Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2010
Česká lípa
Josefina Valtová
Stojím na rozcestí hrdě
vzpřímena,
pod oblohou temně
zachmuřenou,
nebojím se o svá silná
ramena,
nechť se mračna sebe
větší ženou.
Přežiji i tuto krutou
vichřici,
byť bych se až do kořenů
chvěla,
marně se mnou klátí
vichr skučící,
nevyvrátí nikdy mého
těla.
Kmen můj není ještě
uvnitř vykotlaný,
kořeny mám mohutné a
zdravé,
přečkám každý útok živlů
proradný,
nepodlehnu této bouří
dravé.
Pár svých mladých větví
časem oželím,
vyrostou mi ratolesti
nové,
Jizvy svoje všecky sama
zacelím,
až nastanou dny hřejivé.
Teď tu stojím pevně,
chmurně vztyčená,
proti mračnům, z nichž
to temně duní,
však až ztichne zloba
živlů zvířená,
porostu zas v klidu na
výsluní.
Josefina Valtová
P.S.
Dva roky od vzniku první republiky, co byla zveřejněná tato báseň v časopisu
LADA, už to také bylo s demokracii pochybné. Vládla protekce jako dnes.
Skladatel a houslista František Drdla nedostal čsl. státní občanství, prý pro
rakušáctví a tak zůstal ve Vídni, kde se stal světovým umělcem.
Ema Destinová nedostala učitelské místo na konservatoři. Tato světově uznávaná
pěvkyně. A těch příkladů je dlouhá řada.
Josef Hermann, Kalifornie, USA
zpět na hlavní stranu přehled článků ze Svědomí