Z časopisu Svědomí/Conscience 12/2010

Jmelí

Téměř každý z nás má o vánočních svátcích v bytě zavěšenou pozlacenou větvičku jmelí jako jen ze symbolů vánoc. Ti, kteří ve víru předvánočních příprav na tenhle symbol zapomněli, pospíchají v Praze na Havelský trh, kde ještě před Štědrým dnem mohou nakoupit alespoň zbytky větviček a s pocitem úlevy je zavěsí nad vánoční tabuli. Ale málokdo z nich dnes asi ví, proč jmelí a proč pozlacené.

Jmelí je rostlinou, která parazituje na svém hostiteli, především dubu. Protože v zimě je dub suchý a jmelí se na něm zelená, primitivní národy považovaly zelené jmelí za místo, do kterého se převtěluje duch stromu. Jmelí bylo pro to místem nejvhodnějším, protože není na zemi, ani na nebi, takže nehrozí žádné nebezpečí ani shora, ani zdola. Odtud také pochází starověká i novodobější lidová víra, že se jmelí nesmí dotknout země, jinak zmizí jeho moc.

Dvěma velkými dny, kdy se smí jmelí trhat, je den před svatým Janem a večer vánoční, tedy při oslavě zimního slunovratu. Bylo‑li jmelí utrženo za slunovratu, stalo se vlastně součástí slunečního ohně. Naši dávní předkové dříve rozdělávali oheň bud třením nebo vznícením dubového dřeva, které bylo pro tento účel nejvhodnější. Věřili, že díky ohni, který tkví v dubu, bývá slunce posíleno. Jelikož sami oheň připravovali z dubového dřeva, považovali dub za zásobárnu ohně. Protože však duch dubu za zimního slunovratu "sídlil" ve jmelí, měli za jisté, že jmelí je zárodkem získávaného ohně. A tak vlastně sluneční oheň vycházel ze jmelí a jmelí v určitých okamžicích zlátlo, zejména při slunovratu, kdy se z dubu čerpal oheň, aby posílil slunce.

Proto se také kdysi věřilo, že jmelí má zázračnou schopnost hasit oheň, protože jeho vlastní "ohňová povaha" předurčuje k tomu, aby samo bylo tím nejlepším prostředkem či ochranou před ohněm. Ještě dnes věší rolníci v Bretani velké kytice jmelí před stavení a nad dveře stájí a chlévů, aby ochránili jejich obyvatele před ohněm. Když se kytice utrhne a několik měsíců přechovává, získá sytě zlatožlutou barvu a zavěšená nad stavením budí z dálky pozornost.

Ani my bychom neměli na zlatou větvičku zapomínat ‑ nejen kvůli té krásné tradici polibků ...co kdyby děti mezitím upustily prskavku nebo zapomněly uhasit svíčku na stromečku?

I. N.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí