorů" tohoto neřádu. Ti využili podvědomé nechuti většinového plebsu, slíbili mu plnější koryta, odvázání od kůlu a větší výběh. Ani slovo nepadlo o ceně změny, o odpovědnosti, o systému záruk, které budou změnu jistit.

V mém městečku hovořila v "revolučních" dnech o svobodě, demokracii a lidských právech nejmohutnějším hlasem na mítincích evangelická farářka. Ona i její muž byli agenty Státní bezpečnosti.

Slogany šířené pravdoláskovými revolucionáři, že "nejsme jako oni", že "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí", byly vypočteným zločinem pro odvedení pozornosti. Ti, kdo je tehdy šířili, nesou historickou vinu za dnešní stav, za morální devastaci společnosti. Ta prolhaná hříšná hesla mohla po půl století zneužití a zločinů přijmout jen nevědomá či spíše bezvědomá společnost. Stejné platí pro "liberální" politické heslo a moudrost "co není zakázáno to je dovoleno", které hlásali někteří moji spolustraníci. Nechápal jsem tehdy, jak mohou v komunismem devastované společnosti něco takového říkat - pochopil jsem.

Pojistkou civilizovaného chování tehdy, dokud byla evropská křesťanská kultura živá, byla duchovně sdílená instituce Božího oka. Pro ty, kteří hranici překročili, byla naděje na odpykání poklesku v očistci. Nenapravitelní zločinci končili v pekle.

Duchovní symbolika ve Věku rozumu přestala platit. V prostoru kolem "rozumného" zločince nezbylo nic, co by mu dalo hranice. Zůstalo jen světské právo. Jeho hranice a pravidla s rozvojem Věku rozumu začali nastavovat a určovat slaboši, hlupáci a nakonec sami zločinci.

To bylo v principu tématem Sametové revoluce. Pravidla a příklady, které nastavila Pravda a láska, daly všechny výhody Zlu a nenávisti. Byla zachována kontinuita právního řádu zločinného systému, politická strana zákonem prohlášená za zločinnou zůstala legálním hráčem na pluralitním politickém hřišti. Nejvyšší pravdoláskový revolucionář, symbol etiky a morálky, restituoval majetek zabavený po válce jeho předkům pro spolupráci s nacisty. Šlo o majetek konfiskovaný před čarou Února, která platila pro ostatní. Nebudu vyjmenovávat další smrtelné hříchy "Revoluce" a "revolucionářů".

Z takto nastavených norem a příkladů revoluce se odvíjel tragický příběh Pravdy a lásky. Vymyslel a uskutečnil ji Rozum zločinců a hlupáků.

U vzniku a ustavení politických stran byli lidé připravení a zaúkolovaní bývalou politickou mocí, oni vytvořili "politickou pluralitu". Stejní lidé obsadili nebezpečné, rizikové politické značky. Finanční zdroje a organizační zázemí na politiku měli jenom titíž lidé. Lidé mimo komunistickou nomenklaturu, čtyřicet let politicky bezprávní, demoralizovaní, bez zkušeností ve veřejném prostoru, neměli šanci.

V Parlamentu jsem od roku 1990 byl, stav a fungování té instituce jsem si zažil a prožil. Tak jak byl systém ustaven a uveden do "provozu" zajišťoval, že jsme neměli žádnou šanci něco významně změnit. Navíc nás bylo pár a i každý z těch lepších byl nějak pokažen.

Byly nám také předkládány zákony, které neměly sankce - trest za jejich zneužití. Sestava subjektů zákonodárného sboru byla taková, aby jím prošlo vše, co si "rozum" organizátorů Pravdy a lásky přál. Neplatila žádná exaktní pravda, logický argument, poznání ověřené generacemi - když nebyly v souladu s Rozumem a záměry organizátorů smutného velkolepého divadla Pravdy a lásky.

Nejvyšší etik a mravotvůrce jistil správné chování poslanců a revolucionářů vyhlášeními typu "nešťastná země, která potřebuje hrdiny". Aby nedej Bože, nějakého blouznivce nenapadlo dělat "nerozumná" gesta.

Logicky se stal prezidentem naší pomatené země. Panáček, který hlásal nesmrtelnou nepravdu, že zločinci se pravdou a láskou změní ve ctnostné blouznivce. Dále povedou nás "dobytek" k zářným zítřkům. Taková byla režie. Pak už vývoj běžel nastaveným směrem vlastní setrvačností - tak byla reforma nereformovatelného nastavena.

Druhým prezidentem se stal v přirozené posloupnosti symbol tržní ekonomické transformace komunismu. Trh chápal Rozum komunistické nomenklatury a podnikavců odkojených komunismem ve smyslu slovního základu pojmů "trhnouti, utrhnouti si". Současnému prvnímu muži státu nelze vyčítat jak jednal a jak se dnes chová. Tento tržní reformátor komunismu nikdy nevěděl a dodnes nemůže vědět, co pojmy morálka, etika nebo odpovědnost kdysi znamenaly.

Vše, co se v posledních dvaceti letech v naší zemi stalo, proběhlo podle nastavených "revolučních" kriterií v rámci společnosti, ve které se tento proces odehrával. Běh Revoluce byl poháněn osvíceným Rozumem došlechtěným komunismem, pro nějž staromódní pojmy křesťanské morálky a etiky nic neznamenaly. Odpovědnost bylo možno libovolně interpretovat. Boží oko nebrzdilo iniciativu a talent banditů všeho druhu.

Legální komunismus největší svinstva konal neveřejně za stěnami věznic a sekretariátů. Nenechal svoji elitu "žrát" veřejně, vychloubat se svojí "rozežraností" a beztrestností. "Reformovaní" tržní komunisté se dnes svým zbohatlictvím vychloubají, navenek se chvástají svou nepostižitelností. Za legálního komunismu ještě šlo dohledat odpovědnou osobu nebo úřad, když se postupovalo po hierarchii stranického aparátu nebo úřadů. V demokratickém tržním postkomunismu dosáhl komunismus a jeho kormidelníci téměř dokonalého stavu - vrcholu představ svého Rozumu.

V Sametové revoluci dokázali uchovat svá organizační schémata, tak jak fungovala v posledních dvou desetiletích legálního komunismu, kdy stát a hospodářství již neřídil ústřední výbor, ale stínové struktury ve Státní bezpečnosti, v hospodářských podnicích a v ústředních orgánech státní správy. Zprivatizovali se a upevnili svoje pozice převodem rozhodujících ekonomických zdrojů do svých rukou.

Po politické scéně se pohybuje "divadelní kompars", který o ničem nerozhoduje. Podle potřeby je rituálně obměňován. Formálně nese odpovědnost, ač žádnou nemá. Tento institut "bílých koňů" je modernizovaná podoba zločinecké organizace "sitz předsedů", která fungovala již těsně po revoluci v bolševickém Rusku. Ředitelé fiktivních podniků, kteří byli placeni za to, že šli sedět, když se to profláklo.

Osvícený rozum tržních komunistických reformátorů dopracoval koncepci planetární nezodpovědnosti, kterou nastolil komunismus tím, jak popřel celé dějiny lidského ducha. Z člověka chtěl vytvořit jen použitelné zvíře.

Reformátoři udrželi a posílili svou moc, stali se bohatými, nemají vždy společenské a politické funkce, ze kterých by mohli být voláni k odpovědnosti. Určují politiku, ovládají média, státní správu, normy "práva". Systém může fungovat proto, že dialektické pojetí morálky, pravdy, práva prostoupilo společností, jakoby nervová tkáň chiméry již bránila většině vidět, slyšet, cítit, myslet a podle toho jednat.

Renesanční politický filosof Nicolo Macchiaveli radí svému Vladaři jakými i zločinnými prostředky a způsoby je možno se zmocnit vlády. Když vlády dosáhne, ať už to bylo jakkoli, chce‑li si vládu udržet, musí zavést právo a pořádek. V té době to ještě šlo, politika byla doménou malé skupiny privilegovaných a vyvolených - se všemi jejími podrazy a zločiny. Obyvatelstvo tehdy ve své většině ještě věřilo v křesťanského Boha a jeho Oko. Ještě šlo obnovit normy a jejich hranice.

V naší době osvícený Rozum zdegeneroval ve změť pojmů, které libovolně již nic neznamenají. Společnost složenou z milionů jednotlivců nic nespojuje, zvuky‑pojmy, které na ně zvenčí narážejí, nemají žádný obsah. Desetiletí zvučely na sluch a city milionů, nic neznamenaly, jejich obsah byl často opačný, dnes je již prázdný. Společenský stroj nelze jednoduše opravit - nestačí seřídit volant, opravit převody a na své místo posadit zkušeného řidiče. Lidské společenství ani stát nejsou ani mraveniště, ani včelí úl či stavba všekazů, které mohou miliony let fungovat podle jednoduchých schémat, kde každá skupina plní přesnou funkci.

Člověk a potažmo společenství lidí může dlouhodobě existovat, jen vztahuje‑li svůj život, natož společenskou existenci, k vyšším hodnotám, než je materiální existence. Proto si musel vymyslet bohy, aby mohl vztahovat svůj život k jejich dokonalosti.

Osvícený rozum dospěl v naší části Evropy k nacismu a pak ke komunismu s jejich společenským a duchovním rozvratem. Naši reformátoři tento proces završili svým originálním pojetím lidských práv. Jedinec byl vytržen z vyššího řádu lidských věcí, Nezůstalo mu nic, co by jej pozvedávalo z šedivosti jen materiální existence, chce si užít ještě teď a dnes. Všichni velikáni z obrazovek telescreenu mu tvrdí, že jen to je smysl života.

Přesvědčte tu většinu, že se musí změnit a stát se zase lidmi. Není práva bez odpovědnosti. Člověče, jsi jenom prach a v prach se obrátíš.

V Třeštici dne 21. prosince 2010

Čestmír Hofhanzl, člen Konzervativní strany

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí