Pro časopis Svědomí/Conscience 12/2010

Jak se dělá útlak

František Rozhoň

Politika, která byla kdysi středem přitažlivosti pro lidi schopné, o veřejný život se zajímající a ctižádostivé, stala se nyní útočištěm několika amatérských veřejných řečníků a stranických intrikánů, kteří shledali, že všechny ostatní cesty, jak možno vyniknout, jsou pro ně uzavřeny, ať už proto, že sami nemají praktických schopností, anebo jsou nedostatečně vzdělaní.“
George Bernard Shaw

My jsme odborníci na překrucování pravdy – dnes je pravda, co mně vyhovuje.
opat kláštera v Nové Říši 17. 11. 2010 při mši ve Znojmě-Louce

Člověk neznalý je schopen opakovat chyby svých předků, přejde jedna generace a můžeme mít něco horšího než byla rudá totalita - rozjímal 17. 11. 2010 v louckém kostele opat novoříšského kláštera. Mladým připomněl, co rudá totalita obnášela : Vše bylo pod kontrolou, vše bylo o kádrování, lidé byli rafinovaným způsobem obráni o svobody a ohavně byla pošlapávána jejich důstojnost, kdekdo mohl být ponížen na nejubožejšího otroka.

Nejen opat připomíná, jak se dělá útlak. V Senátu na to téma mluvil Petr Vančura : Období u nás zvané „komunismus“ bylo surovou bolševickou okupací. Bolševismus byl od svého vzniku bezohledným nástrojem uchvácení moci, který se skrýval za ideje komunismu. Nástrojem založeným na nesmlouvavé centralizované hierarchické struktuře moci, odstraňování potenciálních protivníků, mediální manipulaci a klamavé strategii tajných služeb. Podle P. Vančury jsou mutace bolševismu i dnes největším nebezpečím našeho pokusu o demokracii.

Bolševismus podle Františka Matějky nesnáší oponentní názory a různými prostředky si vynucuje názorovou jednotu. Podle Viktora Suvorova bolševik nutí člověka jednání uvážlivé nahradit emotivním. Podle bývalého východoněmeckého disidenta H. Müllera se na bolševické pozice dostává ten, kdo dál chce „být spravedlivý navzdory právu“. A. Michnik dodal „je třeba se vyhnout syndromu disidentů vyšlých z basy, že co protivník, to kat z KGB. To co razí tito lidé, nazývám antikomunismus s bolševickou tváří.“

Autor těchto řádek za prvé považuje bolševismus za režim elitářský – naši bolševici se prohlásili za „předvoj“ našich pracujících, jimž patřila moc jen na papíře; bolševici sovětští pak měli „vedoucí úlohu“ mezi bolševiky světa. Bolševici bez ohledu na zvyklosti sepsané v Ústavě a zákonech si vytvářeli nové funkce v různých akčních výborech a bezpečnostních skupinách, kdo se v nepsané hierarchii cítil výše, tvrdil že „ve jménu šťastných zítřků“ smí vše a má imunitu. Za druhé byl bolševismus nezodpovědný – bolševici si přivlastňovali úspěchy, své neúspěchy sváděli na jiné. Za třetí bolševismus byl nepředvídatelný a nedůvěryhodný, podle J. Masaryka bolševici dokázali využít i hesel proti imperialismu k odvrácení pozornost od vlastního imperialismu, proto jejich politika občas připomíná spiknutí. Pak jim máme věřit! – vysmíval se jim leták Svobodná Evropa č. 32 z poúnorových časů.

Nově uvádí rozsudek ústavního soudu (ÚS), senátu Vojena Güttlera, že za bolševika „jen málokdo nevěděl, že volby nejsou volbami, strany nejsou stranami, demokracie není demokracií a právo není právem - přinejmenším ve smyslu právního státu, protože aplikace práva byla politicky schizofrenní, rozštěpená všude tam, kde vstupoval do hry politický zájem vládnoucích.“

Předlistopadová podoba bolševismu nakonec přestala vyhovovat. „Dělnický původ“ zajišťující větší práva už neměli děti poúnorových mocných, ale potomci „vykořisťovatelů“. Režim nedokázal občanům vnutit jednotný názor. „Vedoucí úloha“ byla podepřena policejními obušky. Chtěl-li režim uspět, musel na to jít jinak - aby mohl uzdu lépe přitáhnout, musel ji napřed povolit.

Slova pronesená o Sametu vzbudila nadšení, zvláště zrušení „vedoucí úlohy“ a připomenutí zásady „kdo má pravomoc, musí nést i odpovědnost". C:\svedomi\dokdoby\of_1989.htm Dnes se však zdá, že tohle bylo jen krasořečnění. Znovu slyšíme, že v demokracii prý jsou nevolené „elity“ dobré - v TV besedě se studentskými vůdci Sametu  Jana Hybášková kritizovala masmédia v ČR za to, že nedokážou zprostředkovat komunikaci mezi „elitami a obecným lidem“.

I Milo Komínek před smrtí poznal, že zmutovaly ale nepadly možnosti ohavně pošlapávat lidskou důstojnost. Člověk, kterému Milo dost pomohl, často „citoval“, že Komínek je „extremista“; ministr vnitra M. Pecina říkal národu jak jsou odporní a nebezpeční ti „extremisté“, a Komínek trpěl : Tohle mám být já? M. Pecinu za to lid odměnil - byl za ČSSD zvolen do Sněmovny.

Politika také znovu plní, co ve volebních programech nebylo, a dostává ráz spiknutí. Proč se tak stalo, naznačuje stanovisko ÚS : Hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu, z povahy věci stále může ovlivňovat rozhodnutí bývalého člena, úroveň jeho smyslu pro ochranu základních práv a svobod. Mechanické ztotožnění práva s právními texty se stalo nástrojem totalitní manipulace a učinilo zejména z justice poslušný a nemyslící nástroj prosazování totalitní moci.

Přesto polistopadoví politici tento hodnotový systém akceptovali. Nejprve předlistopadoví soudci dostali „neodvolatelnost“, pak Policie ČR komplet „rudé vedení“. Policejním prezidentem se stal Oldřich Martinů, který působil i na praporčické škole neblaze proslulého Pohotovostního pluku VB, jedním z jeho náměstků Tomáš Kužel, který pracoval na IV. správě SNB, která měla na starosti sledování lidí a spadala pod StB. Pak se „modří s oranžovými“ shodli, že na nejvyšších postech moci výkonné mohou být členové normalizační KSČ, jeden „zlý“, druhý „hodný“. „Zlým“ míním Jiřího Komorouse, který se stal 1. náměstkem ministra vnitra, ač za pravdivý „nesprávný“ názor vyhrožoval fyzickým napadením ex-disidentovi Kubicemu; „zlý“ si za poradce vzal bývalého politického vězně, který by také za názory zavíral; „zlý“ byl oceněn návrhem k povýšení na generála. „Hodným“ míním expremiéra Jana Fischera, který například předlistopadově „vnímal“ problém růstu ceny elektřiny v důsledku podpory fotovoltaiky, ale nic s tím neudělal; když však opouštěl funkci „tleskalo mu hodně lidí vstoje.“ „Hodný“ i „zlý“ u moci svorně předvedli, kam jsme došli od roku 1993, kdy v parlamentu říkal Jan Kasal „budujeme-li skutečnou demokracii, jistě nechceme nikoho postihovat za jeho přesvědčení“.

Ve Svědomí se už na to téma psalo : Manuál ministerstva vnitra k právu shromažďovacímu tlačil obce, aby kontrolovaly a kádrovaly, braly v úvahu názory (i dávné), tetování a značky oblečení (nejen) svolavatele. Vláda, snad proto že z nacismu zná především symboly, se řídila Hitlerovými radami z Mein Kapmpfu. Z prostředků vlády humanitární organizace „Člověk v tísni“ vydala publikaci, v níž nazvala část lidí v jejich vlasti „nezvanými hosty“ (tohle například dovedlo Třetí říši k holocaustu). To poslední nepřekvapilo čtenáře Křesťanského sociálu, ti už četli, že „Člověk v tísni“ sametového vůdce Pánka také po bolševicku vytváří „správný názor“ tím, co kritizuje a co přehlíží: Zkoumá každý zkřivený vlas kubánských politických vězňů, ale mlčí o pošlapávání lidských práv spojenci USA na Západní Papui.

Když ve volbách uspěly Věci veřejné, voliči vykroužkovali na poslance Stanislava Humla, ex-esenbáka a tedy oporu předlistopadového režimu. I bulvární Blesk připomíná, že S. Huml ani jako zákonodárce nectí zákon - dělá reklamu na prodej aut soukromé firmy, i když to zákon zakazuje. Já dodávám, že Huml dělá i to, co nebylo v žádném volebním programu a co si nedovolila ani rudá totalita. Chce obyčejným zákonem, novelou silničního zákona, změnit nebo obejít ústavní Listinu základních práv a svobod, která v článku 37 říká „každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké". Ten paragraf brání, aby se lidé nedostali do morálního dilematu, zda udat či neudat své dítě, rodiče, manželku, milence, celoživotní přátele nebo sám sebe. Bývalý esenbák a dnes zákonodárce Huml navíc vyhlašuje potřebu alespoň někoho potrestat za každý dopravní přestupek i za cenu návratu totalitního zlozvyku trestat i ty, kteří nic neprovedli. Podle Humla není třeba zjišťovat, kdo přestoupil pravidla – razí zásadu, že ne řidič, ale auto páchá dopravní přestupky a proto pokutu platí majitel auta. Huml zatím neuspěl, protože změna zákona byla připravena s mnoha nedodělky. Huml to nevzdává, nevadí mu, že (podle Jana Kněžínka) zavádí presumpci viny a popírá právo na spravedlivý proces. Podle L.Henka kdo něco takového chystá, připravuje zničující útok na vnitřní integritu člověka, na samotné lidství - pokud je každý povinen udat sebe, příbuzné či blízké, a policie a soudy vlastně pouze hlídají, zda toto lidé dodržují, není to koncept svobodné společnosti, ale koncentračního tábora. Mně počínání Humla připomíná spiknutí. Lidové noviny však píší, že „mnoho odborníků“ Humlova neúspěchu lituje.

Existuje více způsobů, jak dělat útlak, je to téma na seriál. Sem se vejde už jen upozornění na roli masmédií. Zmíněné základní právo z čl. 37 Listiny nazývají „výmluvou a trikem“ - chráněná práva jsou u nás už i vysmívána. Masmédia propagují i zvyk rudé totality mít vše pod kontrolou : MFDnes 13. 11. 10 psala z letišť „potřebujeme rozpoznat vaše úmysly, řada takových informací je k mání, ale my je nepoužíváme…“ Metro 16. 11. 10 zase píše, že když stát hlídá karcinogeny v potravinách, měl by hlídat i to, co se nám dostane na „stůl informační“, prý to nemá nic společného s cenzurou, ale naší ochranou. Jako by nebylo totalitních zkušeností, zase nám říkají, že svobodu uhájíme, když její ochranu svěříme státu. Naštěstí tomu věří stále méně lidí.

Přemýšlejte nad tím i Vy, prosím, až budete zvažovat novoroční předsevzetí.

František Rozhoň, 4. 12 2010

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí