Z časopisu Svědomí/Conscience 9/2010
K výročí okupace počínající v roce 1968
Jaroslav Cabal
Když můj
stařeček ráno vycházel někdy počátkem šedesátých let ze svého výměnku na náš
prostorný dvůr, málokdy opomněl uvítat den protáhnutím upracovaného těla a slovy
"k...y komunisti". Vůbec jsem ve svých deseti letech nechápal, proč takto hrubě
tituluje "nejspravedlnější ze všech spravedlivých" politických režimů
v tehdejším světě právě on, který pocházel z těch nejchudších poměrů (byl však
velmi šikovný a pracovitý, za První republiky vydělal na Zakarpatské Ukrajině
na pozemky, na kterých do té doby hospodařil). Ideologická mašinérie ovládala
všechny sdělovací prostředky, zcela a jednobarevně plnila školní osnovy, a tak
se nám dětem tehdejší svět jevil jako těžký střet "spravedlivé" moci pracujících
s mocí krvežíznivé hydry číhající na každou příležitost k válce za blízkou
západní hranicí a formovala tak náš pohled na světové
dění.
Rodiče před námi hovořili
otevřeněji jen ve velmi vzácných momentech, protože se pro zkušenost ze svého
okolí báli dětské výřečnosti a problémů, které by pak
nastaly pro celou rodinu a zejména pro naši budoucnost.
Stejné obavy neskrývala ani teta ve chvilkách, kdy nám strýc předčítal
z originální stařičké Melantrichovy bible. A tak jsme mohli od tatínka slýchat
jen opatrnou kritiku tehdejšího režimu s tím, že vyčítal komunistům likvidaci
soukromého podnikání v řemeslech, likvidaci konkurenčního prostředí a tvrdíval,
že jimi nastolené hospodářské pořádky kombinované s absencí demokracie a svobody
slova nemohou vést k ničemu dobrému. Také jsme se tenkrát dověděli o věznění
jednoho z příbuzných za nějakou veřejně pronesenou kritiku, kterého režim
propustil z uranových lágrů až když smrtelně onemocněl rakovinou.
Nechápali jsme, proč musel
stařeček odvést jednu z našich krav do stáje v JZD, proč má starosti s plněním
povinných dodávek a proč se nemůže volně o všem mluvit... Proto jsme s mými
bratry a rodiči s nadějemi sledovali komunisty řízený demokratizační proces a já
v něj bezmezně věřil. Tatínek se těšil že brzy vznikne prostor pro soukromé
podnikání v řemeslech, a že bude moci pracovat doma místo dojíždění do Hodonína,
které mu bralo denně několik hodin času. Podobné naděje chovalo snad 95 %
národa, i když mnoho lidí bylo po dřívějších zkušenostech s komunisty, z mého
tehdejšího naivního pohledu, nepochopitelně skeptických. Nechápal jsem ve svých
15 letech tu opatrnost, vždyť ten pohyb započali sami bolševici, a úspěšně jej
hájili proti těm kostnatým stalinistům sdruženým ve Varšavské smlouvě! Při každé
příležitosti nám sdělovali, že všechna jednání dopadla dobře, že všechny strany
odjíždí z "přátelských a srdečných" rozhovorů spokojeny.
A pak přišel na sklonku
dvacátého srpna 1968 ten obrovský šok v podobě vpádu statisíců po zuby
ozbrojených agresorů do naší země, který v dnešním pohledu vidím jen jako jeden
z článků řetězu krutých zrad, či vlastizrad, které komunisté generují od počátku
své existence. Vzpomeňme alespoň jejich poválečné volební sliby zachovat
v soukromé sféře služby, zemědělství i menší či střední podniky, sliby že
zachovají demokratické poměry v zemi, vzpomeňme na měnovou reformu v roce 1953
(ještě několik hodin před jejím vyhlášením president Zápotocký v rozhlasovém
projevu něco takového zcela vylučoval), sovětskou krvavou intervenci v tehdejší
sovětské zóně v Německu a ještě důraznější potlačení revolty v Maďarsku nebo v
Polsku. Po našem nebi tedy ráno 21.8.1968 přelétala dopravní letadla, na
silnicích bloudily obrovské vojenské kolony a na ulicích umírali naši lidé,
kteří se spontánně vydali s holýma rukama důrazně protestovat proti neuvěřitelně
zlovolnému vpádu, prý na výzvu skupinky komunistických vlastizrádců. Zrůdnost
tohoto vpádu byla zdůrazněna bezprecedentním únosem představitelů "Pražského
jara" neznámo kam (a s neznámou budoucností) - na svém místě zůstal jen vojsky
na Hradě izolovaný president Svoboda. Ten si vymohl jednání s okupanty až
po hrozbě sebevraždou.
Komunistickým
zradám však nebyl konec. Naši ustrašení vůdcové, za kterými se v jednotě a plané
naději sešikoval celý národ, těžce zradili všechny ty zraněné, mrtvé i živé
a místo rovnocenného nasazení svých životů podepsali potupné, ulhané a diktující
"Moskevské protokoly" legalizující vpád armád cizích zemí do naší vlasti. Byla
to hnusná a neomluvitelná komunistická zrada všech těch, kteří se aktivně, nebo
jen pasivně, angažovali proti tehdejší zvůli, kteří v odporu položili vlastní
životy, prolili krev, či jen odvážně prožívali různá velká nebezpečenství.
Místo pokračujícího odporu
proti tomu tehdejšímu mezinárodnímu bezpráví následoval krátce přerušený skoro
padesátiletý diktát z Moskvy, jehož dalším vrcholem byl opět krvavý zásah
proti bezbranným demonstrujícím přesně rok po vpádu vojsk do ČSSR, tentokrát
s využitím vlastních ozbrojených složek. To se již k vlastizradě vlastních
národů připojili i takzvaní reformní komunisté ve snaze zachránit si tak vlastní
kariéry, čímž vytvořili předpolí pro vstup neuvěřitelných charakterových
karikatur do vrcholných pozic zvrhlého režimu.
Po roce tedy
opět po ulicích našich měst tekla krev a na dlažbě opět leželi mrtví. Komunisty
zahájený "Demokratizační proces" tak neslavně skončil tím, že přinesl "odhalení"
protirežimně (svobodně) smýšlejících občanů označovaných za třídní nepřátele,
smrt či zranění mnoha bezbranným, objevil nové formy teroru a nesvobody.
Totalita opět počala generovat politické vězně, křivit a lámat páteře.
Po dvaceti letech zahájil další obrovskou emigrační vlnu elit našeho národa.
V tom čase jsem nevěřil, že mnozí lidé s tou zvrhlou sebrankou začnou tak
bezostyšně spolupracovat, budovat své kariéry na jejich neskutečně prolhaných
interpretacích, že budou dokonce trestat ty, kteří v různých formách odporu
vytrvávali, že se v takové míře přidají na stranu zrady...
21. srpny roků 1968 a 1969 jsou
tedy velmi smutnými momenty našich dějin, které charakterizuje kolosální zrada
komunistických pohlavárů, jak zahraničních tak i těch, kteří žili mezi námi.
Velmi smutným momentem je také rychlé přijetí nových poměrů a kolaborace zdravým
rozumem nepochopitelných rozměrů.
Revoluce v roce 1989 po těchto
dějinných zvratech tedy nemohla rychle vrátit naše společenství z bolševického
tápání na správné cesty, n kterých jsou čest a hrdinství právem uctívány,
podlost nebo zrada trestány a zatracovány. Postkomunismus se totiž v naší zemi
pevně usídlil. Je tedy potřebné na všech frontách se nadále snažit o změny
poměrů v naší společnosti směřujících k posilování našich svobod a individuální
odpovědnosti.
Ing. Jaroslav Cabal
zpět na hlavní stranu přehled článků ze Svědomí