Pro časopis Svědomí/Conscience 9/2008

Československo nebylo chybou

František Rozhoň

V roce 1968 mohutná mediální kampaň oblbovala národy „bratrských zemí“, že u nás věšíme poctivé komunisty a máme americkou okupační armádu. Politické špičky cizích zemí tak doma mohly snáze odůvodnit okupaci Československa, za níž se později musely omluvit. Od té doby vím, že pro manipulaci s občany není rozhodující jen cenzura, lidé se naučí číst mezi řádky, ale především ochota ‘pisálků’ napsat cokoliv.

Dnes málo obvyklý pohled na Gruzii

V roce 1968 se skoro všichni Češi a Slováci sjednotili v jeden politický národ, který stál za prezidentem Svobodou a Dubčekem. V těch časech jsem poznal i Gruzii sjednocenou v názoru, že stmelování ‘sovětského národa’ je nenáviděným odnárodňováním. Pak Sovětský svaz padl a já se nedivím uvolněným pocitům, že není nutno ani ctít hranice sovětské Gruzie, které podle obvykle dobře informovaného komentátora Jana Petránka stanovil bolševik Lavrentij Pavlovič Berija, ani uznávat vedoucí úlohu národa, který se kulturně hlásil k Francii, ale bez ohledu na známé zločiny stalinismu stále ctil krajana J. V. Stalina. V Abcházii mě ujistili, že mezi gruzínštinou a abcházštinou je rozdíl asi jako mezi češtinou a němčinou. Osetinci se národnostně formovali již v 16. – 18. stol. a od roku 1881 byla celá Osetie součástí Ruska. Obě autonomní republiky, resp. oblasti, byly de facto už dlouho na Gruzii nezávislé.

Pak takzvaná ‘růžová revoluce’ vynesla v Gruzii k moci bývalého ministra spravedlnosti Michaila Saakašviliho, a i Lidové noviny musely 10.11.07 přiznat, že jeho režim je v Gruzii zván fašismem. I pro volby v roce 2008 bylo Saakašviliho programem, v duchu tradiční fašistické politiky, rozšířit gruzínskou moc tam kde ji nechtějí, tedy do Abcházie a Jižní Osetie. Jak připomněl 12.8.08 v Právu Vladimír Plesnik,v posledních měsících navštívili Gruzii mnozí američtí činitelé včetně ministryně Condoleezzy Rice, a tuto politiku neodsoudili, a tedy tiše podpořili. Co se začalo dít pak, opět vyvolalo rozporuplné zprávy.

Chybí ochota hledat pravdu

Když v Pekingu začínala olympiáda, pod Kavkazem začala válka – ti kteří touží po Velké Gruzii narazili na rozpínavost velkoruskou. Z Gruzie neprodleně podal po svém ‘úplnou a objektivní’ zprávu senátor Jaromír Štětina : Že vojenský střet začalo Rusko, když jeho vojska v noci a časně ráno prošla tunelem Roki a začala obsazovat Gruzii. Že ruská armáda zničila hlavní město Jižní Osetie Cchinvali, zatímco Saakašviliho vojska tam vstoupila až kolem 13. hodiny a na několik hodin nařídila zákaz střelby, aby město mohli opustit civilisté.

Podle jiných zdrojů jsou tohle nesmysly. Naopak i Parlamentní institut v „Aktuálních informacích ke konfliktu v Gruzii“ potvrdil ofenzivu i letecké bombardování Cchinvali Saakašviliho vojsky. Na Britských listech (BL) se rozepsali víc :

„8.8.2008 v 00:53 hodin místního času zahájila gruzínská vojska odstřelování spícího jihoosetského hlavního města a jeho civilních obyvatel. Nikoliv palbu na legitimní vojenské cíle, ale palbu na v panelácích spící občany ‘vlastní země’. Fakticky občanskou válku. Tento překvapivý útok raketometů české výroby RM-70 a houfnic české výroby ShKH vz.77 Dana znamenal likvidaci Cchinvali a masakr civilního obyvatelstva.“  

BL připomněly, že Amnesty International (AI) označila čtrnáctihodinové ostřelování Cchinvali Saakašviliho armádou z 8. srpna, stejně jako následné ruské nálety na Gori z 9. srpna, za zločiny proti mezinárodnímu právu, které by neměly zůstat nepotrestány; AI zvažuje i podání k Mezinárodnímu soudnímu dvoru. BL se vysmály i klamným důkazům ruských zvěrstev rozesílaným Saakašviliho administrativou. Podle ‘důkazů’ by v Gruzii například musely platit jiné fyzikální zákony : aby ruská raketa ‘dopadla’ tryskami motorů směrem k nepoškozené a neožehnuté zdi, musela by couvat!

Přestože od let 1938 a 1968 víme, že i lži zahraniční mohou být pro nás nebezpečné, nikdo neřešil, zda oblboval národ senátor Štětina nebo Parlamentní institut a spol. Soudím, že buď by měl být rozprášen parlamentní institut, nebo z Parlamentu vypráskán senátor.

Za názor štvanice na prezidenta

Boje pod Kavkazem ukončily Pax Americana - éru, v níž USA víceméně měly monopol na použití vojenské síly.  Stalo se to v Gruzii, když začala být pro Západ důležitá po vybudování nových ropovodů a plynovodů. To vysvětluje rozhořčení, ale neopravňuje k zopakování metod totality. Přesto začala štvanice za názory, dokonce i na prezidenta.

Když z českých médií převážně znělo, že Západ obviňuje Rusko a slibuje poslat pod Kavkaz své vojenské ‘mírové’ jednotky, připomněl V. Klaus „neoddiskutovatelnou a evidentně fatální“ zodpovědnost Saakašviliho administrativy, a dodal : „Je alarmující a smutné, když vidíme, že zahraniční angažovanost nesleduje řešení útrap místního obyvatelstva, ale své vlastní strategické cíle. Kavkaz je však především domovem lidí. Neměl by nikomu sloužit jako záminka pro mezinárodní politiku… Klid zbraní je nutnou podmínkou, aby strany zúčastněné na konfliktu tyto staré problémy začaly řešit vzájemným jednáním, a to především vlastními silami, a ne v režii těch, kdo sledují své vlastní zájmy.“

V. Klaus neřekl nic neobvyklého, Gruzínskou administrativu označil za viníky konfliktu i slovenský premiér a se silnými slovy německé kancléřky polemizují němečtí sociální demokraté. U nás však vstali noví bojovníci, kteří po Sametu jen změnili směr povinné lásky a povinné nenávisti. Klaus ‘proti všem’ - vymysleli nepravdivý mezititulek v Hospodářských novinách Jan Kubita a  Petra Benešová.  V Lidovkách soptil ‘historik’ Petr Placák „Současný prezident se přiřadil k nejhoršímu druhu tuzemských kolaborantů dopředu, jako byli v roce 1968 Kolder, Biľak a Indra. Václav Klaus je hnusný a nebezpečný politický intrikán.“  ‘Historik literární ’ Martin C. Putna se přidal, že Klaus je rusofil, „který miluje ty nejhorší, tedy antidemokratické, nacionalistické a imperialistické tradice Ruska.“

Zpochybňují snahy ‘českých separatistů’

19. srpna v Lidovkách komentátor Zbyněk Petráček přirovnal Saakašviliho akce ke zpacifikování německých iredentistů v nově zrozené ČSR v roce 1918. ‘Přirovnání’ kulhá. 21. října 1918 poslanci rakouských Němců vyhlásili německo-rakouský stát a zahrnuli do něj části historického území Čech a Moravy, našinci se proti tomu postavili se zbraní v ruce jako později Abcházci a Osetinci. Půl druhého desetiletí se pak ČSR se svými Němci usmiřovala - v roce 1929 tři čtvrtiny českých Němců daly hlasy stranám spolupracujícím s republikou, a v roce 1933 i německý velvyslanec v Praze připustil, že vývoj povede část Němců k ochotě žít ve vícejazyčné ČSR. Gruzínská administrativa nic takového během let nedokázala a pod Saakašvilim dokázat nemůže - pro nezávislost Jižní Osetie na Gruzii před několika lety vyslovilo 99 procent Osetinců, a Saakašvili se pohrdavě ptal v rozhovoru pro francouzský list Libération: „Kdo jsou to ti Abchazci a Osetinci?“

Objevily se ‘argumenty’, které podporou Saakašviliho zpochybňují právo ‘českých a slovenských separatistů’ postavit se Rakousko-Uhersku. Redaktor Luboš Palata lhal v Lidovkách 14.8.08, že Osetinci „toho mají s Rusy společného přibližně stejně jako Korejci nebo Španělé“, a ‘argumentoval’, že Osetinci jsou „gruzínští občané“. To slýchali legionáři I.odboje v prostředí ruském, srbském i italském, ty státy byly monarchie a v nich se těžko chápalo, jak je možné neuznávat autoritu mocnáře. Legionáři argument překonali, Palata ho vrací.

Na ‘argument’ Terezy Šupové v Lidovkách 16.8.08 „Kdo je uznal? Zatím nikdo“ kontruji slovy, že v případě ČSR byla důležitější vůle Legionářů bojovat od roku 1914 za svobodu, bez jejich boje by nebyla žádná smlouva uznávající samostatný československý stát.

T. G. Masaryk a jeho američtí spolupracovníci ve Washingtonské deklaraci z 18. října 1918 vyhlásili pro ‘náš národ’ právo vzdát se nehodného stávajícího vládce a osamostatnit se nebo se spojit s národem jiným. Proč totéž právo dnešní vláda upírá Abcházcům a Osetincům, zvláště když ti za ně nebojují odsouzeníhodným způsobem jako UCK v Kosovu?

Československo nebylo chybou

Vzniklo v duchu slovy stále uznávané myšlenky občanské společnosti, v níž má každý nárok uspořádat si život podle svého, smí být omezován jen zákony a pravidly které společnost sama přijala; a stát poskytuje takové společnosti jen servis. Na Masaryka dnes navázal V. Klaus, když naznačil, že politici jsou tu pro lidi a ne lidi pro politiky.

Dobré by bylo, kdyby představitelé Západu podpořili v Gruzii síly ochotné udobřovat se s Abcházci a Osetinci jako Československo s Němci během toho půl druhého destiletí. Chybou je názor podivných představitelů Západu, že Abcházci a Osetinci si musí nechat líbit od vládnoucího Saakašviliho pohrdání i masakry. Chybou je, že politici Západu místo předvídatelné politiky vedou politiku ‘kádrovací’ – pro prozápadní kamarády z Kosova rozbijí historickou celistvost Srbska, pro prozápadního kamaráda ze Tbilisi odmítnou narušit, co Berija historicky nedávno spojil. Rusko ovšem není lepší – Čečensku neposkytne, co schválí Abcházii a Jižní Osetii. Ač se zdánlivě rvou, politici z dvou částí nemocné planety se shodli na této politice.

Občan by si měl připomenout, že jako demokratický stát, ve kterém není právo předvídatelné, není státem právním, stejně je nepředvídatelná politika jen známkou autoritativní demokracie. Tak říkal Mussolini fašismu. Podle Mussoliniho fašistická vláda musí být „pánem lidu, nikoli jeho služebníkem“. Budou-li politici od občanů žádat, aby takovou politiku masově podpořili, pak se té demokracii říká ‘totalita’; nechají-li v klidu ty, kteří se o politiku nezajímají, jde jen o ‘diktaturu’.

František Rozhoň, 28.8.2008

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí