Z časopisu Svědomí/Conscience 9/2010

Časy se mění

Jára Meců

Časy se mění -co bylo není. V našich dějinách se časy měnily jako špinavé prádlo. Nové prádlo v nových barvách bylo vždy to nejčistší. Jednou ho vyvěšovali nacisté, jindy komunisté a vždy se svým zaručeně nejčistším politickým prádlem oháněly jednotlivé politické partaje. Časy se měnily v každé generaci a mnohdy občan nikdy nevěděl, v jaké ulici se probudí zítra. To třeba ulici Masarykovou přepsali na Gobbelsovou, aby za pár let nacistu ministra Goebbelse přepsali na ulici Stalinovou. Když Josefa Visarionoviče v Moskvě prohlásili za kreténa a nejvyššího zločince, občan, který se nikdy nikam nestěhoval, rázem žil na ulici Karla Marxe. A tak jak se kvapem měnil čas, měnily se i charaktery lidí a jejich osudy. Takové bylo dvacáté století. Prý století vzdělanosti, kvetoucího rozumu a pokroku. Ten pokrok měl mnoho obludných podob. Z demokratického Československa stvořily superdemokratické velmoci se super - nedemokratickým socialistickým Německem Protektorát pod ochranou Velkoněmecké Říše. Aby po porážce Říše zcela nové socialistické Československo šoupli pod ochranu supernedemokratického Sovětského svazu. To vše se samozřejmě dělo s přispěním nepřehlédnutelného množství obyvatel, z nichž mnozí už ani nevěděli čí jsou a kam patří. U některých ta pomatenost se stala dědičnou. Jejich potomci při všech těch překotně pokračujících změnách už takové "prkotiny", kdo vlastně jsou a komu patří, nezajímají. Jejich okroužkovaná, potetovaná dítka křepčí v rachotu bubnů na diskotékách, kouří všelico, volají čau a jsou v pohodě. V blažené spokojené pohodové nevědomosti je prý většina jejich tatíků. V čase kdy končí dějiny starých evropských národů a začínají dějiny evropské velmoci se scházejí jako švábi u piva, proklábosí novinky kdo co kdy a na koho hodil špínu v nejčtenějším bulváru, a jako švábi zase odlezou. Říkám to se smutkem a nerad. Vím ze tato země měla a má statisíce statečných vzdělaných mužů a žen, čest těmto výjimkám, ale jímá mě hrůza při pomyšlení, že lidé o kterých tu píši, ti komunismem vyprázdnění a k samostatnému vlastnímu myšlení vymytí občané půjdou někoho volit! Vždyť většina z těch, co znám, patří jen Radegastu nebo plzeňskému Prazdroji. Nemohu nepovědět, jako starý pamětník, že často na sklonku života nabývám dojmu, že člověk přizpůsobivý pro každý režim; pro jakoukoliv převratnou událost, v téhle překrásné krajině a mé domovině převládá. Že nejen občan, ale i mnohý politik ochotně a bez sebemenších protestů přijímá roli někým řízené loutky, hopsajícího kašpárka nebo přičinlivého papouška.

Diktatura, které dnes takřka láskyplně říkáme TOTÁČ, nás odnaučil mít na tu nebo onu událost, na "změnu času" svůj vlastní názor. Tuto v dnešní demokracii všude umožněnou vlastnost patřící svobodnému člověku jsme se ještě nenaučili. Není tomu tak dávno kdy nám někteří dobře placení pisálkové v médiích neustále předkládali k věření ruskou velmoc jako nadále udržovaný, dobře maskovaný a světu nebezpečný Sovětský svaz. Co to jen bylo v posledních letech rámusu a strašení Ruskem. Potřebujeme americký radar, bylo slyšet hlasy plné úzkosti. Loutky chtěly překřičet papoušky, přidali se kašpárci i přicmrdové. Sama ministryně obrany, jak pamatujem, před národem a celým světem zapěla něco jako „Už abys tady byl radare... toužíme po tobě..." Noviny se činily, Poláci bubnovali do zbraně a volali po amerických raketách. V Rusku (tehda i dnes) velmi o-blíbený prezident Putin byl přirovnáván k carovi (zřejmě k tomu nejhoršímu v ruských dějinách -caru Ivanu Hrozném). Píseň ministryně obrany škemrající o radar proti nebezpečnému Rusku připomněla ponižují roli patolízalů bývalého prosovětského režimu. Amíci neslyšeli a možná ani slyšet nechtěli. Škemrání kdysi patřilo do pražských ulic k harmonikám a flašinetům. Myslela to paní ministryně s tím strachem z Ruska vážně? I tohle se stává.

Státník v zájmu své kariéry velmi často vidí věci, které vůbec neexistují a pošle na to, co není, supervyzbrojenou armádu. Vzpomeňme Bushe nebo jeho kumpána Blaira. A tady jsme opět u té přizpůsobivosti, ohebnosti či polo-slepotě. Představme si aspoň na chvíli někoho, jak zuřivě protestuje proti okupaci své země cizí armádou a zakrátko sám pomáhá jiné armádě při okupaci jiné, velmi vzdálené země ! Jaké to nádherné politické salto ! Na takové krkolomné přemety v myšlení a charakteru jsme kabrňáci! Vyvěšování nového, zaručeně čistého prádla v jiné barvě. A neptejte se komu patříme. Přežili jsme Československo a žijeme v Česku, které patří evropské Unii, stejně jako jí patří Německo, kterému jak ještě pamatujem jsme měli patřit my. Strach z Německa se už dávno rozplynul, z Němců jsou Evropani a stejně jako my patří do evropské rodiny. Myslím, že i strach z Ruska byl, a to zcela záměrně, šířeným bludem. Proč se například nepsalo a nemluvilo o pravdě, kterou je, že ruské výzvědné letouny už od roku 2002 snímkují naše armádní objekty??! Zcela nedávno 24. 7. 2010 tak činil pozorovací letoun typu Antonov An-30B. Jednadvacet ruských expertů zakončilo inspekci u nás za tři dny. Pofajčili, podumali, pofilmovali. Snímkovat vojenské objekty jim umožňuje smlouva o „OTEVŘENÉM NEBI." A já se ptám: Je možné, že o této tak závažné smlouvě velmocí o každoročním snímkování našeho území, našich vojenských objektů, nevěděla vůbec nic naše o americký radar svým zpěvem škemrající naše ministryně obrany ? Doufejme, že tato scéna nebyla jen divadélkem loutek. (Že nevědomost hříchu nečiní.) A co média, tzv. pilíře demokracie ? Proč slovutní písaři a protřelí komentátoři naši veřejnost strašili Ruskem? Proč nepsali o smlouvě velmocí o „OTEVŘENÉM NEBI?" Inu, časy se mění - co bylo není.

Opravdu není? Vždyť my ještě pamatujeme časy komunismu. Všechen jejich tisk psal podle nápovědy, podle předpisu. Říkali tomu udržování politické linie. Slyším pochod americké armády odcházející z Iráku. V jiném století před nimi jiná okupační armáda pochodovala z Ruska a přivodila, pád Napoleonovy Francie. Časy se mění.

Jára Meců, září L.P. 2010

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí