Z časopisu Svědomí/Conscience 10/2010
Konzervativní otazníky
Dříve než začne diskuse o konzervatismu na politické scéně, je nutno jej definovat. Protože se jedná o politiku, musí mít konzervativci poslání. Dovolím si jen stručně základní konzervativní poslání definovat podle známého Burkova rčení, které osobně nazývám věta o kontinuitě (o nadčasovém poslání lidské společnosti): "Společnost je vskutku kontraktem... stává se partnerstvím nejen mezi živými, ale mezi živými, mrtvými i dosud nenarozenými."
Úpadek evropské
civilizace a jeho příčiny
O úpadku evropské
civilizace by se mnoho napsalo a jistě by nikoho nebavilo číst dlouhé traktáty.
Kulturní úpadek je často frekventován, ale hlavní je úpadek vedoucí přímo k
ohrožení fyzickému. V tom je kulturní úpadek jednou z příčin, ale ne tou
podstatnou. Podstatné příčiny jsou zakotveny silně v základních idejích a
technických prostředcích, které lidstvo ovládlo.
Dovolil bych si uvést
dva základní bytostné druhy ohrožení:
1) vymírání a kulturní
ústup evropských etnik a s tím spojená kolonizace Evropy jinými národy s jinou
kulturou.
2) znečištění životního
prostředí a vyčerpání lehce přístupných zdrojů, obojí na základě zbytečně vysoké
materiální a energetické spotřeby.
Nejprve je zapotřebí znát prvotní ideovou příčinu. O té nepanuje shoda. V
křesťanském pojetí je příčinou odloučení lidí od Boha. Z
toho vyplývá, že špatné je tedy vše co vyšlo z osvícenectví a humanismu, ať už
svobodná společnost nebo totalitářské režimy vzniklé jako reakce na ni, protože
všechny tyto ideové teorie se odloučily od Boha nebo alespoň od církevních
dogmat. Dovolím si otázku: předtím to snad bylo lepší? Staré církve mají problém
vysvětlit, proč docházelo v době jejich ideové a někdy i fyzické nadvlády ke
zničujícím válkám, nemorálnostem, násilnostem, nesvobodě a netoleranci. Že by se
to mohlo opakovat, není kacířský výrok, ale reálná úvaha. Nové církve mají
výhodu: nezpůsobily v minulosti žádné zlo, protože neexistovaly. Proto by snad
měly být lepšími novopohanské a ezoterické společnosti, příznivci New Age,
buddhismu, báhi´í apod.? V to lze také těžko uvěřit.
Přesto však stávající
stav spontánního směřování k zániku nemají na svědomí ani stará, ani nová
náboženství. Paradoxně jej na svědomí nemá ani komunismus, ani nacismus. Všechny
vyjmenované ideové teorie mají dostatek nástrojů jak ohrožení odvrátit a mohou
to presentovat. Musely by ovšem vládnout v celé společnosti se všemi důsledky,
které to obnáší. Jsme ochotni to připustit?
Oba
vyjmenované druhy ohrožení jsou výsledkem vývoje humanistické společnosti. Tedy
té společnosti, kterou jsme si přáli, ve kterou jsme doufali v temných dobách
totalit. Je to následek humanistických myšlenek, které se dopracovaly k úpadku,
nabraly pošetilou tvář, staly se "potřeštěnými
ctnostmi" (viz Sorokin). Zároveň je to výsledek technických prostředků, které
doprovází růst poznání materiálního světa. Máme však proto humanismus odvrhnout
a zastavit materiální rozvoj? Domnívám se, že řešení je v nápravě humanistické
společnosti, v návratu k původnímu smyslu humanitních idejí a tradic evropské
civilizace. Vrátit svobodě a rovnosti jejich původní význam. Vrátit rovnováhu
svobody a řádu (viz moji publikaci Svoboda a řád). K tomu může být křesťanské
přesvědčení pomocníkem.
Současné
postoje k ohrožením
Konzervatismus tu není od toho, aby liberály porazil, ale správně zařadil.
Zároveň je tu na to, aby marxisty porazil a nahradil. Ta náhrada ovšem neznamená
ze socialismu a komunismu něco přebírat, ale sociální záležitosti řešit jinak
B
prací každého na svém údělu. V diskusi s liberály, pokud se uskuteční, nutně
vyjde najevo omezenost jejich teorie, která neřeší otázky rodiny a ekologie.
Obvykle jejich přesvědčení sklouzne ke spoléhání na samovolné řešení,
fatalistické odmítání se bavit o ohrožení. V diskusi s marxisticky orientovanými
teoriemi vyjde najevo jejich spoléhání na lidské konstrukty a odmítání
přirozených mechanismů.
Ohrožení ad 2 je
obvykle dobře chápáno ekology. Je mnoho dalších hnutí, které lze nazvat
postmaterialistické, představující život bez vysokých materiálních nároků. To
může být spojeno i s duchovní aktivitou v některé náboženské společnosti, ale
také nemusí. Hlubocí ekologové jsou dokonce ve své praxi velmi daleko, mají
svoje časopisy, vytváří příklady postmateriálního života. To vše je obvykle
spojeno s levicovými aktivitami, protože ideje feminismu, nevázaného sexuálního
života a kosmopolitismu vedou k cílenému vymírání lidstva a tím i řešení
základní otázky ekologie: Nebezpečí zániku ad 2 je řešeno zánikem ad 1 (viz
článek pana Kubalčíka Tři v jednom).
Muslimové zajišťují
reprodukci tradičním životem v rodinách. Křesťané žijící v tradičním prostředí
se tak chovali především ve venkovských obcích, dnes jen tam, kde se nějaký
tradiční život zachoval. Modernistické prostředí vede většinu mladých lidí po
dlouhou dobu k životu v bezdětných partnerstvích, někdy i nastálo. Pokud mají
děti, většinou později a reprodukci silně omezují. Mladé křesťanské rodiny
zařazené do modernistické společnosti mimo svoje tradiční prostředí se od toho
liší jen nepatrně, vícedětné rodiny jsou možná častější, nicméně stejně
výjimečné. Je pozorovat, že vliv prostředí je prvořadým fenoménem.
Dalším problémem je
zdravá výchova dětí k práci, bez drog a gemblerství, s dostatečným pohybem,
sportem. Dříve to zajišťoval Sokol a celé výchovné paradigma tehdejší
společnosti. Kde ty dávné doby jsou? Dnes se zoufale snažíme, aby škola ještě
zůstala školou a nestala se arénou, kde žáci budou honit a bít učitele. Špatně
vychované a somaticky degenerované děti jsou možná větší akcelerací zániku než
jejich nedostatek.
Postmaterialismus je jistě nutný. Ale jaký? Žít skromně, málo spotřebovávat, aby
nebyly nadměrně čerpány zdroje, ještě nic neznamená. Konzervativní zásadou přece
není nevlastnit majetek. Naopak, majetek je pro konzervativce posvátný, protože
byl nabyt poctivou prací. Majetek je oslavou úspěchu na základě snahy a někdy i
dřiny. Je nutno vydělávat, založit rodinu a vytvořit rezervy na stáří a pro
zajištění dalších generací. Zde je problém pochopit rozdíl mezi spotřebou a
vytvářením rezerv. Na snižování spotřeby se konzervativci s postmaterialisty
shodují, na vytváření rezerv (hromadění majetku) nikoliv. Stávající levicoví a
náboženští postmaterialisté si představují jakýsi "průběžný život" bez rezerv,
spíše přežívání, obvykle bez intenzivní a závazné činnosti. Do toho se rodina
jaksi nehodí (obvykle jsou děti nahrazovány zvířaty).
Co dál
s konzervatismem?
Svět se změnil v
základních nástrojích, které člověk ovládl, aniž by to bylo nějak komplexně
vnímáno. Dříve se děti rodily spontánně, zahájení sexuálního života mladého páru
nutně muselo všechny zúčastněné vést k názoru, že těhotenství se dříve či
později dostaví, po něm další a další. Dnes jsou účinné prostředky k zabránění
početí, spoléhá se na ně ve všech plánech na emancipaci žen a postupného
vytváření materiálních prostředků. Dříve se příroda po lidském zásahu hned či
později sama vzpamatovala. Dnes jsou zásahy nevratné a zcela fatální. Pokud by
nebyla emancipace žen a mladí lidé po zahájení sexuálního života by měli děti
alespoň v reprodukčním počtu (průměr 2,5), příroda se nedevastovala a zdroje
nadměrně nevyčerpávaly, modernistická společnost by nemohla existovat. Jaký by
byl život, si asi většina dnešních lidí nedovede představit (nebo dovede s
odporem).
Člověk ovládl přírodu
zcela suverénně a taktéž i svoje somatické mechanismy, změnil svůj život k
nepoznání nejenom v materiální, ale vůbec v celé kulturní a hodnotové oblasti.
Vzhledem k těmto změnám neplatí vcelku žádná stará ideová teorie, ani
náboženská, ani sekulární. Všechny totiž předpokládají, že děti se rodí
spontánně a je jich vždy více než dost. Taktéž, že člověk si může v přírodě
dělat co chce. Prostě nejsou připraveny na situace zcela nové a dosud v historii
nevídané. Odstup většiny lidí od ideálů a neobliba jakékoliv ideologie jsou dány
nesouladem stávajících známých teorií s novou situací, pochopením, že žádná
stávající teorie pro současnou dobu vcelku neplatí. Neochota cokoliv řešit je
dána absencí vůdčího a situaci odpovídajícího ideálu.
Konzervatismus může také dát jen obecný návod - uvědomělé zajištění kontinuity.
To je samo o sobě velmi vágní. A přesto, pokud by se mělo něco podstatného
opravdu stát, musí se začít od principů kontinuity (říkám tomu nadčasové
myšlení) ‑ uvědomělého zajištění zdravého a dostatečně početného potomstva,
podpora střední třídy a práce, uvědomělé skromnosti ve spotřebě, pravidlech
ekologického života, zajištění rezerv na stáří a pro budoucí generace, návrat do
domácího prostředí vytvářejícího jistotu nutnou pro založení rodiny atd. Nazývám
to návrat k domovu. To je ovšem jen materiální segment obrody.
Chápu, že musí být i
segment duchovní, bez něhož se nic nestane. Ten pohne lidi, aby řešili
materiální věci v zájmu kontinuity. Uvědomme si, že ten pohyb musí zachvátit
většinu lidí, jinak by to bylo jen lechtání na patě. Vytváření oddělených
ideologických skupinek je praktika předem odsouzená k nezdaru. K opravdu
účinnému hnutí nenalézám v novodobé historii jiné přirovnání než národní
obrození, proto také se domnívám, že pocit vlastenectví je tomuto hnutí
nejblíže. Přesvědčení o nadčasovém poslání člověka musí zachvátit všechny, kteří
chtějí zachránit národ a lidstvo. Musí to být křesťané stejně jako ekologové,
obojí, i většina ostatních, tomu musí být nápomocni. Pokud se alespoň většina
žen nevrátí ke svému poslání matek početnějších rodin, nelze očekávat žádnou
obrodu. Postmaterialisté musí pochopit správný směr svého chování. Takové hnutí
musí být vedeno na základě konzervativního metafyzického ideálu, který bude pro
většinu starších či novějších s konzervatismem souzněních teorií přijatelný.
Dobrá filozofická příprava, propagace a vysvětlování této myšlenky na základě
konzervativních hodnot svobody a řádu je nutné k oddiskutování všech levicových
názorů, oněch pošetilých ctností vedoucích k úpadku a zániku společnosti, a
zároveň socialistických bludných a komunistických násilných řešení.
Budoucnost je velká neznámá, přesto musí být alespoň taková, aby zajistila další existenci. Bez aktivity to vypadá na zánik evropské civilizace a možná i lidstva. Čínské přísloví praví: "Hrací kameny nepadají samy od sebe, někdo je musí hodit".
zpět na hlavní stranu přehled článků ze Svědomí