Pro časopis Svědomí/Conscience 3/2010

Historie, která nebyla

František Rozhoň

Březen není spojen jen se začátkem jara. V březnu si připomínáme, jak se v Rusku roku 1921 vyrovnala „vláda dělníků a rolníků“ s nespokojeností dělníků a svých opor - kronštadtských námořníků. Když kronštadtští chtěli, aby bolševici plnili sliby, které je vynesly k moci, byli obviněni jako kontrarevolucionáři a krutě potrestáni. Přes 2 000 kronštadtských bylo popraveno (např. pomocný písař za to, že měl 3 x službu na hlídce) a pro desetitisíce byly budovány lágry - „disciplinární kolonie“. Lid vláda obelhala, že kronštadtští byli hrozní a vláda hodná, že popraveni byli jen nejaktivnější vzbouřenci (prý bílí důstojníci) a k dalším represím nedošlo.1) Od té doby je taková manipulace považována za jeden ze znaků bolševismu.

Také v březnu, ale už roku 1919, se na svět začaly klubat fašismy. Tedy (podle Mussoliniho) „organizovaná, koncentrovaná, autoritární demokracie na nacionální bázi“ 2), v praxi požadující servilní poslušnost vůči každému, kdo bez ústavních omezení drží otěže vlády. Fašismy mají příbuzné, např. „klientské fašismy“ také ovládají lid aktivisticky, ale ve prospěch zahraničních pánů. Češi měli nejvíce zkušeností s nacisty, jejichž propaganda už dlouho před horkou válkou „dokazovala“ světu, že Němci jsou v ČSR utlačováni a nemohou tam svobodně žít. Hitler je mrtev, ale historie která nebyla je na téma vztahů mezi Čechy a Němci hlásána dodnes.

Made in EU

Z mailu Tomáš Krystlík mně kdysi přišla nabídka, že v českém zahraničním časopise Nový Polygon vyjde můj další článek o procesu s V. Hučínem, pokud text upravím a zamlčím, že jsem viděl více lidí postavit se bolševikovi, a přiřadím se k proudu tvrdícímu, že Hučín byl v tomto směru výjimka. Pak vyšla od „Tomáše Krystlíka, Bavorsko“ kniha „made in EU“ s názvem „Zamlčené dějiny“ obviňující Čechy z toho, co chtěl Krystlík ode mě.

Má jít o druhý díl knihy, jejíž „první díl“ ještě nevyšel, knihy prý s pravdivějšími údaji než v oficiálním českém dějepisu“. Podle Krystlíka Češi „žijí ve vybájených představách o sobě jako národu, o své minulosti, v národních mýtech a bludech, které vycházejí z vylhaných obrozeneckých představ, a co je horší: vytvářejí si neustále nové“. To poslední je trochu pravda, s falšováním dějin se setkávám odmala, „ti nahoře“ si s tím dávají práci, „ti dole“ se tomu smějí. O tomto zlozvyku však musím psát i v souvislosti s Krystlíkovou knihou, i ta si žádá mnoho oprav.

Opravy by měly začít hned v úvodu první kapitoly „Okolnosti zrodu republiky“. Krystlík cituje britského ministra z dob I. sv. války Fishera „Většina států byla vytvořena mečem či vyrostla z kolonizace. Česko-Slovensko je dítětem propagandy... A propaganda se skládá, jak známo, ze zamlčování důležitých skutečností, pomluv a lží.“ Tak mizí z Krystlíkova dějepisu staletí osidlování; pozdějších expanzí z ohnisek na jižní Moravě vedoucích ke vzniku Velkomoravské říše, i existence samostatného českého státu, který si dobyl pevné místo už mezi evropskými raně feudálními státními útvary. Nepřiznává se, že Československo vzniklo ze souznění domácího odboje, který provedl 28. říjen 1918, a odboje zahraničního, který o tom nevěděl, ale „mečem a diplomacií“ získával novému státu podporu.

Krystlík zkouší i snížit význam Legií, protože prý byly malé počtem (dvě promile spojeneckých jednotek) a v Rusku po brestlitevském míru bojovat proti Německu a Rakousku nemohly. Legionáři však po brestlitevském míru bojovali s Němci u Bachmače. Pak pomáhali Francii tím, že ovládli velkou část železnic směřujících k Uralu a sibiřskou magistrálu a statisícům německých a rakouských válečných zajatců tím znemožnili přesun na západní frontu. Zabránili ústředním mocnostem využít přírodní zdroje Uralu a Sibiře. Ocenil je i americký prezident Wilson : Neznám příklad z historie válek, že by se tak chatrně vyzbrojená armáda chovala tak jako vaše.

Krystlík vyčítá legionářům „pramizernou morálku“ : „Legionáři se totiž vždy po obdržení rozkazu dohadovali nebo hlasovali, zda jej mají splnit, nebo ne.“ Krystlíkovi asi uniklo, že v Rusku po demokratické revoluci v únoru (březnu) 1917 pronikla samospráva i do armády. Zvolení delegáti z našich jednotek na sjezdu delegátů Jihozápadního frontu přihlásili naše dobrovolníky do bojů u Zborova. Zcela jiná byla situace po válce, ve své knize „Československo, příběh revoluce“ cituji Josefa Kalvodu : Není dobře známo, že po vyhlášeni čs. nezávislosti 28. října 1918 vedení čs. armády na Sibiři vyhlásilo mobilizaci zajatců, … kteří byli narozeni na území Československa. Byli mezi nimi i Němci a Maďaři. Zatímco bojovníci u Zborova, Bachmače a na sibiřské Magistrále v r. 1918 byli dobrovolníci, zmobilizovaní vojáci neměli zájem na boji proti komukoliv.  Usnadňovali si život v tepluškách jak jen mohli… Část legionářů chtěla ministry Beneše a Štefánika postavit před soud za přeměnu dobrovolnického vojska v žoldnéřské…

Krystlík se připojil i k „rasputinizaci“ T. G. Masaryka, obviňuje ho mimo jiné, že „evidentně“ kvůli své touze po moci se stal přeběhlíkem, který neznámo proč zavrhl své předválečné přesvědčení, že Rakousko-Uhersko musí být zachováno. Masaryk vskutku považoval setrvání Čechů pod Habsburky za menší zlo než Čechy v područí pruském či ruském. Za I. sv. války však vládnoucí kamarila kolem císaře chtěla změnit Rakousko, zemi se slovanskou většinou, na stát německého charakteru a podpořila i myšlenky německé Mitteleuropy, v níž neněmecké národy měly ztratit politickou subjektivitu a staly by se folklorními rezervacemi. I Masarykovi řekli ve vládních kruzích, že po vyhrané válce se už Němci nebudou s Čechy mazlit a definitivně s nimi zúčtují. Proto Masaryk dospěl k přesvědčení, že takto proměněné Rakousko-Uhersko je třeba zbořit a vytvořit pro naše národy něco jiného.

Krystlík na str. 24 vyčítá Masarykovi, že za účelem zničení Rakouska se prý spojil se svými starými přáteli a nepřáteli Rakouska a že prý lze říci, že Masaryk připravil hitlerismu cestu k moci ! Silnými slovy Krystlík zastírá fakt, že to Rakouští Němci zasadili (bez mezinárodní podpory) Habsburské říši ránu už 21. 10. 1918, když prohlásili Deutsch - Österreich za součást Německa, včetně Deutschböhmen, Deutschsüdmähren, Sudetenlandu, Böhmerwaldu, Brna, Jihlavy a Olomouce. Připomíná mně bolševické lhaní kryjící kronštadtský masakr vinit Masaryka z nejdůležitějších kroků otevírajících cestu hitlerismu: z krutých podmínek versailleské mírové smlouvy ratifikované Německem, z neschopnosti Výmarské republiky zvládnout krizi a případně ještě z podpálení Reichstagu.

Krystlík používá i metodu mezi historiky neobvyklou, že informace neopírá o žádný pramen nebo pramen uvádí tak neurčitě, že informace jsou neověřitelné a připomínají drby. Tak Krystlík předkládá k uvěření, že M. R. Štefánik, který jako mladý astronom teprve usiloval o francouzské občanství (získal je 1912), byl už před válkou byl francouzským špionem. Podle Krystlíka prý Štefánik nikdy nevrátil, co za války dostal, a to ani po odečtení výdajů; Štefánik však těžko mohl něco vyúčtovat, když při poválečném návratu do vlasti zahynul při letecké havárii, tehdy však měl u sebe peníze a šek v hodnotě dnešních 20 milionů, to by nestačilo? Příkladem informace neověřitelné, prý pocházející od nejmenovaných „ruských historiků“, je, že čeští legionáři-lupiči měli užívat k vraždění i plynových komor – nádrží v říčních nákladních člunech, kam na dno mezi zajatce prý vhodili sloučeninu, ze které se uvolňoval chlor…

Krystlíkova kniha má na 180 stran a množství omylů na nich je větší než malé. Zde ve Svědomí už není místo na víc, než zaznamenat, jak Krystlík zpracoval 4. březen 1919. Ten den vrcholily snahy Němců v ČSR o odtržení, při střetech s armádou byli mrtví. Krystlík vzpomněl pouze německé mrtvé, zamlčel 2 mrtvé české vojáky (ve Šternberku na Moravě).

Důsledky nezodpovědnosti

Soudím, že je dost důvodů Krystlíkově knize říkat „Historie která nebyla“. Nebo také „Kniha pro minulé století“, protože (např. zpracováním 4. března 1919) Krystlík nenaplnil podmínku mírového soužití mezi Čechy a Němci, kterou vyslovil německý prezident i mnozí Češi - aby každá strana alespoň poznala, i když ne uznala, pojetí druhé strany. Kniha také opakuje propagandu o potřebě hráze vůči choutkám ruského imperialismu a o srbské zášti a nepříčetnosti, propagandy která hnala Němce k I. sv. válce. Proto žasnu, že ve Svobodných novinách 4/2009 chválí Tomáše Krystlíka jako historika, který si „osvojil objektivní přístup k historii“.

O Krystlíkovu knihu se opírá klientský aktivista Jan Š. Ten nosil znak Sokola, který významně podpořil I. a II. odboj. Po názorovém přemetu Jan Š. hlásá nepravdivý opak, např. „je známý fakt, že vůle k odboji ze strany obyvatelstva v podstatě během II. světové války neexistovala.“ Když Anděla Dvořáková 28. 10. 2009 za Český svaz bojovníků za svobodu a legionářskou obec slíbila hájit historickou pravdu za všech okolností, Jan Š. hned jí krystlíkovsky (bez vysvětlení) napadl, psal o nenávisti k Sudetským Němcům a že jí udělený Řád TGM je nehoráznost. Chvála Krystlíkových metod dává takovému řádění nezodpovědně punc přípustnosti.

A k čemu může vést dnes tak časté soustředění především na záporné jevy v životě národa ? Odpověď dal už německý filosof T. Lessing, nacisty zavražděný v Mariánských Lázních : „Žádný národ nemůže přežít bez sebeúcty".

František Rozhoň, 1.3.2010

1) Alexandr N. Jakovlev: Rusko plné křížů

2) Ernst Nolte: Fašismus ve své epoše, str. 33

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí