O autoroviZ časopisu Svědomí/Conscience, rubrika Tvůrčí osobnosti naší společnosti
Ladislav Muška
O autorovi: Řemeslo zdědil po otci, vyučil se
sladovníkem. Během zaměstnání studoval v Praze sólový zpěv. Dva roky zpíval
v Armádním uměleckém souboru, od roku 1951 do konce roku 1988 byl členem ústecké
opery. Naposled působil ve vedoucí
funkci a ještě v důchodu
jako lektor dramaturgie.
První povídku otiskl v roce 1956. Tiskl v nejrůznějších
okresních, krajských a celostátních novinách, časopisech a sbornících až po
Literární noviny, Hosta do domu a Plamen. Své povídky nacházel i v zahraničních
periodikách, zejména v NBI, v Pólu a v časopise Západ today. Rozhlas vysílal
jeho povídky, pásma a dvě hry.
Knížka Pátého dne stvořil rybu měla vyjít v roce 1970, ale
přestože byla už vytištěna, byla zakázána a rozemleta. Autor byl postižen
zákazem publikace a sledován, kdekoli se objevilo jeho jméno, redakce byly
upozorňovány, že to není vhodné. Pikantní je, že sbírku povídek poslal tehdy do
renomované literární soutěže a získal hlavní cenu. Dodatečně se zjistilo, že se
jedná o zakázaného autora, takže sbírka nevyšla.
Od roku 1983 psal anonymně a později i sám inscenoval pro
ústecké divadlo cyklus představení pro děti Pojďte si hrát do divadla – celkem 7
let, 4 premiéry ročně. Po listopadu 1989 inicioval znovuvzkříšení zakázaného
časopisu Severočeský dialog a stal se jeho redaktorem. O dva roky později byl
z vůle magistrátu časopis zrušen, stejně jako Severočeské nakladatelství, kde
nevyšla další jeho už vysázená knížka Hvězdy přicházejí později.
V současné době pracuje pro řadu novin a časopisů v Čechách i na Moravě a za hranicemi, protože publicistiku pokládá za způsob, jak se vyslovit k některým problémům doby. Je nositelem řady literárních cen, spoluautorem různých sborníků, recenzuje poezii i prózu a pomáhá novým autorům. Dodnes vystupuje na koncertech a píše – zasahuje do několika literárních žánrů. Dnes má na kontě 29 vydaných titulů, dva další jsou v přípravě. Je členem Masarykovy akademie, Casanovké společnosti, Obce spisovatelů a AIEP. Byl již popáté zvolen předsedou Severočeského klubu spisovatelů.
Tak je to se vším. Když vám
přestane téct teplá voda, taky to trvá nějakou dobu, než zjistíte příčinu. To
samé se děje v případě, když se náhle vaše tělo nechová,
jak se chovalo dřív a jak by se chovat mělo. Já jsem například začal hluchnout
nebo spíš nedoslýchat, to zní líp. Už si toho všimli i známí. Snažil jsem se to
omlouvat tím, že v jistých chvílích ve mně probíhají duševní pochody a jsem na
ně soustředěn natolik, že nevnímám nic jiného. Podle toho se i tvářím, aby každý
viděl, že na rozdíl od turistických pochodů duševně pochoduji velice často a
dokonce při tom někdy duševně dupu, takže jak potom můžu slyšet, že mi něco
říkáte. Před sebou to nedoslýchání však duševními pochody zastírat nemohu,
zvlášť když potřebuju slyšet, co mi říkáte. Je mi trapné, jestliže vaše řeč se
promění v neartikulovaný bzukot, z kterého nerozumím ani slovo a musím požádat,
abyste to opakovali. Zkoušel jsem přelstít spoluúčastníky tím, že jim budu
odezírat z úst, jako to dovedou hluchoněmí. Jakž takž se mi to daří u pánů, zato
shořím u paní a dívek. Jakmile ke mně některá zahovoří a já si všimnu, že
vykroužené a plné polštářky jejích rtů by se daly dobře líbat, začnu si to
představovat a neodezřu ani slovo. Pohříchu teprv pak jsem se začal věcí zabývat
zevrubně. V knížce Léčíme se s přírodou jsem prostudoval na obrázku sluchové
ústrojí. Podle této moudré knihy jsem dospěl k tomu, co by mi řekl odborný
lékař: stárnu, bubínek nebubnuje, kladívko nemlátí do kovadlinky a Eustachova
trubice se asi modlí k mučedníku svatému Eustachovi. A třmínek? Do třmenu se
vkládá noha, když chcete vsednouti na kůň. Vsedl jsem v životě dvakrát, poprvé
jsme to přežili oba, podruhé jsem spad a zmodřil si kyčel, koňovi to bylo jedno.
Jenže to není všecko, při pokusu o stanovení definitivní diagnózy jsem přišel na
to, že můj stav je poněkud komplikovanější. Když na mě totiž hovoříte ze
vzdálenosti dvou metrů, nerozumím ani zbla. Nevím sice, co to je zblo, ale
slyším prostě akorát, že bzučíte jako větší moucha. Zato slyším a dokonale
rozumím, když někdo mluví na schodišti nebo za rohem. Takže tím se mé neduhy
mění v duhy. I když praktické uplatnění a finanční ohodnocení této schopnosti
padlo s minulým režimem, je milé poslouchat, jak si dva kolegové /on ženatý, ona
vdaná/ umlouvají za rohem schůzku v jeho chatě. Takže se nedivte a neciťte se
uraženi, když ke mně přijdete a já vás pošlu za roh. Nebo za něj půjdu sám.
Uvidíte, že si budeme rozumět.
Správný infarkt má člověka
postihnout v momentu kdy si nevidí na nos v dýmu vykouřených cigaret, kdy se
topí v alkoholu nebo když se ve
stresu sápe na okno, aby vyskočil na dvůr. Tak to má probíhat podle pánů
doktorů, ne jako u mě.
Byl jsem v absolutní pohodě a
hrál si se slovíčky budoucí úsměvné knížky pro děti, když mě začalo bolet na
prsou, a bolelo moc. A jéje, řek jsem si a vymačkal n mobilu číslo 155.
„Bolí mě na prsou," sdělil jsem. „Asi mám infarkt"
„To
asi máte infarkt, když vás bolí na
prsou,",
informoval mě
milý ženský hlas.
„Kde
bydlíte.."
Přijeli dva páni, dvě dámy,
kdo je lékař, kdo zdravotnický personál, nedalo se poznat. Injekce do mě píchali
všichni a posázeli mě takovými razítky, od kterých vedly
dráty.
,„Asi
máte infarkt," říkali.
„Já
jsem to hnedka povídal," souhlasil jsem.
Byli čtyři, přehádali by mě,
kdybych nesouhlasil. Poslušně jsem kecl na vozejček a dal
sebou kodrcat po schodech do sanitky na ulici. Na
jednotce intenzivní péče v nemocnici mě přesadili a osadili ještě většími
razítky, od kterých vedly dráty, zašněrovali mě hadičkami a kolem
ruky namotali manžetu. Ležel jsem na pojízdném lůžku, nad hlavou mi blikaly a
pískaly různé přístroje. K boku mi přistavili bílou
plentu, abych si moh umírat sám pro sebe a ne pro něčí
oči.
Nad tou plentou se objevila
hlava. Je zajímavé, že plenta redukovala můj obzor na lidské hlavy.
„Máte
infarkt, jestli to nevíte." Řekla hlava.
„O
tom s vámi nemohu rozprávět," řekl jsem.
„Mám
totiž infarkt."
Hlava se zatáhla jak u želvy,
vedle mě se objevila jiná a mě překvapilo, že má pěkný zadeček. Přemýšlel jsem,
jestli si smím toho zadečku všímat, když mám infarkt, a ptát se na to mi
připadalo blbý, když mám infarkt, se zadečkem mě odpojila od některých drátů a
trubiček, jiné vezla spolu se mnou přes halu do temné komory. Jiná hlava o sobě
pravila, že je doktor a bude na mně pracovat. Hlava se
zadečkem mi referovala, jak na mně bude doktorská a ještě jedna hlava pracovat.
„Dole
vás naříznu," pravila,
„a
budou do vás strkat drátek."
Potěšilo mě to. Naříznut dole
jsem ještě nebyl zatímco pře...ale to už je dávno. Těsně nad sebou jsem měl
snímací hlavu ultrazvuku, kousek nalevo a vejš na mě shlížel monitor. Teda on
spíš shlížel na ty hlavy, co do mě strkaly drátek, do mě
monitoru zas tak moc nebylo.
Neměl však námitky proti tomu,
abych se koukal, jak do šedivého prostoru / to bylo mé nitro, někdy je to
vskutku šedivý prostor/ leze černý drátek a tvoří smyčku. Smyčka sebou cukala a
dotírala na cosi, co vypadalo jako suchý srn. Najednou ten drn zčervenal,
proměnil se v chobotnici, a ta kolem sebe začala mávat chapadly.
Doktorská hlava řekla, že to
byla ucpaná tepna, kterou právě prošťouchli.
„Já vím," povídám, „protože mě přestalo bolet na prsou."
,„Ale to neznamená, že už nemáte infarkt."
„Nemám,"
hádal jsem se.
„Chci
domů, mám tam kocoura a rozepsanou knížku o žabákovi."
Hlava se zadečkem mě odvezla
zpátky na jednotku, zpacifikovala mě razítky s dráty a hadičkami, svázala
manžetou. Tam kde mě dole nařízli, utáhla mě bandáží, navíc zatížila polštářem
plným písku. Prý aby se ta rána dobře zacelila. Ále já vím své.
Zatížili mě,
abych odtud neutek a nechtěl strkat drátky do věcí, které jsou u nás nejen
neprůchodné, ale docela neprůstrčné, protože pak by mě mohlo potkat něco horšího
než infarkt.Musel jsem uznat, že to se mnou myslejí dobře...
Vyšel jsem z domu a kráčel po
ulici k přechodu o sto kroku níž. Po přechodu přecházejí dívky a dámy
před přechodem i ročníky po přechodu. Je to přechod pro všechny chodce, ale
automobilisté zastavují jen ženám před přechodem. Měl jsem namířeno ke své
přítelkyni vdově. Známí o ní říkají, že je pěkná paní. I já jsem vdovec, takže
můžeme být přáteli. Nejsem sice pěkný pán, zato se snažím při jídle nemlaskat,
neboť jí to rozčiluje. Přítelkyně bydlí jen čtyři stanice trolejbusu daleko, což
je výhoda. Kdybych příliš mlaskal při jídle a ona mě poslala pryč, měl bych zase
jen čtyři stanice domů. Přešel jsem po přechodu na zastávku trolejbusu na druhé
straně ulice..Na chodníku jsem uviděl první letošní žížalu. Už byla trochu
placatá, ale pořád ještě se plazila. "Co tu děláš, ty krávo?" oslovil jsem ji
něžně, jak oslovují současní chlapci současné dívky. "Vždyť tě někdo zašlápne
docela. "Zvedl jsem žížalu a hodil ji na trávník za chodníkem. Hřálo mě vědomí,
že jsem jí zachránil život. Přiletěl však kos a žížalu sebral. Od soudničkáře
pana Němce vím, že kos je vůl. Tenhle byl navíc exhibicionista. Držel žížalu
v žlutém zobáku tak, že mu konečky visely po obou stranách a kroutily se. Vůl
kos se ještě rozhlížel, jestli mu někdo zatleská. Ve vás by se nevzbouřil smysl
pro spravedlnost? Sebral jsem ze země kamínek a hodil ho po kosovi. Netrefil
jsem, ale kos stejně pustil žížalu a rozčíleně štěkal. Přes přechod přešla paní
po přechodu s pokračovacím psem. To je takový pes, který už má předek na
chodníku a zadek ještě v půli vozovky. "Všecko jsem viděla, "oznámila mi. "Znám
vás a udám vás na Svazu ochrany ptáků! "Z toho naučení plyne: Neberte
spravedlnost do svých rukou, nebo vás udají kvůli ptáku.
Bukov je čtvrť zvláštních psů.
Jedna paní doktorka má pudlíka Olivera, který čůrá tak, že se postaví na přední
nohy, radostně spustí proud a zlatavá kapalina mu stéká po bělostném bříšku.
Moje přítelkyně má kokršpaněla Maxmiliána. Ten sice čůrá normálně, avšak nekadí,
s tím čeká na mě. Když jdu s Maxmiliánem na procházku já, určitě se na mezi u
skorotického hřiště působivě vykadí, protože přitom vystrčí zadek do svahu a
tváří se zádumčivě.
Nechť vás to nepohorší, kadit
ve starém Egyptě znamenalo mávat kadidelnicí kolem posvátného zvířete. Nevím, co
by tomu říkal Maxmilián, kdyby se mu při kadění kadilo kolem nosu, přestože pro
svou paní posvátným zvířetem je.
Kvůli jeho kadění jsem často
zván na oběd, je se mnou zacházeno vlídně a dokonce jsem dotazován, co jsem zase
napsal. "Doplnil jsem českého klasika," pochlubil jsem se. "Ano? "Podiví se
tazatelka a zařadí obdivný tón. "Ano, "říkám a cituji přímo z hlavy: "Ráno,
ráníčko panna vstala a zjistila, že není panna. Bodejť by byla, když nespala
sama." "Babičko slyšíš to? "Tazatelka přešaltuje na tón žalobný a upře zrak na
fotografii. "Tys měla pravdu, když jsi mě varovala, že to s ním nebudu mít
lehký. Naco von ve svým věku pořád nemyslí! "Přesune zrakovou kameru na mě. Je
to její chvíle, protože podle ní, jakmile mě jediný den nemá před touhle
pronikavou kamerou, tak zvlčím.
"Jak to jseš oblečenej?!
"zesílí zvuk. "Vždyť máš jednu ponožku delší! ""Babičko, Vidíš? "I já se obracím
k obrázku, protože ten jediný je ochoten mě vyslechnout. "Vidíš, babičko, jak
jsem nevinně obviněnej? Není pravda, že mám jednu ponožku delší. Naopak je
pravda, že mám jednu ponožku kratší. Když jí trochu natáhnu, budou obě stejný. "
Babička se dívá z ležaté
skříňky. Její fotografie je ve stojacím rámečku s opěrkou vzadu, tudíž je trochu
zakloněná a babička se laskavě usmívá odzdola nahoru. Ve skutečnosti se babička
už několik let usmívá shůry dolů. "Nech jí, Ládíčku, "říká mi tím úsměvem, "ono
jí to přejde. "Dceři tím úsměvem domlouvá: "Nesmíš na něj bejt taková,vždyť víš,
že bydlí na Klíši a ještě k tomu s kocourem místo s pořádným blafadlem. Tam
vůbec žijou zvláštní lidi...
"Máš pravdu, babičko, myslím
si. Například znám jednoho, kterej tu bydlí s blbostí a všude jí bere sebou. A
já? Se mnou je to jako v doverském přístavu. Pasový úředník tak dlouho koukal
na fotografii v mém pasu a zase na mě v živém provedení, aspoň deset krát to
opakoval, až jsem mu řekl: "Ano, já jsem já! "
"Dostane se ti neobyčejné
cti," řekl jsem slavnostně. "Ano?“ Rozzářila se přítelkyně a přestala jí bolet
záda. "Ano. Budeš mě moct doprovázet na cestu za rozluštěním jednoho tajemství."
"Já jsem to tušila!" vykřikla a dodala tiše: "Je to daleko?" Ubezpečil jsem ji
že nikoli. Pravila, že ale stejně s sebou vezme pro každého housku se salámem a
termoskou s kafem, abychom neumřeli hlady, až zabloudíme a než nás najdou.
"Nemám někomu nechat zprávu?" starala se ta dobrá duše. "Zpátky nás dovede po
vlastních stopách tvůj pes." Avšak právě kvůli tomu to byla výprava časově
náročná. Kokršpaněl Maxmilián má po celý den na misce drůbeží krky , ale že je
bude vyndávat na koberec a chroupat, usmyslí si až s obojkem na vlastním krku,
když se má jít ven. Vinou Maxmiliána to byla i cesta dlouhá, protože při ní
očichával stopy fenek, ty někdy ubíhaly stranou, a nutit ho do správného směru,
to byste přetrhli vodítko. "Je jako ty,“ komentovala to přítelkyně. "Dědek, ale
jak navětří ženskou..." "No dovol, ohradil jsem se." Dědka beru, ale copak
očichávám slečny a paní?"
Došli jsme na louku do
Skorotic, kde kvetoucí pampelišky tvořily zlaté vzorce. "To je ono, viď? To
tvoje tajemství," s radostí se optala přítelkyně. "Myslíš, že ty pampelajdy tu
takhle vyseli mimozemšťané. Že je to nějaká zpráva." "Blížíme se ještě k většímu
tajemství," řekl jsem. Přítelkyně zmlkla a pes Maxmilián kýchal, jak se nadýchal
pylu z pampelišek. "Jsme na místě," oznámil jsem. "Objevil jsem to tu z auta."
"Vždyť je to jenom most," přítelkyně zklamaně protáhla tváře. "Ale jakej most!"
"Jakej! Obyčejnej!" Je pravda, že most se gotickým obloukem neklenul nad
vozovkou vříznutou do svahu, vedl rovně z vrcholu jednoho náspu na vrchol náspu
na druhé straně. Byl to železobetonový most 72 kroků zdéli a 22 kroků zšíři.
Přítelkyně s Maxmiliánem na vodítku mi to pomáhala odměřit, protože metr jsem
zapomněl doma. Na čtyřproudové vozovce pod mostem svištěl čilý automobilový
provoz, zatím co na mostě..."Nojo, "pochopila přítelkyně, "ani na jedný straně
mostu není silnice, jen pěšinka." "Právě teď to víme, " triumfoval jsem. "Je to
most nikam." "A odkud, aha?" "No odnikud." "Správně. Jenže až se budeme vracet,
půjdeme taky od nikud nikam, a to nejde. Ten most dělí dvě obce, Nikudy a Nikamy.
Takže můžeme jít od Nikud do Nikam, pak to bude v pořádku." Přítelkyně se na mě
dlouze zahleděla. "Pro praktickej život naprosto nepoužitelnej." "Ten most?"
"Jo, ten taky."
Když jsme se vraceli domů,
vyšla ze sousedního vchodu paní taky s pejskem, vlastně s pejskou a psí dědek
Maxmilián okamžitě zapomněl na únavu. "Lidi, to je tak milý, vidět vás, jak
jdete spolu. Kdepak ste byli na procházce?" "V Nikudech a Nikamech,
"povídám. "Ale tam je hezky, že? "zazářila sousedka. "Moc,"pípla přítelkyně.
Někteří známí o mně
roztrušují, že nemám rád pivo. Není to pravda. Věřte mi, že každý rok několik
piv vypiju. Jenže když jdu na návštěvu k přítelkyni, působilo by divně, kdybych
přinesl v aktovce láhev piva. A nepůsobilo by o nic líp, kdybych těch lahví
dones plnou nákupní kabelu. Tak se zrodila oboustranná náklonnost k ušlechtilému
moku. Tentokrát měla ta náklonnost jméno Modrý Portugal. Na nálepce se tvrdí, že
toto víno je vhodné ke zvěřině, například k zajíci na divoko a k sýrům s
ušlechtilou plísní. Zajíc je zvíře vzácné a neseženete jej, ani kdybyste si jej
chtěli upravit na krotko. A ušlechtilá plíseň? Přítelkyně ohlásila, že se bude
exponovat, což přeloženo do srozumitelštiny znamená, že k večeři budou
bramboráky. Vysloužil jsem si u ní mínění, že sežeru všecko, co mi naloží na
talíř, nicméně bramboráky jsou jednička. Dovedu se jimi tak nacpat, že těžko
usínám a pak mám erotické sny. Bramboráky s jakkoli ušlechtilou plísní si však
nedovedu představit. Zato se dají zapíjet vínem jakékoli odrůdy.
První talíř bramboráku zmizel
v nenávratnou, nastal čas jej zapít. Přítelkyně se po mně podívala přes
pozvednutou číši a zapátrala po stavu mého zevnějšku. Přes všechnu její
každodenní snahu je to podle ní stav málo uspokojivý. "Tobě se něco dělá na
nose!" usvědčovala mě, místo co by připila na další bramboráky v našem životě.
"Tobě se tam dělá bradavice." "Bradavice by to byla, kdyby se dělala na bradě,"
poučil jsem ji. "Jestliže se dělá na nose, je to nosovice." "Aha. Kdyby se
dělala na břiše, byla by to břichovice?" "Ano,"pochválil jsem ji za to, že
pochopila a ukázal jsem si pod záda. "Kdyby se dělala..." "Nemusíš nic říkat
sprosťáku. Radši se napijem. Od čeho tu nošovici máš?" "Od brýlí," řekl jsem.
"Máme to v rodě, akorát že strýc Slávek..." "Ten si taky vymejšlel blbiny a hrál
si se slovíčky jako ty?" Strýci Slávkovi spustila flinta, když zachytil v lese o
větvičku a jeden brok ho líznul po nose." "Psal detektivky a šel někoho picnout,
aby poznal, co cítí vrah?" "Ne, strýc Slávek byl hajnej v lesích pod hradem
Kumburkem, bydlel s tetou v hájovně, která vypadala jak perníková chaloupka a
voněla chlebem." "Ta teta?" "Ne, vesnička Zboží, u které ta hájovna stála,
nebyla tam zavedená elektrika. Od tety jsem získal první poučení v sexu." "Kolik
ti bylo let?" "Asi dvanáct." "Nestyda jedna hambatá!" "Poučil jsem se v sexu,
když jsem šel s tetou s krávou k bejkovi." "No vidíš, jakej jsi. Šel jsi s
tetou, přestože byla kráva." Ne, teta byla teta a kráva byla kráva. Ona se
běhala." "Teta?" "Ne, kráva." "Jak se jmenovala?" "Ta kráva?" "Ne, teta." "Teta
byla taky Slávka, kráva byla Alžběta. Nebo to bylo obráceně? Teďka už nevím,
nějak se mi to popletlo." "Jo, všimla jsem si," připustila přítelkyně. "Ale
pokračuj." "Vona ta kráva Slávka nebo Alžběta chvílema klusala, chvílema se
zastavovala a přemýšlela o tom, co ji čeká. A teta Alžběta nebo Slávka... Ale to
se špatně povídá, nejlepší by bylo, kdybychom si to tak jako zinscenovali.
Kdybys laskavě zahrála tu krávu, já jako budu teta, jo?" "Že jsi to ty, tak to
udělám, i když mě bolí koleno," pravila přítelkyně a pustila se na všechny čtyři
na koberec. "Nojo," povídám, "ale nemáme proutek, teta měla proutek." "Použij
ruku, snad to přežiju." Tak jsem s libostí popleskal dlaní místo, kam teta
Slávka nebo Alžběta švihla krávu Alžbětu nebo Slávku proutkem. "Jen počkej, ty
krávo jedna pitomá," povídám, "až tě zblejskne bejk, to zažiješ věci!" "Ach jo,"
řekla přítelkyně.
Kokršpaněl Maxmilián spal na
gauči. Probudil se, seskočil, přišel k nám a zblízka se chápavě zadíval paničce
do očí. "Ještě že někdo je tu normální," řekla. A: "Podej mi ruku, ať můžu
vstát..."
Dospěli jsme s přítelkyní ke
společnému mínění za slabou hodinku. Jindy k němu máme dospěno dřív než začínáme
mínit. Zvítězí vždy jeden názor. Můj nikdy. Tentokrát byl ovšem případ velmi
nesnadný k jakémukoliv mínění a navíc bylo dospívání k němu přerušeno zdravotní
procházkou psa Maxmiliána. Jednalo se o souseda, osobu menší postavy, proto mu
budem říkat pan Osůbka. Přítelkyně mínila, že pan Osůbka je cvok. Namítal jsem,
že někteří cvoci jsou společensky užiteční. "Například kdo?!" " Například
Stanislav H." Pocházel z rodiny, kde se vyráběly hořické trubičky. Svou
cvokovitost prokázal už tím, že se na počátku divadelní kariéry oženil se
sovětskou akademičkou s pěti dětmi. Když pak před ní prchal, prošel jako
talentovaný zpěvák a herec několika divadly. Vrcholu své cvokovitosti dosáhl na
Kladně, kde tak dlouho chodil do zkoušek a na představení oknem v prvním patře,
až brnknul o dráty a přistál na hlavě. V zařízení, kterému se říká blázinec, ale
přesnější by bylo bláziště, se okamžitě stal vrbou, do které spolupacienti
všeptávali svá tajemství. Jsou prý normální a příbuzní je sem dali, aby se
zmocnili jejich majetku. "Říkal jsem jim, že já blázen jsem, a oni se mě
stranili, a když mě měli potkat na chodbě, s hrůzou v očích se plížili kolem
stěn." "Věřím ti, žes to zažil, chudáčku,"politovala mě přítelkyně. "Ale ne já,
přece ten kolega Standa. Nebo si vem manželku toho kdysi známého zubaře."
"Nevezmu si ji. S ničí manželkou jsem nikdy nic neměla. Co s ní bylo?" "Byla to
nádherná ženská. I dobrá manželka, dokonce doma prala. Jenže věšet prádlo na
dvůr chodila věšet nahá. Mužští z bytu kolem dvora říjeli." "To si dovedu
představit. Ty taky, že?" "Já jsem bydlel jinde. A když jsem se tam přestěhoval,
zase už tam nebydlela ona. A stejně jsem neměl okna do dvora." "A co to má co
dělat s panem Osůbkou?" "Právě že nic, tím chci dokázat, že není cvok."
"Aha!" Máme s přítelkyní
křesla v pravém úhlu k sobě. Mezi námi v metrovém odstupu sedá na koberci pes
Maxmilián. Dívá se na každého, kdo zrovna mluví, a pokrytecky s ním souhlasí
tak, že vrtí pahýlem kupírovaného ocásku, neboť podstoupit tuto operaci je pro
kokršpaněla povinnost. Ukázalo se ovšem, že Maxmilián pouze chce jít ven čůrat,
čichat do stop psích dam a frkat do trávy. Nabíd jsem se, že s ním půjdu. "To
budeš moc hodnej," pochválila mě přítelkyně. "Já zatím připravím něco ke kafi.
Měl bys radši něco na housce nebo něco sladkýho?" "Nechám to na tobě," řekl jsem
a pomysli si, co mi taky zbejvá. Vyšel jsem s Maxmiliánem na vodítku.
Zdravím všecky psí lidi ve
čtvrti, možná i ty, s kterými se nezdraví přítelkyně. Většinou už mě znají podle
Maxmiliána, někteří mě neznají, zato znají Maxmiliána, a já tudíž zdravím i ty,
s jejichž psy se nezdraví ani Maxmilián. Ten svědomitě plnil svou psí funkci a
zanechával spoustu močových vzkazů nebo odpovědí na ně. Je to podivuhodné.
Maxmilián má přesně rozpočtenou zásobu psího inkoustu a dovede s ní hospodařit,
aby mu vystačila na všechna podpisová místa. To my mužští nedokážem. V případě
nutnosti kompletně vyprázdníme měchýř někde u plotu, často ani nevíme kam. Může
se to stát do pavučiny, a pak se divíme, že nám to nejde. Ale i pes je schopen
takového jednorázového výkonu, když to uzná za nutné. To je případ rhodeského
ridgebacka, který patřil jednomu známému. Byl to krásný pes s radostnou povahou,
přestože tohle plemeno bylo vyšlechtěno k lovu lvů. V rodokmenu měl mnoho jmen s
četnými von a de, majiteli se líbilo jméno Colin, takže se psu říkalo Kolínek.
Na výstavě svého plemene měl naději na titul šampiona. Jenže předtím, než měli
být psi předváděni v kruhu před očima rozhodčích, předvedl jiný soutěžící obsah
svých střev a navztekaná hlavní rozhodčí z toho obvinila Kolínka. Marně ji jeho
majitel přesvědčoval, že to udělal jinej pes, baba ječela jak cirkulárka.
Kolínek se mezitím tiše vzdálil, neomylně našel aktovku té rozhodčí opřenou o
židli a vypustil do ní celý svůj rezervoár, takže soutěžní materiály byly k
nepotřebě. Umístil se jako druhý...
Když jsem se vrátil, bylo na
talířkách něco na housce, ale i něco sladkýho, spolu s kávou ve skle to působilo
dekorativně i chutně. Nicméně kafe prý je horký, takže jsem prozatím nebyl
napomínán, abych nesrkal a nesváděl to na zubní protézu. Ze všeho nejdřív jsem
byl nucen zodpovědět otázku, zdali jsem nepotkal pana Osůbku. "A cos cestou
vykoumal?" "Nepotřeboval jsem nic vykoumávat," povídám. "Blbec je dán. Blbec
není izolovaná bytost. Blbec je instituce. Dokážu ti to." Mám jednoho
dlouholetého blbce supermarketového. Je mezi námi osudové spojení. Přichází ve
stejnou dobu jako já, u řady pojízdných nákupních košíků mě předběhne a pádí s
vozejkem k turniketu, jako by jeho život závisel na rychlém nákupu. V uličce
mezi regály zboží se s pojízdným košíkem na štorc zastaví a čumí. Nekouká po
zboží, čumí na strop. Lidi vrčej, že nemůžou projet a uštvaný ženský personál,
honěný od pokladen k doplňování zboží a zpět si zoufá. Já se rozjedu a havaruju
svým košíkem o jeho. Vůbec ho to nevzruší, nasměruje znovu vozejk tak, aby co
nejvíc překážel a čumí do stropu dál. Když jsem směl po infarktu vstát a šel se
projít do nemocniční haly, seděl tam na lavičce on, můj blbec, ovázaný a
zkřivený ‑ některý zákazník supermarketu to asi nevydržel. "Tak jsem mu přál
brzké uzdravení. Komu bych drcal do vozejku?"
"A máš taky svýho kritika,"
připomenula přítelkyně. "Ba lví námahou je blbec, upřesnil jsem. "Co mu dalo
práce vymyslet si, že spisovatelé schůzují při pivíčku a při porníčku, jak to
napsal do novin. Nebo než mě charakterizoval, že píšu jako hovado. Váží si sám
sebe velmi, když vstupuje do svých vypocených textů, nazývá sám sebe panem. Toto
zamindrákované mrňavé lidské hovno trpí tím, že se domnívá býti šeříkem. Osobně
ho neznám, ale je to prý mladý zdravý idiot a lze očekávat, že se vyvine k
blbosti ještě průkaznější." "Proč nejíš?" zajímala se přítelkyně. "Kafe už bude
studený. Nojo, ale co pan Osůbka?" Pan Osůbka je náš známý, on a jeho psí
sedmirasák jsou známí celé čtvrti. Je náš známý na dištanc, jakmile někoho z nás
uvidí, mizí, aby se s ním nemusel setkat. Třeba kvůli tomu zaběhne mezi paneláky
a spustí na batole na pískovišti, vám prej ukradli auto, jo? Batole zděšeno jeho
divným výrazem začne řvát.
V zahradách čtvrti napůl
divoce žije společenství koček. Obyvatelé je pochytali, což šlo snadno, kočky
jsou přítulné, a dali je kastrovat, aby se nemnožily. I když je nepouštějí do
bytu, jsou to jejich kočky a krmí je. I moje přítelkyně se o dvě kočky stará a v
keřích u domu pro ně má misky na jídlo a na vodu. Misky se ztrácely nebo jsme je
nacházeli rozšlapané. Přistižen při činu pan Osůbka zbaběle prchl. Je rozkoš jít
proti němu po chodníku a pozorovat, jak táhne psa na druhou stranu. Jenže tam
taky někdo jde, koho nechce potkat. Jeho pes to nechápe ani jednou ze svých
sedmi ras. Rád by se pozdravil s Maxmiliánem, ale je vždy okřiknut, nechoď k
němu.
Tvrdí se, že po letech
společného soužití se pes začne podobat svému pánovi a naopak. V případě, že tím
pánem je paní, to asi nefunguje, protože Maxmilián, zlatý kokršpaněl mé
přítelkyně, vypadá pořád stejně a ona taky nemá plandavý uši. Není tu ani
podobnost vnitřní, Maxmilián je stoik se sklonem k skepticismu, trvá leda na tom
‑ když s ním jdu na procházku já ‑ abych měl v kapse dost piškotů. Vykolejit z
klidu se mi ho podařilo jen jednou, to dávali v televizi film z pralesa,
Maxmilián se o něj nezajímal, tak jsem mu zahrál živého šimpanze. Pes přičapl
zadkem na koberec a udiveně zíral, dokonce mu poklesla brada. Na rozdíl od
přítelkyně ale neříkal nic. "Skvěle předvádíš své předky, to byl dědeček, viď?"
okomentovala můj výkon, a v tom byla celá ona, víc o ní netřeba povídat. Přišel
jsem k ní a pootevřenými dveřmi z předsíně zahlédl na stole v obýváku mísu
obložených chlebíčků, mísu jednohubek s olivami a láhev s černou vinětou,
ovinutou bílým ubrouskem. Řekl jsem, že to vypadá velice dekorativně. "A proč
jsem se tak namáhala?" Sluníčko se neusmívá tak přívětivě, jako se usmívala ona.
"No protože mě miluješ," řekl jsem a pro jistotu dodal: "Aspoň teda trochu, že?"
"Za den je dneska pátek.Vždycky k tobě přece chodím v pátek." Sluníčko se pořád
ještě usmívalo, ale jako by se trochu poodtáhlo. "Ty fakt nevíš, jaký je dneska
den?" Odpovědět, že nevím, nebo že i vím, vyšlo by nastejno. Na přítelkyni se
musí oklikou, přímo objížďkou a nepřímo, aby se jí nenahrálo na setból, po
kterém bych se už nevzpamatoval. "Jak můžu vědět, co je za den," spustil jsem
naříkavě, "když od rána sedím u psacího stolu. Pak jsem si uvařil oběd..."
"Oběd, jo? Chachá! Když jsi vycházel z domu, to ses ani nepodíval do dopisní
schránky?" "On před ní stál ten vůl zdola, co s ním nemluvím." "A cos psal celý
dopoledne? Že samice od štěněte je štěnice? Nebo že všechny nemoci jsou od
nervů, jen syfilis je od potěšení? To je totiž tvůj styl." "Já jsem ani tak
nepsal, jako přemýšlel." "Co tě to najednou popadlo? Smím se dozvědět, o čem?"
"Ale jó, i když je to hrozně těžký vysvětlit. No, pokusím se." Pravil jsem, že i
oděv fiktivní literární postavy patří k její charakteristice. Když totiž hrdina
povídky chodí i v létě ve svetru, ví čtenář, že ten chlap je ujetej. Alois
Jirásek napíše: Na sobě měl krátký zahnědlý kožich, odřené staré brslenky a
vysoké boty hrubě zablácené. Ale o tom člověku to nic nevypovídá. Navíc, s čím
se ani v dnešní moderní próze nedá nic dělat, je ono: měl na sobě. "Například ty
máš na sobě..." "Já vím, co mám na sobě!" "No právě, tak bys mi mohla pomoct
vyhnout se tomuhle klišé neboli otřelému slovníku obratu a říct to jinak, než že
měl na sobě." "Nojó, neboli..." zamyslela se přítelkyně, vzala to vážně, protože
každou mou žádost o pomoc bere vážně. Tentokrát se však pokusila z úkolu vyzout.
"Jenže tobě, jak tě znám, jde stejně jen o to, abys moh o nějaké své povídkové
ženské napsat, že na sobě neměla nic a jak vypadala pod tím ničem." "Podezíráš
mě neprávem," smutně jsem pokýval hlavou. "I syn prezidenta Roosevelta
zaznamenal ve svých vzpomínkách, že když přišel jako otcův posel navštívit
Winstona Churchilla, vyšel mu britský ministerský předseda naproti a měl
na sobě akorát doutník.Rozumíš?" "Rozumím moc dobře! Celou dobu to na mě hraješ.
Ty víš, co máš!" "Hlad," povídám po pravdě. "Panebože!" spráskla přítelkyně
ruce. "On má jistě plnou dopisní schránku gratulací ‑ samozřejmě od samých
ženských ‑ a neví, že má svátek!" Sáhla na stůl. Mezi mísami s chlebíčky a
jednohubkami byly i balíčky, které jsem okázale ignoroval. Vybrala jeden
podlouhlý, rozbalit jsem jej musel sám. Byla v něm aluminiová tuba s nápisem
Longchamp a s jedním z nejdražších kubánských doutníků uvnitř. "Kvůli tobě si
nechám zasmradit byt tabákem tak, že budu větrat kolik dní," láteřila. Dělal
jsem, že neslyším. Téměř s úctou jsem čichal k tomu voňavému válečku a jen tak
zkusmo jej vložil do úst. Zápalky i s popelníčkem
byly na dosah. "Tak tedy Churchill měl na sobě akorát doutník, jo?" otázala se
přítelkyně s rukama v bok. "Teďka nevím, jestli mám říct opovaž se, nebo na co
čekáš..." Maxmilián ostentativně kýchl a odkráčel.
zpět na hlavní stranu přehled článků ze Svědomí