Pro časopis Svědomí/Conscience 11/2010

Listopad a PR

František Rozhoň

„Mluvit o cti v politice je nonsens"
Napoleon Bonaparte

Winston Churchill v roce 1922 charakterizoval své století jako „hrozný" věk, v němž věci spějí pouze k horšímu. Za pravdu mu dával od listopadu 1917 bolševický způsob vlády, od roku 1922 i italský fašismus. Bylo by asi nošením dříví do lesa připomínat, jak dobře tyto režimy zvládaly práci s veřejností, dnes známou jako PR.

Za pravdu Churchillovi dal i listopad 1932, kdy v Německu nacisté vyhráli volby. I NSDAP zvítězila zásluhou práce s veřejností - jako první německá ‘strana všech’ oslovovala různé profese s výzvami jak na míru šitými, přitom jen málo dbala na to, zda jedno provolání neprotiřečí jinému. Nacisté tak získali hlasy ve všech vrstvách společnosti, k postu kancléře jim pomohli nezralí novináři uklidňováním čtenářů, že v podmínkách Německa je fašistická samovláda jedné strany sotva představitelná. Jako samovládci nacisté přestali být stranou všech, ale posílali do koncentráků ty, jejichž zločinem bylo, že se Třetí říši nelíbili.

Mussolini, Hitler nepřežili rok 1945, zato posílil bolševický svět. Jan Masaryk v té době dokázal říci nahlas, že bolševismus není ani tak o ideologii, jako o taktice - skládá se z deseti procent ideologie a devadesáti procent taktiky. Jeho PR je tak dobrá, že dokáže využít hesel proti imperialismu k odvrácení pozornosti od vlastního imperialismu. Slibů o beztřídní společnosti ke vzniku nové privilegované třídy, nové aristokracie se všemi znaky zbohatlíků. V bolševicích přitom není špetka pokory, lítosti, porozumění pro člověka.

Od Listopadu 1989 se mění nejen bývalý bolševický svět. Už není třeba být užitečný, důležité je být úspěšný. Zlegalizovala se nová aristokracie. Jak ukázaly poslední volby v Praze, nové rozhodující strany oslovují všechny, a jako dříve strany Národní fronty nabízí stejný program s různými tvářemi. Mohly by, jako před Listopadem, předkládat lidem jednotnou kandidátku. A po volbách? Nestydí se realizovat opak volebních slibů.

Legenda o porážce komunismu

Komunismus slibující bolševici neustále zdůrazňovali, že porazili kapitalismus. Ten ale zůstal, pozměněný. Už to nebyl kapitalismus volné soutěže uznávající i malé živnostníky, ale víceméně státní kapitalismus. V reálném socialismu, dnes zvaném komunismus, byl stát jakousi dceřinou společností Strany, která si vedoucí roli dala do stanov (ústavy). Stát byl majoritním akcionářem ve všech podnicích, i v takzvaných družstvech. Já jako dospělý zažil první praktický krok směřující ke skutečnému zespolečenštění výrobních prostředků, nezbytnému v komunismu, až po Listopadu 1989, když jsme my pracující volili své zástupce do podnikové rady. Stát roli správce všeho nezvládal. Tvořil komise připravující soubory opatření vzbuzující dojem, že věc se řeší, i když se nevyřešila.

V sedmdesátém sedmém vznikla dnes oslavovaná opozice, která za dvanáct let existence nikdy nepožadovala ani návrat pluralitního politického systému, ani zrušení „vedoucí úlohy strany". Dnes díky PR kdekdo říká, že ta opozice prý - s podporou lidu - porazila komunismus. Komunismus ale zůstal, i když se jeho myšlenky uplatňují méně. Rodiny dál mívají společný majetek, pracuje se v nich podle možností, dostává podle potřeb. Myšlenky komunismu se bezproblémově uplatnily i u kibuců při zrodu Izraele, nebo v církevních řádech.

Legenda o porážce kapitalismu bolševikům nestačila, pracovali na tom, aby se lid třásl odporem při zaslechnutí toho slova. Dnes nestačí legenda o porážce komunismu, veřejnosti má vadit toto slovo. Pracuje na tom i senátor, který vstoupil do KSČ v čase dnes oslavovaných „zlatých let šedesátých“, kdy mě rodiče varovali „pozor – pachatelé Února 1948 nám v ní znovu nabízí svou lidskou tvář“. Senátor vytvořil komisi a ta přijala soubor opatření, který prý řeší nespokojenost veřejnosti s polistopadovým vývojem návrhem zakázat tu z existujících „komunistických stran“, která umí obsazovat lukrativní místa v zastupitelstvech. Aby ta strana směla přežít, nemusí se vzdát svých metod, ale názvu „komunistická“. Dnešní PR nebrání tomu, aby se připravovala nová strana nalevo od KSČM vyhovující přání senátora a jeho komisařů na název. PR tak posiluje atmosféru projevující se zatím tričky „zasraný komunisti“ nebo pikety „komunismus horší než AIDS.“ Ta atmosféra dovedla Německo v listopadu 1938 k násilí Křišťálové noci. Když k tomu poslouchám zprávy „rádia na vlně pohody“, že jeden každý muslim může být teroristou ohrožujícím Starý svět, obávám se, že nejchválenější  civilizace světa zase může vyvolat svět plný hrůz.

Polistopadová PR soustředěním na slovo komunismus odvrací pozornost od taktiky prohlásit nedemokracii za nejvyšší formu demokracie - pořádat skoropovinné volby s jedinou kandidátkou a pak dlouho mluvit o demokratickém mandátu vládnout. Proto když bolševik chtěl školit nestraníky, my otvírali diskuzi o obsahu slova demokracie. Protože stát nezvládal správu všeho, dařilo se nám přesvědčovat řadové straníky, že demokracie má stát oslabit. Tehdy se řadoví straníci báli tlumočit ten závěr výš. Dnes ho potvrdil i Václav Klaus v Euro 43/2010, jiní jsou proti. Širší diskuze o možném obsahu slov jako demokracie či základy euroatlantické civilizace chybí.

Legenda o uznání třetího odboje

O Druhém odboji, tom z války proti Německu, máme jasno. Ctíme odbojáře, kteří útočili na sluhy Třetí říše, kteří jim odboj chtěli překazit. Odbojáře, kteří podpalovali úrodu, aby Němcům aspoň trochu způsobili hospodářské potíže. Víme, že někteří z těchto odbojářů se pak angažovali v nové totalitě, přesto jejich Druhý odboj ctíme. Události kolem pohřbu Milana Paumera, spolubojovníka bratří Mašínů, ukázaly, že s Třetím odbojem je vše jinak.

Odbojář Milan Paumer nikoho nezabil, přesto pikety Milan Paumer vrah zdůrazňovaly „odpor lidu“ k opakování metod druhého odboje i proti bolševickému režimu: k novým útokům na sluhy režimu, kteří odboj chtěli překazit, k novému podpalování úrody, aby bolševici měli potíže. Po Paumerově pohřbu Nečasova vláda, snad pod vlivem emocí, poslala do legislativního procesu zákon uznávající Třetí odboj, který zároveň dělá odboj i z neodboje a některé odbojáře z ocenění vylučuje.

Zákon navazuje na legendu, že „nejlepšími odbojáři“ byli ti, kteří nepožadovali ani návrat k pluralitnímu politickému systému, ani zrušení „vedoucí úlohy strany", jen se pokoušeli o diskuzi s režimem. Politicky nekorektní řeči, dříve součást demokracie, jsou tedy dnes prohlašovány za odbojovou činnost!

Jiné kritérium pro uznání odbojových zásluh - délka pobytu za mřížemi za čin správně „politicky motivovaný“ – popudilo politické vězně, pamatující jak bolševik zostřoval nepohodlným lidem tresty za pochybení rozsudkem, že trestný čin spáchali s „ideologickým záměrem“ poškodit pracující lid nebo rozvrátit ústavou zaručený (totalitní) systém. To umožnilo později z kriminálníků udělat bývalé politické vězně, bude z nich možno udělat i odbojáře? Je jen náhoda, že v Ostravě na otázku ke skupině bývalých politických vězňů „byli jste v odboji“ jsem se dočkal otázky, co odbojem vlastně míním? V odboji, jak si jej představuji já, nebyli.

Zákon oživuje i bolševický zlozvyk odmítnout/odebrat uznání lidem, kteří kdysi smýšleli špatně. V čase antikomunismu nemá být uznán odboj předúnorových komunistů. Tak by byl potřetí trestán strýc bratří Mašínů, účastník II. odboje. Nacisté ho zavřeli, komunističtí bolševici popravili jako „šéfa skupiny bratří Mašínů“, antikomunisté by ho trestali, že se z koncentráku vrátil jako přesvědčený komunista. Podobně by nebyly uznány akce Františka Zahrádky, kterému se dostalo do posudku, že „byl komunistou“, protože po Únoru Američanům na jejich přání přinesl průkazku předúnorového člena KSČ. K bezpráví na něm páchaném henleinovci a komunistickými bolševiky přibude nové?

Proto považuji za lepší snížit možnost manipulace s odbojem veřejnou kontrolou. Aby uznávání odbojových činů nebylo jen aktem mezi odbojářem a úřady, ale aby každý čin navržený k uznání byl představen veřejnosti, mládeži jako vzor. Pak by také zmizely pomluvy, že nebyl žádný Třetí odboj. Odboj proti bolševismu by se ukázal v celé šíři, včetně odboje v zahraničí, kde našinci bojovali proti bolševismu i v zahraničních armádách (Paumer v Koreji, jiní v Indočíně).

Pokud se teď čtenáři zdá, že stále platí v úvodu psaná slova Napoleonova a Churchillova, nejde o nic mimořádného. Už athénský dramatik Aristofanés (asi 445-388 př.n.l.) varoval, že dovolit politickým vůdcům křičícím „Občana nikdy nezradím!" nebo „Budu navždy pokračovat v boji za obranu lidu!" dosáhnout na státní fondy a moc by skončilo zotročením občanů.

Chce to brát vážně slova Františka Zahrádky, která říká návštěvníkům Muzea III. odboje i do rozhlasu, že zápas dobra se zlem neskončil ani Sametem. Že trvá a skončí snad až s posledním paprskem slunce na zeměkouli. Že každý je povinen se bránit zlu a odpor přirozeně je úměrný násilí páchanému na lidech.

František Rozhoň, 1. listopadu 2010

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí