Pro časopis Svědomí/Conscience 6/2010

O zlu v politice

František Rozhoň

„Totalitarismus je společnost postavená na lži, i kdyby tou lží byly vskutku krásné sliby vskutku trpícím jedincům. Odtud jeho snadný vzestup…“
Bohuslav Blažek v doslovu k Orwellově Farmě zvířat.

„Ani v případě události, později nazývané Velká říjnová socialistická revoluce, se nestalo nic, co by dějiny už někdy nepoznaly. I zde pracovala hlavně lidská ješitnost, sklon ke lži, korupce obecná podmíněná korupcí osobní, zborcení hodnot a politická pýcha opřená o teror. Žádný systém není od těchto věcí obsažených v lidské duši oproštěn docela. Ale zatím si jen západní civilisace dokázala vypracovat formy, jak je vhodně regulovat.“
Jan Beneš: Čas voněl snem

Při posledním rozloučení s Milo Komínkem kněz připomněl, že zemřelý se angažoval proti lži, nadutosti a jiným zlům v politice. Stavěl se proti bolševismu, který analytik toho režimu Jan Beneš nazval Velkou lží, vždyť stalinská „nejdemokratičtější ústava světa“ neplatila po svém schválení ani den, protože souběžně s jejím vyhlášením roku 1936 začal velký teror.

Příkladem zla u nás jsou politické procesy. 27. června 1950 byla popravena Milada Horáková. Uplynulo 60 let od nejznámějšího politického procesu. Mocní (nejen tehdy) jako by se řídili heslem „cokoli si usmyslím, mohu udělat“. Za terč si brali i ty, kteří nic neprovedli.

V kauze Horáková a spol. senát soudce dr. Trudáka za asistence prokurátorů (dr. Urválek, dr. Vieska, dr. Kepák, Havelka, Brožová) ve veřejném představení (přímo shlédnutém více než 4 000 diváky) uznal „právem“, že nesprávné smýšlení a známosti s podobně smýšlejícími jsou „zločinem velezrady a špionáže“. Protože Čechoslováci žili v kleci, která podle J. Beneše především byla klecí informační, stávali se z mnohých kašpárci a na povel se obviňovali nebo žádali trest pro bližní. Život toho, kdo se neřídil aktuální linií KSČ, měl malou cenu.

Soudce JUDr. Lev Tanzer v Plasích napařil tři roky basy Mojmíru Fenclovi za to, že prý utekl za hranice v době, kdy byl ve skutečnosti vězněn StB v Plzni. Národní výbor v Plasích zabavil Fenclův motocykl, protože prý ho Fencl použil při tom útěku, který se nekonal. Podle zákona 213 z 21. 7. 1948 o úpravě některých poměrů na ochranu veřejných zájmů bylo možno bezpráví i zpětně uznat za „právo“; bylo to zdůvodňováno bojem proti terorismu a proti těm, kteří „nenávidí“ lidovou demokracii zaručenou Ústavou.

Uzákoněním „vedoucí úlohy Strany ve společnosti“ si politicky pyšní na dlouhou dobu dali „právo“ zastupovat kohokoli, vést kohokoli, rozhodovat o čemkoli. V osmdesátých letech jsem se cítil ponížen, když u dveří zazvonila členka uličního výboru, aby zjistila, kdo je ten Rozhoň, na kterého má napsat posudek. Neznala mě, ale přijala úkol psát „o mně beze mě“ a tak ovlivňovat můj osud.

Samet slíbil změnu. Průběh demonstrací ukázal, že úcta k člověku a dobré vztahy mohou být základní hodnotou skoro všem. Text ústavy zakázal svévoli mocných - moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Česko vstoupilo do struktur „západní civilisace“. Před pár týdny jsem se však cítil ponížen, když známý polický vězeň a antikomunista si dal někdejší „právo KSČ“ hodnotit mě beze mě a vyzýval k témuž své kumpány. I jiní mocní jako by se znovu řídili heslem „cokoli si usmyslím, mohu“ a z bližních si dělají terč.

Vykonstruovaný proces s Topolánkem

Kdysi konstruovala obvinění StB a připravila o moc a život i šéfa strany Slánského. 7. 4. 2010 analyzoval na Britských listech Jiří Simonides, jak média, prý „hlídací psi dnešní demokracie“, vykonstruovala na motivy Topolánkova rozhovoru pro gay magazín LUI kauzu, která připravila o moc šéfa ODS M. Topolánka.

Příklad první: Topolánek opakovaně odmítl charakterizovat jinakost gayů a zdůrazňoval, že každého člověka je třeba posuzovat individuálně, nikoli podle příslušnosti ke skupině. Přesto Nedělní Blesk 21. 3. 2010 psal o „hulvátských výrocích na adresu Židů, gayů, církve i premiéra.“ Nic takového Blesk nemohl vyvodit ani z vět „Gustav Slamečka, když jde opravdu do tuhého, opravdu do tuhého, tak jako ministr, mám pocit, že uhne. A to ten Fischer je žid, není to gay a uhne ještě dřív. To znamená, to přeci nesouvisí s tím, že je gay, to souvisí s jeho charakterem. To nesouvisí s tím, že je gay.“

Příklad druhý - Blesk psal o údajných Topolánkových výrocích „Církev vymývá mozky!“. Prostě „přeložil do přítomného času“ Topolánkova slova o minulosti : „Prvotní křesťanství bylo bez církve. Církev se chopila díky [...] oblbování mas, díky brainwashingu, ...totálnímu, se zmocnili těch lidí a těch mozků a křesťanství použili jako mocenský nástroj, ale samotné křesťanství přece škodlivé není.“

Premiér Jan Fischer se nezajímal o fakta. Vyšel z vykonstruovaných obvinění Blesku a 21. 3. veřejně žaloval: „Výroky předsedy ODS Mirka Topolánka o povaze Židů, církví a homosexuálů považuji - diplomaticky řečeno - za urážlivé, hloupé a zcestné.“ Dílo plné zla v politice dovršili „soudci“ z ODS a Topolánek přišel o moc.

Objevili se i kašpárci a zjevně jich není málo, analýza na Britských listech konstatuje: „Je pozoruhodné, kolik osobností nejen politického života se nechalo opít rohlíkem. A je pozoruhodné, kolik politiků na absurdní drama rozehrané Bleskem přistoupilo a opakovalo magicky působící mantry o skandálních výrocích.“ Vskutku snadno se dnes opakují příběhy podobné těm z totality.

Boj s vnitřním nepřítelem

Před šedesáti lety probíhalo extrémní hledání a deptání vnitřního nepřítele. Ne naposledy. Za ministrování Martina Bartáka (nominanta ODS) vyslal rezort obrany „experty“ připomínající zvědy z Orwellovy knihy 1984. Knižní zvěd odhalil nepřítele podle bot, Bartákův v listopadu 2009 poznal „extremistu“ podle pár let starého tetování. Jeho motiv užívali i nacisté, řekl zvěd, a rezortní „akční výbor“ tetovaného zbavil hodnosti, práce, a dal k soudu. Strakonický soud však v červnu 2010 tetovaného osvobodil, v rozporu se zákonem a Ústavou zjevně jednali Bartákovci. Ti mají smůlu i v tom, že nelze jejich činnost dodatečně legalizovat, stará sněmovna už skončila a nová ještě není.

Za bolševika bylo běžné, že večer byl odsuzován, kdo byl ještě v poledne ctěn. Ani to neskončilo. Za generálního ředitele Václava Kasíka Český rozhlas 2 Praha 13. 12. 2008 odpoledne informoval o akci „Proti rasistickým pogromům, proti sociálnímu vyloučení, za důstojný život“, které se zúčastnili i lidé z židovské a romské komunity a voják z II. světové války; večer připravila Barbora Krupová zprávu, že šlo o akci „extremistů“. Napsal jsem v té kauze generálnímu řediteli Kasíkovi, neodpověděl. Připadám si jako kašpárek, když tohle mám financovat byť jen koncesionářským poplatkem.

A jak dopadli šéfpachatelé tohoto způsobu boje s vnitřním nepřítelem? Barták je dál ministrem a spekuluje se že bude velvyslancem v USA. Kasík z rozhlasu odešel prý kvůli plýtvání penězi, šel do čela Filharmonie prý stabilizovat její finanční situaci. Takové přesuny my starší důvěrně známe z časů předlistopadových, měli bychom přemluvit mladé, aby nedopustili jejich druhou vlnu.

Proces s Františkem Zahrádkou

Konfederace politických vězňů (KPV) si také vysloužila právo být zde zmíněna. A to za způsob, jakým soudí Františka Zahrádku. Toho znáte z televize nebo z výstavních panelů Paměti národa. Zahrádka se řídí heslem „pokud se cítíme jako chlapi, musíme vždycky odporovat zlu“, a když zjistil, že v rozporu s propagandou je politika plná zla, od ledna 1949 převáděl ohrožené za hranice. US zpravodajcům na jejich žádost donesl průkaz člena KSČ na své jméno. Průkaz však těžko mohl být Zahrádky, ten byl v době vystavení průkazu (před Únorem) na členství v KSČ příliš mladý. Co je dnes úctyhodné, bylo tehdy trestné, protože Zahrádku zatkli ozbrojeného, dostal 20 let. Později v Příbrami Zahrádka spoluzakládal K-231 (r. 1968) a KPV (po Sametu), bez úsilí Zahrádky a dr. Jiřího Majera by nevzniklo Muzeum III. odboje ani Památník obětí komunismu Vojna u Příbrami. Teď vedení KPV Zahrádku soudí. Poukázalo na průkaz předaný r. 1949 US zpravodajcům a Zahrádku vyhodilo z KPV, neb členy KPV podle stanov nesmí být bývalí členové KSČ.

Tento proces rozděluje KPV. Jedni tvrdí, že vedení Zahrádku „právem“ vyloučilo, když „nedokázal v rámci KPV“ obhájit, že nebyl členem KSČ“. Druzí vyloučení neuznávají, protože podle stanov nemůže vylučovat vedení, ale jen pobočky. Já celý proces považuji za nešťastný.

Za prvé: Pokud vedení KPV vylučuje za to, že se Zahrádka „nedokázal v rámci KPV obhájit, že nebyl členem KSČ“, ignoruje pravidla demokratického právního státu - uznává presumpci viny a odmítá v případě pochybností rozhodnout ve prospěch podezřelého, obviněného. Za druhé: Hází do jednoho pytle ty, kteří se stali nebo dlouhodobě zůstali členy KSČ v době, kdy ta už byla dle dikce zákona zločinnou organizací, s předúnorovými komunisty, kteří stranu opustili, když v její politice našli zlo. Například matka a strýc bratří Mašínů byli komunisty a po Únoru se straně postavili, možná se to týká i F. Zahrádky. Mám KPV za zlé, že klade rovnítko mezi lháře z KSČ a lidi Stranou obelhané, že lidem vzkazuje, že co nejrychlejší náprava je zbytečná a trest neovlivní. Považuji za dobrou zprávu, že v KPV i mimo ni je k takovému vzkazu a vyhození F. Zahrádky odpor.

Horší je to s médii, nepodílí se jen na zde popsaných kauzách. Spisovatel a publicista Ondřej Neff řekl „samozřejmě médiím se nedá věřit prakticky vůbec nic", ale média podporuje tím, že v nich publikuje. S nápravou nemůžeme spoléhat ani na „západní civilisaci“, jak věřil Jan Beneš. Vzkázal nám to už G. Orwell, když umístil 1984, příběh totalitního světa, do Anglie, dlouho základny demokracie.

František Rozhoň, 6. 6.2010

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí