Z časopisu Svědomí/Conscience 5/2010
Nedožité 100. výročí narození P. Zdislava Škrabala
Dne 10. května 2010 je výročním dnem, kdy před 100 lety spatřil světlo světa
čtvrtý syn manželů Antonína a Františky Škrabalových v Babicích u Uherského
Hradiště. Na křtu svatém dostal jméno Zdislav.
Když mu bylo 6 let, zemřel v 1. světové válce jeho otec Antonín. V 10 letech
jeho péči převzal bratr otce P. Albert Škrabal, dominikán v klášteře bratří
dominikánů v Praze. Desetiletý Zdislav, prostý venkovský chlapec nastupuje do
pražských škol. Po ukončení studia v Praze krátce pomáhá svému bratru Antonínovi
v hospodářství, aby utužil své slabé síly a zlepšil zdraví.
Marnivost jemu rovných mladých lidí pro něj vyzněla naprázdno, a bez dlouhého
rozvažování (ale spíš rychle), se přihlašuje do semináře v Olomouci.
A je tu rok 1934 a do Místku nastupuje nový kaplan - P. Zdislav Škrabal, kterému
se stal Místek na celá léta domovem. Mladý kaplan Zdislav touží po důkladnějším
teologickém vzdělání a proto se snaží dosáhnout doktorátu teologie. Už jenom
krůček schází k jeho dosažení - podat disertační práci. A P. Zdislav to vzdává.
Proč? Jednoho dne přichází prostá žena a vypráví o veliké bídě a hmotné strádání
lidí žijících ve městě. A P. Zdislav obrací svou pozornost i své kroky k této
problematice. Vzdává se teologického titulu, aby rozdal své srdce lásce ke všem
potřebným a trpícím - Charita - Milosrdná láska - se stala jeho životním
programem.
Úkol, který na sebe bere není ani jednoduchý ani snadný. Ale P. Zdislav pro
uskutečnění své charitativní myšlenky umí získávat velmi obětavé a nezištné
spolupracovníky. A s Boží pomocí je tady Farní a Okresní Charita Místek.
Ale to je jiná Charita, než ta dnešní. To je opravdu doslova: Milosrdná láska.
Do šířky i do hloubky zahrnovala jak duchovní tak hmotné potřeby všech, kteří se
na ni obrátili. Byla to jedna veliká charitní rodina obětavých pracovníků
(takových dnes už není) pod duchovním vedením kněze, který měl pro každého
radostný úsměv a srdce na dlani. A protože Zlo je velikým nepřítelem Dobra, byl
v 50. letech komunistickou propagandou uvržen do vězení. V mírovské věznici
protrpěl 10 let, dobu nejkrásnější části života. Přežil i toto utrpení, protože
měl radostnou povahu a také proto, že jej jeho charitní pracovníci podporovali
svými modlitbami a věrností ve víře a lásce, kterou dotvrzovali svými dopisy.
V roce 1960 se na amnestii vrátil z vězení, 9 let pracoval jako dělník v
opravárenském podniku Tesko. V roce 1969 dostal státní souhlas k výkonu kněžské
služby, který mu byl po 4 a půl roku znovu odňat, protože metylovští farníci,
kde působil, zavěsili na věž kostela zvony bez povolení k zavěšení. Na všechno
muselo být povolení, i na to aby se zavěsily zvony. Mohly snad zvonit na zemi,
když už byly zakoupeny? A byla na ně povolena také sbírka.
V
jeho 78 letech jej stihla mozková příhoda a udělal z něj pacienta bezmocného na
celých 19 let. Ale i ve své těžké nemoci neztratil nic z kouzla své osobnosti.
Odešel ke svému Pánu v 97. letech a pěti měsících. Nezapomenutelný kněz a sluha
Boží, zakladatel Charity v Místku, odpočívá na hřbitově v Hodoňovicích s odkazem
pro všechny: Pokoj Páně, ať je vždycky s Vámi. Vděčnost, úcta a
láska jde za ním do věčnosti.
I vyšel
rozsévač
a
rozséval,
každému
zrníčku
kus
svého srdce dal -
Je celé
rozdáno -
Co bude
dál?
Nepadlo
na skálu?
Na
cestu?
Do
trní?
Jen v
zemi úrodnou
nesena
láskou
zaseta
zrnka jsou?
Kéž
všechna vyklíčí!
Žádné z
nich nezhyne!
Budou
růst,
pokvetou,
až
přijde čas
bohatý
dají klas
a
chlebem zavoní...
I vyšel
rozsévač
a
rozséval,
každému
zrníčku
kus
svého srdce dal.
Je celé
rozdáno,
aby
nezůstalo samo
srdce
mé i tvé,
všech
nás -
z
jednoho zrníčka
je
klas!
Co
klíčí, zraje, zpívá, voní,
to není
vzpomínka,
je živé
zrníčko,
živý je
klas,
Vám
vřelých díků
nese
jas -
A naše
srdce,
v nichž
Vámi zaseta jsou
ta malá
zrnka
velké
lásky Boží
zpívají
ty
nejkrásnější melodie,
že Vaše
srdce
v
našich srdcích žije,
vždyť
ten,
kdo
zasévá,
ten
také
touží žnout...
zpět na hlavní stranu přehled článků ze Svědomí