Z časopisu Svědomí/Conscience 8/2010

Konzervativní odpovědi

Jan Kubalčík

Rád bych napsal další díl nekonečného seriálu polemik mezi mnou a kolegou Podrackým (dále jen Autor). Tentokrát hodlám oponovat dvěma tezím v textu "Konzervativní otazníky", který mimo jiné vyšel na Neviditelném psu 15. července 2010. Nechci se věnovat článku jako celku. Mnohé z toho, co je v něm uvedeno, se totiž kryje s jiným Autorovým textem, který spolu s mojí reakcí vyjde během pár dní v měsíčníku Konzervativní listy.

Obě pasáže ocituji v celku. První z nich zní: "Nejprve je zapotřebí znát prvotní ideovou příčinu (úpadku evropské civilizace, pozn. J. K.). O té nepanuje shoda. V křesťanském pojetí je příčinou odloučení lidí od Boha. Z toho vyplývá, že špatné je tedy vše co vyšlo z osvícenectví a humanismu, ať už svobodná společnost nebo totalitářské režimy vzniklé jako reakce na ni, protože všechny tyto ideové teorie se odloučily od Boha nebo alespoň od církevních dogmat. Dovolím si otázku: předtím to snad bylo lepší? Staré církve mají problém vysvětlit, proč docházelo v době jejich ideové a někdy i fyzické nadvlády ke zničujícím válkám, nemorálnostem, násilnostem, nesvobodě a netoleranci. Že by se to mohlo opakovat, není kacířský výrok, ale reálná úvaha. Nové církve mají výhodu: nezpůsobily v minulosti žádné zlo, protože neexistovaly. Proto by snad měly být lepšími novopohanské a ezoterické společnosti, příznivci New Age, buddhismu, báhi´í apod.? V to lze také těžko uvěřit.".

Předně se věnujme tomu, co je to dogma a jak s dogmatem autor nakládá. Řadu pravd, o kterých bychom mohli s jistou dávkou zjednodušení hovořit jako o pravdách křesťanských, lze zcela nevývratně prokázat rozumem. To neznamená, že to každý dokáže, nebo že příslušný důkaz každý intelektuálně vstřebá. To, že lze vyřešit nějakou rovnici také neznamená, že ji každý umí řešit, nebo řešení pochopí, když mu jej někdo vysvětlí. Znamená to pouze, že příslušný důkaz existuje. Jsou však samozřejmě takové pravdy víry, které zůstávají lidskému rozumu zahaleny a u řady z nich tomu tak patrně zůstane navždy. Takové pravdy, které nedokážeme obhájit rozumovou úvahou, které k nám doputovaly jinou cestou (zjevením), jsou pak vyhlašovány coby dogmata. Tak např. pravda o existenci Boha dogmatem není, neboť tento fakt je dokazatelný. Pravdy o povaze Boha, to už je něco jiného - Jeho trojosobnost je pro náš rozum zahalená a víme o ní jen díky zjevení. Proto taková pravda může být předmětem dogmatu. V tomto kontextu mi tvrzení typu "špatné je vše, co se odloučilo od církevního dogmatu" nedává žádný dobrý smysl. Vždyť společenské uspořádání je záležitostí sekulární a je to právě Západ, který doposud jako jediný dokáže dávat Bohu co je Boží a císařovi co je císařovo. Jistě, společenské uspořádání může být veskrze špatné a jdoucí proti pravému cíli člověka (tím je spása). Komunistický či nacistický režim (či režim Francouzské revoluce) takové byly. Ale házet vše do jednoho pytle opravdu není na patřičné úrovni argumentace. Pokud se režim nestaví vyloženě protikřesťansky (a pak nemusíme debatovat o dogmatech), je s velkou pravděpodobnosti zcela indiferentní vůči tomu, zda je či není Bůh trojosobní či zda byla Panna Maria vzata do nebe. Okolnosti, kdy se lidé odlučují od Boha, mohou přece v tomto smyslu být pouze dvojí: buď je k tomu režim nutí (a to je pak velmi zlý režim), nebo se pro to rozhodují bez jakéhokoli režimního nátlaku. Může snad svobodná společnost za to, že se samotní lidé rozhodují proti Bohu? Takové rozhodnutí je nakonec vždy ryze osobní (i když je nátlak přítomen). Jistě, i svobodný režim má mít své preference a v rámci svého sekulárního poslání povzbuzovat lidi k dobrému (a čím víc to dělá, tím je lepší - nicméně víme, že žádný dokonalý pozemský režim neexistuje…). Ale na rozdíl od režimu totalitního nemá tendence činit rozhodnutí za člověka.

Otázka vůbec nespočívá v tom, jak režim nahlíží na dogmata. Otázkou je, do jaké míry podléhá relativismu, vykazuje nedůvěru v racionální uvažování a tím se odklání od křesťanských morálních hodnot. Pak je samozřejmě přestává podporovat a tím se uvolňuje společenský prostor pro alternativy, které jsou většinou pohodlnější a proto často následované. Tyto alternativy jsou však neskonale horší. Ano, toto se děje i ve svobodné společnosti - ale tím, že je tato společnost svobodná, umožňuje i nám, kteří toto identifikujeme jako problém, abychom na to poukazovali, abychom sebe i jiné povzbuzovali k tomu `dát se tou těžší cestouA a vysvětlovali, proč je to správné. Morální je to, co je člověku přiměřené, co je v souladu s jeho danou, neměnnou přirozeností. Proto ani morálka není relativní. Jaká je lidská přirozenost, to lze lidským rozumem nahlédnout (opět, ne každému se to musí podařit) a potažmo i pravdivá morální pravidla takto racionálně a nevývratně odvodit. Morálka tedy není předmětem dogmatu. Nicméně pokud přestaneme důvěřovat schopnostem lidského myšlení, pak pochopitelně můžeme zpochybnit každý výsledek jeho práce (i tento). Jakákoli možnost přemýšlení tím anihiluje. Proto je možná pouze opačná varianta: že se člověk může svým myšlením některých pravd dobrat - staví‑li na pravdivých předpokladech a postupuje‑li podle správné metody (tedy logicky). To, s čím je třeba se utkat, je právě onen relativismus, nikoli svobodná společnost.

Implikace "V křesťanském pojetí je příčinou odloučení lidí od Boha. Z toho vyplývá, že špatné je tedy vše co vyšlo z osvícenectví a humanismu, ať už svobodná společnost nebo totalitářské režimy vzniklé jako reakce na ni, protože všechny tyto ideové teorie se odloučily od Boha nebo alespoň od církevních dogmat." je tedy zcela mylná. Autor chce touto zkratkovitou úvahou čtenáři ukázat, jak absurdní důsledky má předpoklad, že "příčinou je odloučení lidí od Boha". To se mu však zcela jasně prokázat nepodařilo, neboť fakt, že "příčinou je odloučení" nemá za důsledek odmítání svobodné společnosti.

Na autorův dotaz `předtím to snad bylo lepší?A snadno odpovím: ano, samozřejmě, bylo. Autor jako by nebyl schopen rozlišit dvě situace: první je, když znám správná pravidla a jen se mi podle nich nedaří dokonale žít. To se mi ale nepodaří bezezbytku nikdy, neboť člověk je nedokonalý ze své podstaty. Znalost pravidel však dává jasné měřítko, kritérium, co je dobré a co nikoli. Odkloním-li se, mám se k čemu vracet. Laťka je vysoko a já musím stále trénovat, abych ji překonal. Ne vždy se to podaří, ale tu laťku stále vidím. V druhé situaci je však první, co udělám, že jdu a laťku snížím, nebo rovnou odstraním. Bez znalosti pravidel prakticky ani nemůžu nalézat správná řešení. Souvisí to pochopitelně s uvedenou relativisací - koresponduje to s mylným přesvědčením, že žádná objektivní morálka neexistuje. "Staré církve" samozřejmě nemají žádný "problém vysvětlit, proč docházelo v době jejich ideové a někdy i fyzické nadvlády ke zničujícím válkám, nemorálnostem, násilnostem, nesvobodě a netoleranci." S ohledem na výše uvedené je totiž tento "argument" pouhým pseudoargumentem, navíc jak vystřiženým z nějaké levné antiklerikální brožury. A to ani nechci zabředat do toho, jaké všechny zločiny se křesťanství (a katolická církev je na tom u nás v tomto smyslu obzvlášť báječně) přisuzují zcela pomateně a naopak co všechno se "cudně" zamlčuje (zde by mohla velmi napomoci skvělá kniha "Jak katolická církev budovala západní civilizaci", Thomas E. Woods, Res Claritatis 2009).

Než přejdu ke druhé Autorově tezi, rád bych se zastavil. Jak je patrné, Autor naprosto neprokázal to, že příčinou úpadku evropské civilizace není odklon od Boha. Jeho další úvahy jsou však postavené na tom, že se mu to prokázat podařilo. Zbytek textu, ať už se v něm nachází cokoli, má tedy jen velmi redukovanou hodnotu, protože je opřen o neprokázaný předpoklad. Autor sice předkládá některé teze, které jsou samy o sobě pravdivé, ale pro své (neprokázané) přesvědčení zůstává pouze na povrchu. Konzervatismus je coby politická filosofie sekulárním projektem a proto od něj nemůžeme mít nepřiměřená, přemrštěná očekávání. Výsledkem takových očekávání může být jen zklamání a následný nesprávný odklon od konzervatismu k nějakým revolučním ideologiím, které přece dávají tak jednoduché a proto lákavé recepty. To je skutečné nebezpečí, které z takových přehnaných očekávání vyplývá.

Druhá Autorova pasáž, na kterou bych chtěl poukázat, je tato: "Člověk ovládl přírodu zcela suverénně a taktéž i svoje somatické mechanismy, změnil svůj život k nepoznání nejenom v materiální, ale vůbec v celé kulturní a hodnotové oblasti. Vzhledem k těmto změnám neplatí vcelku žádná stará ideová teorie, ani náboženská, ani sekulární. Všechny totiž předpokládají, že děti se rodí spontánně a je jich vždy více než dost. Taktéž, že člověk si může v přírodě dělat co chce. Prostě nejsou připraveny na situace zcela nové a dosud v historii nevídané. Odstup většiny lidí od ideálů a neobliba jakékoliv ideologie jsou dány nesouladem stávajících známých teorií s novou situací, pochopením, že žádná stávající teorie pro současnou dobu vcelku neplatí. Neochota cokoliv řešit je dána absencí vůdčího a situaci odpovídajícího ideálu.".

Ponechám stranou ono předkládané "suverénní ovládnutí přírody" - o míře pravdivosti takové teze jsme se mohli celkem nedávno přesvědčit v souvislosti s aktivitou jistého islandského vulkánu, jehož jméno sem nemá smysl uvádět, neboť by jej stejně každý přeskočil. Touto pasáží mě Autor překvapil proto, že se naprosto odklonil od konzervatismu. Zcela relativisticky totiž popřel skutečnost, že existují pravdy, které jsou platné vždy a všude (skutečně, vždyť napsal, že neplatí žádná stará ideová teorie - jediné, čím si nejsem jist, je interpretace onoho "vcelku"...). Podléhá vábení "ducha doby", který je otcem všech relativistů. Ano, člověk změnil svůj život k nepoznání v "hodnotové oblasti". Ne však tím, že by se nějak proměnily pravdivé hodnoty a tedy že by snad dnes platily jiné než dříve. To se jen člověk od těchto hodnot odvrátil. O existenci některých už ani pořádně neví, jiné bere jako starou veteš (nezcizoložíš, nepodáš křivého svědectví), ještě jiné jen jako jakási doporučení (cti otce svého...) a jen ty, které bezprostředně podmiňují jeho pohodlný život (tím, že je dodržují jiní), alespoň částečně respektuje a teoreticky uznává jejich váhu (nepokradeš, nezabiješ).

Ze své přirozenosti se však člověk vysvléct nedokáže. Znovu je třeba zopakovat, že lidská přirozenost je daná a neměnná; pravdivost každé ideové teorie je pak třeba primárně poměřovat tím, nakolik tuto skutečnost konstantnosti lidské přirozenosti nahlédla. Je přitom lhostejné, zda je taková teorie nová či stará. Pokud pravdivě reflektuje lidskou přirozenost, je pravdivá - a je pravdivá dnes, stejně jako před stovkami let, v České republice stejně jako v Nepálu. Odstup většiny lidí od ideálů a neobliba řady pravdivých myšlenek je dána jejich nepohodlností. Člověk pravdu o své neměnné přirozenosti slyšet nechce, neboť tato pravda implikuje objektivitu morálky (a nutnost ji hledat). Člověk si však zvykl morální laťkou manipulovat prakticky libovolně, děsí se představy, že by nad ní ztratil (byť zcela fiktivní) moc. Najednou by nebyl zcela svým pánem (resp. přišel by o tuto iluzi), bylo by zpřítomněno něco, čemu je třeba se odpovídat. Nebyl by "jako bohové".

Naopak pravdivé přiznání lidské situace se sebou nese pokoru a jiné seřazení v žebříčku hodnot. Taková pokora implikuje i uznání, že příroda je nám svěřena a že i když nejsme její pouhou součástí, ale stojíme nad ní, jsme jejími správci - kdyby pro nikoho jiného, tak pro příští lidské generace. Příslušný žebříček hodnot je zase odchylný od současného "normálního životního stylu", což by se v předmětné souvislosti odrazilo zejména v odvrácení se od "kultury smrti" a v příklonu ke "kultuře života". Právě tento obrat je pro fyzické přežití Západu klíčový.

Tedy nikoli popření a odvržení starých ideových teorií (a tohle prosím napíše konzervativec!… snad ne jen proto, že jsou staré?), ale přidržení se toho, co je v nich vždy platné je hledaným východiskem z naší současné situace. Onen "situaci odpovídající ideál" neabsentuje. To jen člověk jej nechce vidět, neboť by si musel přiznat, že je to ideál odpovídající nejen naší situaci, ale prakticky každé situaci. Nebyl‑li by totiž vždy platný, nebyl by platný nikdy - ani dnes. Proto jej nenalézáme, protože (opět) kdykoli se k němu přiblížíme, pocítíme jeho nárok a to je pro člověka velmi nepohodlné. Materialista navíc naprosto nechápe, proč by měl nějakou takovou (mravní) námahu podstupovat a do té míry, do které je materialistou, mu to ani vysvětlit nelze. Reakcí je pak opakované experimentování s bezcennými náhražkami. Ochota "cokoli řešit" musí začít u tohoto poznání: ten dar je zde, stačí uznat jeho hodnotu a nalézt zalíbení v jeho přijetí. Konzervatismus pak, nemá‑li se stát svojí vlastní karikaturou, musí tuto skutečnost respektovat a v tom rozsahu, který je mu coby politickému myšlení vymezen, povzbuzovat každého člověka na cestě k poznanému dobru a pravdě.

Jan Kubalčík, 29. července 2010

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí