Z časopisu Svědomí/Conscience 9/2010

Od Masaryka ke Švehlovi

MUDr. Jaroslav Lhotka

Mírovou smlouvou v Paříži r. 1919 jsme byli povinní zaplatit vítězným mocnostem 3/4 miliardy franků ve zlatě jako náhradu za osvobození, vzíti na sebe asi 1/3 předválečného rakouského a uherského dluhu (ten dělal v červnu 1920 19,3 miliardy korun), náhrada za uznané válečné půjčky ve výši 4,5 miliardy, jak uvádí historik Josef Pekař. Jinak bychom nebyli uznáni vítěznými mocnostmi jako nově vzniklý stát - Československá republika. Proto tolik chudoby.

Když se připravovala v r. 1919 ústava, Švehla jako člen ústavního výboru postavil se proti vybavení prezidenta Masaryka rozsáhlými pravomocemi. Masaryk reagoval příkře a rozhodně: "Tož to ne!" A sám formuloval řadu změn, které pak byly převzaty do ústavní novely z května 1919 a poději do definitivní ústavy z února 1920, jak uvádí Pecháček na str. 13 (Masaryk, Beneš, Hrad)

Časem se vytvořily v republice poměry, které neměly nic společného se svobodou a demokracií. Namátkou vzpomenu cenzuru tisku nebo nedotknutelnost Masarykovy prezidentské osoby kritikou, pro kterou byl v r. 1923 stvořen zákon na ochranu republiky, kde v '11 je napsáno, že důkaz pravdy i přesvědčení o pravdě je vyloučen a přestupek se trestá vězením, když vážně ohrozí jeho čest. Pro tento zákon kritiky Masaryka stál P. Jakub Deml několikráte před trestním senátem.

Prvnímu jmenovanému ministru školství, sociálnímu demokratu Habrmanovi, Masaryk uložil připravit odluku Církve od státu. Poválečný antiklerikalismus byl příznačný především pro Čechy. Zejména 6. července 1925 se státní svátek změnil v hlučnou protikatolickou demonstraci, nad kterou převzal záštitu sám Masaryk. Na Pražském hradě vlála z okna Masarykovy pracovny v tento den vlajka s rudým kalichem. když už byl předtím přijat zákon o rozvodu v nově vzniklé republice, měla být odlukou Církve od státu paralyzována úloha Církve ve společnosti, v době po 1. sv. válce, kdy morálka byla válečnými hrůzami rozvrácena a ve státě vládla závist, chamtivost, sobectví, tedy vlastnosti vhodné k uhnízdění marxismu a bolševismu. Druhý den poté se objevily po Praze plakáty politických stran ) s výjimkou lidové) s výzvami k demonstracím. Socialistka Fráňa Zeminová dokonce řekla jako poslankyně, že na Svatou Stolici je nejlépe šaratice. Je neradno sloužit ďáblu proti Bohu. Po únoru 1948 ji semleli komunisti. Kdo si zachoval chladnou a střízlivou hlavu z politiků byl předseda vlády, republikán Antonín Švehla. Prohlásil, že nebude trpět ve státě žádných proticírkevních bojů. (Národní listy, 9. 7. 1925) Vznikla nutnost připravit s Vatikánem modus vivendi, řádný poměr státu ke katolické kurii. Vládnoucí občanská koalice, zbavená komunistů a socialistů, kteří nebyli v koalici, to umožnila.

Nově jmenovaní, pováleční biskupové, byli oddáni jako vlastenci republice. Arcibiskup František Kordač, český vlastenec, prohlásil už v květnu 1919, že odluka Církve od státu je nebezpečná, neboť vede ke společenskému rozkladu přes nacionalismus a materialismus až k nihilismu a bolševismu, páchnoucímu to hrobu veškeré kultury lidstva. A měl pravdu, což jsme poznali na své kůži už po tzv. květnovém osvobození 1945 Rudou armádou, a dokončeno bylo po únoru 1948. A přesto je mnoho lidí neponaučitelných z nedávné historie, připadají jako natvrdlí od narození, neznají Pekařovo pojetí smyslu našich národních dějin.

Švehla byl proti odluce Církve od státu na rozdíl od Masaryka, jenž ji schvaloval. Švehla dobře věděl jako politik, že odluka Církve od státu na Slovensku měla vážnou dohru a vnesla by do nově vzniklé republiky náboženské nepokoje. Masaryk sám o sobě prohlásil, že stejně zemře jako kacíř. Arcibiskup Kordač hlásal, že nesmíme jít ve stopách Velké francouzské revoluce, velké ve vraždění, zavádějící demoralizaci s nemravnostmi, jaké známé z této doby. Tehdá se vyslovil i proti rozvodům slovy: neboť dospějeme v nemravnostech tak daleko, že nebude možné najít už hranici mezi manželstvím a konkubinátem. Dnes v této době už žijeme! O tom, co bylo, se stále ještě málo ví a píše. Pravda Páně ale vítězí!

Masaryk tak svým počínáním připravoval do budoucnosti půdu ke komunismu v českém národě, přestože byl demonstrativně zvolen napoprvé prezidentem republiky už po 28. říjnu 1918 a podruhé v r. 1920. Situace v r. 1927 byla však už jiná v politice. ve vládní koalici byly nesocialistické strany (české, slovenské, německé), které Masaryk neměl v oblibě. Bylo před prezidentskými volbami. Masaryk byl po těžké nemoci (kostní tbc) na léčení v cizině a Švehla po srdečním záchvatu též mimo republiku. Jako protikandidát přicházel v úvahu jedině Švehla. Milan Hodža v té době zastupoval Švehlu. Pro svůj plán získal také podporu poslanců německým křesťanských sociálů a agrárníků v republice. Celkem 67% hlasů bylo pro Švehlu na prezidenta republiky. K volbě mělo dojít 27. 5. 1927. Masaryk byl v Athénách, kde přijal čestné občanství. Byla zde silná zednářská lóže. Volba prezidenta dopadla ve prospěch Masaryka, protože Švehla se vzdal kandidatury ve prospěch Masaryka, což byla z politického hlediska velká chyba, neboť Beneš byl nepřetržitě, od r. 1918 ministrem zahraničí, přestože se stal socialistou a podporoval styky se Sovětským svazem a v r. 1934 ho uvedl do Společnosti národů. Za Švehlova prezidentství by nedošlo k Mnichovu 1938, protože se Švehlovou spoluprací s Němci stali státotvorní němečtí poslanci, kdy Švehla byl ministerským předsedou. Švehlovou zásluhou nekvetla komunistům a socialistům na venkově pšenice. Proto byla po 2. sv. válce strana zakázána jako další, pravicové.

Proč Švehla nepřijal kandidaturu na prezidenta, řekl v komunistickém kriminále jeho syn Antonín: Když přišel domů, matka mu vyčinila, že nepřijal kandidaturu. On jí na to odpověděl, že nejprve potřebuje vybudovat silnou republikánskou stranu, pilíř republiky, zabezpečující výživu národa, nezávislou na cizině.

Švehla budoval venkov jako jednu rodinu, dal všem na venkově politické přístřeší v boji o kus chleba a byl proti chamtivosti jednotlivců ve straně. Měl pochopení i pro toho nuzáka, jestliže byl poctivý. Byl katolíkem, proto tolik křížů a Božích muk bývalo na vesnicích. Většina zde žila duchovním životem. Pak přišli komunisti s Košickým vládním programem a byl konec s jednotou venkova. Tam nás dovedl prezident Budovatel Beneš, svobodný zednář. Věřil Stalinovi, kremelskému belzebubovi, více nežli Pánu Bohu.

MUDr. Jaroslav Lhotka, Jičín

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí