Z časopisu Svědomí/Conscience 12/2010
Obrana Byzance a Třetí Řím
V prostředí neznalosti vlastní historie se mohou šířit různé mýty, které obvykle
slouží nějaké ideologii, ať už takové nebo onaké. Takovými mýty jsou mimo jiné
také představy o středověké Byzanci, která si dovolila vyslat na Velkou Moravu
slovanské věrozvěsty Cyrila a Metoděje, jako o nebezpečné totalitářské velmoci,
která se pokoušela
`vyrvatA Moravany a Čechy z náruče
blahodárného a svobodomyslného Západu. Zároveň ovšem i v Rusku dnes vzniká
nebezpečný mýtus Třetího Říma, prý jakéhosi odkazu Byzance Rusku, jakési
pověření Moskvy sledovat linii předchozích dvou Římů, tedy onoho starověkého
a potom středověkého, kterým byla právě Byzanc. Pokusím se o Byzanci uvést jen
několik základních historických faktů.
Byzanc byla velmoc, která chránila tisíc let Evropu před nájezdy východních
národů: Hunů, Arabů, Chazarů, Tatarů, Tamerlána a dlouho odporovala Turkům, až
jim nakonec podlehla. Její pád se projevil příchodem Turků až k Vídni, kde si
teprve pozdě Evropa uvědomila (mnozí ovšem si to neuvědomují dodnes), co vlastně
pro ni Byzanc celých tisíc let dělala.
V době, kdy Byzanc vyslala na Velkou Moravu křesťanskou misii vedenou bratry
Konstantinem a Metodějem, byla vyspělým státem daleko převyšujícím jakýkoliv
jiný v Evropě. Jedině muslimské emiráty v Al Andaluz na jihu Pyrenejského
poloostrova se jí mohly rovnat. Misie, pokud by pokračovala a styky se
opakovaly, by byla požehnáním pro zaostalou Velkou Moravu, která od dosud
zaostalého Západu toho nemohla mnoho očekávat a také nic dobrého neobdržela.
Připomeňme si jenom, že západní velmož se od byzantského odlišoval již čichem.
Zatímco na Západě se velmožové nemyli a koupání bylo spíše podezřelým činem,
v Byzanci bylo několik veřejných lázní, koupat se bylo samozřejmostí a mazat
mastmi také. Samozřejmě, že v muslimských zemích to bylo také tak.
Proč byl Západ zaostalý? Skládal se z barbarských germánských a slovanských
národů a části bývalé Římské říše byly zničeny. Nezapomeňme, že kdysi vyspělá
Itálie prožila mnoho útoků barbarských kmenů, které ji rozvrátili a naposledy to
byli germánští Langobardi, kteří ji téměř doslova přeorali v sutiny a jen díky
pomoci Byzance tomuto osudu unikl Řím, Benátky a některá opevněná města
na pobřeží, která se potom mohla stát semeny nové středověké kultury. Bývalá
římská provincie Galie, dnes známá jako Francie, se jen pomalu vzpamatovávala
z destruktivních bojů s germánskými Franky a Burgundy. Nechci tvrdit, že Velká
Morava byla vyspělejší, nicméně se jí mohla stát styky s Byzancí. Misie
Konstantina a Metoděje byla kulturním požehnáním, jak se lze dozvědět i
z vykopávek v Mikulčicích, kde je mnoho předmětů z východní vyspělé oblasti
a stavby byzantského stylu ve městě, které svými rozměry mohlo soutěžit
s předními v tehdejší Evropě. Nešlo tedy jen o misii náboženskou, ale
i kulturní, což možná kníže Rostislav věděl a proto o misii požádal, protože
kultura se zprostředkovávala pomocí náboženství. Fáma o zlé, úpadkové
a diktátorské Byzanci by asi neměla příliš velkou odezvu, pokud by se o naší
minulosti více a pravdivě informovalo místo vyprávění falešných příběhů.
Mluvit ve středověku o diktátorství je ošemetné, protože všechny státy byly
založeny na neomezené moci císaře, krále, či knížete. Násilné převraty a některá
údobí násilí v Byzanci, jsou známá, protože tam existovala vyspělá literatura,
která je zachytila v plné parádě, což svědčí o kritickém myšlení a určité
svobodě. V západní Evropě se o tehdejší současnosti mnoho nepsalo proto, že
prostě se i jinak psalo velmi málo a je k disposici jen několik kronik
a útržkových zpráv, většinou podezřele politicky korektních.
Byzanc vznikla z bývalé Východořímské říše, z oné východní části rozdělené
dřívější světové velmoci. Převzala ze starého Říma celý jeho odkaz, filozofii
a kulturní prostředí. Politické zřízení bylo téměř shodné. Zůstal i senát, tedy
jakési zastoupení občanů střední třídy, který potvrzoval císaře ve funkci
zároveň s římským lidem. Císař býval senátem schválen a lidem provolán
na veřejném shromáždění. Feudalismus v Byzanci nebyl. Byl to občanský stát.
Systém byl centralizovaný a občané měli povinnosti bojovat a platit daně, tedy
přesně to, co se v Evropě začalo prosazovat francouzskou revolucí, tedy
přibližně tři sta let po pádu Byzance. Na jedné straně byla větší pravomoc
císaře oproti feudálnímu systému, ale také větší možnost strukturálního pohybu.
Známý patriarcha Fotios byl bývalý řemeslník. Císaři byli sice dědiční, nikoliv
však absolutně, většinou je vystřídali vojevůdci jako kdysi ve starém Římě;
císař musel projevovat jakési schopnosti, jinak mohl být odstraněn. O tom, že
občan Byzance byl svobodnější a vzdělanější než západoevropský feudální
nevolník, není vůbec sporu. Systém byl velmi funkční a tisíciletá existence této
říše to potvrzuje. Její pád nebyl zaviněn vnitřní slabostí, ale silou vítězů
a nedostatečnou pomocí Západu, který nebyl nikterak vděčný, naopak křížové
výpravy, které částečně sklouzly k boji proti Byzanci místo proti nevěřícím,
silně podlomily její sílu.
Byzanc byla křesťanská velmoc a nečinila rozdílu mezi národy, pokud byly
křesťanské. Proto také mohl vytvořit sv. Konstantin slovanské písmo a přeložit
z řečtiny do slovanského jazyka literaturu, kterou potom vzal s sebou na svoji
misii, aby Moravany vzdělával. Totéž dělali s Gruzíny, Armény a Chazary. Mělo to
obrovskou výhodu. Taková misie mohla z místních lidí vytvořit velmi rychle
a účinně kněze, kteří se nemuseli učit cizí jazyk (jako na západě latinu) a hned
byli použitelní (stačilo znát abecedu), zřejmě ve velkém počtu, k další misii.
Zároveň tím v místním jazyce vznikla literatura a základ kultury. Totéž se stalo
na Moravě a nemysleme si, že to nemělo význam. Jestliže to brzy skončilo, můžeme
jen litovat. Prospěch z toho měly ty národy, ke kterým se vyhnaní slovanští
kněží z Moravy uchýlili, tedy Bulhaři a následně Rusové. Byzanc to podporovala
a v Rusku působili jak kněží bulharští, tak i byzantští, ale jazyk byl
slovanský, aby liturgii lid rozuměl. Staré ruské kroniky vznikly slovanským
jazykem v době, kdy vznikaly na západě latinské. Konečně ani Rusko před
tatarským vpádem nebylo zaostalé a vyvíjelo se zároveň s ostatními národy. U nás
bychom byli dále, protože misie se dostavila o století dříve.
Domnívat se, že přechod k západní mocenské a náboženské oblasti byl pro nás
tenkrát přínosem, je omyl. Kulturně určitě ne. Latině lid nerozuměl, kněží
museli vystudovat na některé misijní škole v zahraničí, naučit se latinsky, aby
přečetli knihy, které v jiném jazyce nebyly. Proto zpočátku převládali cizí
kněží, kterým lid nerozuměl a měl k nim odpor. To nemohlo být předností k šíření
víry a kultury. Nicméně mocensky to bylo prosazeno. V Německu a ostatních
nerománských zemích na tom byli podobně, takže se časem ustanovil určitý systém,
aby to nevadilo. Lid liturgii nerozuměl, ale alespoň kázání bylo v jeho jazyce.
Kněz si tedy texty přečetl v latině a potom je v domácím jazyce přednášel.
Přitom si mohl přednášet co chtěl, zpětná kontrola nebyla. Následná nenávist
proti slovanské bohoslužbě a knihám měla racionální základ: Udržovala lid i
velmože v negramotnosti a nadvláda latiny dlouho blokovala domácí literaturu.
Představme si o kolik bychom byli dál, kdyby byly knihy v jazyce lidu
srozumitelném a stačilo se naučit abecedu. Jedinou výhodou bylo, že vzdělanci se
domluvili latinou v celém prostředí západního křesťanství. Nejlepší bylo
používat obojí, což byla asi snaha racionálně myslících velmožů té doby.
Také východní vlivy jen tak neustaly. Zajímavý je šátek sv. Ludmily, který
nosila a kterým byla uškrcena, uchovávaný dodnes jako relikvie u jejího hrobu
na Pražském hradě. Je to byzantský luxusní předmět s řeckým nápisem. Takové
nosily ženy velmožů v Byzanci. Těžko to byl asi jenom šátek, který z té oblasti
pocházel. Koupala se snad kněžna Ludmila a mazala mastmi? Její potomci to už
určitě nedělali.
Slovanský spisovný jazyk byl výhodou, které se vzdát nebylo jednoduché. Přežíval
hodně dlouho. Znali jej sv. Václav, Ludmila a Vojtěch. V tomto jazyce byly
sepsány legendy o sv. Ludmile a Václavovi, tedy lidech žijících sto let po Velké
Moravě. Centrem byl Sázavský klášter, který měl styky s Východem, protože tyto
legendy se našly v Rusku dokonce v jazykovém podání, které neslo stopy češtiny.
Možná by se daly považovat za první české knihy.
Jak přišli Bulhaři a Rusové k českým světcům? Odkud přišlo, že stavěli chrámy
zasvěcené sv. Ludmile a Vjačeslavovi a křtili těmito jmény děti? Dokonce
v samotné Byzanci byli tito světci známi. A to byli mučedníci z doby, kdy už
měly být české země pevně zakotvené na Západě a s Východem prý neměly nic
společného. Ale jiní západní svatí na Východě neměli platnost. Považovala tedy
východní oikumena České království za svoji oblast? K tomu ale musely být nějaké
důvody ještě dlouho po schizmatu, protože kulty těchto českých svatých se šířily
v Rusku v 11. století.
Po velkém schizmatu, rozdělení křesťanství na východní a západní v r. 1054, byla
česká knížata pod velkým tlakem na likvidaci všech východních vlivů. Kníže
Vratislav, který se zároveň stal prvním českým králem a proslavil se v bojích
za zájmy císaře, si mohl dovolit vzdorovat a chránit Sázavský klášter. Klášter
byl nakonec zrušen až jeho synem Břetislavem v r. 1094, tedy čtyřicet let
po schizmatu a dvě století po pádu Velké Moravy. Mniši odešli pravděpodobně
do Ruska i s celou knihovnou a mnoha překlady z latiny do slovanštiny. Žaltář,
kdysi vytvořený na Sázavě, potom kterýsi ruský vládce daroval francouzskému
králi jako vzácnou relikvii a francouzští králové na něj přísahali
při korunovaci. Později se stal senzací. Domnívám se, že se mnoho knih ztratilo
nebo bylo později zničeno, když vznikla na Západě nenávist k východnímu
křesťanství. To bylo ale až dost pozdě, takže se dá předpokládat, že ještě
nějakou dobu působily, stačilo se naučit písmenka a byly vesměs čitelné, tedy
i pro nějaké polovzdělance a neznalce latiny. Dovedu si představit, že se někde
uchovávaly generace, nicméně se jedná o dobu tak vzdálenou, že těžko by se jen
tak v lidu zachovaly staletí, aby jejich existence byla někde zachycena. Nicméně
povědomí existovalo a Karel IV potom založil klášter Na Slovanech v Praze, kde
se opět použila slovanská liturgie, ale význam byl spíše symbolický. Státotvorně
myslící panovník to přiřadil k české tradici, stejně jako sv. Václava a Vojtěcha
a další symboly české státnosti. Je také otázka, zda v té době již texty
přivezené králem z Chorvatska byly čitelné jen po naučení abecedy. Proto už
velký význam neměly bez nějakého slovníku a také proto, že už neobsahovaly nic
nového.
Ale vraťme se k Rusku. Jestliže dnes Rusové nazývají Moskvu Třetím Římem (druhým
byla Byzanc), je to dosti odvážné a nijak moc to nesedí. Rusko převzalo kdysi
byzantský odkaz a mohlo se stát vyspělých státem. Jenže se jím nestalo díky
tatarské nadvládě, která v Rusku trvala od 12. století tři sta let, politický
odkaz Byzance zničila a kultura se zachovala v jakési lidové formě.
Po osvobození z tatarské nadvlády se politická struktura jen velmi pomalu měnila
podle evropského vzoru. Dnes má Rusko především většinu věcí převzatých
z Evropy, která je pro něj stále vzor, bohužel převzalo i marxismus. Bolševismus
jistě nebyl dědictvím Byzance, ale úpadkové Evropy a tatarských metod. Nebyl to
odkaz Říma, ani prvního, ani druhého, ale mongolských stepí a přihlouplých
evropských intelektuálů. Srovnávat vůbec politické uspořádání Ruska s Byzancí je
naprosto od věci.
zpět na hlavní stranu přehled článků ze Svědomí