Z časopisu Svědomí/Conscience 11/2010
Dva státní svátky v zemi lhostejných
Jára Meců
Postůjme aspoň na chvílí
v zemi lhostejných. Zastavme se u dvou velkých státních svátků našeho národa,
u dne vzniku samostatné ČSR 28. října 1918 a Dne boje za svobodu a demokracii
(1939,1989) - 17. listopadu, které jsme vzpomenuli ve čtvrtek 28. října
a ve středu 17. listopadu. Zajisté by přišlo k užitku i k ozdravění společnosti
si u těch historických milníků nalít čistého vína a k mnoha jiným potřebným
otázkám položit otázku základní. Ke kolika lidem v České republice tato slavná
výročí promlouvají? Kolik lidí naslouchá hlasům z našich dějin? Hlasům lidí,
kteří žili, měli odvahu bojovat i umírat pro nejsvětlejší myšlenky občanských
práv, pro ideály lidství a svobody. Pro ně ta slova nebyla frází. Co znamenají
dnes tato slova, tyto dva státní svátky pro bývalé Čechoslováky a mladou
generaci? Obávám se, že mnoha lidem v této zemi jejich vlastní historické
dějinné události neříkají vůbec nic. Žijí jen dneškem. Bez dějin a troufám si
říci že i bez budoucnosti. Zde je namístě připomenout projev prezidenta Václava
Klause k výročí 28. října:
"Má
stát, který jsme převzali od našich předků jako specifické a neopakovatelné
dědictví, v současném světě ještě vůbec nějaký smysl? Cítíme ho jako něco
hluboce uloženého v našich myslích a srdcích? Nepřijímáme ho pouze jako jakýsi
neutrální prostor, zaměnitelný za jakýkoli jiný? Nestává se pro mnohé z nás jen
`správní
jednotkouA,
ke které ztrácíme jakýkoli hlubší osobní vztah?", řekl pan prezident a
pokračoval:
"Pokud
ano, pak by byla dnešní oslava našeho státního svátku jen prázdným gestem
a mystifikací veřejnosti. Potom bychom si měli nahlas přiznat, že jsme generací,
která se českého státu vědomě vzdává. Že je naše tisíciletá státní historie
u konce. Že jsou naše zděděné tradice, zvyky, kultura, způsob myšlení a z nich
vycházející specifické zájmy již jen skanzenem folklórních zajímavostí, protože
život, řečeno s naším významným skeptickým spisovatelem, je už jinde.
Pokud tomu tak ale pro většinu z nás není, pokud i nadále autenticky vnímáme
naši společnou národní existenci jako cosi odlišného od národní existence Němců,
Francouzů, Britů, Rusů, Američanů a dalších svébytných národů, potom z toho něco
plyne. Potom svoji kotvu, svůj stát, životně potřebujeme. Potom se k odkazu,
tradicím a těžce nabytým zkušenostem našich předků obracíme právem. Potom jeho
existenci a hodnoty musíme bránit. Potom si
B se
všemi z toho plynoucími důsledky
B
musíme uvědomit, že historie ještě neskončila, ač se nás o tom po pádu
bipolárního světového uspořádání někteří falešní proroci snažili přesvědčovat."
To prohlásil prezident
Václav Klaus ve svém závažném, zřetelně burcujícím projevu. A nejen to. Václav
Klaus je politikem otevřených slov a mezi politiky na kolbišti evropské Unie je
rytířem bojujícím s otevřeným hledím. Je snadné pochopit proč právě média, ty
údajné pilíře demokracie Klausovi netleskají.
Přesto si troufám
předpovědět, že jeho politické postoje, jeho projevy k národu, jeho otevřenost
ke cti a k pravdě bez které je demokracie paskvilem, budou v našich dějinách
promlouvat i k příštím pokolením. Jeho projev 28. října 2010 zůstane mementem.
Tryskal z kořenů nefalšované ryzí pravdy. V jeho závěrečné části vydává hlava
státu všem srozumitelné varování:
"Jsme svědky toho, že seskupení ekonomicky nejsilnějších a politicky
nejvýznamnějších států světa usiluje o to, stát se neformálním předstupněm
globální světové vlády. Vlády zcela odtržené od demokratické legitimace občanů.
Vlády, která
B
ať již bude mít formální rámec jakýkoli
B bude
fakticky rozhodovat o našich životech bez naší účasti a možnosti ovlivnění.
V takovém uspořádání bude pojem občanství rychle zanikat. Demokracie bez občana
je však protimluv a lehkomyslně navrhované světoobčanství je pouhou mystifikací,
matením pojmů a manipulací."
Jára Meců, listopad L.P. 2010
zpět na hlavní stranu přehled článků ze Svědomí