Psáno pro časopis Svědomí/Conscience 11/2007
Vzkaz od člena pravicové strany
Agrárníci
bývali v meziválečném Československu silnou pravicovou stranou, opoziční proti
Hradu. Když dosud sebejistí političtí
profesionálové už nevěděli kudy dál a prezident Beneš (5.10.1938) dobrovolně
končil v úřadu, jmenoval ministrem
zemědělství
zase agrárníka, ale jen řadového - Ladislava Karla Feierabenda. Jako
protektorátní ministr byl Feierabend současně v Politickém ústředí odboje. Pak
musel emigrovat, a jmenovali ho i do exilové vlády. Po celou dobu „v politice“
ignoroval zaběhnuté praktiky politického boje, byl vlastencem v tom dnes málo
známém smyslu toho slova – hledal co dělat, aby se lépe žilo. Jeho rodina
strávila válku v koncentračních táborech.
Když i „londýnský exil“ obvinil agrárníky z údajného podílu na rozbití republiky a vyloučil je z rozhodování o osudu země, Feierabend podal demisi, Beneš ji přijal na druhý pokus (1945). „Doma“ byl Feierabend obviňován z kolaborantství s nacisty, snahy obnovit kapitalismus a ze zaměření na staré „kapitalistické družstevnictví“. 25.2.1948 byl zatčen, ale brzy i s rodinou unikl do zahraničí.
„Doma“ o něm ještě na přelomu 50. a 60. let politická policie psala „analýzy“ a tisk vydával nactiutrhačné články a „vtipy". V USA Feierabend v duchu svého vlastenectví už v roce 1952 dokončil studii o československých zemědělských družstvech „v naději, že příběh o tom, jak se utlačovaní lidé v jednom koutě světa spojili, aby zlepšili svůj životní úděl, přispěje k řešení některých problémů tohoto světa. Rozsah toho, co dokázali, chyby, kterých se dopustili, a možnosti, které nabízejí skutečné družstevní organizace - to vše by měli pozorně prostudovat ti, kdo věří v lidskou svobodu.“ Studii „Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952“ vydalo r.2007 nakladatelství Stehlík a já z ní vybírám aspoň něco málo:
Družstevnictví je důsledkem nové hrozby svobodě
za průmyslové revoluce. „Kvůli strojům“ tehdy lidé přestávali vlastnit pracovní
nástroje, pracovat doma, obdělávat zahradu a chovat domácí zvířata. Víc a víc se
stěhovali k továrnám a zbyla jim jen zanedbatelná možnost ovlivňovat dění
v obchodně-průmyslovém soukolí; místo přímého zisku z vlastní práce dostávali
podíl ze zisku firem.
I tehdy panoval názor, že všeobecnou prosperitu zajistí
volná soutěž ekonomických sil - že velká produkce při klesajících nákladech
sníží spotřební ceny a zvýší standard všem. Jenže závody o zisky a o moc mezi
vlastníky se neohlížely ani na právo, ani na etiku, a to ohrožovalo celou
společnost. Ta řešila, jak regulovat distribuci zisků a nebrzdit individuální
iniciativu.
V 19.století britské hnutí chartismus usilovalo shora legislativou zlepšit situaci dělníků (omezení pracovní doby a pod.). Marx prosazoval „třídní boj“. Družstevní podniky zakládali zdola ti, kdo byli vykořisťováním sami ohroženi. Družstva jsou dobrovolným sdružením osob, nikoliv peněz, pomohla lidem, aby pomohli sami sobě. Podle Feierabenda „družstevní idea staví lidskou bytost výše než zisk. Chrání svobodu a iniciativu člověka, zvyšuje jeho materiální blahobyt a posiluje jeho důstojnost.“
Éra družstevního hnutí se počítá od roku 1844, kdy si 28 chudých tkalců v Rochdale nedaleko Manchesteru v Anglii otevřelo obchůdek, který měl za cíl zásobovat své členy moukou, rýží, chlebem a máslem. Zhruba v téže době založil Philippe Bouchez družstvo francouzských řemeslníků. Ke konci 19. století už „kapitalistické“ družstevní hnutí bylo pevně zakořeněno i v historických zemích budoucí ČSR a díky němu získali malí a střední rolníci a živnostníci určitou míru nezávislosti na velkých rakouských průmyslových a úvěrových koncernech. Po vzniku samostatné republiky začal rychle růst počet družstev i rozsah jejich činnosti i na Slovensku, a také v Podkarpatské Rusi, kde byli rolníci velmi chudí, často negramotní a obětí lichvy a alkoholu. Kampeličky mohly být řešením této situace a prostředkem, kterým by lidé pomohli sami sobě. Podle Feierabenda „celý příběh zemědělského sdružování v Československu nezvratně dokládá, že skutečná, pravá družstva opravdu nabízejí demokratickou metodu, která umožňuje i těm nejzaostalejším a nejchudším lidem světa pomoci, aby pomohli sami sobě - aniž by museli sahat ke stranické politice, diktatuře nebo válce.“
V roce 1945 už měla KSČ plán
počítající s obviněním družstev z kolaborace s nacisty a následnou likvidací
systému jejich samosprávy. Nová družstva jsou zakládána na základě rozhodnutí
shora či ovládána zvenčí. Feierabend jim říká pseudodružstva, protože bez
autonomie je i svépomoc fraškou. Popisuje plíživé vytváření „jednotných“
zemědělských psedodružstev:
V první fázi
členové uskutečňují nějaký společný projekt, například společnou odchovnu telat.
I fáze II. se podobá sousedské výpomoci, ale členové se navíc zapisují na určité
dny a musí pracovat, ať jsou přiděleni kamkoliv, soukromou půdu obhospodařuje
organizovaně celá obec. Ve fázi III. jsou výpěstky kolektivním vlastnictvím,
ve fázi IV. mizí kompenzace za poskytnutou půdu. Objevují se plakáty typu „Walstrít zase zapláče, budou větší koláče“
a družstevníci plní úkoly pětiletek.
Feierabendovu
studii o družstevnictví z r.1952 vydalo v řadě „Jiná ekonomie“
nakladatelství sídlící na statku u Volar, vydávající „knihy
které se nám líbí a připadají nám smysluplné.“
A já je chválím, bylo úctyhodné vydat text, který nutí přemýšlet od prvních
řádek. Proč my už nepovažujeme za ohrožení svobody, když se stále zmenšuje naše
možnost ovlivňovat dění v politicko-obchodně-průmyslovém soukolí? Opravdu jen
„soukromé vlastnictví tvoří základ všech lidských práv“, jak tvrdí nové
ideologie?
František
Rozhoň,
30.10.2007,
podle Ladislav Feierabend:
Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952, vydal „Stehlík“
2007, ISBN 978-80-86913-03-2; 163 stran, doporuč.cena 179 Kč;
foto z knihy.
zpět na hlavní stranu přehled článků ze Svědomí