Z časopisu Svědomí/Conscience 12/2010

Přípitek

Blíží se podivuhodný okamžik, v němž si uvědomujeme více než jindy pádící čas, nezadržitelný, nesmiřitelný, který nás nutí hodnotit vykonanou práci a dluhy, které jsme nevyrovnali. Minuty před půlnocí kolem stolu se sklenkami, připravenými k přípitku až hodiny odbijí čas nástupu nového, neznámého roku, nezvykle jihneme. Vzpomínáme na ty, které nám uplynulá léta čas vzal a činíme předsevzetí. Každoročně s pevným přesvědčením, že tentokrát je jistě dodržíme...

Rád bych před letošním přípitkem, v okamžicích, kdy se slavnostně zavozujeme, že od nového roku nebudeme..., zaměřil čtenářovu pozornost k hodnotám, jež obvykle pomíjíme a o jejichž změnu k lepšímu neusilujeme: k hodnotám lidských vztahů. Je jistě záslužné, rozhodneme-li se, že nebudeme kouřit, pít, že budeme dřív vstávat, a časněji chodit na kutě. Ale co si takhle umínit, že budeme ke svému okolí doma i v zaměstnání a vůbec daleko ohleduplnější než dosud, že nebudeme hrubí a že vůbec nebudeme přehlížet bolesti a strasti druhých ? Že vynecháme slova jako: to je jeho starost, kdo chce kam, pomozme mu tam, co je mi do toho? Co kdybychom se pokusili z hlediska lidského porozumění a shovívavosti pohledět na ty, které nemáme právě moc rádi? Pomoci těm, kdo pomoc potřebují, vždy a za všech okolností, bez výmluv, že se budeme méně zabývat sami sebou a více dbát o své bližní ? Za zkoušku by tenhle závazek stál, to mi věřte, a odměna, jak brzy poznáte, je přímo báječná: hřejivé vědomí, že jsem člověk a že mě lidé potřebují. Tak tedy letos: Na zdraví a štěstí všech okolo nás.

Mr

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí