Z časopisu Svědomí/Conscience 11/2010
Ve stínu solárních panelů aneb o hospodaření státu
Nedaří a nedaří se
státu hájit svoje občany, aby na jejich úkor nevítězily v kauzách velké
mezinárodní společnosti, aby se veřejné prostředky neztrácely v kapsách velkých
i malých spekulantů. Každá nová politická reprezentace slibuje, že s tím něco
udělá, ale prostě nemůže, nemůže a nemůže, přitom si nemyslím, že vždy jen
nechce. Ale proč proboha zvítězí vždy nějací zahraniční aktivisté nebo domácí
podvodníci, proč vždy náš stát prohraje všechny kauzy? Sluneční panely jsou jen
vrcholkem ledovce. Byla tu kauza dálnice do Ostravy, zapálených nelegálních
skládek německého odpadu, televize Nova a další. Vše
skončilo do ztracena na úkor občanů. Domnívám se, že příčina je systémová,
neustálé stěžování na špatné lidi asi nepomůže.
Situaci nazývám: krizi
svěřenectví, tedy stav, kdy svěřený majetek je špatně spravován, vlastníci jsou
znevýhodňováni lidmi, kterým byl svěřen do správy.
Na začátku jen lehce
zmíním liberální demokratický stát, takový, který kdysi fungoval. Tento stát
nezasahoval do hospodářství, nemohl tedy udělat nějaké
velké chyby. Když někdo někoho okradl, okradl soukromník soukromníka. Stát se
soustředil na spravedlnost, kterou mohl kvalitně vykonávat, protože na tyto
nemnohé kauzy stačil. Měl tradiční zákony, které se neměnily nikdy nějak prudce,
nějaké vylepšování zákonů nemohlo přinést mnoho chyb. I tenkrát byla korupce,
ale dopad byl nízký. Tím neglorifikuji tu dobu, ale snažím se o analýzu systému.
Dnes se na dotace EU i
státu slétnou vždy supi z velké vzdálenosti. Superodborníci vždy najdou nějakou
skulinu, kterou hloupí, hádaví a sobečtí zákonodárci v zákonech ponechali. Lidé
zvolení do zastupitelstev všech stupňů jsou obyčejní neodborníci obvykle
neschopní čelit obrovskému tlaku ekonomicky silných a dobře připravených
soukromých společností, jejich spekulacím, odborné, právní a vyjednávací
kvalitě. Vždyť i normální člověk v běžném životě má problém odolat nátlaku
podomního obchodníka, dobře vyškoleného v psychologii neetického jednání. Určitě
každý zná různé reklamní a prodejní akce spojené se zájezdy, kde se prodává
zcela viditelně předražené zboží, ale přesto se kupuje. Školí někdo veřejné
činitele, aby odolali psychickému nátlaku? Ale jejich protivníci jsou dobře
vyškoleni. Představme si, že docela obyčejný starosta obce je ve stejné situaci
nebo ještě horší. Silný podnik se silně zainteresovanými osobami, penězi,
odborníky a přisvědčovateli, a slabá obec zastoupená špatně placeným otráveným
starostou bez výrazného osobního zájmu, kdo zvítězí? Je to snad jen vina toho
starosty?
Hlavní systémová vada je nefunkčnost demokracie v současném globálním
paradigmatu. Nejprve připomenu základní teorém: úkolem politiky je vytvářet
podmínky takové, aby se mravnost uplatnila a nemravnost neměla šanci se
projevit. Jedná se o systémovou záležitost, která předem počítá s nedokonalostí
člověka a podle toho parametry systému nastavuje. Demokracie musí odpovídat
známému rčení: člověk je špatný, ale lidé jsou dobří. Neměl by tedy rozhodovat
člověk, ale lidé. To je známá systémová vlastnost lidské společnosti, že i
jednotlivec v soukromí nikterak nevynikající morálkou, na veřejnosti to nedává
znát, podřizuje se obecným pravidlům a dokonce se velmi snaží o popularitu,
dokonce funguje velmi morálně (pokud je pod kontrolou), protože vedle toho platí
i známý fakt, že zloděje dělá příležitost. Tento společenský jev může
zdegenerovat do populismu, ale v umírněné míře dovoluje demokracii fungovat.
Jenže jen do té míry, než se překročí "funkční meze systému". A to je to, co se
dnes stalo. Současná demokracie si nabrala více povinností než je schopna
vykonat, více než unese. To znamená, že se rozšířily příležitosti, které dělají
z člověka zloděje.
Parametry, které
charakterizují "krizi svěřenectví" jsou tyto: 1. příliš mnoho příležitostí k
nemravnostem, které vytvořil rozbujelý sociální a přeregulovaný stát (sociální
systém, dotace, regulace, státní zakázky), 2. neschopnost demokratického systému
vybrat morální lidi. Slabost demokraticky zvolených orgánů: 3. nekompetence
veřejných institucí se bránit profesionálně a finančně silnějším soukromým
subjektům globálního světa (někdy i státům schovaným za soukromé subjekty) a
ideologiím (islámu).
Ad 1. Aby věci řešili
lidé a ne člověk, není zrovna nutné, aby je řešil stát, aby to byla zrovna
demokracie, která se musí k tomu používat, ale aby
fungovaly ve společnosti i jiné mechanismy: rodina, obec a občanská společnost.
Prostě tak, jak to bylo ve starém liberálním státě. Příliš mnoho aktivit,
pravomocí a zodpovědností státu, omezit. Je ovšem otázkou, zda je to možné.
Do
jisté míry ano. Určitě lze alespoň převážně odstranit dotace, udělat do značné
míry samofinancování obcí ze svých vlastních daní vybraných i z příjmů občanů a
podniků. Lze postupně převádět sociální a hospodářské pravomoci na obce. Ale to
je asi jediná možnost jak ušetřit administrativu a občany přimět k větší
angažovanosti v místních záležitostech. Dá se postupně převádět sociální
zabezpečení na rodinu, ale to je vzdálený a dlouhodobý proces, nicméně jeho
nastartování je nutné, aby se stát zbavil obrovské zátěže sociálních povinností.
Pokud by se nemravnosti
daly omezit administrativními zásahy, tedy různými výběrovými řízeními veřejných
zakázek, kontrolou všech možných úkonů veřejných orgánů veřejností a p., potom
se domnívám, že se sice řeší parametr 1, ale zhoršuje se parametr 3, tedy
schopnost pružně a nezávisle jednat. Určitě je lepší silný a odhodlaný
zastupitel s vysokými pravomocemi, než úředníček třesoucí se strachem, aby
náhodou neudělal banální chybu, která by zavdala příležitost různým šťouralům a
přiblblým absolutním moralistům, kteří nikdy nic nedělali a jen odsuzovali práci
druhých.
Je
nutno pochopit, že i veřejný činitel je člověk a chyby se mu musí odpouštět,
pokud má výsledky a jeho činnost je vcelku přínosná. Posuzování tedy nemohou
dělat šťouralové a demagogové. To právě bohužel při všech těch "veřejných
kontrolách"
není zajištěno. Už vidím jak se dehonestují poctiví a schopní veřejní pracovníci
na nějakých drobnostech a velké kauzy rozsáhlých nemravností se odsouvají,
protože se nesnadno dokazují.
Ad 2. V době, kdy nemáme národní hrdiny po právě vyhrané válce, těžko lze vidět
do člověka, jaké jsou jeho morální vlastnosti. Ve volbách vítězí "herci", kteří
dovedou dobře hrát svoji hru na lidi a "zpěváci", kteří dovedou dobře mluvit a
slibovat. Politickým stranám jde o to zvítězit ve volbách a dostat peníze,
kvalitní lidi nepotřebují. Lidé si neuvědomují, že sliby budou plnit z "jejich
peněz", dokonce si myslím, že většina zcela anonymního davu si myslí, že peníze
státu prostě někde padají z nebe a politici je rozdávají
tomu, komu se jim zachce. Takže schopnost vybrat morální lidi záleží na morálce
a schopnostech rozeznat morálního člověka voliči, což je
představa téměř naprosto fantastická. Proto také v obci, která by měla svoje, v
jistém rozsahu měnitelné daně, zvýšené pravomoci a možnost referend, a kde lze
předpokládat, že občané dovedou rozeznat dobrou práci zastupitelstva protože
výsledky snadněji vidí, mohli bychom se přiblížit představě, že by demokratická
volba mohla morálnějšího člověka vybrat.
Částečně by se tím
řešil i problém 1. Větší pravomoci obcí by odňaly pravomoci státu a dostaly se
pod lépe fungující demokratický mechanismus obce, kde by snad byla lepší situace
parametrů 1 a 2. Třeba o umístění solárních panelů by rozhodovaly obce. Asi by
se jich tolik nepostavilo. Prostě by se přehmaty státu přefiltrovaly.
Ad 3. Globální prostředí je zcela nový fenomén, kterému se obtížně brání. Nad
globálními hráči nelze zvítězit. Řešení
parametrů 1 a 2 sice posiluje veřejné činitele i proti nebezpečí 3, ale zde si
musíme říci, jak je ještě více posílit. Domnívám se, že státní úředník, který je
již dobře vyzkoušený, prověřený a splňuje morální požadavky na svoji funkci by
dostal tzv. definitivu. Neměl by jen
`dobře
konat "povinnosti", ale hájit zájmy státu a občanů, tedy být jakýmsi
"vlastencem". Stát (nebo obec) by měl hájit nejen proti nemravným občanům
snažícím se jej okrást, ale hlavně proti cizím silným subjektům. V tomto úkolu
by musel mít podporu státu a veřejnosti. Nemohl by být propuštěn, pouze
přeložen, dostal by vždy všude byt, zajištění rodiny a byl
by pod státní penzí (což si myslím, že většina obyvatelstva v budoucnosti mít
zcela určitě nebude). Nemusel by mít vysoký plat. Jeho důvěryhodnost a morálka
se totiž platem nezvyšuje. Důležitá je jistota a obrana na exkluzivní úrovni ze strany
státu před všemi nebezpečími
B
vyhrožování, svádění ke korupci, vydírání nějakými drobnými selháními apod.
Výběr takových lidí je ovšem obtížný a předpokládá především morálku těch, kteří
je vybírají.
Domnívám se, že určitá "konzervativní opatření" směřující k vyzkoušeným
parametrům starého liberálního státu, mohou pomoci řešit "krizi svěřenectví".
Neodmítejme, co jednou dobře fungovalo! Domnívám se totiž, že globální svět je
tak trochu podobný starým říším, které měly velký trh a otevřené hranice. Když
se vrací paradigma, myslím, že je zapotřebí se zamyslet nad opatřeními, které ve
starém paradigmatu fungovaly. To ovšem neznamená, že je schopno fungovat vše
staré, protože naprostá většina materiálního a biologického prostředí se změnila
velmi podstatně.
Shora
uvedená politická opatření sama o sobě mohou být jen nějakým počátkem mnohem
hlubší morální změny v národě, spíše bych řekl jakási vytvoření prostředí pro
tuto změnu. Nic z toho samo o sobě fungovat nebude bez doprovodných
konzervativních idejí a pravidel. Zcela bezpodmínečně nutná je funkční rodina
postupně přebírající starostlivost o svoje staré a nemocné
členy. Nutné je odvrhnout "spoléhání
na stát", že vše vyřeší. Každý by měl řešit sám svoje stáří zajištěním
rezervními prostředky a dobře vychovanými dětmi, které budou chápat svoji
povinnost se o své staré členy rodiny starat.
zpět na hlavní stranu přehled článků ze Svědomí