Z časopisu Svědomí/Conscience 10/2010

Česká masarykovská bublina

František Rozhoň

Tajemství úspěchu všech diktátorů je v tom, že je na světě moc lidí, kteří jsou líní myslet za sebe a radši přijímají pěkně hotově promyšlené rozkazy shora. A moc pozdě to pochopí. Pak jim obyčejně zbyde čas nejvýš na to, aby si uvědomili, že hrobaři promysleli všechno za ně.
Myšlenka T. G. Masaryka formulovaná Janem Masarykem

Bublina je dnes slovo časté a v rámci „politické korektnosti“ zakrývá, že to co bylo globalizované společnosti dlouho předkládáno jako fakt, neodpovídá katastrofální skutečnosti. Své bubliny má i Česko, například když se představuje jako dobrý žák „tatíčka Masaryka“ a jeho syna, ale realita je nejednou v příkrém rozporu se známými názory obou Masaryků.

Masaryk otec je dnes spojován se vznikem Československa a slovy Washingtonské deklarace „věříme v demokracii, demokracie je vítězná, na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno.“ Originální masarykovský text však „věříme v demokracii“ spojil s „věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší“. Tak to tehdy bylo v USA zvykem - už Benjamin Franklin říkal, že demokracie je, když dva vlci a jehně hlasují o tom, co bude k obědu, a svoboda je, když po zuby ozbrojené jehně kontestuje výsledek tohoto hlasování. TGM pomáhal bourat Rakousko-Uhersko na podporu svobody, neb habsburská federace se chovala jako „taková akciová společnost, kde si hlavní akcionář dělal, co chtěl na účet těch malých.“ TGM tak pomáhal rozvracet stát na tehdejší dobu demokratický, a za to se dnes dává nálepka extremisty.

Masaryk otec by asi měl problémy i s EU, kde mimo jiné velký akcionář vyčetl malému, že nevyužil příležitost mlčet; kde bylo trestáno Rakousko za rozhodnutí voličů, kde se hovoří o nutnosti potrestat Slovensko za rozhodnutí parlamentu.

TGM by měl problémy i se slovy „Odsuzujeme násilí, nechcem a nebudem ho používat. Avšak proti násilí se budem bránit třeba i železem!“ Ta slova si připomínali i aktéři III. odboje, Mašínové je naplnili, předlistopadový esenbák a dnešní poslanec Huml stále hlásá, že s tím má problémy.

Masaryk syn vzpomínal, že když jeho táta žil, třikrát denně mu servírovali nápad postavit jednu stranu mimo zákon. TGM byl vždycky rozhodně proti tomu zbavit se opozice touto snadnou cestou. Nepovažoval by TGM za katastrofální, že vláda Jana Fischera jednala opačně a přitom předložila soudu i policejní výmysly ?

Masaryk syn nechtěl být ministrem, ale klavíristou. Táta mu však „dopomohl k dobrému místu“ a syn pak proslul hláškou „Do Moskvy jsem odjížděl jako ministr zahraničí, vracím se odtud jako Stalinův pohůnek.“ Ministroval v časech, kdy bylo „pomalu těžko najít dneska člověka, který by o sobě neříkal, že je demokrat. Američani jsou demokrati, Angličani jsou demokrati, Rusové říkají, že jsou demokrati, a magnáti z Porúří měli taky plnou hubu demokracie.“ Masaryk syn chápal slova svoboda a demokracie jako náramně gumová, sám měl jasnou představu, co je za nimi a co v nich.

Masaryk syn považoval za šťastnou zemi Anglii, kde „nikomu nenapadne pochybovat o vašem právu na to, abyste řekl, co si myslíte“. Proto Masaryk předpokládal, že v Anglii nikdy nebudou mít diktátora. Na slova nedávného ministra přes lidská práva Kocába, který prohlásil za porušení zákona, že TV neprovedla cenzuru předvolebních klipů, by asi Masaryk syn reagoval slovy S. Zweiga: Cenzura je odevždy rodnou sestrou každé diktatury.

Masaryk syn říkal : „Totalitáři nezbavují jenom národy politické samostatnosti. Nejhorší je, že okrádají lidi o osobní svobodu. Musíte dýchat pěkně na jejich komando. Eins - vdechnout, zwei - vydechnout. Když se vám nelíbí jejich vzduch nebo tempo, pomůžou vám, abyste nedýchal vůbec.“ Nejvíc ze všeho člověk „potřebuje svobodu. Chce volně dýchat. Je nešťastný, když se s ním oře, když si nemůže okopávat zahrádku, jak on sám chce, když mu kážou, aby pěstoval mrkev, zrovna když se těšil na kedlubny, když nemůže vychovávat děcka, jak sám chce, když na ním stojí někdo s rákoskou - nebo s kanónem – a hlídá ho na každém kroku.“

Podle Masaryka syna by každý člověk mohl projít kursem všeho toho, co je opak svobody, ale kursem krátkým, aby si lidé na nesvobodu nepřivykali. Měli by pochopit, že každý si „může dělat co chce, ale jen pokud při tom nešlape sousedovi na kuří oko.“ Žít Masaryk syn dnes, asi by jako učební pomůcku do kursu doporučil německou kancléřku Angelu Merkelovou. Ta žila v nesvobodě tak dlouho, až například začala oceňovat jako projev svobodomyslnosti, že někdo mnoho bližních kope do citlivých míst pověstnými karikaturami proroka Mohameda.

I Češi žili příliš dlouho v opaku svobody, platí pro ně slova Masaryka syna, že „lidi nedovedou žít. Musí se je naučit žít… Musí se je naučit, že všecko, co se děje a co se stane v jejich vesnici zrovna tak jako ve světě, je jejich starost. Že jsou za to za všecko taky odpovědni. Musí se je naučit, že se věci nesmí nechat v rukou hrstky profesionálních politiků, protože to můžou být sice slušní lidi, ale taky to můžou být zloději, gauneři, dobrodruzi, hrdlořezové, kariéristi a kšeftaři se životy celých folků. Po zkušenostech s Hitlerem a Mussolinim se dá čekat, že si malí lidi ťuknou do čela a budou chtít být víc při tom, když se dělá politika. Ale pozor, malý člověk je pořád ještě moc zanedbané dítě. Udělali jsme strašně málo pro jeho vyškolení. Rozhodně jsme neudělali dost. A možná, že bude pořád ještě chodit radši na psí dostihy, než aby přemýšlel, jak to udělat, aby nějaký nový Hitler mu nejenom nesebral ty jeho pejsky, ale aby i jeho nepřinutil žít psí život."

Ideální demokracie podle Masaryka syna, „to je hledání společného jmenovatele všech názorů. Abyste dostal správný výsledek, nesmíte vynechat žádné z těch numer, která máte před sebou.“ Proto Masaryk syn byl „vždycky proti tomu, aby se eliminovali komunisti. Když jsou lidé, kteří věří, že komunismus je univerzální medicína na všecky těžkosti ve světě, musí se je taky vzít do kaufu, když se hledá společný jmenovatel. Podle Masaryka syna ale „demokracie je rovnost a to znamená, že každý musí taky akceptovat stejná pravidla hry. A nejenom to. Ony také metody politického boje mohou být všelijaké, ale musí zůstat v rámci nejzákladnější slušnosti.“

Učit, co je demokracie, znamená „jak se má poslouchat taky to, co si myslí ten druhý, jak uznat, že ten druhý může mít taky někdy recht, jak hledat cesty jak se dohodnout a jak si vyřizovat věci bez facek… Podle Masaryka syna také „nesmíme zapomenout, že lidi nemají žádnou čáku na mír, dokud někde na světě budou vážné důvody pro sociální nespokojenost… Sociální nehoráznosti musejí zmizet… Dokud máte na světě jednoho člověka, který nemůže spát, protože neví, co dá zítra dětem k obědu, tak tahle planeta není bezpečné místo." Pokud člověku upře demokrat možnost žít důstojně, uvěří člověk prvnímu demagogovi, který mu tu možnost slíbí.

Masaryk syn na podzim roku 1947 zpochybnil demokratičnost českých nekomunistických stran : „Naši lidé si neuvědomují, jakou hroznou krizí demokracie procházejí. Lidi, kteří si říkají demokrati, lidi, kteří jsou upřímně proti každé formě diktatury, užívají sami nedemokratických metod. Mně naše demokratické partaje někdy moc připomínají toho kaprála od kanonýrů, co si chtěl koupit kanón a udělat se pro sebe. Místo co by se vzaly za ruce a hrály pěkně kolo, kolo mlýnský zápasejí ve volném stylu každá pro sebe. V našich demokratických partajích není dost smyslu pro kompromis. Jejich filozofie je: Buď uděláš, co já říkám, nebo mi polib... a já si budu dělat co chci bez tebe. A tomu říkají demokracie. To ráčíte jistě uznat, že to není zrovna projev přehnané úcty k názoru druhé strany. A hlavně to je hloupá politika…. k ničemu nepovede… bez ochoty ke kompromisu půjdeme demokracii brzy na funus.“

Masaryk syn odporuje dnešnímu názoru na význam ideologie pro přerod společnosti v totalitní. Dnešní teze o rozhodujícím vlivu ideologie vede ke zpochybnění práva říci co si myslíte „kvůli obraně demokracie“. Masaryk syn naopak tvrdil „nesmíte nikdy zapomenout, že komunismus se skládá z deseti procent ideologie a devadesáti procent taktiky.“ Komunisti ani nacisté nebyli první, kteří přerodili společnost v totalitní taktikou, „že všechny prostředky jsou posvěcené, když slouží jejich cíli.“

Masaryk syn, stejně jako jeho otec, dnes může mít nálepku extremisty. Jeho úvaha, že „Němci jsou evropští Asiati, mají sklon k mysticismu a obdiv pro čingischánství“, může být hlásáním národnostní nesnášenlivosti. Jeho slova „Já se nebál, když naše děcka za okupace četla Mein Kampf. Nebojím se jim dát číst Kapitál a Lenina. Ale nesnáším, když se jim rozkazuje a zakazuje, co musí a co nesmějí číst. Že se jim: zakazuje, aby myslela sama pro sebe a měla volnost hledat vlastní pravdu" mohou být zjevnou podporou „propagace názorů směřujících k potlačování práv a svobod občanů“. Masaryk syn neodsuzoval komunismus jako ideu a neodmítal jeho sociální základ, připouštěl, že po revoluci v Rusku se toho sociálně moc změnilo, mužik je svobodný, z mužiků se stali inženýři, konstruktéři, vědci, generálové – nevyneslo by mu tohle všechno obvinění ze zpochybňování bolševického genocidia?

A tak tvrdím, že česká masarykovská bublina představuje světu, jak plníme masarykovský sen a jsme článkem řetězu demokratických států obepínajícího zeměkouli. Skutečnost však je jako za Habsburků z masarykovského pohledu katastrofální – Česko není zemí svobodného a demokratického myšlení bez zakázaných témat a zakázaných názorů.

František Rozhoň, 4. října 2010,
hlavní pramen Viktor Fischl: Hovory s Janem Masarykem, Mladá fronta Praha 1991, ISBN 80-204-0222-5

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí