Zasláno pro časopis Svědomí/Conscience 2008

Právě nutná neutralita

Bohumil Kobliha a spoluautoři

(dopsáno v srpnu 2000, vyšlo 1.9.2001 ve Svobodných novinách,
redakci Svědomí text v roce 2008 zaslal k otištění Bohumil Kobliha)

Poděkování

Děkuji svému národu, který mi dal základ k tomu, abych byl užitečným člověkem, a své ženě, jež mi vždy pomáhala, abych našemu národu mohl sloužit.

Děkuji spoluautorům i těm, kteří jen napsali dopisy a omluvy. Také děkuji všem, kteří umožnili v této těžké době, aby tento malý sborník byl vytištěn.

Bohumil Kobliha

Předmluva

Jste udiveni zprávami, které nepřinášejí zprávy, ale jsou jen vyplňováním vysílacího času? My zde na Západě také. Jste otráveni denním tiskem, který nepřináší noviny ani novinky, ale jen papírovou vatu nachtěných a nafouklých „zajímavostí"? My na Západě rovněž. Honíte se ještě za módou, která je jen opakováním v kruzích a těží z toho, že žijete na tomhle světě příliš krátce? Jste z toho všeho unaveni? Nedivte se, nejste sami! Módní panditi a guru v Londýně přišli právě na to, že chcete-li být „chic" (česky: šik), máte vytáhnout šaty po mamince či z truhly po babičce – a pak máte na poli módy úspěch.

V oblasti mód politických, technických či  vědeckých je to obdobné. Jen pozorujme!

Tento malý sborník o právě nutné neutralitě a neutralismu by měl vést k zamyšlení, přiblížit čtenáři neutralistickou problematiku a zvýšit hladinu informovanosti. Být jakousi „rukovětí", jak se vytrhnout ze zbytečného, ne-li nesmyslného shonu a proudu doby „velkého světa". Ukázat neutralismus jako možný a užitečný způsob života malých a středních národů. Věřím, že mnohdy zcela nové pohledy nám mohou pomoci vysledovat a revidovat i náš osobní aktivismus, činnost pro činnost samu, řícení, kterým si my sami často nasazujeme klapky na oči a pokličku na mozek.

Právě proto, že vůbec nestačíme vlastní život, nemáme prostě čas, měli bychom si dovolit luxus zastávky. Ovšem je červená na křižovatce a naše zabrždění ke „stop" přepychem?

Zastavit se a rozhlédnout se na všechny strany, odkud nám může hrozit nebezpečí, to je podmínka naší ochrany před karamboly.

Mnohonásobně platí, že ke strategii životní cesty naší země si nemůžeme dovolit být nevšímaví, zaujatí sami sebou či neteční.

Chtěl jsem získat pohledy zvenku i zevnitř systému, proto jsem přizval i spoluautory (viz dále Dovětek). Bylo to „cvičení" zajímavé.

Londýn 21. srpna 2000, EurIng. Dr. Bohumil Kobliha

Předmluva k vydání ve Svobodných novinách v roce 2001

Uběhlo necelých devět měsíců od prvního vydání tohoto dílka. Politická situace doma i ve světě „velikých" je stále více rozbředlejší, úpadek hlubší a perspektivy zakalenější. Současné cesty prezidenta Bushe juniora za propagací globalistického nesmyslu, totiž tzv. National Missiles Defence (NMD), tristně připomínají verzi „agenta s teplou vodou", a ptáme se, kam to dospěli dospělí? Přiškvařují ty „mobily" mozky tak rychle? Přece celosvětová síť takové „obrany" by neznamenala nic jiného než globalistická pouta a vojenskou i politickou nadvládu jediného superstátu. Proto se celá řada evropských i světových politiků staví proti.

Tím více mne překvapuje nejnovější rezignace některých mých i vysoce vzdělaných přátel, kteří se domnívají, že cesta proti globalismu je neschůdná či „že při současných záměrech budoucích pánů světa neutralita je nemožná".

Nevidím v tom jen známku mnichovanského poraženectví, které v našem národě urputně a smutně přetrvává. Vidím to jako podléhání záludné propagandě živené nejen našimi staronovými nepřáteli, ale dnes „moderními" globalisty a „budoucími pány světa".

Kam by se dostali naši vlastenci devatenáctého století, kdyby se vzdali posmívání Němců a Kondelíků? Ptám se: Viděl Havlíček, Palacký či některý jiný z nich plody své celoživotní práce? Jistěže ne, ale zasadili stromek, který rychle košatěl a vykvetl svobodou 28. října 1918.

Práce a cesta za ideálem je zdlouhavá, ale nic dobrého a velkého se nerodí přes noc.

Kdyby si jen lidé uvědomili, jak je svět veliký v rozměrech fyzických i duchovních a kolik těch „světovládců" bylo před globalisty. A jak skončili!?! Žabky kuňkají ve své louži. Globalismus padne v krachu stejně jako jejich internacionála, jenomže s daleko větším bouchnutím. Padne to i s těmi multimiliardáři a „světovou" měnou.

Bude to rychlostí www.com.

Londýn 18. června 2001. Autor

Co se s námi děje?

Ze všech stran slyšíme nářky. Na události, na dobu, na národ.

Někdo je tak otráven a zdrcen, že už nechce pro nic hnout ani prstem. Neodpovídá na dopisy rodiny, natož přátel. Nemá zájem se sdružovat a ani u piva neroztaje. Ještě tak, když dechovka v restauraci zahraje: „Šup sem, šup tam, nám už je to všechno jedno..." Jiný má „těch lidí plné zuby". Vládní činitel konstatuje obecně „blbou náladu". Liknavě se vyřizují věci úřední, nebo vůbec ne, a to na všech úrovních.

Filozof z Čech mi nedávno napsal trpkou větu: „Učím se od svého psa vyhýbat se lidem." Lékař, dávný kamarád ze studií, mi s hlubokým poznáním doporučil: „Neber nás vážně, jsme všichni nemocní!"- Bodejť by ne, desetiletí do nás našlapávali hrůzu, strach a nesvobodu – a to má své důsledky.

V tomto klimatu obecného znechucení pochopitelně vše upadá. I nedávné idoly a modly zůstávají stát zaprášené a nečisté. Co vlastně a proč to všechno prožíváme? Jak se můžeme dostat k diagnóze současné nemoci naší společnosti, či dokonce k úpadku národnímu?

Nahlíženo profesionálně z hlediska informatiky a systematiky, nemůžeme nevidět dlouhodobé informační přetížení (information overload) a fyzické a emocionální vyčerpávání.

Prakticky od třicátých let dvacátého století se na nás nakládá neuvěřitelně vysoké množství změn, nových skutečností, akcí a dějů. Každý z nás musí zpracovávat denně několik setkrát a někdo dokonce několik tisíckrát informací více než náš předchůdce před sto lety.

Jen vezměme změny a informace čistě technické, které nás však všechny hluboce zasahují v denním životě a ovlivňují náš pohyb z místa na místo.

Osobní doprava se obohatila o podzemní dráhy, letadla a automobily. Zatímco ve třicátých letech bylo vlastnění auta záležitostí horních deseti tisíc a umět řídit vůz patřilo k jakémusi novému šlechtictví, dnes je to záležitost prakticky pro každého. K užívání a řízení auta patří samozřejmě nutná znalost dopravních předpisů. Když se jezdilo jen koňmo či s kravičkou, vůbec nikoho ani nenapadlo, že by kdy něco podobného mohlo nastat. Kdyby kočímu někdo vyprávěl, že jednou na křižovatce bude muset zastavit na červenou, začal by se jistě plácat významně do čela.

Kdo dnes řídí moderní vozidlo, musí znát alespoň trochu technickou stránku věci, jak pracuje motor, jak převody, brzdy a příslušenství. To opět jsou nároky pro náš mozek.

Přistoupily nové „čertovy obrázky", televize a počítače s internetem, „e-něco" (e-mail, e-commerce atd.), a stovkami „her", které vyčerpávají nejen nervy sluchové a zrakové, ale celý náš duševní systém, člověk u počítače musí absorbovat stálé změny systémů, které přicházejí s každým novým vydáním software. Kde jsou dnes jazyky Fortran, kde Basic?

Tak bychom mohli každý podle svých zkušeností přidávat a probírat, jaké nám nová technika a technologie přinesly mentální zátěže.

Když to vše zvážíme, zůstáváme už jen z množství novinek a neustálých změn, které nezbytně musíme denně zaznamenávat a absorbovat, unaveni a dlouhodobě vyčerpáváni.

A teď si připojme úvahu z politiky a dějin jen posledního století. Dvě světové války, několik změn politických systémů a z toho plynoucí nové a nové, stále jiné nároky na naše chování a „pohyb" ve společnosti. Kolika zákruty musel každý z nás projít a ještě k tomu se snažit pokud možno nenarazit. Co zbytečné únavy (a tedy opotřebování našeho nervového systému a plýtvání jeho potenciálem) vyvolává jen nutnost stále sledovat to, co je oficiální trend. Co je předkládaná „pravda" a jak je odlišná od našimi smysly poznaných skutečností. V diktaturách jsme se přiučili, jak pochodovat – a že vybočení z řady většinou znamenalo osobní pohromu. Vždyť i jen obyčejný rozhovor kdekoli jsme museli (a musíme!) vést velmi opatrně, pozorovat a sledovat, co můžeme a nesmíme říci, abychom se vyhnuli vyhroceným situacím. Jinak můžeme být hned oznámkováni, že urážíme národ a rasu, že jsme homofóbní, či nejsme tak a tak politicky korektní.

Musíme si dávat pozor na pusu.

To vše je více než unavující, trvá-li to šedesát let. Když si ani mezi svými nemůžeme odpočinout a naakumulovat duševní síly, únava se hromadí.

Zklamání z porážek a nedosažení cílů, ač se sebevíce snažíme, je v oboru organizace a řízení dávno známý negativní faktor, nazývaný promarněné, znehodnocené úsilí (frustrated effort). Znehodnocené úsilí je zdrojem těžkých, i když zcela zbytečných ztrát, „otrávení" a únavy, a někdy může vést i k tragickým koncům.

Snad nejnázornější a obecně nejznámější je smutný případ znehodnoceného úsilí ze závodů mezi kapitánem Scottem a Amundsenem o dobytí Jižního pólu. Ztráta prestižního prvenství a vybití pozitivního duševního náboje byla nepochybně hlavním faktorem vedoucím k zániku Scottova týmu.

Dlouhodobé vyčerpání fyzické i duševní vede, jak všichni víme, ke zdravotním poruchám, dnes tolik běžným u nás. Cukrovka, onemocnění zažívání, žaludeční vředy, žlučové kaménky, choroby kardiovaskulárního systému. Kdo je dnes z těch generací, jez prožily ústrky třeba jen posledních třiceti let jako dospělí, opravdu stoprocentně zdráv?

Když je člověk unaven, rozumně vysadí a odpočine si. Zdravý spánek dělá zázraky. Celá řada nemocí se léčí (či by se měla léčit!) v podstatě odlehčením organismu: dietou a rekreací.

To, co platí pro jednotlivce, platí i pro celé národy. Po dobách vzepětí nastává vyčerpání a úpadek.

Náš národ je unaven. Po šedesáti letech evropských a světových kotrmelců a enervujících situací velmi specificky unaven. Nejen nedosažením kýženým gólů, ale především zradami a hlubokým zklamáním. Nejméně po šedesát let, přijetím Mnichovského diktátu počínaje, nás šidí a svazují nám ruce ve prospěch někoho jiného. Vůle k národnímu dobrému i vůle se vzepřít totalitě byla ničena násilnickým Únorem roku 1948, okupací roku 1968 a strašlivými léty sterility tzv. normalizace. O zklamání z důsledků „plyšové revoluce" nemluvě.

Neprožili jsme si ani systém vlastního moderního království a dostali jsme se rovnou do nechtěné manipulativní demokracie. Milujeme idoly a strašně rádi věříme svým vůdcům. O to větší je naše každé další zklamání, když zjišťujeme, že o vše naše dobré jsme nekonečně okrádáni, dokonce pod jejich vrchnostenstvím.

Proto jsme ze všeho už pořádně znechuceni a unaveni.

Nastává přirozený útlum organismu národního.

Skleslost, kterou prožíváme, a to, jak se cítíme, je jen důsledek dlouhodobé únavy.

Musíme si jako národ vědomě odpočinout od nesmyslných politických mód, tahů, nálad a „ideologií" okolního světa.

Jsme ovšem na důležité křižovatce ve středu Evropy. Každý má o to území a hodné lidi, které si může otočit okolo prstu, zájem. Tu nás chce ten, tu zase onen. Můžeme se jim divit? Ne, vždyť naše zem je tolik krásná a má takový potenciál. Nemůžeme se ale rozdat ani nechat rozkrádat! Máme právo starousedlíků! Máme právo na svůj vývoj a na svůj vlastní, osobitý způsob života. Které pivo na světě je lepší než náš Prazdroj, který mašinkvér byl kdy lepší než náš Bren!?!

Západ nás chce využít, ale Východ nás chce pro sebe. Pozapomněli na právo sebeurčení národů. Musíme jim ho tedy v zájmu spravedlnosti mezi národy připomenout.

Pro svůj další užitečný život osobní i národní se potřebujeme distancovat od neustálého přetahování mocných. Máme a musíme mít právo na nezúčastnění.

Musíme přehodnotit náš život v neustálé tahanici evropského kontinentu. Nejen můžeme, ale právě dnes musíme chtít a mít sami sebe pro sebe!

Přehodnocení

Často slyšíme názor, že naše území je most, že po mostě se šlape - a to se halt nedá změnit.

Jako náš mnohý negativní odsudek, i tento vnucuje pasivitu a nicnedělání. Někdy se může až zdát, že jde o uplatňování dávných návodů filozofa Lao-c' čínským vládcům, jak manipulovat poddané: „Dělej neděláni."

Podrobíme-li však hořejší odsudek jen obyčejné praxi a „selskému" rozumu, vidíme hned, že „šlapání" je funkce, která není zdaleka podstatou mostu jako takového. Účelem a podstatou mostu je přece propojení a spojení. Mostem projektujeme ulehčenou, urychlenou a bezpečnější přepravu, komunikaci mezi oběma břehy či stranami. Z ryze obchodního hlediska můžeme také vidět, že se dá za používání mostu vybírat mostné – a v případě našeho státu třeba i clo. Tedy: jeli naše zem opravdu už dávným, přirozeným mostem, využijme tuto skutečnost moderně v náš prospěch! Na tom dělat něco pro sebe, na svém a po svém není vůbec nic špatného! Přece už náš historik a státník František Palacký připomněl evropským národům ve svém slavném dopise do Frankfurtu z 11. dubna 1848, že „Tento národ malý sice jest, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající..." a „...žádný národ na zemi nemá práva žádati, aby k jeho prospěchu soused jeho sebe sám obětoval, žádný není povinen pro dobrého souseda svého sebe sám zapříti a obětovati. Příroda nezná žádných ani panujících, ani služebných národů".

Nikde přece není psáno, že se musíme obětovat pro nějaké internacionální či globalistické cíle, a vnucuje-li nám to někdo zvenku, pozorujme, zda „vyšší cíle" nevedou jen k jeho kapse.

A tak je to se vším.

Musíme začít situace i „reality", jež nám nevyhovují, přehodnocovat. Přesně tak, jak se to dělá v inženýrské hodnotové analýze. Co je drahé; co neslouží plně účelu a kde vidíme možnost zlepšení použitím něčeho jiného: nahradit, změnit, vyloučit, či ideu, návrh zcela opustit.

Kdo životem nezapškl, má jen trochu rád lidi a miluje zem, kde se narodil, ten se vždy a za všech podmínek snaží o přehodnocení nevhodného, nedokonalého či negativního. Je v systému lidského myšlení, že se nespokojuje s děláním starých chyb či staromilským ulpíváním na dávno překonaném. Také nás k tomu nutí zdravá konkurence, byť i jen dobrý příklad souseda. Mohu mít sice sportovního koníčka v létání trojplošníkem, mohu mu stavět muzeální hangáry, olejovat, konzervovat, oprašovat, ale když se budu chtít rychle, pohodlně a bezpečně přepravit na trase Londýn-Praha, musel bych být milionářským excentrikem, abych ho volil. Trojplošník je dnes hra - a hrajeme si po práci.

My, Češi, se rádi nadchneme pro veliké, „světové" myšlenky a poctivě je bereme tak, jak se nám předkládají. Bereme je vznešeně. Nikdy nás ale v minulosti ani nenapadlo se zeptat, kdo na tom či onom vydělá či vydělává. Nepodrobili jsme je inženýrské hodnotové analýze. Bude pro nás chleba a máslo lacinější? Budeme lépe bydlet? Umožní nám velkomožná světovost dokonaleji či rozumněji žít? Je ta či ona „modernost" vhodná a užitečná pro malý národ? Můžeme si ji dovolit?

I když se nám možná nebude líbit následující zcela „politicky nekorektní" příměr, musíme se zamyslet. Nejsme na tom jako ty africké národy, kterým v honbě za moderností a aby dohonily Evropu, nabídli mazaní přebytkový „přepych", půjčky a luxusní mercedesy? Pak se celá modernost projevila tím, že se prezidentská kolona merdíků proháněla za houkání doprovodných vyšňořených motorek sem a tam chatrčemi polohladových a nemocných roztrhánků žijících dále jako před pěti sty léty? A dnes se pláče nad tím, kdo má půjčky splácet. (Viz G8!!!)

V historii se Češi často nadchli příklonem na stranu „pravdy", vznešené ideje, ale byla ta „pravda" vždy skutečně pravou? Byla idea ideou nosnou? Přiklonili jsme se politicky k tomu či onomu, ale co naši filozofové, vůdci a autoři, co naše cesta, naše ideje? Nemáme my sami něco unikátního, co můžeme nabídnout jiným? Co se musí kultivovat a pojišťovat proti nepříznivým přívalům? Neměl ten Palacký pravdu?

K čemu je pro nás užitečná balistická atomová střela? Vždyť my nechceme nikoho dobývat! K čemu je nám nějaké atomové paraple, když chceme se všemi žít v klidu a míru? K čemu je nám nějaká globalistická světovláda? K čemu je pro nás to či ono vojenské seskupení, když nemáme nejmenší zájem válčit? Zvláště po šedesáti letech všelijakého bojování – a vždy pro cizí zájmy. Je šest set milionů dolarů půjčky užitečně strávených na výzbroj, přezbrojení v NATO?

My, jako národ, jako vyhraněná unikátní entita uprostřed Evropy, si musíme vydechnout a pořádně rekuperovat, nabrat energii a síly. Vždyť náš vlastní, tolik všestranně bohatý život byl vystrčen na periferii někoho, kdo nás chce jen použít a vysávat. Kde je náš kdysi tolik úspěšný průmysl, kde je naše architektura, kde promyšlené zemědělství a pěstování dobytka, drůbeže a ryb? Kde se dnes potácí kultura? Kam zmizeli naši skvělí autoři nedávna? Přestal být snad zdrojem zamyšlení Čapek, proč o něm tak málo slyšíme? Proč se nehraje ke stodesátému výročí jeho narození? Vždyť jeho dramata „Ze života hmyzu", „Válka s mloky" či „RUR" jsou snad ještě platnější, než když byla napsána!?!

Vyprchalo kouzlo slovesného umění našich básníků? Kam se dostalo výtvarné umění, jaká barevnost u nás zavládla? Podívejme se, jak jsme se podrobili degenerovanému vkusu Západu a jeho popu! A co za to všechno ještě krvavě platíme rodinným stříbrem a na dluh!

Jen proto, že se nám to rafinovanou reklamou vnutilo -jako světové...

Zasloužíme si, chceme být srovnáváni se třetím světem? Nebyli jsme už dávno dál než ten dnešní napentlený svět první?

Začněme přehodnocovat „svět" podle sebe a pro sebe. Cizích nánosů, které nás zahltily a nyní nás doslova dusí, už bylo přespříliš.

K tomu si ale potřebujeme udělat odstup a získat čas.

Čas k vydechnutí, nadechnutí a očištění. Tak jako si udělá jednotlivec rekreační dovolenou či filozof, prorok, odejde do ústraní, na poušť. Aby nabral sil a inspiraci.

Že budeme izolovaní? Nebojme se izolacionismu. I největší státy, jako například USA, když v historii bylo potřeba, ho použily. Jen se podívejme na dějiny neutralismu!

Neutralismus a neutralita

Angažovanost a stranění se nám předkládá jako pozitivní a zdá se být správné, zásadní a poctivé, stejně jako biblický příkaz: „Vaše řeč budiž: ano, ano, ne, ne!"

Bohužel v historii je okolo nás plno zápasů, šarvátek i válek o prosazení zájmů, do kterých nám v podstatě vůbec nic není, které jsou mimo naši sféru a o kterých nemáme ani dostatečné informace k posouzení, zda správné vůbec jsou.

Někdy se jiní derou o území starousedlíků, které chtějí jen převzít pro sebe. Jindy zem využívat, ne-li vykořisťovat, a obyvatelstvo jako takové je nezajímá. Starousedlíci jsou pro nejen „divoši", zajatci, otroci, robotníci či nejmoderněji: zaměstnanečtí nevolníci. Obyvatelé obráceně nevidí žádné výhody v „placení daní" (ať už doslova, či v přeneseném slova smyslu) do pokladen vládců odjinud, kteří bydlí někdy velmi daleko a jejichž „protektorát" je, střízlivě řečeno, problematický.

Tak bychom mohli kategorizovat nám, Čechům, důvěrně známou vládu z Vídně od porážky na Bílé hoře (1620-1918), německou okupaci (1939-1945), celou vládu Moskvě oddaných komunistů u nás od roku 1948 i její nejsmutnější fázi obsazení Československa vojsky Varšavského paktu (1968-1989).

Velmi poučná, z hlediska jak zápasu původního obyvatelstva, setlerů-usedlíků, tak dalšího vývoje, je Severní Amerika. O „nový svět" zde zápolila Francie a Anglie. Setleři, emigranti a uprchlíci ze všech zemí Evropy, kterým už do velmocenského zápolení vůbec nic nebylo, museli podstoupit zápas na několika frontách a nakonec o své - o Ameriku. O Ameriku jako novou zem, novou entitu.

Obyčejným lidem jde o to žít, tedy pracovat, pěstovat, věřit, milovat se, zakládat rodiny a dýchat po svém a na svém. Starousedlíci znají místní podmínky a za generace si vytvářejí svůj způsob života, který je jim pohodlný.

V Americe můžeme sledovat zápas o „americké své" prakticky od bitvy u francouzské pevnosti Le Bouef (1753). Zde velitel amerických „lidových milic" George Washington (1732-1799) byl poražen a zajat. Velkomyslní a diplomatičtí Francouzi ale viděli, zdá se, budoucí vývoj s delší perspektivou, a tak zajímavého a inteligentního Washingtona nechali odejít do „penze". Jako by tušili, že o čtvrtstoletí později (1775) bude vytvořena Americká kontinentální armáda, kterou tentokrát proti Anglii, tradičnímu francouzskému rivalovi, povede stejný George Washington. A potom v roce 1789 dokonce nastoupí do úřadu jako první prezident USA.

Mladá Amerika byla vyčerpaná válkami a soutěžení Francie a Anglie v daleké Evropě i na mořích všech oceánů ji prostě nezajímalo ani nevábilo. Naopak, překáželo jejímu rozvoji a obchodu. Co z toho mám, když velmoci válčí o moc nad světem!?! A tak zaznamenejme, že moudrý George Washington 23. dubna 1793 vyhlásil neutralitu USA ve válce Anglie a Francie. Tato neutralita se pak rozrostla ve velmi rozumnou politiku amerického izolacionismu, ve které pokračoval i prezident USA Thomas Jefferson (1743 až 1826), tvůrce návrhu Prohlášení nezávislosti (1776), který nastoupil do úřadu amerického prezidenta roku 1801.

Osobně jsem přesvědčen o tom, že americký izolacionismus přispěl značnou měrou k růstu amerického bohatství a později ke vzrůstu Ameriky v průmyslovou velmoc číslo jedna. Podtrhl vidinu blahobytu, klidu a míru pro mnohé občany na revolucemi a válkami zmítaném evropském kontinentu. Proto také ty ohromné vlny vystěhovalectví do země příslibů, snů i možností.

Prohlásí-li dnes někdo (jako jeden můj americký přítel), že snahy o český neutralismus „zavánějí antiamerikanismem", měl by začít listovat trochu v amerických dějinách.

Neutralismus může být ovšem chápán jako nepříznivý či jako překážka pro jakéhokoliv megalomana, „světovládce" a jednosměrně orientovaného globalistu - amerického globalistu.

Americký izolacionismus lze v dějinách posledních dvou století považovat za model pro všechny formy nezúčastnění a neangažovanosti. Ty se dnes souhrnně nazývají neutralismus a jsou de facto ochranou před nerozumnými počiny jiných.

Zde si připomeňme, že neutralismus bychom vždy měli přísně rozlišovat od neutrality, která je výrazem z oblasti mezinárodního práva a znamená vždy přísně zakódovanou neúčast ve válečných konfliktech.

Starší a střední generace mají jistě v živé paměti, že politiku nezúčastnění v období „studené války" nasadily státy, které se do nepřátelství mezi USA a SSSR nechtěly zaplést. V Evropě to byla především titovská Jugoslávie a mimo Evropu Indie.

Bandungská konference (1955), které se zúčastnilo dvacet devět států vedených myšlenkami neutralismu, nakonec dala vznik novému „Nonaligned Movement" - hnutí nepřipojení či nezúčastnění. Hnutí vyjádřilo v podstatě nechuť národů zúčastnit se věcí závodů a zápolení velmoci.

Po roce 1970 už asi sto zemí, mezi nimi, převážné množství nově vzniklých států Asie a Afriky, se vyslovilo pro tuto novou cestu, aby primárně předešlo nechtěnému vtažení do konfliktů a sekundárně omezilo nechtěné vměšování gigantů do jejich, malorozpočtové existence. Chtěly předejít neokolonialismu.

Neutralita byla v moderní době poprvé definována na Pařížské konferenci roku 1856. „Haagskou konvencí V" v roce 1907 byla stanovena pravidla pro neutralitu ve válce pozemní a „Haagskou konvencí XIII" tentýž rok byla stanovena neutralita ve válce námořní. Teprve po První světové válce došlo k nutnosti regulovat pravidla o válce ve vzduchu a „Hague Rules of Air Warfare" přinesla pravidla obrany vzdušného prostoru neutrálních států.

Pro nás, Středoevropany, zmítané evropskými politickými proudy, se stalo zemí vysněného klidu a bohatství Švýcarsko.

Švýcarsko, jako zajímavý a umělý státní útvar, vznikalo už od roku 1291 v podstatě jako konfederace měst, která měla společné zájmy. I když dnes máme dojem o švýcarské mírumilovnosti a snad i zjemnělosti, není to zrcadlení správné. Krátce po vzniku Švýcarské konfederace se jí chtělo zmocnit Rakousko, ale vojenské tažení krále Leopolda (1313) skončilo jeho porážkou.

Celé dlouhé dějiny byl o území zájem, poněvadž bylo v klíčovém postavení mezi Rakouskem, Itálií, Německem a Francií, podobně jako o Čechy. Ale obratní Švýcaři se po válečném střetnutí s burgundským Karlem Holohlavým (1464) dokázali válkám vyhnout. Přesto prosluli jako udatní vojáci natolik, že byli najímáni i papeži. Vatikánský stát má dodnes čestnou Švýcarskou gardu, kterou známe oděnou ve skvostných uniformách navržených samotným Leonardem da Vinci (1452-1519).

Švýcaři hledali rozumné soužití se svými sousedy, a tak Švýcarská konfederace dospěla k užitečné neutralitě. Ta byla garantována poprvé na Vídeňském kongresu roku 1815. Švýcarsko si podrželo neutralitu ve Francouzsko-pruské válce (1870) i v První světové válce (1914-1918). Jeho neutralita byla potvrzena Versailleskou smlouvou a dotvrzena Londýnskou deklarací z roku 1920.

Švýcarsko bylo odhodláno bránit svoji neutralitu i ve Druhé světové válce a mobilizovalo 850 000 branců z celkové populace asi čtyř milionů! V porovnání s tím naše zem, o které jsme dodnes přesvědčeni, že byla dobře připravena čelit agresi, povolala do zbraně pouze asi jen jeden milion vojáků - při počtu všech obyvatel Československa něco přes šestnáct milionů. Mohli bychom tedy říci, že neutrální Švýcarsko bylo čtyřikrát odhodlanější čelit Hitlerovi než my.

Jak víme, Švýcarsko přežilo II. světovou válku bez vtažení do tohoto konfliktu.

Také se nezúčastnilo války v Perském zálivu (1991), i když vycvičuje svoje jednotky pro možné nasazení v mírových útvarech Organizace spojených národů. Zde je situace složitější, poněvadž v referendu roku 1986 Švýcaři volili v poměru 3:1 proti vstupu do OSN. Ale i zde vidíme obratnost švýcarské mezinárodní politiky vyhýbat se konfliktním situacím.

Švýcarsko, jak je dnes uznáváno, tvoří se svým východním a naším jižním sousedem, Rakouskem, takzvané evropské neutralistické jádro.

Rakousko, jak víme, sestoupilo po První světové válce z velmocenské pozice do ligy malých národů a po Hitlerově „Anschlussu" a prohrané Druhé světové válce bylo okupováno spojeneckými jednotkami až do roku 1955. Teprve dohodou z 15. května 1955 byla uznána jeho plná státní suverenita.

Po odchodu okupačních jednotek 25. září téhož roku byla následující den, 26. září, prohlášena „věčná" neutralita Rakouska.

Na rozdíl od Švýcarska je však Rakousko od roku 1955 členem Organizace spojených národů. Členem společenství evropských neutralistických států EFTA (European Free Trade Association) je od roku 1958 a má zvláštní dohodu s Evropskou unií.

My, Češi, přes všechny většinou uměle a politicky vyvolávané animozity, bychom mohli říkat, že s Rakouskem máme zvláštní vztahy, které ani za poslední období císařství nebyly otevřeně nepřátelské. Naopak: někteří naši lidé starší generace, jako zvěčnělý redaktor Adolf Mokrý, si pochvalovali: „Jó, za Rakouska, to se nám to trpělo!" Také vzpomeňme, že za Květnové revoluce 1945 Praze značně pomohl obrněný vlak s osádkou Rakušanů. Svojí znamenitou střelbou z kolejiště vršovického seřaďovacího nádraží zabránil pronikání Schörnerových tanků přes pankrácké pláně do Prahy.

Je tedy nasnadě, že naše soužití s Rakouskem a v návaznosti se Švýcarskem ve vyšší unii a zejména hospodářská spolupráce by byly nejen možné, ale s největší pravděpodobností užitečné a vítané. Opět bychom si měli připomenout znalostí a politickou vizí erudovaná slova Františka Palackého z jeho dopisu do Frankfurtu (11. 4. 1848): „Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již ode dávna, museli bychom v interessu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil."

Je samozřejmé, že Palacký chápal císařství jako především ekonomicky prosperující a administrativně užitečný evropský celek. V dnešní době a po strašlivých světových válkách, jejichž hlavní tíži nesla Evropa, by mu jen těžko ušlo, že zde, ve středu Evropy, je zárodek ještě užitečnějšího moderního celku, totiž Neutrální unie. Ta by mohla zahrnout všechny evropské státy s neutralistickou historií či nejnovějšími intencemi k nezúčastnění v jakémkoli válečném angažmá - od polárního kruhu až ke Středozemnímu moři.

Někdy se o podobném oddělení dvou nestejnorodých či nepřátelských bloků mluví jako o „cordon sanitaire", dost těžkopádně znějícím v českém překladu jako „zdravotní šňůra". Tento mezinárodní výraz byl poprvé zakódován na Vídeňském kongresu roku 1815 a znamenal preventivní opatření, jak separovat Francii, aby se nemohla vrátit k agresivnímu a expanzivnímu bonapartismu: O cordon sanitaire se opět mluvilo na Versailleské konferenci v roce 1919 po Říjnové revoluci v Rusku, kde jeho sousedům byla dána role odizolovat SSSR od ostatního světa.

V podstatě termín cordon sanitaire tedy nemá co dělat s neutralismem či neutralitou někoho... Je to jen ono natažení rozdělující šňůry - čáry oddělení.

Poněvadž nechceme kreslit jen růžový obrázek neutralismu, musíme zde poněkud odbočit. Pozastavme se u dnešních nepříznivých tlaků proti neutralitě a neutralismu, i když nejsou vyvolávány ve sféře neutralismu samotného! Jde zejména o tlaky ekonomické, plynoucí z nerovnovážné světové situace.

Při své profesionální práci a studiu jsem nabyl přesvědčení, že současnou hospodářskou nerovnováhu prvního světa lze vysledovat jako přímé důsledky enormního zvýšení produktivity především průmyslové práce (a nyní „over-capacity" a „over-production").

Nárůst produktivity byl a je ohromující především na americkém .kontinentě – a zejména v USA. Od Washingtonské konference práce v roce 1918 je minimálně dvěstěkrát vyšší. Prakticky lze říci, že samotné USA jsou dnes schopny při své průmyslové potenci zásobit či spíše zaplavit svými výrobky celý svět. Máme-li situaci ilustrovat jen jediným triviálním příkladem, připomeňme si zamoření světa „texaskami".

Samozřejmě ani jinde na zeměkouli vývoj nestál - a to právě překáží exportu USA. Aby americké průmyslové a finanční kruhy svého náskoku, získaného především rozvojem za II. světové války, mohly plně využít, podmaňují si ostatní země a velmi rafinovaně zde omezují či doslova ničí výrobní potenciál (tak, aby jim nekonkuroval). Zde jsme také u zrodu nebezpečného amerického globalismu.

Děje-li se tato „globalistická" expanze u tradičních velmocenských přátel USA, jak vidíme v Anglii, tím hůře jsou na tom střední a malé země, a tedy i evropští neutrálové a my. Proces je všude stejný. Vtažení do závislosti na USA – a pak exploatace.

V tomto procesu slouží „jako páky a převody" nejrůznější instituce, výrobní monopoly i například EU a jejich „koně" v EU. K velmi nebezpečným patří samozřejmě nabídky „ochranných" seskupení, jako NATO, a zbrojních systémů, jako je nejnovější NMD -The National Missiles Defence. Plán NMD dává USA naprosto jasnou převahu nad Ruskem v případě konfliktu a je také nyní politicky v Rusku považován za provokativní. Dle některých západních pozorovatelů může rovněž vyvolat zastavení všech snah o omezení zásob nukleárních zbraní a navodit nové závody ve zbrojení - novou „studenou válku".

Není nesnadné vysledovat, že cílem expanzivních globalistických kruhů USA je, jako u všech dávných i nedávných dobyvatelů, světovláda se vším všudy. Ta ovšem vždy byla a je nesmyslná a nikdy neskončila jinak než tragicky – pro všechny strany.

To jsou důvody, proč současnou politickou a vojenskou světovou situaci musíme posuzovat velmi vážně a nebagatelizovat varování ruského prezidenta Putina a jeho kroky k zastavení této expanze (smlouva s Čínou).

Proto naše úvahy, tendence a snahy o neutralizaci evropského středu mají svoji urgentní závažnost.

Bedlivý čtenář by mohl zapátrat v paměti a konstatovat, že nějaký návrh na jakousi „neutralizaci" evropského středu už zde, kdysi relativně nedávno, byl a že se jmenoval Rapackého plán. Ano, a dokonce vyšel od komunistů. Aby nevznikly nějaké mylné představy, či dokonce podezření, že naše návrhy pro neutralitu jsou nějakým neokomunistickým podvrhem, řekněme si pár slov o podstatě a vývoji Rapackého plánu.

Byl Rapacki neutralista?

Adam Rapacki se narodil 24. prosince 1909 ve Lvově. Bojoval na počátku II. světové války v polské armádě proti Němcům. Od porážky Polska roku 1939 až do konce války byl německým válečným zajatcem. Po válce roku 1948 vstoupil do Sjednocené dělnické strany, což byli polští komunisté. Jeho politická kariéra byla závratná. Nejdříve byl ministrem pro vyšší vzdělání (1950-56) a hned bezprostředně potom byl jmenován ministrem zahraničních věcí. Přestože podporoval SSSR a politiku jeho satelitů, snažil se otevírat vůči Západu jali diplomaticky, tak i na poli kultury a obchodu.

V napjaté situaci, kdy na středoevropském území začaly být rozmísťovány nukleární zbraně, Rapacki předložil 2. října 1957 Organizaci spojených národů plán na denuklearizovanou zónu ve střední Evropě. Do této zóny mělo spadat Polsko, Československo a oba tehdejší německé státy (DDR a BRD). Zmíněné státy východního bloku Rapackého plán podporovaly, ale západní Německo a Západ jím nadšeny nebyly.

Dne 8. května 1958 Sovětský svaz Rapackého plán prakticky opakoval memorandem zaslaným britskému, francouzskému a americkému velvyslanci v Moskvě.

V nótě SSSR upozorňoval na nárůst ozbrojených sil i výzbroje v oblasti střední Evropy a považoval ho za nenormální v době míru. Vzhledem k tomu vyslovil obavy o bezpečnost států střední Evropy. Zvažoval potenciální možnosti vzniku nové války za použití nejmodernějších zbraní masového ničení. Jako zábranu války v Evropě navrhl zónu bez atomových, vodíkových a raketových zbraní. Zóna měla zahrnovat Polsko, Československo, Německou spolkovou republiku a Německou demokratickou republiku.

Z odpovědi britské vlády za devět dní nato, dne 17. května 1958, vysvítá naprosto jasně, o co v podstatě šlo a jak Západ návrh posuzoval.

Po obvyklých diplomatických lichotkách uvádí, že sice mají velké sympatie k obavám zejména polské vlády o bezpečnost střední Evropy, ale že plán nepodává v podstatě žádné řešení. Že záležitost je daleko širší. Členské státy NATO se naopak cítí ohroženy sovětskou převahou v konvenčních zbraních... Tedy, že by se zároveň měly snížit počty konvenčních zbraní atd.

Tím prakticky Rapackého plán „usnul".

O Rapackého plánu se tedy nedá ani zdaleka mluvit jako o plánu neutralistickém. Přesto však navodil určitou atmosféru jednání o možnosti vytvoření denuklearizovaných zón v různých oblastech světa.

Jak víme, po invazi do Československa umístili Sověti na naše území své rakety středního a krátkého doletu. Tato situace se zcela změnila po roce 1989, kdy jejich rakety byly opět odvezeny, a Rusko je dnes údajně podle Angličanů v pozici „spodního psa" (underdog).

Ani ten, kdo nekriticky věří neomezené síle NATO, nesmí se ukolébávat nadějí, že tato situace zůstane a že členstvím v NATO jsme proti všemu protivenství kryti. Tak to není.

Dobrovolně přijatá role nárazníkového státu pro nás není řešením.

Chomout za chomout, to není skvělá perspektiva.

Nechat se vymazat v bratrovražedném boji je ještě horší. Že by potom zatleskal jen náš nejbližší západní soused, je nasnadě.

My a současné děje

V předposledním roce minulého tisíciletí jsme byli svědky kratičké kampaně z oficiálních míst pro vstup ČR do „obranného" společenství NATO (North Atlantic Treaty Organisation). Byla ovšem zcela zbytečná, protože občané do toho neměli co mluvit, natož hlasovat v nějakém referendu. Opět o nás bez nás...

„Všechno je hotovo, je hotovo, je hotovo!" Tradice Kecalů se velmi závažným způsobem vžila.

Současníkům není třeba připomínat, že NATO bylo stvořeno Spojeným královstvím a Spojenými státy smlouvou ze dne 4. 4. 1949 jako protiváha tehdy vysoce agresivního Sovětského svazu a opatření proti komunistickému ideologickému i vojenskému pochodu světem. Zrovna tak není třeba opakovat, že Varšavská smlouva (stvořená na oplátku a v souvislosti s maďarskými událostmi v roce 1956) byla a stejně tak NATO je především svazkem vojenským. Z toho se na nás jako na členy pochopitelně vztahovaly (podle Varšavské smlouvy) a budou vztahovat dnes podle NATO všechny nároky takových spolků, především nákladné přezbrojení (připomeňme 600 milionů .dolarů při přestupu do NATO) a další vyzbrojování. To je v současné hospodářské situaci České republiky zcela neúnosné. I přes všechny podpory a půjčky - nebo právě pro ně!

Také se dostáváme z jedné louže do druhé... A to je horší.

Celá řada politiků a publicistů včetně mě se postavila proti vstupu do nového „obranného" spolku, když jsme se jednoho s odřenýma ušima právě zbavili. Přeskočit přes plot z jedné strany na druhou může být účelné, když utíkám před opravdovým a momentálním nebezpečím, ale to po rozpuštění Varšavské smlouvy bezprostředně nehrozilo. Naopak vstup do paktu nového nemůže znamenat nic jiného než znepokojit či podráždit aktéry paktu starého. Probudit hibernujícího medvěda ruského.

Domnívám se, že daleko nejvýstižnější bude, když na následujících stránkách uvedu svůj tehdejší článek „Cíl NATO", přetisknu svůj dopis prezidentu Václavu Havlovi z 11. března 1998 a jeho odpověď ústy pana Petra Buriánka, zástupce ředitele pro zahraniční záležitosti Kanceláře prezidenta české republiky ze dne 22. dubna 1998.

Podobně jsem napsal a zaslal dopisy panu ministerskému předsedovi Ing. Miloši Zemanovi a ministru průmyslu a obchodu doc. Ing. Miroslavu Grégrovi, ale poněvadž bych nemohl uvést jejich odpovědi (nedostal jsem žádné), nezveřejňuji je zde.

Čtenář se může pozastavit nad jednoznačně vyslovenou větou pana P. Buriánka, že „pan prezident pokládá vstup České republiky do NATO zajeden z nejdůležitějších bodů svého prezidentství...".

Vzhledem k tomu, že o vstupu do NATO neproběhlo žádné referendum či plebiscit (stejně jako předtím, když byla svévolně rozmontována Československá republika), navozuje se pocit, že administrativa republiky si počíná značně autokraticky a v takovém stupni, jak by si nemohl dovolit žádný současný evropský monarcha.

Z chomoutu do chomoutu není cesta rozumná...

Cíl NATO

V březnu tohoto roku [1998] se v českých zemích rozjela orchestrovaná propaganda pro vstup do NATO. Herci, novináři, zpěváci, politici, komici, poslanci, senátoři, prostě kdo má hlas, spustil ho, aby se tradičně a na povel zalíbil u vrbiček: s NATO a nikdy jinak.

Moji přátelé mne zanesli štosy novin z ČR, abych si početl. Neuvěřitelně prázdné, včetně „debaty" v parlamentu, kde si na účet NATO rozdali další nálepky na čelo. Snad aby se. jim lépe hlučelo. Argumentace váhy pouťové vaty. Nikde jsem nenašel jediný rozumný důvod, proč má obyvatelstvo podstoupit finanční i fyzické oběti, další utahování opasku... Tentokrát pro plány a pány NATO.

Ani jedinký hlas neformuloval, KDO JE NEPŘÍTEL. A přece identifikace nepřítele (jak nám podal zasvěcený pohled prof. Dr. Lubor Karlík na přednášce v Brně 15. 11. 1997) je tím základním pro plánování moderní válečnické strategie, pro volbu zbrojení, výstroje i taktiky.

Leč hlas Madeleine Albrightové, natož Václava Havla neřekl, k jakému účelu má členství ČR v NATO sloužit. Kdo nás ohrožuje? Odkud fouká nebezpečí pro naši zem?

Je to proti Rusku, či proti Francii?

Poněvadž důvody pro členství v NATO nepřinesl ani hlavní štáb Severoatlantické aliance, musíme tak udělat za ně sami.

Předně: kdo je nepřítelem států sdružených v NATO? Teoreticky nepřítelem NATO jsou všichni, kteří v NATO nejsou.

Bylo-li NATO kdysi ustaveno proti stalinsko-brežněvovskému typu komunismů a SSSR, dnes se jeho role zásadně změnila. Nepřítelem jsou všichni, kdo nesouhlasí s globalistickou politikou řízenou z USA, markantně zviditelněnou paní Madeleine Albrightovou, US státní sekretářkou a reprezentantkou miliardářského židovského lobby.

NATO, jako nadnárodní orgán, má (v období dovršení růstu globalistického kapitalismu a nadnárodních výrobních a finančních koncernů) hájit především:

a) všechny jejich majetky, jakkoliv nabyté, a způsoby jednání, podle jimi stanovených norem;

b) panství nad pracovními silami (občany vůbec!) a jejich exploatací podle pravidel, která oni určí.

Je to ochrana globalistického Mezinárodního měnového fondu, Světové a Evropské banky a dalších bank či jejich konglomerátů, které stipulují či zcela nařizují, co spolupracující státy a všichni jejich občané musí dělat, bez ohledu na jejich vůli a skutečné potřeby.

Je to ochrana systémů manipulace občana (masových médií) a všech jimi uskutečňovaných způsobů vlivu (prezentace debilujícího škváru a degradující pornografie).

Je to ochrana prostředků manipulace občana jako spotřebitele k tomu, co má a nemá nakupovat, jak a čím se krmit, jak oblékat, co užívat a co ne, tedy komu a jak má odevzdávat peníze, které vydělá, či jak má sám sebe likvidovat.

Je to ochrana vyvolených národů a ras a jejich politiky a nástroj potření všech těch, kteří do okruhu vyvolenosti nepatří, nezapadají či nechtějí patřit.

Specificky pro ČR má členství v NATO zajistit:

1. aby majetky zahraničních vlastníků získané výprodejovými nákupy a „přesuny", umožněnými „sametovými" privatizacemi, nebyly nikterak ohroženy;

2. aby občan ve své vlastní zemi nemohl jednat jinak, než jak nařídí nadnárodní „management".

Máme-li podat každému dostupné důkazy pro hořejší vývody, uveďme:

USA a GB, hlavní garanti NATO, ve sféře vojenské vybudovaly silné jednotky rychlého nasazení (a síť jejich základen), které mohou zasáhnout kdekoli na světě během 12 hodin (a čas se cvičnými nasazeními snižuje). Sledujme pohyby mateřských letadlových lodí stále se posunujících po světových oceánech.

Národní armády členských států NATO jsou cvičeny proti „teroristům". „Teroristy" není nikdo jiný než prostí občané těchto států, kteří by eventuálně nechtěli ztratit svoji občanskou svobodu úplně, či by se nechtěli podrobit poslání na smrt, jak nadnárodní organizátoři nařídí. (Na skutečné teroristické skupinky či fanatiky stačí policie, jak jsme ze skutečných zásahů viděli, např. WACO-USA.)

Náš příklad: Prezident Havel (dle pokynu shora - NATO) by mohl bez jediného hlasu protestu poslat naše nejlepší muže, aby vykrváceli na bojištích světa (v přítomnosti např. Arábie, aby bránili izraelské zájmy, poněvadž to bude v intencích USA). Tím by se zároveň prof. Klausem a jinými načatá genocida našeho národa pohodlně urychlila. Náš zeměpisný prostor by byl konečně uvolněn pro kolonizaci jinou populací.

Děje-li se vše s požehnáním KGB (balancujícího od roku 1984 na ostří nože), aby se jim dostaly do rukou všechny materiály NATO, od tajných velitelských kódů až po informace o nejnovějších zbraních, pak bude mela. Zapomněli jsme snad na Brežněvovo „Éto vaše dělo", kterým přitakal reformním komunistům v prosinci 1967, a na to, co nás převálcovalo 21. srpna 1968? Je jen tragiko-mickou ironií, že propagátoři vstupu do NATO zaplavují zem plakáty právě s jeho. fotografií dnes!?!

Navrátí-li se v Rusku poměry z dob SSSR, stalo by se naše území mávnutím dirigentské taktovky kompostem či spáleništěm Třetí světové války (čistě podle druhu použitých zbraní hromadného ničení).

Spočítejme na prstech, kdo na shora uvedeném má zájem, a tedy kdo podporuje vstup ČR do NATO.

Prezident Václav Havel včera narychlo změnil ústavu, aby se mohly konat předčasné volby, protože tento parlament už dávno není reprezentativní a u národa propadl. Ale přesto od tohoto parlamentu (!) ještě chce, aby mu odhlašoval vstup do NATO!!!

Kde je logika?

Proč ten spěch v roce, který nese třikrát číslo šelmy: 3 x 666 = 1998?

Inu, liška zametá ocasem své stopy. „Viníky" budou ti, kteří zítra už budou opět někde uklizeni v nových stranách a nových teplých místečkách.

Podle vodičů loutky Havla náš národ je zřejmě náhodným shlukem idiotů, kteří zbaští všechno.

Kdo má oči, pozoruj!

Vstupem do NATO ztratí náš národ všechny své naděje až do doby Armageddonu. Václav Havel svým podpisem na smlouvě s NATO stvrdí nenávratně svůj ortel velezrádce před dneškem i historií.

Je možné ještě dnes tomu všemu nějak zabránit? Jistě, a to vyhlášením naší vojenské neutrality zapojené do neutrálního pásu malých a středních národů střední a jižní Evropy a Skandinávie.

Dopis prezidentu Václavu Havlovi*)

Dr. B. A. Kobliha

8 Egerton Gardens, Hendon,

London NW4 4BA

Otevřený dopis

Jeho Excelence Václav Havel
President České Republiky,
Praha - Hrad, Czech Republic

Bílá sobota, 11. března 1998

Vážený pane presidente,

jste pravděpodobně v dějinách světa jediným presidentem, který drží rekord v zahraničních čestných doktorátech, ale Vaše vláda je bohužel cestou národních pohrom.

Vy sám osobně, jako nešťastný pohádkový král, jste obětí temných sil a špatných rádců. Nevzchopíte-li se ke svému zásadnímu činu, ke svému dobrému kroku, Váš obraz v dějinách Česko-Slovenských bude tím nejsmutnějším, nejpathetičtějším.

Žádám Vás, zastavte cestu do NATO a doveďte náš stát k neutralitě. Prohlašte naši vojenskou neutralitu, presidentským dekretem, teď! _m

Prosím, zamyslete se nad přiloženým článkem „Cíl NATO".

Ještě je čas.

S přáním rozjímavé doby Velikonoční,

V Kristu Váš

Bohumil Dr. Kobliha, v. r.

*) Dokument zachovává původní pravopis.

Odpověď z Kanceláře prezidenta republiky*)

Kancelář prezidenta republiky

Dr. Bohumil Kobliha

8 Egerton Gardens, Hendon,

London NW4 4BA

KPR 2984/98
V Praze 22. dubna 1998

Vážený pane doktore,

dovolte mi, abych Vám jménem prezidenta republiky poděkoval za Váš dopis z 11. března. Pan prezident mne požádal, abych Vám na něj odpověděl.

Přečetl jsem Váš dopis zahrnující Vaše úvahy o NATO a o světě. Pan prezident pokládá vstup České republiky do NATO za jeden z nejdůležitějších bodů svého prezidentství a proto se nedá říci, že byl Vaším dopisem potěšen.

Nicméně, pan prezident s Vámi nemůže polemizovat o tom, zda máte či nemáte pravdu. Při nejlepší vůli nemá možnost rozebírat úvahy na nejrůznější témata, z nichž mnohá se netýkají ani prezidentských kompetencí ani činnosti Kanceláře prezidenta republiky, které každodenně obdrží.

Vážený pane doktore, Vaše úvahy by byly spíš vhodnější k veřejnému publikování, aby mohly vzbudit náležitý ohlas.

V každém případě Vám děkuji za důvěru, kterou jste panu prezidentovi projevil.

Se srdečným pozdravem,

Petr Buriánek, zástupce ředitele pro zahraniční záležitosti

*) Dokument zachovává původní pravopis.

Neutralismus jako nástroj a pomůcka

V první kapitole jsem použil větu přítele lékaře, vyslovenou k naší „plyšové" existenci, že jsme všichni nemocní. Můžeme souhlasit. Zároveň ale víme, že naše tělo, podobně jako jiné živé organismy, je dokonalý autoregulační, obranný a samoléčící systém. Kdyby tomu tak od samého počátku nebylo, lidstvo by před příchodem a vzrůstem léčitelství a lékařských věd vymřelo. Stvořitel (ať už ho chápeme jakkoliv) nikdy ve svém projektu nemohl potřebovat, aby vše, čemu dal vzniknout, mu hned vzápětí vyhynulo. To dá nejprostší „selský" rozum. Proto mají živé bytosti zabudovanou schopnost obrany, obnovy a autoregulace.

Podobně z hlediska organizace a řízení můžeme chápat lidskou společnost. Lidská společnost jako celek, její stupně od kmenu až k národu a moderně k národnostnímu státu mají svoji vnitřní schopnost autoregulační, „samoléčící". Pamatujme, že vznikly přirozeně a jako soběstačné a sebeobranné jednotky. Je to pochopitelně soběstačnost a sebeobrana k přežití!

Jak jsme již dříve řekli, naše nemoc je únava - chronická únava.

Jak nám z ní může neutralismus pomoci?

1. Odlehčení, oddych a rekuperace

Neutralismus a neutralita nám může poskytnout odlehčení, oddych, odpočinek a klid. Jak pro náš těžce zkoušený národ, tak pro každého jednotlivce. Klid léčí! Denně jsme vháněni do myších koleček, ze kterých se nemůžeme dostat bez odvahy vybočit skokem ven.

Pamatujme na slova buditelů: „...bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů."

Vím, buší do nás globalisté, že národnostní stát zaniká, a jiní opakují globalistickou propagandu, že „žijeme v době úpadku národnostního státu". Je to jen vmasírovávaná lež. Ve své jednostranné zaujatosti přehlédli silná národnostní hnutí například ve Skotsku a Walesu, budování národních států v Africe a jinde. Proč se ve světě islámu utužují národní a náboženské republiky? Může mi někdo chytrý říci, k čemu by bylo, aby Rakušané rozpouštěli svůj národní stát? Zajisté, nechtějí se podrobit globalismu a to překáží, proto do něj dnes tolik buší! Proto globalisté rozkládají občanské sebevědomí i křesťanskou víru. Ty nesmíš volit to a koho chceš! Buší i do Švýcarska. Globalisté chtějí rozbít evropské neutralistické jádro. Nehodí se jim k jejich výbojům.

Ale co ten globalismus nabízí? Opět jen iluze - jako internacionální socialismus!

Proč globalisté nehlásají, že Izrael, jako národní a náboženský stát, je přežitek, zbytečný a že je nesmyslem?

Proč globalisté svým sionistickým pobratimům ve své geniální jasnozřivosti založení státu Izrael vůbec nerozmluvili?

Opusťme globalistická klišé, jsou jen nepodloženým plácáním a komercionalisticky cílenou propagandou! Kšeft, kšeft, kšeft a „zlaté tele"! Ne služba občanům, ne slušná nabídka a distribuce zboží zákazníkům. Jen vtažení do konzumerismu a diktatury módy (fashion fascism) se zaměřením na naivní a nezkušené teenagery a dokonce tweenagery (děti mezi 10-13 lety)!

Znič národnostní stát s jeho ochranami obyvatel a nebudeš mít už žádných zábran k nekonečnému, bezuzdnému vykořisťování. To je motivace globalistů.

Dovedou si ale sami propagátoři globalismu představit tu úděsnou diktaturu sterility „světového státu", který zamýšlejí vybudovat? Nestačí doznělý příklad a zkušenost se socialistickým internacionalismem – s fantasmagorií světové vlády komunismu? Zapomněli jsme na hrůzu módy zelených montgomeráků či „šedého moru"? Chceme do systému „designérsky" do nekonečna obměňovaných texasek a dvou počáraných triček za měsíc?

Impéria jsou velmi zranitelná, podléhají a vždy budou podléhat silným odstředivým silám organických územních celků, národů - a tragicky zanikají. Vždy zdegenerovala! Světové globalistické impérium by byla doslova utopická katastrofa podle G. H. Wellse, doslova porážka člověka (jen vzpomeňme na jeho knihu „Stroj času"). Přeměna dnešního zaměstnaneckého nevolníka na zcela odlidštěného, jakékoliv své vůle zbaveného otroka.

Naopak národy i národnostní státy budou existovat i po globalistické internetové, mobil „e-něco" hysterii. Globalisté totiž neznají nic než své zisky a Mamon. Křepčení okolo „zlatého telete" utancuje a zahubí je samotné, a ne sebevědomé, v podstatě soběstačné národy. Zaniknou jen ty slabé národy, které se nechají totálně zmanipulovat (chcete-li: oblbnout) od těch, kteří je chtějí vysávat a okrást.

2. Získání odstupu

Ve světovém měřítku vidíme okolo sebe zmatek a ztrátu směru. Zmatek v idejích, v cestách a způsobech, k čemu a jak. Ten čehý, jiný hot.

Není předmětem těchto stránek zabíhat do všech důvodů, proč lidská společnost ztratila směr, či spíše, proč je strkána do nepravých cest. Nám postačí konstatování, že velemocní vládcové velikého světa, například G8, prokazují a dokládají svými činy, že nevědí, kudy kam, a nemohou se na ničem významném a zásadním dohodnout. Právě na japonské Okinawě (21. července 2000) prošustrovali pět set milionů liber (režie podniku) na „světovou chudobu" - a nic! Holé, nanicovaté nic! Pan prezident Clinton dokonce ze zasedání ujel jako malý kluk. Nechal ostatních sedm prezidentů civět s otevřenými ústy, co se to děje. Prý strašně důležitá věc. Chtěl srovnat nesrovnatelné: Izrael a Palestinu. Šest milionů Izraelců má přednost před šesti miliardami občanů světa? Takový že má být nový pořádek, nové řízení světa?

Náš národ vynikal důmyslem a smyslem pro spravedlnost v celých svých dějinách. Ať se to (nám) katolíkům třeba nelíbí, postavil se i proti světovému Římu, když se papežové nemohli dohodnout, jakým směrem.

Husité se odvážili na věci podívat jinak a po svém. A výsledek, po strašných ztrátách na všech stranách (!), je, že já, katolík, přijímám podobojí a mše se mi slouží v angličtině.

Jaká obdoba dnes!

Jako tehdy, tak podobně v současnosti si musíme dovolit odstup. Odizolovat se od nesmyslného konání politických žonglérů a podvodníků „velkého světa", který je před neoddiskutovatelnými velkými kolizemi z hrabivosti.

Získat si odstup k umožnění dobrého přehledu a nenechat náš osud v rukou nezodpovědných amatérů, hráčů a lidí beze cti.

3. Nástroj k očištění

Neutralismus nám také poslouží jako kartáč k očištění od všech ideologických a politických nánosů starých staletí i od podivných zákrutů cest dnešních. Jděme už konečně do nového tisíciletí!

Podívejme se, jak nás doběhli internacionalisté, jak nás obalamutili Marx a Engels. K čemu nás dovedli? Jen k obrovským přesunům majetku, aby vše dnes spadlo zcela bez zábran do kapes těch, kdo nepřestávají tancovat okolo „zlatého telete" - globalistům. Jen se podívejme na globalistické vazby Telecomu! Komu patří dnes najednou Škodovka a kde jsou peníze za ni? Šířeji se můžeme ptát: komu že patří VW? Kde končí všechny ty zisky???

4. Čas k přemýšlení

Nic na světě se nevykoná při stálém vyrušování. Jak se máme postavit na vlastní nohy, když nám někdo dává cizí „stoličky"?

Neutralismus nám poskytne čas k hledání vlastní cesty, stejně jako kdysi Americe její izolacionismus.

Komu bude vadit naše vlastní cesta, náš vlastní směr, směr starousedlíků, kteří vědí, co potřebují a k čemu se dostali historií, zkouškami a vlastním myšlením?

Nic dobrého se nenarodí přes noc. Vše chce čas. Jen nezodpovědní na nás chtěli, abychom se řítili. Dnes všichni pociťujeme důsledky chvatu polistopadových činovníků. Už Komenský nám hlásal, že všechen chvat je vhodný jen pro hovada. Inženýr, než udělá první čáru, musí hodně přemýšlet. Nelze ji udělat jen namátkou a kdekoliv. Musí myslet v dimenzích prostoru jak na papíře, tak na obrazovce počítače. Musí myslet v dimenzích účelu a funkčnosti.

Podobně je to s rýsováním naší budoucí úspěšné cesty. Můžeme spolu s ostatními neutrálními státy střední Evropy vytvořit ostrov či dokonce přehradu nesmyslnému, bláznivému konání.

Ale to chce čas!

Neutralismus nám poskytne bezesporu čas k zamyšlení nad sebou i národem s vědomím své pozice jako středoevropského státu a odpovědnosti z toho vyplývající.

To jsou nejhlavnější faktory neutralismu jako „nástroje", které nám mohou pomoci z přítomné, pro nás neprospěšné situace.

Na závěr jako zajímavost poznamenejme, že skutečná věda je v podstatě neutralistická. Musí být, aby se dostala k poctivým a užitečným výsledkům.

Pravá věda se zastavuje, staví se do odstupu a sama sebe pozoruje. Musí být otevřená ke všemu poznání a nesmí se nechat jakkoliv (třeba politicky korektně) orientovat. Nesmí lpět na nějaké hypotéze jen proto, že byla třeba dlouhou dobu obecně akceptována, že se jí v minulosti udělala propaganda, humbuk s velikým jménem.

Revoluce „selského" rozumu

Přes současný soustředěný útok globalistů na čistý rozum se začínají hroutit legendy, hypotézy a teorie posledních dvou století, které oni (globalisté) v náš neprospěch využívají a chtějí využívat. Přes propagandu manipulátorů (chcete-li: oblbovatelů), kteří nás chtějí mít v hrsti, i přes hlučná jména profesorů.

Zhroutila se sláva materialistických teoretiků socialismu a komunismu Marxe a Engelse. Vyhasla gloriola psychoanalytika, lékaře šarlatána Freuda a s ním „neotřesitelný" názor na materialistický původ našeho chování, kde sex hraje prim. Bortí se materialistické nápadečky darwinismu. Dokonce i, zdálo by se, neoddiskutovatelný věhlas Einsteina a jeho teorie relativity pod nejnovějšími objevy možností umělého přirychlení světla dostává trhliny. Skutečná věda se totiž nezastaví, nemůže a nesmí zastavit před velikými jmény – a poznáváme tak namáhavě. Vždyť nezměrnost existence a Stvoření je ták nepostižitelná.

Pod kladívky nekompromisních archeologů a historiků Izraele padají nejstarší biblické pověsti o slávě, velikosti, moci a důležitosti židovských, králů i samotného semitského kmene Židů. Propadají i naše legendy doby nejnovější o První i Druhé světové válce. Právě vzpomínaná Bitva o Británii nebyla vedena hrstkou klubových sportovních pilotů, ale výbornými britskými stratégy se zázemím v pokročilém leteckém průmyslu. To samozřejmě neubírá hrdinství těm, kteří nasazovali a nasadili své životy! Malá „sportovní" letiště byla součástí mistrné strategie dosáhnout vyššího stupně, nezranitelnosti a nejefektivnější operační schopnosti. Britská letadla měla lepší parametry než orlice skutečného amatéra a neschopného organizátora pana Göringa... Vyjmenovávání by mohlo pokračovat.

Dostáváme se, přes dnešní krizi, k revoluci pravdy a prostého, „selského" rozumu. Denně se poctiví lidé snaží vyprostit z nánosů manipulací a propagandy a hledají užitečnější cesty.

Učíme se rozlišovat a odkrývat, co je manipulace a co pravda, a začínáme zvažovat skutečné, užitečné výsledky. Koho by dnes ještě obalamutily nadšené zpěvy socialismu?

Válečná seskupení (ať Varšavský pakt, či dnes NATO), i když deklarované obranná, jsou pro skutečný mír nebezpečná. Vždy znamenají spíše „studenou válku", ne-li přípravu k agresi. Můžeme se poctivě a se zcela čistým svědomím přiklonit na tu, či na onu stranu? Jen plně neinformovaný či hazardér může...

Halasně oslavovaný globalismus není nic jiného než nová forma závislosti a vazalství. Tentokrát ovšem ve světovém měřítku, držená mocí peněz a teoreticky bez možnosti úniku. Vláda Mamonu nepřipouští člověka s jeho lidskými city. Pro ni je bohatství jediným cílem.

Skvělé výdobytky techniky, pomůcky informační technologie jsou jen jiná kouřová clona – a nejsou podstatou. Podstatou je jen elektronicky přirychlené přelévání bohatství, peněz jako zboží', a s tím různé „nové" formy zisků či okrádání.

Otevřenou řečí globalistů by mělo být: „Ano, upsali jsme se Mamonu (ďáblu), ale má to své výhody! Ono to nějak dopadne."

Faust nebyl chytřejší, ale byl poctivější. Věděl, že upsat se čertu má dobu své splátky.

Faust i globalisté mluví jen v pojmech: „Carpe diem - užívej dne." Nemyslí dopředu, a když ano, tak nejsou vedeni rozumem, ale vášní.

Pro nás ostatní je vždy možná cesta z nerozumných tratí, vždy nějaká alternativa, a nikdy není zcela pozdě. Musíme však nasadit své lidství v plné míře a nečekat za to zvláštních odměn. Jako pilot z Bitvy o Británii Vivian Rosewarne, jehož deník se dochoval: „Those who serve England must expect nothing from her. We debase ourselves if we regard our country as merely a place in which to eat and sleep." - Ti, kdo slouží Anglii [své zemi], nesmí od ní nic očekávat. Degradovali bychom se, kdybychom pokládali jen za místo, kde jíme a spíme.

Udělej, pomoz a zapomeň...

Naše současná národní hra na „mrtvého brouka" není program. Nesmíme čekat, až nás někdo vezme do hry na jeho šachovnici a podle jeho pravidel. Pak samozřejmě bude s námi hrát, jak si zachce. A je tohle skutečně jediná naše možnost? Je to to, co chceme? Jistěže ne. Naše zkušenosti jsou velmi trpké. Ten veliký svět „chytrých" a mocných nás přivedl ke dvěma zničujícím válkám, kde jsme těžce platili, a zdá se, že stejnými lidmi jsme vedeni do třetí.

Věřím v génia našeho národa i dobré vlastnosti a schopnosti jednotlivců, jen musíme chtít se uplatnit správným směrem. Věřím v náš dobrý český „selský" rozum; chtít jít tou nejrozumnější a naší cestou. Nové období či možná epocha neutralismu nám dává předpoklady pro to uplatnit všechno své nejen pro sebe, ale i pro celou Evropu. Vzhledem k hrozivým mrakům, které táhnou z globalismu, jsem hluboce přesvědčen o tom, že pro nás je právě nutná neutralita.

Dovětek

Na počátku sedmdesátých let minulého století, kdy naše zem byla plně v objetí bratrského „zachvácení" a tzv. normalizace, exil před komunismem a proti komunismu prožíval vlnu propagace neutrality. Hlavními protagonisty byli Dr. J. Kusý ze západního Německa a mjr. O. Pejša z USA. Já a mnoho dalších jsme se postavili proti. Osobně jsem napsal tehdy celou řadu článků proti neutralitě. Důvod byl jasný: naše zem byla de facto ve válečném stavu (jak konstatovali mnohokrát někteří čs. důstojníci v exilu) a byla fyzicky okupována. Na jejím území byla umístěna cizí vojska a rakety namířené proti Západu. SSSR se svými satelity představoval velikou agresivní moc komunismu a byl vážným nebezpečím zbytku svobodného světa.

K tomu jsme nemohli být neutrální. Museli jsme se postavit proti okupaci Československa i proti komunismu.

Dnes je situace ovšem dramaticky jiná. Téměř nepozorovaně vzrostla síla globalismu a dávné obranné společenství Západu, NATO, se stalo globalistickou „údernou pěstí". Dáš se k nám, budeš naším vazalem. O. K. Ale běda tomu, „...kdo nejde s námi, jde proti nám." Tak by dnes mohly zpívat jednotky v problematicky užívaných modrých baretech. NATO převlečené za jednotky OSN_.

Násilí kohokoliv na komkoliv je nám, Čechům, tradičně nepřijatelné. Kdo se ale dnes opravdu může prohlásit za poctivou velmoc, ke které bychom se připojili tu „na obranu Míru", tam „na obránu demokracie" či „na obranu svobody"?

Nutně jsme strnuli nad „obhajobou demokracie" jednotkami USA-OSN v somálském Mogadišu. O diverzní destrukci celé Jugoslávie „v zájmu svobody národů" nemluvě.

Globalisté se ve své expanzi dostali až na naše hranice se Slovenskem - připojením ČR k NATO. Záměr roztáhnout atomové „paraple", NMD (National Missiles Defence) USA nad Evropou, je ve skutečnosti výzvou Rusku a jeho dnešním spojencům, především Číně, aby zastavili likvidaci jaderných zbraní a obnovili, zintenzívnili zbrojení. A my jsme opět nárazníkovým státem a v případě konfliktu NUKL - Národ Určený K Likvidaci. V nejlepším případě by na naše hroby dali kytičku a nápis: Zde žil kdysi národ Čechů. Ale stojíme o to?

V tomto malém sborníku pro neutralismus a neutralitu jsem nechtěl opakovat články své či jiných, které se v exilovém i odvážném tisku doma v období vstupu do NATO objevily. Naopak vyzval jsem celou řadu autorů, které znám (a kteří o neutralitě publikovali!), i těch nejmladších, aby přinesli své nové názory. Byl jsem ale překvapen únavou starších, bývalých bojovníků, i vyloženou dezorientací mladších či nejmladších. Dostal jsem i naprosto neuvěřitelné odpovědi: „...Můj názor je, že Česká republika je jako člen NATO bezpečnostně zajištěna..." Zajištěna pro co? Nechat se totálně vykrást, či permanentně „vydojovat"? Ztratit možnost politických a jiných změn bez schválení globalistické vrchnosti? To jistě. A také jako „kanonenfutr" a opravdový nárazník v době války - samozřejmě, jak jinak.

Jiný názor mi vyrazil dech: „...Je lepší otroctví USA než SSSR..." Pak už jsem se ani nedivil konstatování, že roli USA „světového četníka ... bych mimochodem, jako poddaný sovětských komunistů dříve, uvítal...".

Proto jsem byl vděčen a děkuji těm, kteří se nevzdali, nelenili a napsali. Byť i jen několik řádek, jako tyto od ideového nestora exilu - prof. Dr. Ing. Libora Broma:

„Je národní »neutralita« vůbec možná a má vůbec smysl? V obou případech věřím, že odpověď je kladná.

1. Obrat k Ježíši Kristu nemůže být než Jeho Otcem podporován a nakonec – i co se týče naší národní »neutrality« - umožněn. V každém případě náš národ nesmí ztratit svou duši! Proto je pro mne Václav Havel, coby hlava národního státu, tak důležitý a proto tak naléhám, aby se ve jménu národních křesťanských dějin tento člověk vzpamatoval, anebo z politického jeviště odešel!

2. Národní »neutralita« uprostřed rozeštvaných, do všelijakých vojenských střetnutí neustále zapletených národů nemůže mít než hlubokou mravní sílu, která hájením bezpodmínečného míru znásobí a »zjakostní« národ. Absolutní dodržování Desatera přikázání a Ježíšovy cesty Světla je ohromnou silou, která překonává nejen východní dialektický materialismus a jeho příšerné přežitky ve světě, ale zdolává i západní intelektuální agnosticismus manipulovaný pokryteckými globalisty."

* * *

Podaří-li se autorům tohoto skrovného sborníku vytrhnout z poraženectví a z šablon dnešního myšlení alespoň pár stovek čtenářů, bude naše cesta započata. Vždyť oč dnes je naše situace snazší od doby, kdy František Palacký prohlásil na jedné schůzce vlastenců: „Kdyby v téhle místnosti spadl strop, bylo by po národě!"

Strop naštěstí nespadl.

.Oni se tehdy nevzdali a my musíme dokázat, že jsme jejich dědictví, úsilí a zápasů hodni.

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 2000

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí