Z časopisu Svědomí/Conscience 1-3/2007

Kdo je Evropan a kdo do Evropy patří?

Jindřich Koudelka 

Byly doby, kdy platilo, že národ je společenstvím lidí, spojeným svazkem pokrevenství , jazyka, území a kultury, a že Evropa je Evropou  národů. Víra v Boha, gotická katedrála, ale i renesance, baroko a římské právo jsou ony pilíře, na nichž spočívala evropská kultura (dnes už jenom civilizace), z jejíž podstaty dosud žijeme.

Fenomén, nazvaný anticko ‑ křesťanská kultura (kampak nám ta antika z názvu zmizela?) se pak stal jednotícím prvkem evropských národů, po staletí natolik ovlivňujícím jejich geny a myšlení, že příslušník kteréhokoliv z nich, ať vědomě či podvědomě, sám sebe chápal, kromě své národnosti i jako Evropana, a to dávno před " Bruselem". Dnes je tomu ale jinak. Ne národní, ale občanská společnost je na pořadu dne. Hradby se už nezlézají, a proč by taky, jsou‑li brány dokořán a náruč humanismu jakbysmet?

Odvěcí přátelé Evropy, Turek a islám jsou už uvnitř a ani Afrika pozvání neoslyšela. Eintopf bublá a multikulturní fronta se formuje. Vodnář a New Age zařídí věk lásky a splynutí kultur, náboženství a ras ... ( jak jsme byli svědky loňských událostí ve Francii!) Zlatý věk je prý přede dveřmi. Skeptici ale tvrdí, že duch jednotlivých kultur (získávající teď v Evropě domovské právo) je tak odlišný od evropského, že rozdílnost netkví jen v odlišnosti jazykové, ale především ve způsobu myšlení i cítění, takže pochopit ho, je pro "starého"  Evropana  stejně nemožné, jako pro onoho "nově příchozího" pochopit symboliku gotické katedrály nebo Handlovo Oratorium.

Také pojmy jako svoboda, tolerance, humanita (tak často zneužívané), jsou plody Evropy jiným kulturám neznámé. I charitě a sociálnímu cítění je matkou Evropa. Svatí mužové hinduismu, upadající do samandhí , se sotva budou starat o umírající na ulicích nebo o hladovějící děti indických velkoměst, vždyť od toho jsou tam misionáři a sestry matky Terezy! Kdo a jak vysvětlí vyznavačům orientálních náboženství, propagátorům multikulturní a multirasové (tzv. občanské) společnosti uvnitř Evropy a také placeným kydačům špíny na všechno evropské (i jejich lóžovým parťákům) , že původ slov tolerance a humanismus, jichž se tak dovolávají, i jejich obsah, pochází z oné civilizace, proti níž vedou "kulturní boj" a z jejíž podstaty i oni dosud žijí. V jejich zvráceném myšlení je Evropa vinna vším, a tedy i tím, že se kdysi "nehumánně" se zbraní postavila na obranu svojí svobody a dokonce ji ubránila jak proti hunským, avarským a mongolským, tak i tureckým hordám! Kdyby se Evropa takto "neprovinila", klečeli by dnes tito "humanisté" i s obdivovateli východních kultur u silnice, kudy by projížděl jejich chán, sultán či vezír a polykali prach zvířený kopyty jeho koní, aby tak vzdali povinný hold svému pánu a ještě hlouběji mohli meditovat o nadřazenosti orientálních kultur a náboženství! Kdepak by potom pachtýři humanismu uplatnili svoje "human rights ?" U arabského kádiho skrze zákon šárija? Jak vidět i počtem individuí, kálejícím do vlastního hnízda (lze to vyjádřit i expresivněji), se dá měřit degenerace Evropy !

Dnešnímu Evropanovi, uvízlému v ateismu a požitkářství, bez  schopnosti úsudku, jeví se současnost jako těžko pochopitelná, ale i jako "normální". Nad expanzí cizích kultur a ras pod pláštíkem humanismu se nepozastavuje aniž si dělá starost o vlastní identitu a bytí. Jedinečnost evropské civilizace a její budoucnost mu může být ukradená (a také že bude!) . On chce svůj dnešek (!) jako ho chtěl Řím i v době kdy už do bran bušily barbarské kmeny. Hostiny u Trimalchiona ‑ pijatiky, orgie, homosexualita‑ všechno fungovalo doposledka.

Potom padla jedna říše a s ní jedna epocha, zvaná antika. Rodil se středověk‑ prý temný? Může ale ve tmě něco vzejít? Obilný klas i národ potřebují přece slunce, a o co více ho bylo třeba ke zrodu ne jednoho, ale všech evropských národů /!/ a s nimi i oné dominantní kultury, jmenované anticko‑křesťanská pro níž synonymum zní‑ evropská!

Tím sluncem pro hordy barbarů, přicházející z bažin a temných lesů severu, z nichž se později měly stát národy Evropy, bylo křesťanství, představované Církví, která si v těchto dobách zmatků, v onom předělu časů, uchovala vnitřní organizaci a dokázala uchovat i kulturu antiky, na níž naroubovala štěp křesťanství (odtud anticko‑křesťanská!), jež tvoří kořeny naší civilizace.

Je proto stěží pochopitelné, že se dnešní Evropa tak lehce vzdává svého tak těžce vybojovaného a s tolika oběťmi uhájeného dědictví. Někdy se zdá, že se zvrácenou rozkoší plivá na sebe samu i na svoje dějiny!

Proč ale to sebemrskačství? Což není tato zostouzená, poplivaná a od tolika zmetků a zrádců tupená Evropa stále ještě (byť po tolika infarktech), srdcem světa?

Když padnul Řím, padla říše. Padne‑li však Evropa, padne svět, a to i se svými skvělými počítači a vetchou ekonomikou. Protože Evropan už nezná jiné časové horizonty než dnešek a jeho oko nespočívá na jiných hodnotách než ekonomických, stal se pro něho svět jednorozměrným a život "tržně ekonomickým". Právě ekonomika to bude, věc jeho srdci i zájmu nejbližší, která po duchovním rozvratu Evropy dokoná i její rozvrat materiální. Ona vetchost ekonomiky (spíše invalidita) je dána zadlužeností států u "nadnárodního" kapitálu, který dnes ovládá parlamenty a vlády (ale i armády a tajné služby!) i těch největších států aniž většina občanů cokoli tuší. Diktatury se děsí, ale před bankami, viditelnou to špičkou oné ohromující masy kapitálu, stojí ve zbožné úctě.

Jak a z čeho se zrodila ta ohromná síla, která může vyvolávat revoluce skutečné i "sametové", dosazovat diktatury i "demokracie" nám dnes už známého typu? Přes jaké organizace a struktury se tak děje?

Třebaže tušení souvislostí se odvažuje za hranice reality, začátek reálný byl až příliš.

Lichva a lichvář‑ tak je jmenoval středověk. Ve "zjemnělé" renesanci se z lichvy stalo bankovnictví a z pejzatého lichváře bankéř!

Život v renesanci byl nákladný a životní styl šlechty, knížat i králů (později i měšťanů), ruinoval kasy soukromé i státní. I války přišly dráž, neboť houfy námezdných landsknechtů "pracovaly" za hotové. Kam tedy jít pro cash peníze, ne‑li  k "bankéřům", kteří jako dřívější lichváři po staletí plnili své truhlice? Když vznešení dlužníci neměli na splácení dluhů, začal fungovat systém "něco za něco". Za jejich odepsání byla věřitelům udělována rozličná privilegia (ovšem, že na úkor dlužníků méně vznešených!), a tak se věřitelé stávali chráněnci svých dlužníků, aby se během času stali jejich stálými finančníky, mnohdy i ministry!

Zdá se, že přísloví o kozlu zahradníkovi je právě odtud.

V pohádce O Smolíčkovi chtěly Jezinky "jenom prstíček vstrčit do dveří ..."  Škvíra mezi dveřmi se nejprve pootevřela u domů renesančních velmožů, kdy fantazie, vznícená objevem antiky, zatoužila po nápodobě jejího životního stylu. Zaměnit nevlídné a stísněné hrady na kopcích za rozprostřené zámky renesance s reprezentativními parky a zahradami, se stalo věcí módy a prestiže. A protože nový životní styl byl nákladný, rostla i potřeba hotových peněz. Finančníci byli jako vždy po ruce, a tak se škvíra zvětšovala.

Nejskvělejší zámky se stavěly ve sladké Francii.

Ještě jednou našla Evropa sílu k duchovní obrodě, vyjádřenou barokem (s jeho lidovou zbožností), které se nesmazatelně vepsalo i do naší české krajiny.

Ale téměř současně (počátkem 18. století), vstupují na scénu zednářské lóže, které se zároveň s Osvícenstvím stávají páčidlem, kterým Jezinky škvíru dále zvětšovaly. Osvícenská "elita" již nespoutaná "pokryteckou" morálkou Církve, ochotně vstupovala do lóží, lákána tajemností obřadů, více však vidinou výhod i možností kariéry, ale i pocitrem moci. Tak "elita" zrazovala, někdy z hlouposti, většinou ale vědomě vlastní národ i Evropu. Tam začalo to, čemu se od té doby říká "zrada vzdělanců". U knížecích a královských dvorů Evropy se stále častěji objevovali zednářští "bratří" (rekrutující se z těchto "osvícenců"), vázaní tajnou přísahou svým lóžím. Jejich úkolem bylo paralelní budování nových center moci uvnitř tradičních vládnoucích struktur /čím dál více zadlužených / a postupné přebírání jejich pravomocí. Tak se tito konspirátoři stávají členy korunních rad, později dvorními nebo tajnými rady nebo ministry "Jeho Veličenstva", oddaně pracujícími ve prospěch svobodozednářských "idejí" i nadnárodních finančníků. Lehkomyslnost, často nemorálnost panovníka (viz francouzští Ludvíkové) a fungující systém "něco za něco", umožnilo průnik těchto agentů do nejvyšších funkcí.

Zednářské lóže vstupovaly na scénu s hesly o všeobecném sbratření lidstva a lepším uspořádání světa, s proticírkevní a protikřesťanskou agitací a okultními praktikami! Do jejich arzenálu patřila i "názorová pluralita", a tak lóžová náruč objala všechny: volnomyšlenkáře i křesťany, filozofy i agitátory, revolucionáře i pacifisty. Každý tu našel svůj "šuplík". Pod hesly o všeobecném sbratření se v zednářském mlýně antagonismy semílaly, aby se různé stružky a potůčky sbíhaly v potoky, ty pak v řeky, až tu byl veletok, valící se jediným korytem a hřmící stejným heslem: "Pryč s Římem, Církví, papežstvím," a nakonec i s křesťanstvím i se vším, co ho připomíná‑ tedy i s Evropou, její historií, pamětí i kulturou. Proto ta snaha o vytvoření amorfní masy, obývající Evropu. Jak vidět, plán nezapře svého mistra ‑ toho co smrdí sírou! Pod egidou "nadnárodního" kapitálu (ten od síry je také "nadnárodní") se lóže daly do práce.

Hlavním "pracovištěm " se stala Francie, v té době nejlidnatější země Evropy a pro její "zbytek" vzor ve věcech vkusu, módy, kultury a myšlenek. A tak se na půdě "nejstarší dcery Církve", jak byla kdysi Francie nazývána, tiskly hanopisy a proticírkevní pamflety, ale i vážně se tvářící "filozofické" spisy, nepokrytě útočící na starý "tyranský" řád a předkládající vizi "světlé budoucnosti", ovšem bez křesťanství a "zpátečnické" Církve. Voltaire, Rousseau, encyklopedisté a další, připravovali revoluci na poli ideologickém, která zanedlouho přešla v revoluci opravdovou, kde heslo o rovnosti, volnosti a bratrství uskutečňovala paní Gilotina!

Osvícenství, jak se nový myšlenkový směr začal nazývat, se z Francie šířilo po Evropě (i tam se lóžoví bratří tužili). Ludvíkové na královském dvoře se však rušit nedali. I oni chtěli svůj dnešek! Výrok jednoho z nich (Ludvíka XIV.) "Stát jsem já", se ukázal být pravdivý. Jeho dluhy se staly dluhy státu. I jeho nástupce (Ludvík XV.) se tímto výrokem řídil a dluhy zdatně rozmnožoval. Otesánek na královském dvoře (v roli královských bankéřů) rostl jako v té pohádce, až spolknul pana krále i stát!

Stalo se tak 14. července r. 1789. To je den, kdy si "správný" Francouz připije šampaňským a jde na pařížská náměstí manifestovat své vlastenectví, aby se večer těšil ze slavnostního ohňostroje na počest dobytí Bastily. (V poslední době se z ohňostrojů mohl těšit dosyta!) I to je důkaz, jak soběstačný rozum může zbloudit a přiřadit den své porážky ke svým "vítězstvím" (!), ale i toho, že nejen tajná bratrstva a žoky peněz se staly příčinou devastace evropského myšlení.

Bludný rozum vždy toužil po soběstačnosti, neomezované autoritou. Proto se už od počátku objevují v dějinách Církve hereze, které prostřednictvím sekt vyjadřovaly svoje "samostatné" názory. Soběstačný rozum, jehož matkou je pýcha, prokázal svoje ambice hned na počátku novověku, odmítnutím autority Církve, Tradice i některých článků víry a po vzoru někdejších sekt si vyhradil právo samostatného výkladu Písma bez učitelského úřadu Církve. Takto okleštěné křesťanství nazval Reformací. Důsledkem takovéto "soběstačnosti" bylo duchovní rozdělení Evropy a posléze i její rozdělení politické, které později vyústilo ve 30. letou válku!

Další etapa tohoto "osvobozeneckého" boje nastala za tzv. Velké francouzské revoluce, kdy nezávislý rozum, který sám sebe pasoval na arbitera ve věcech víry i mravů, odmítl ideu křesťanského Boha a nahradil ji vágní představou "Nejvyšší bytosti". Pak už byl krůček k tomu, aby další osvoboditelé rozumu, tentokrát nenáboženského ražení, ho osvobodili natolik, že odmítl i jakoukoliv autoritu světskou.

Teoretický anarchismus byl na světě, aby se v krátké době, prostřednictvím různých hnutí zformoval prakticky. Od bomb začouzený Bakunin se stal jeho hvězdou. Kam jinam ho nasměrovat ne‑li do Ruska 19.  století, které spolu s Německem bylo největším státem Evropy a spolu s ním i předmětem zájmu sil, které si přály destabilizaci Evropy? Bez dotací, a to značných to jistě nešlo, a tak je jasné, co za finančníky to bylo, kteří tento nákladný experiment financovali (už o nich byla řeč).

Bránou anarchismu vstoupil do Ruska bolševismus, "proslavený" počtem obětí, který povraždil přes 60 milionů lidí (dle Solženicyna). Odhady však jdou až do 100 milionů! Ne padlých v boji, ale umučených, zemřelých hlady nebo zmrzlých v lágrech Sibiře! Jaké jsou počty jeho obětí v Číně, Koreji, Kambodži, Africe, ve  východní Evropě a jinde? Kdo je kdy spočítá? (Holocaust, o kterém se nepíše!)

Běsnění takového rozsahu a jeho iracionalita ukazuje, že jeho původ či původce je nutno hledat v metafysičnu, ovšem v tom se záporným znaménkem. Jeho nástroje jsou však z tohoto světa. Jsou to ti, kteří svůj zájem spojili s jeho zájmem, ale i osudem (!), ti, kteří se vyskytují v každé době i v každém národě‑ chytří a "prefíkaní", co znají svět a vědí své ... a vždycky jsou při tom‑ tam, kde se vyhrává .Jsou vděčni i za to, můžou‑li se aspoň přichytit šosu  vítěze, aby se směli účastnit na jeho hostině aniž tuší, co dávají v šanc a jaké je na hostinu vstupné!

Vy chytří a " prefíkaní"!!! 

Po skončení 1. Světové války bylo Rusko zapomenuto a ponecháno svému osudu. Svět se radoval z konce války a netušil, že zárodek další katastrofy je obsažen v právě podepisovaném "míru" ve Versaills, kde Německu byly uloženy válečné reparace v takové výši, že se pod jejich tíží hroutilo a zemi hrozil hladomor a anarchie, což byla zkypřená půda pro zasetí nového "dračího semene", které za několik roků vydalo "úrodu" v podobě dalšího systému se satanskou pečetí, který, ač se vsoukal do politického šatu, byl pokusem o ovládnutí světa pomocí okultních sil! Satanské systémy ale nepadají z nebe a ke svému nastartování i fungování potřebují (jako tomu bylo v Rusku) organizaci a finance ‑ a ne zrovna malé! I do tohoto podniku investoval potomek pejzatého lichváře (uvelebený v bezpečí zámoří). Peníze tedy byly a zbývala otázka, kde a zač je utratit. Vítězné mocnosti projevily pochopení a okupační vojsko (snad kouzlem Davida Copperfielda) "zmizelo" z Porúří. Tím otázka kam s penězi a zač je utratit byla vyřešena!

Na pochod se plod německého romantismu (19. století) vydal trochu opožděně, zato pevně. Vykročil za zvuků bubnů a píšťal a hrdinové Valhaly byli při tom...

Siegfriedův výstup z oparu starogermánské mythologie umocňovala Wágnerova hudba a mystično dávných dob přiživoval soudobý okultismus. Ten však, spolu s iniciačními obřady na středověkých hradech, byl vyhrazen pro "zasvěcené". Pro civilní a politickou potřebu tu byl nacionální socialismus. Tmelem této směsky se stalo heslo : "Krev, rasa, půda", vyznávané arijci (!) Hitlerova a Himlerova typu. Heslo jistě ctnostné, ale v jiných ústech a souvislostech. Pokračování a další průběh známe .

Evropa (a s ní svět) se radovala z vítězství dobra a nadnárodní finančníci z dobré investice. Prostě‑ spokojenost na všech stranách.

I po této válce prskaly ohňostroje a na ulicích se tančilo, a podmořské proudy, ač neviditelné pro oko, nadále ovlivňovaly počasí celých kontinentů.

Anglie a Amerika jako výkonné orgány moci, která sama zůstává vskrytu, zařídily (po 2. svět. válce) rozšíření bolševismu dále na západ (viz Jalta). A protože platnost teorie je třeba ověřit experimentem, byla spuštěna "železná opona". V části západní "výzkumníci" na poli psychologickém i sociologickém začali se zkoumáním vlivu nadbytku a "nadstandardní" svobody na chování jednotlivců i mas. Vliv hladu a teroru už delší dobu "testovali" experti na východním konci Evropy. Výsledky obou "studií" měly dát odpověď na otázku, ve kterém z typů materialismu, zda v onom drsnějším  "sibiřském" či v jemnějším "epikurejském" dále na západě uzrávají "plody" rychleji? (Výsledky ukázaly na "epikurejský").

A tak je tu opět (jako již od dob francouzských Ludvíků) vstřícná ruka "královských" financiérů, která už mezitím financovala kdekoho a kdeco...

Tentokrát dostal projekt (v oné západní části) název " vyspělá demokracie". Už tedy ne "světlé zítřky komunismu" ani " Krev, rasa, půda", ale konzumní společnost s kultem humanismu je to, co bude financováno a co otevře bránu do ráje, ztotožněného s nadbytkem a "nadstandardní" svobodou, tvrzenou měkkými i tvrdými drogami a potratovou politikou!

Po spuštění "železné opony" bude ona východnější část Evropy dále budovat komunismus a vyrábět zbraně na jeho obranu, zatímco ta druhá (část) budující svůj konzumní ráj (s kultem humanismu), bude na jeho obranu dělat totéž... Po "uzbrojení" Východu se "vítězný" Západ doví, že žije na dluh a že blahobyt, spojovaný s chodem tržního hospodářství dávno nezávisí na produkování hodnot, ale na dalších půjčkách od "nadnárodních" finančníků a jejich bank.

Když dva dělají totéž, není prý to totéž. Zdá se ale, že v tomto případě to totéž bylo‑ vždyť "erární" kasou "vítězné" strany profukuje vítr stejně jako té "uzbrojené". Otázkou tedy je, zda teorie o "uzbrojení" jednoho z těch "antagonisticky nesmiřitelných" je pravdivá. Těžko věřit, že systém s desítkami milionů povražděných se vzdává moci proto, že nějaký ten milion navíc pomře hlady! (viz Ukrajina 30. let!) V pojetí těchto systémů jsou to přece oběti, nutné pro štěstí milionů dalších. Ona "vítězná" část Evropy, běžící do konzumního ráje pak připomíná lehkověrného dlužníka (s optimistickou vizí "udržitelné budoucnosti"), který zjistil, že dosud vstřícná ruka už není rukou vstřícnou, ale tou, co drží směnky, jejichž splatnost vypršela.

Po dvou světových válkách i té "studené", která si rozsahem zbrojení ani počtem obětí (Afrika a Asie) s tou "horkou" nezadala, zjišťuje Evropa (ale i Amerika!), že vítězství i porážky se sčítají a že suma už zaplacená i ta, která ještě zaplacena být má je taková, že lóžoví bratříci a břichopáskové v čele nominálních vlád (na západě jako na východě), co rozprodali celé státy, se ji neodvažují vyslovit!

Ne tedy se zbraní v ruce, ale pod náporem kupců a lichvářů padne Evropa!

"Horká" varianta "studené" války proběhla mimo Evropu, ale obětmi se staly Asie Afrika, kde k tradičním nenávistem kmenovým, etnickým a náboženským, přibyla zde dosud neznámá ‑ ideologická ‑ exportovaná z obou stran a posilovaná přísunem zbraní, majícím jedné i druhé ideologii dodat na přesvědčovací síle! Výsledkem byly občanské války a genocida místního obyvatelstva (mnohde trvající dodnes), s následnými hladomory a zvýšenou migrací z těchto zemí do Evropy. Války "ideologií" ve třetím světě se tak promítly i do evropského dění, kde příliv přistěhovalců znamenal (kromě změn ve skladbě obyvatelstva) i zvýšený tlak na rozpočty evropských států, které stále více končily (a končí!) v hlubokých deficitech! Studenou válku platily milionovými obětmi Afrika a Asie ‑ finančně Evropa, neboť nejsou to banky, které války platí ‑ ty na ně na "přiměřený" úrok půjčují ! Jak takový "přiměřený" úrok je vysoký? Zdá se, že tento údaj podléhá jak obchodnímu tak státnímu tajemství?! A jak že se vlády a státy dostávají pod kuratelu " nadnárodních" bank? Způsobů je více. (Některé už byly popsány).

Tvrdí se, že ve světě se nic neztrácí. Ani hmota ani finance. Hmota se přeměňuje, finance se přesouvají. Obvykle z kasy "erární" do soukromé. V době, kdy"múzy mlčí" jsou přesuny nejefektivnější. A "múzy mlčely" valnou část 20. stol. (Během obou válek "horkých" i té "studené"). Aby transfer byl úspěšný, je třeba mít, tak říkajíc, "pod palcem" nejen správné lidi na správných místech, ale také, kromě jiného, i průmysl "strategického zaměření". Sklárny do něj nepatří! Řeč je o produkci ne zrovna křehkých výrobků, které však v době "mlčení múz" podléhají zkáze více než ony křehčí ze skla ! Díky stálému zájmu se tato výroba stala nejefektivnějším ziskovým odvětvím průmyslu a jako taková patří i ona do "zájmové sféry" našich financiérů a jejich bank.

Kde je nabídka musí být i poptávka. O tu se starají ti "správní" lidé na "správných" místech, kteří už dávno sedí ve vládách, parlamentech i armádách nejen evropských států. Tihle "bratříci" ‑ břichopáskové, křoví a poskokové lóží, s lampasy i bez nich, udržují zájem o výrobky "strategického" průmyslu na mezinárodní úrovni. Metod jak zájem udržet je více. Jednou z nich je i rovnovážná teorie, jak ji koncipovala tradiční britská diplomacie. Ta předpokládá její jištění mezinárodními úmluvami a pakty, s podporou náležitého množství výrobků "strategického" průmyslu, jinak také zvaného vojensko‑průmyslový. Nevýhodou rovnovážné teorie je, že je těžko ověřitelné, zda k vychýlení z rovnovážného stavu skutečně došlo, ale i to, že kažký má pakt s každým proti každému a že i malá jiskra způsobí velký výbuch! Takto byla "jištěna" Evropa před 1. svět. válkou! Německo uzavřelo pakt s Rakousko‑Uherskem, to s Itálií (která později přešla na stranu Dohody). Na straně druhé se "pobratřily" Anglie s Francií a Ruskem, které na "pobratření" tragicky doplatilo! Byl to rovnovážný stav, podobný atomu, do té doby rovnovážnému, než z jeho soustavy vypadla jedna částice. Tou bylo Sarajevo!

Po skončení 1. svět. války vyvstalo nebezpečí zmenšení zisků zbrojařských koncernů i bank, ale i toho, že zadluženost států neporoste žádoucím tempem. Bylo proto opět třeba přimět "múzy k mlčení". To znamenalo, poohlédnout se po novém vážném zájemci o výrobky zbrojařského průmyslu. Nejlepší způsob jak ho získat, je vytvořit ho! Na jednom konci to může být socialismus nacionální, na druhém internacionální. Třebaže způsob vlády obou je stejný (zhovadilý!), ideologicky budou stát v tak příkrém rozporu, až "múzy opět zmlknou". Tak se i stalo a mezikasový "transfer" mohl pokračovat.