Z časopisu Svědomí/Conscience 9-10/2010
Ta naše justice česká
Začneme písničkou:
"Ta naše justice česká,
ta je tak tuze hezká“.
Předvoláme, vyšetříme
oznámíme, odsoudíme.
Podjatí advokáti
leští soudní lavice
aby pomatené rozsudky
mohla tak vynésti
komunistická
zločinná justice.
Jménem zákona se
vážně uzavírá
že spravedlnosti
se to vůbec netýká
nové paragrafy vytvoříme
protože právo vlivem
soudem odůvodněné plnosti
dostatečně naplněno jesti.
refrén:
"Soudci, advokáti,
zmocněnci
zákonodárci, zákonotvůrci
všichni co se podílejí
na právní zhovadilosti
atd.,
atd., atd
Pár slov na úvod
Text písničky jsme chtěli
původně zaslat našemu zpívajícímu právníku Ivo Jahelkovi (1954), ale pak jsme od
toho upustili. Totiž uvědomili jsme si, že je to advokát a tak nemůže zpívat o
marasmu české justice, protože by si s tím nejen uškodil, ale navíc způsobil
jenom problémy. Říkali jsme si vlastně, že koho chleba jíš, toho píseň zpívej.
Toto se dá vztáhnout nejen na naší justici, ale i na politické dění. Přece
advokát musí být solidární s justicí, když v ní pracuje. Advokát tak může zpívat
o svém klientu, který si ledacos nadrobil, ale nemůže zpívat o tom, co mu
neprávem nadrobily různé soudy, protože v tom by se mohlo jevit i advokátovo
selhání. Advokáti si soudce mohou získávat, ale soudy již ne. Takže zpěvák
Jahelka, jehož písničky máme celkem v oblibě už nebude vystaven do situace, že
pohrdá či kritizuje naší českou justicí, ale také se nestane razantním
představitelem o její změnu. Možná, že to je škoda, protože v naší společnosti
chybí člověk, který by se nebál soudů a byl schopen veřejně se chopit ochrany
lidí, kteří se ne vlastní vinou dostali na pokraj likvidace. Kdyby si člověk
vytvořil tuto auru tak se může stát velmi populárním obhájcem lidských práv, tak
jako to bylo v případě advokáta Motejla, na kterého se obraceli různí disidenti,
když se dostali do sporu s komunistickou justicí. Advokát Sokol projevil další
náznak, že by mohl být užitečný v napravování křivd minulosti, ale v očích
veřejnosti se jeho počínání nejevilo zcela příkladné. A také navíc není jasné
jestli umí zpívat. Společnost vyžaduje lidského trubadúra, který neváhá
poukazovat na zneužívání práva při nastolování křivd. Písničku zazpívat by tak
dokázal Karel Kryl (1944) coby představitel českého protikomunistického
protestsongu, který by si jej ještě rozšířil o vylepšování justičního nepořádku.
Při zhodnocení našeho justičního uspořádání se naskýtá celá řada otázek a
problémů, které bohužel nebudou a ani nemohou být nikdy vyřešeny. Justice se
vždy bude pohybovat v kalných vodách, kde k nějakému vyčištění v žádném případě
nemůže dojít. O to již se snažily v dávných dobách různé civilizace, které
většinou zůstávaly u naivních těžko realizovatelných představ. Nepomohlo ani
když začaly uctívat různé bohy, aby za ně převzali smysl pro právo
a spravedlnost a definitivně jim vyřešili závažné spory a situace. A jak to
dopadalo o tom se nemusí ani psát. Dnes snad nikdo nevěří v nějakou boží
spravedlnost ve smyslu "bůh Tě potrestá", ve kterou se ještě věřilo v minulém
století.
Co je tedy příčinou tohoto
posunu, který se dotýká justičního sestavení ? Na to je možné se dívat různýma
očima a to ještě z různých pohledů. V současnosti vystává základní otázka, co je
to právo a spravedlnost a zda je možné si je koupit. V tomto pohledu pak snaha
advokátů může být namířena na obhajobu největších zločinců, protože oni mají
dostatek peněz, aby si ty advokáty zaplatili. Říkají si, ať se tedy advokát
snaží, protože tady se jedná již o velké peníze. O částce se nemluví, protože
pak se může roztočit korupční spirála.
Když jsem byl malý, tak jsem i
uvažoval, za kolik peněz bych si nechal vrtat koleno. Za tisíc, milion, deset
milionů ? Samozřejmě bych se nenechal k tomu v žádném případě přemluvit, ale
přesto jsem neuměl odpovědět, jestli bych s tím nakonec nebyl svolný, aby nebyl
na mne vykonán trest smrti nebo abych zachránil své děti. Přemýšlel jsem o
situaci chudé matky, která aby zachránila své děti, tak nabídne svoji dceru za
peníz úchylnému člověku. Na takové situace si nemusíme ani brát růžové brýle
nebo kontaktní čočky, protože tady se dostáváme do oblasti morálky a lidských
vztahů. Advokát, aby se dostal na výsluní či lépe na stránka tisku tak se musí
snažit obhajovat případy, kdy došlo k porušení práva a spravedlnosti, kde soudci
již nemají snahu o nápravu. To dokumentuje i případ mladé advokátky Slámové,
která oživuje kauzu Kájínek.
Přesto, ale v tom
nejzákladnějším pohledu právních otázek se neobejdeme bez ponoření do minulosti,
protože zde se právní zákony začaly formovat a tehdejší společnost musela řešit
otázky analogické jako se řeší dnes. O minulosti justičních praktik se dá toho
mnoho napsat. Vývoj justice prošel různými stadii, které přinášela celou řadu
omylů. Tato pochybení teprve postupem času byla přiznána a tak mnoho osob bylo
rehabilitováno. O tom existuje mnoho knih a je natočeno celá řada filmů a tak
není třeba to detailněji rozebírat. Proto se omezíme pouze na několik poznámek.
Český právní řád a jeho celá soudní sestava vznikaly během několik staletí a to
pod silným vlivem evropského práva, z něhož se využívaly některé poznatky. Je
nutné zmínit římské právo, z kterého vycházely právní tradice francouzského,
německého a rakouského uspořádání. Kontinentální právní systém německo‑rakouského
typu byl pro naší zemi podkladem k formování základních právních otázek. Tato
právní soudržnost se evropskými západními vlivy byla narušena druhou světovou
válkou a později komunistickým totalitním systémem.
Nelze říci, že Právnická
fakulta Univerzity Karlovy by se nesnažila svým studentům nastínit jak fungovalo
právo v komunistickém režimu. Vždyť rekonstrukce konkrétních politických
procesů, které byly klíčovým tématem letošního projektu Mene Tekel.
"Intelektuální odboj proti totalitě" byl prostřednictvím fiktivní rekonstrukce
uspořádán ve velké porotní síni Vrchního soudu v Praze na Pankráci v únoru
letošního roku. Ansámbl 21 budoucích právníků tak měl možnost sehrát velkolepé
divadlo, aby ukázal jak je možné právo pošlapat a jak je možné zničit nevinného
člověka justiční mašinérií. Studenti se snažili zohlednit hledisko etiky,
spravedlnosti a poukázat na nenávistnou rétoriku soudců, prokurátorů, kteří
podprahově ovlivňovali atmosféru soudních procesů, když vyvolávali
v obžalovaných traumatizující stavy. Tyto případy jako kdyby se snažily poodkrýt
dramatické osudy elity našeho národa, kdy se mnohdy jednalo o čest, zdraví a
život.
Z politických, ideologických a
morálních důvodů je trestně právní represe jeden z nejzvrhlejších způsobů, na
kterých se podílí justiční mašinérie. Budoucí právníci by měli být s tímto
seznamováni, aby si konkrétně uvědomili, do jakých sfér může zasahovat a jak
může "fungovat" právo. I když se jednalo o cvičný soud, tak představoval velkou
dávku absurdního soudního divadla, kde studenti museli nastudovat tehdejší
právní úpravy a tak věřme, že nebudou tím ovlivněni ve svém budoucím právním
zařazení. Budoucí soudci by měli na rozdíl od některých současných stavět svá
rozhodnutí na zcela opačnou parketu. V minulosti mohl komunistický režim
zasahovat všemi možnými prostředky do „nezávislosti" soudců. Autor vzpomíná jak
byl při jednom soudním stání nesmyslně vykázán ze soudní místnosti, aniž by něco
provedl, či někoho urazil nebo zesměšnil a soudní věc byla dále projednávána bez
jeho přítomnosti. Zřejmě to byla daň advokátu Gebaureovi, kterého se soudci
obávali, protože on se i snažil obhajovat generála Aloize Lorence coby
posledního šéfa komunistické StB.
Není
třeba zdůvodňovat, že mnoho konkrétních případů nebylo ani současnými soudci
spolehlivě posouzeno v ponoru posledních padesát let. Tak se dostaneme do
postavení justiční mašinérie v období komunistického režimu o čemž již bylo
mnohé napsáno. Pouhými nahodilými sondami zjistíme celou řadu nesrovnalostí,
které vyústily až do zločinů, pod které se podepsali soudci. Není třeba zmiňovat
justiční vraždy. Ten, kdo dlouhou dobu má co do činění s její podstatou a
povahou tak se nutně musí dostat do dilemat, kdy si uvědomuje, že mnohdy
selhává. A tak pár slov o příčinách tohoto justičního selhávání. V tomto článku
se proto dotkneme o dodržování práva a spravedlnosti ve výkladu soudců mající k
tomu způsobilost. Justice byla, je a bude velmi citlivá sféra lidské
společnosti, protože se do ní může promítat nejen politické klima, ale také se
může stát, že mnoho nevinných lidí na ní doplatí při vymáhání práva. Laicky by
se dalo říci, že mít ušlechtilé snahy a domáhat se spravedlnosti a práva může
být víc než naivní, protože to justice není schopna zaručit. Do současné české
justice se promítají otázky právní kontinuity, zbytkových trestů i chyby
polistopadové justice. Byl by velký omyl vše svalovat na komunistickou justici,
protože nelze udělat tlustou čáru a začít soudit "de novo" . Co se z minulosti
justičního uspořádání promítlo do přítomnosti ? Na to je
celkem jednoduchá odpověď: "mnohé". Zase toto si lidé mající činění v justici
mohou vykládat jako málo a nebo hodně. Konkrétně záleží na soudci a na případ od
případu. Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš.
Již v
době komunistického režimu, byla tendence dostat do justičních místnosti i ženy.
Pak by se dalo říci, že staré feny se novým zákonům také těžko naučí. Aby toto
se mohlo ověřit tak je nutné vést několik vážných soudních sporů v různých
instancích a vystopovat různé závislosti. Autor má zkušenost, že různí soudci či
soudkyně posuzují stejné případy různým způsobem a to i v otázkách
majetkoprávních. Říká se, že výklad práva je pro všechny soudce stejné, tak jako
pro účastněné strany. Ale pak zjistí, že to neplatí, protože každý soudce je
individuální v posuzování právních záležitostí a jeho rozhodování se diametrálně
liší. Ale jak vědět, že ten soudce je nejlepší v daném sporu a to bez korupčního
ovlivňování ? Když by rozsudky vynášené soudci byly spravedlivé tak úřad
ochránce lidských práv by se nemusel ničím zabývat. Mnoho soudců se vyjadřuje
pro media, ale stručně by se dalo říci, že jejich výroky nepřináší nic nového.
Totiž v justici se celkem nic tak neděje jako v jiných exaktních oborech.
V molekulární biologii, biochemii či genetice se denně setkáváme s přílivem
nových mnohdy zásadních poznatků, což o justici se říci nedá a tak se v ní do
nekonečna omílají témata o trestu smrti, interrupcích, eutanazii a jiných. To je
něco podobného jako kdyby se v exaktních oborech diskutovala délka života či
nesmrtelnosti chrousta. Je velmi potěšující, když ředitelka justiční akademie
D. Kovářová píše v MFDNES ze dne 20. srpna 2010 v článku "Právo a spravedlnost
nemusí být vždy totéž" o justičních nedokonalostech. Je tedy až překvapující, že
tato bývalá ministryně spravedlnosti se najednou posouvá do role oponenta naší
justice, To je velmi sympatické od této ženy, a klidně by se mohla posouvat
na kandidátku obhájce lidských práv. Tento článek sice nazvala velmi opatrně,
ale v podstatě došla vlivem své právní zkušenosti, že právo a spravedlnost mohou
být v podstatě dva zcela nezávislé pojmy. Toto informovaná veřejnost dávno ví,
protože komunistická justice otevřela nůžky mezi spravedlností a právem velmi
široce, takže, kde nebyla spravedlnost, tam se komunističtí soudci snažili
hledat nějaký vhodný zákon. Nemusíme zdůrazňovat, že byly vynášeny různé
rozsudky, kde spravedlnost a i někdy právo jako by ani nikdy neexistovaly. To
všechno již bylo detailně zpracováno, ale současná justice se z toho vůbec
nepoučila. Daniela Kovářová podsouvá, co si normální lidé myslí, cituji: "opět
ta nefunkční justice", "s těmi soudci by něco měli udělat",
`obyčejný
člověk u soudu nemůže najít zastání", "korupce je všude", "i když si nevinný,
nakonec se spravedlnosti nedovoláš". Aby se jí člověk nastolil, tak si musí
platit drahé advokáty a poplatky, aby došel až k ústavnímu soudu, či soudu ve
Štrasburku. D. Kolářová dále uvádí, že v boji za spravedlivou justici by dalším
krokem mohl být hon na soudce, kteří nespravedlivé rozsudky vydali. A tady je
jádro problému - proč soudci jsou schopni nespravedlivé rozsudky vůbec schopni
vydat a jaká je možná obrana poškozeného. Obrana poškozeného prakticky není
žádná. Mnoho chyb soudci natropili v restitucích. To byla pro ně zcela nová
situace, s kterou se nedovedli vypořádat. Odhaduje se, že zhruba pětina všech
případů byly špatně posouzeny a tak si mnoho lidí přišlo ne zcela oprávněně k
majetku a také mnoho lidí o majetek přišlo ať už vlivem nezákonného prodeje.
Autor na vlastní oči viděl, jakým způsobem se vyvíjel spor o nemovitost v
Ostrovní ulici č.8, na Praze 1, o kterou nakonec byla rodina připravena. Tady se
soudci snažili vypořádávat s takovými pojmy, jako tíseň, nápadně nevýhodné
podmínky, nezákonný prodej. Proč soudci vydávají nespravedlivé rozsudky, to by
vyžadovalo delší rozbor. D. Kolářová správně artikuluje, že mladý soudce je pln
naděje a odhodlání spravedlnost nacházet a realizovat než začne soudit a vydávat
rozsudky. I spravedlivý soudce, který se dopustil pochybení tím, že v odůvodnění
nevěnoval dostatečnou pozornost důkaznímu materiálu, tak může být vystaven
do situace, že jeho rozsudek je rušen odvolacím soudem, a pokud se dál řízení
dostane, tak mu to může vytknout soud dovolací a tomu pak dále soud ústavní. K
tomu je třeba říci, že mnoho žalob se nedostane k těmto soudům, protože žalovaní
přijímají automaticky rozsudky bez snahy nastolovat právo a spravedlnost. To je
v pozitivistické teorii českého soudnictví celkem logicky uspořádáno, aby zde
nebyly možné hledat námitky.
Ty námitky se týkají
jednotlivých stupňů, ve kterých zase rozhodují soudci. Není dobré říkat, že za
to může kamenná budova soudu, ale správněji jméno soudce příslušného soudu,
který se pod rozsudek podepsal. Někdy ten soudce si i před jméno přidal
neoprávněně titul, aby rozsudku dal patřičnou váhu. Soud není nic imaginárního,
ale každý rozsudek je veledílo soudce. V mnoha případech je právo zašlapáno,
protože poškozený už nedotáhne rozsudek na příslušného vyššího soudce, protože
nemá důvěru. V několika případech jsem měli pocit, že jako kdyby soud si
oddychl, když z procesních důvodů nemusel kauzu řešit. Není třeba se rozepisovat
o vazbách mezi soudci jednotlivých soudů, ve smyslu já na bráchu, protože
vzájemnou solidárnost nelze vyloučit, která se lety prohlubuje. Mimo to, do toho
vstupují advokáti mající vazby na soudce a tak se justiční případy mohou
dostávat do nekontrolovatelného chaosu, kde se již nejedná o právo či
spravedlnost, ale o renomé. Zažil jsem i případy, kdy advokát měl větší váhu,
než soudce. Jiní advokáti chtěli zase vědět, kteří soudci jsou úplatní.
Spravedlnost spadá do morální kategorie a tak se nejedná ani tak o dodržování
zákonů jako o morálně lidská a etická kriteria. K soudu se chodí pro právo, k
čemuž jsou příslušné zákony. Některé zákony jsou často nesrozumitelné, takže
sami právníci se v nich neorientují. O tom jsem se mohl přesvědčit, když
právníci si vykládali pojmy jako tíseň, nápadně nevýhodné podmínky, nezákonný
prodej a další.
Snahy zákonodárců by měly vést
ke změně práva a zjednodušení zákonů má‑li se dosáhnout větší spravedlnosti.
Nelze neocenit i snahu ministra Jiřího Pospíšila vylepšit českou justici. To je
všechno hezké, zvláště když to vychází z justičních řad, protože dělat rezortní
změny není zcela populární. Toto je spíše pouze příklad, že něco shnilého je ve
státě dánském. A je‑li to právě v justici, tak je to víc než povážlivé, protože
justice by měla být konstantní, protože se většinou týká práv lidí. Čeho se ty
změny týkají? Ministr Pospíšil chce vyloučit ze soudu členy soudních senátů,
kteří nemají právní vzdělání. K tomu lze říci následující. Soudci nejsou
neomylní a tak víc lidí víc cítí. Kdyby byl soudce zcela bezchybný tak
samozřejmě přísedící jsou zbyteční. Těch 6 400 přísedících většinou důchodců by
se zcela nemuselo rušit, jen by se u nich eliminovaly soudní částky. Tito lidé
by tedy docházeli k soudu z vlastního zájmu a dohlíželi by, zda "právo" soudci
dodržují. Je třeba říci, že tyto soudci mohou mít velké dlouhodobé zkušenosti a
tak pro dodržování práv občanů nejsou zcela bez lidského cítění. Tito lidé mohou
dodávat někdy zkostnatělému soudci normální lidský pohled, což se může odrazit
do kvalitnějších rozsudků. Další snahou je zpřísnění dohledu nad soudními
znalci, které by bylo možné i finančně postihovat za špatný posudek. Tuto otázku
lze diskutovat z různých pohledů, a jenom to poukazuje, že situace není zcela
jednoduchá. Na jednu stranu je víc než jasné, že soudci nemohou znát vše a tak
si povolávají znalce a na druhou stranu je zřejmé, že znalecký posudek se jim
nemusí líbit. Třeba v jednom našem soudním stání při navrácení nemovitosti, si
soudce vyžádal znalecký posudek, který zcela vyvrátil soudní náhledy, což se
soudu nemohlo vůbec líbit, tak soudní znalecký posudek zcela ignoroval. A tak
tady je zásadní otázka, zda soudci, když si vyžádají nějaký posudek, zda teda
jej mají začlenit do svých výroků. Tady by bylo vhodnější také uzákonit, když
soudce vydá pomatený právně chybný rozsudek, aby zaplatil to, čím poškodil
nevinnou oběť. Třeba na MS spravedlnosti je podána naše žádost o odškodnění až
ve výši půl milionu. Ministr Pospíšil uvažuje snížit věk odchodu soudců do
důchodu ze současných 70 let na 65 let. To se jeví celkem logické a doufejme, že
těch dva a půl tisíce soudců bude dostačující. Veřejnost by již jim nemusela
připomínat, že studovali komunistické právo a někdy ve svých rozsudcích se
nebyli schopni se této čmouhy zbavit. To se týkalo i lidí, kteří způsobili změnu
režimu a nebyli to žádní soudruzi a mnohdy na ně byli vedeny svazky StB a za to
je soud ještě trestá. Soudcům by se také ulevilo, kdyby již se nemuseli zabývat
exekucemi, kterými se velmi zatěžovali a tak by je mohli převádět na různé
osoby. Autor na vlastní kůži zažil tři neoprávněné exekuce, ve kterých advokáti
byli ti nejhlavnější a sami si někdy neoprávněně vymáhali exekuci. Když
K. Koubek jednal se soudkyní na Praze 1 a poukazoval na to, že není třeba žádnou
exekuci nařizovat, protože byt je prázdný, tak jej soudkyně odkázala na právníka
protistrany. Tento advokát úmyslně zdržoval, aby mohla být nesmyslná exekuce
vykonávána, když byla soudem nařízena. A tak se dostavili policisté, soudní
vykonavatelka, přijeli policejní nákladní auta, ale nebylo co zabavovat. A tak
člověk přemýšlí, jak právně je vymezeno exekuční řízení, když soud se nechá
smýkat lidmi, kteří si rozhodují jak chtějí, přičemž k tomu nemají oprávnění.
Věřme, že se zákonodárcům
podaří posílit práva poškozených. V našem případě jsme si prožili různé
psychické ujmy, stresy a to i včetně malých dětí, kterým se soud jenom směje a
nebere je na vědomí. Proto jsme podali i na MS žádost o odškodnění.
Samostatná kapitola se týká
soudních poplatků. Zde je u jednotlivých soudů velká variabilita, kdy jeden soud
může soudní poplatek snížit či zrušit a jiný soud na to nebere ohled. V našem
případě jsme museli zastavit soudní projednání vážných případů, protože jsme
neměli na uhrazení soudních poplatků. Tím vlastně soud vědomě vyloučí vymáhání
práva a mnoho snah o vymáhání práva jednoduše smete ze stolu. Nelze si stanovit
podmínku ať soudní poplatek je uhrazen z případné vysouzené částky, protože to
by mohlo být vydírání.
Normální lidé žijí v pochybné
naději o transparentnosti a čistotě soudních jednání ale neuvědomují si, že i
soudci mohou být různě propojeni s vlivnými skupinami, kde se používají jiné
praktiky, spojené s korupcí o čemž veřejnost se jen těžko dozvídá. Soudci nejsou
nějací bozi, aby se cítili ješitně povýšení nad své přísedící či znalce či jiné
osoby. Jsou to normální lidé, kterým je dána důvěra veřejnosti v jejich
bezúhonnost a citu pro spravedlnost. V případě, že soudí zločinně, tak nemají v
soudních síních co dělat. Něco podobného je i v branži advokátů, kde plastičnost
jejich působení je dosti široká. Advokát by si měl uvědomit, tak jako si účtuje
různé sazby od 500 Kč až po 10 000 Kč / hod za své právní služby, tak by si měl
uvědomit, že je rozdíl, když jako zástupce protistrany vede spor proti chudé
rodině s malými dětmi nebo proti nějakému bohatému magnátovi.
Český právník J.Pribáň coby
profesor práva na Cardiff Univerzitě ve Velké Británii je velmi vzdálen
problémům, s kterými se potýká česká justice, protože fungování ústavního státu
na ostrovech se nemuselo vypořádávat s otázkami kontinuity práva tak jako to
bylo v naší justici. Jak poznamenává K. Steigerwald veřejnost čeká od soudců
vyšší etiku, vyšší princip mravní provázený morálkou.
Výtky prezidenta republiky
o neústavnosti Ústavního soudu jsou závažné, protože soud by měl vzbuzovat
důvěru a dbát o svou pověst a ne se snažit dávat najevo svoji nezávislost a
neochvějnost, když je společnost na kraji propasti. Soudci patří do společnosti
a tak od nich chtějí vedle spravedlivého rozhodování a dodržování práva také
určitou sounáležitost s jejím chodem. Normálních lidí, kteří si vydržují soudce
se velmi dotýká, když soudci se distancují od lidí a snažit se povyšovat. Soudci
nejsou nějací bozi, jak by si mnozí přáli, ale normální lidi utváření z masa
a kostí. Veřejnost, by si ze všeho nejvíce přála, kdyby soudci byli božské
bytosti sídlící na nejvyšší hoře spravedlnosti, protože by ji přinejmenším ubyli
náklady s jejich zabezpečením. A o to soudcům jde, když chtějí mí co nejvyšší
platy, na něž společnost již nemá. Je zřejmé, že i soudci jsou kolečkem jemného
společenského mechanismu a není proto dobré, když toto kolečko by nefungovalo.
Lze si to, představit, že my všichni jsme na jedné lidi, a nemá smysl, aby se
jedna skupina či jedna profese povyšovala nad ostatní. Tím je řečeno, že
jednotlivé profese musí být v dané společnosti vyvážené a není možné, aby
všichni byli jedné profese, protože by se daná společnost zhroutila. Soudci jsou
také lidi a nemá smysl z nich dělat nadlidi, či podlidi. Když společnost se
dostává až na samý kraj krizového ohrožení tak soudci by měli být lidsky rozumní
a chovat se normálně. Vždyť v minulém století soudci podepisovali různé
rozsudky, které s právem a spravedlností neměly co činit. Ze soudců nemá smysl
vytvořit kastu nedotknutelných nadlidi, kteří by žili v jiném prostoru.
Na závěr lze říci, že veřejnost
velmi citlivě prožívá počínání a rozhodování soudců. To je způsobeno jednak
mediálním vstupem a jednak, že se veřejnost obává, aby nespravedlnost se
nedotkla jejich hlavy. Veřejnost je jakým si barometrem ve správnosti soudních
výroků. Pro českou justici bylo a je mimořádně obtížné se vypořádat se zločiny
komunistického režimu. Tento nesnadný úkol po právní stránce nebyl zvládnut,
takže zde přetrvávají právně nedořešené otázky, které soud nemá tak velký zájem
řešit. K těmto otázkám se pak nabalují další problémy, takže pak se tyto kauzy
jeví dle součastných právních norem téměř neřešitelné. JUDr Jiří Bernát byl
předsedou Vyššího vojenského soudu a vedl procesy s bývalými špičkami
komunistické StB a také se snažil rozplétat případ konkurzní mafie. V prvém
případě se ukázalo jak nesmírně obtížné je právní vypořádání se zločinnou
minulostí, která byla vědomě řízena KSČ a StB. Autor má v živé paměti soudní
spor o navrácení nemovitosti v Ostrovní ulici č. 8, v
Praze 1, který místo toho, aby rodině byla tato nemovitost navrácena, tak ještě
je rodina postihována a je snaha na ní uvalit nějaký platební příkaz přesahující
až půl milionu.
Autor tak
přestal věřit v spravedlivé rozsudky a jeho důvěra v českou justici je silně
narušena. Přece nemůže uznávat rozsudky na M.Horákovou a nad mnoha dalšími,
kteří byli neprávem odsouzeni. Autor nemůže souhlasit ani s rozsudkem nad svým
otcem, i když byl rehabilitován. Autor nesouhlasí ani se současnými rozsudky v
majetkoprávních sporech likvidující slušné lidi a jejich rodiny, kteří se ničím
neprovinili.
Poznámka: Autor čerpal z
následujících zdrojů.
D.Kovářová: Právo a
spravedlnost nemusí být vždy totéž. MFDNES, 20.srpna 2010, A11,2010
J.Camrda,V.Krajánková: Česká
justice před vstupem do Evropské unie. Ministerstvo spravedlnosti, 1‑19, 2001
J.Kuklík: Růžena Vacková,
rekonstrukce politických procesů z 50let. Vrchní soud v Praze, 27.2.2010
J.Vorel, A.Šimánková, L.Babka:
Československá justice v letech 1948‑1953 v dokumentech. II.díl, 2004
L.Nevara: Miloval Horákovou a
pak měl zvednout ruku pro její smrt. MFDNES, 26.června 2010, A5, 2010
T.Málek, Č.Třeček: Soudce není
pánbůh. MFDNES, 13.prosince 2007. A11, 2007
O.Štastný: Nová justice, Míň
soudců, silnější práva obětem. MFDNES, 28.srpna 2010, A4, 2010
K.Koubek: Justice a genetika
aneb astrologie versus astronomie. Svědomí /Conscience, str. 17‑18, č.2, 2010
K.Koubek: Justice a genetika
aneb astrologie versus astronomie. Svědomí /Conscience, str. 14‑15, č.3, 2010
K.Koubek: Konec záhady jednoho
domu, kde svazky StB byly archivovány a oprašovány, Svědomí /Conscience, str.
15‑17, č.5, 2010
K.Koubek: Konec záhady jednoho
domu, kde svazky StB byly archivovány a oprašovány, Svědomí /Conscience, str.
20‑21, č.6, 2010
K.Koubek: Byl prvý ombudsman
opravdu hrdinou v české justici? Zasláno Svědomí /Conscience
zpět na hlavní stranu přehled článků ze Svědomí