Z časopisu Svědomí/Conscience 10/2010

Bylo nebylo? Byl, nebyl?

Jára Meců

Konečně to přišlo! Neuvěřitelné! I u nás v Kocourkově jme se dočkali! Senát po mnoha letech čekání schválil návrh na uznání protikomunistického odboje. Ostudně opožděně, ale přece.

Je pravděpodobné, že tato zásadní zpráva jako předloha projde i Poslaneckou sněmovnou. Že opravdu dojde k morálnímu ocenění freedomfighter - bojovníků svobody a statečných postojů politických vězňů. To, že českým parlamentem bylo doposud přijato pouze mlhavé prohlášení o totalitě, která porušovala lidská práva, bylo jen sametovou přikrývkou minulosti. Rehabilitační soud sice zrušil rozsudky komunistických státních soudů, ale v mnoha případech ponechal "dodatkový trest za činy, které údajně nesouvisely s politickým nesouhlasem. Pitvorným šklebem a přesmutným faktem zůstává, že na základě těchto "dodatkových trestů" nebyly plně rehabilitovány i některé popravené oběti komunismu.

K radosti mnoha bývalých i současných soudruhů, byl těmto padlým bojovníkům svobody nějaký ten "zločinecký škraloup", zločinecký úmysl připravený estébáky ponechán až do hrobu! Mnoho různých názorů se k této otázce rozeznělo v médiích. "Máme-li málo důkazů o odporu proti totalitě, je to jen na vás, literáti, historici a politologové. Za to vás platíme, abyste ty zapomenuté statečné našli." A vyprávěli o nich dál.

"My i naši potomci potřebujeme vědět, že jsme nebyli stádo. Ale že jsme kladli odpor. Alespoň někteří z nás. A že si jich ceníme nejen hubou", píší LN perem publicisty Václava Vlka st. Zdá se nepochopitelné, proč tak pozdě, proč teprve nyní? Náš tisk nám napověděl: Musíme ukázat, že jsme nebyli stádem. Dokázat nám i našim potomkům. A právě zde někde leží odpověď na otázku, proč ty průtahy s uznáním III. protikomunistického odboje. "Stádo" svým počtem vysoce převyšovalo ty muže a ženy, kteří se nedali dobrovolně zotročit, přetvořit na loutku, na atrapu roztleskaného občana porobené země. Obhájci svobody, obhájci našich občanských a lidských práv nemohli tleskat zločinům, nemohli sloužit novému fašistickému teroru v rudé barvě. Vždyť právě to stádo svým rykem, svým frenetickým potleskem a provoláváním slávy, svou loajálností maskovalo před světem všechny zločiny prosovětského režimu - marxistů-leninistů! Někteří z nich se bývalým politickým vězňům dodnes šklebí do tváře. Jejich partaj, žel nebyla postavena mimo zákon a jim ještě i dnes zůstal pocit, že byli v právu. Tak rádi by nás odepsali. Byli jsme neohební. Moc rádi by nás vymazali z nedávné, ještě čerstvé historie. Velmi ochotně a promptně by naši existenci, naši minulosti ignorovali nebo hanobili.

Jsme živoucím stínem do jejich svědomí. Chtěli prý přežít. V roli lokajů a pucfleků Švejků řvali v tom stádu do světa, že tak chtějí žít "na věčné časy a nikdy jinak!" To jejich skandování snad ještě pamatujeme všichni. Ó Jaroslave Hašku! Švejkem jsi chtěl pobavit, ale ONI ho vzali vážně. Byl pro ně vzorem. Chtěli být pucfleky na věčné časy!

A řekněme ještě o něco víc. Že za většinu těch Švejků by se styděl i sám Švejk. On nestřílel u hranic za svobodou prchající Čechy a Slováky. On nepospíchal s udáním na své spoluobčany! On je nekádroval. Netřídil občany do šuplíku, nebudoval lágry, neobtahoval republiku ostnatým drátem, neorganizoval schůze ani údernické brigády, nenaháněl lidi na schůze k plnění plánů a závazků. K posílení režimu bezpráví a nesvobody! Vymazat z té doby III. odboj by bylo ostudným ponížením celého národa!

Buďme hrdi, že jsme je měli. Všichni, kteří čekali na smrt na "provazárně" pankrácké věznice v Praze, všichni ti mrtví jsou první svědkové protikomunistického odboje padesátých let! Po komunistickém puči rostly ilegální podzemní skupiny jako houby po dešti po celé republice. K odbojové práci lidé zkušení i holobrádkové. Spojovala je statečnost vlastenectví s ideály svobody a demokracie. Byli to občané ze všech vrstev společnosti. Ve "Vítězném únoru" československých bolševiků spatřovali pro demokracii smrtící spiknutí prosovětské "páté kolony" v Praze, zvané KSČ. V poúnorovém moři slabochů, v ovzduší strachu, plném rudých partajních knížek, v čase zatýkání a poprav, v čase přeplněném kariéristy neboli prosovětskými kolaboranty v převleku !uvědomělých socialistických občanů" - se zrodil III. odboj. Vzpoura lidí, kteří jako první se postavili k obraně občanských a lidských práv. Že tento odboj zůstal v menšině je ostudou těch, kteří se ohli a sloužili vládě teroru. Možná ti tehdejší soudruzi a prosoudruzi zapomněli onu poučku ze školních lavic: Kdo do pout jímá otroky - sám je otrok!

Jára Meců, říjen L.P. 2010

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí