Z časopisu Svědomí/Conscience 8/2004

SOCIALISMUS

Libor Brom

Křesťanství existovalo na světě 1.900 let a ovládlo nanejvýš jednu třetinu lidstva. Socialismus - 150 let poté, co jeho jméno vešlo ve známost - se zmocnil 60 procent lidstva. Vpravdě nikdy nebylo na světě tak náhle populárního hnutí jako socialismus.

V dějinách působila řada významných myslitelů, kteří měli socialistické myšlenky, například Plato, Thomas Moore a Rousseau. Skutečné dějiny socialismu započaly však až v osmnáctém století za francouzské revoluce vyhlášením lidských práv na svobodu, bezpečí a rovnost. Francois Noel Babeuf organizoval tehda "spiknutí rovných" a propagoval zavedení nového společenského řádu, ve kterém nikdo nesměl být bohatý či mocný anebo vůbec vynikat nad druhými. Jako prostředek k zavedení takové "společnosti rovných" bylo předvídáno zrušení soukromého vlastnictví, donucení každého ku předání výsledků své práce na společnou hromadu a zřízení jednoduchého úřadu, který by rozdával všechno všem s nejpečlivější rovností.

Francouz Charles Fourier a Angličan Robert Owen se pak pokusili prokázat životaschopnost takového nového společenského řádu v praxi a organizovali takzvané falangy a klub nového souladu. Jejich idealismus byl tak vítán, že Robert Owen po svém příchodu do Ameriky v r. 1824 byl pozván, aby pronesl projev na zasedání Kongresu, kterého se zúčastnil sám prezident Monrow se svým nominovaným viceprezidentem Johnem Quincy Adamsem. Nakonec však všechny "společnosti rovných" pro nedbalost zúčastněných a nezájem veřejnosti neuspěly.

Samotný termín "socialismus" razili pak Němci Karl Marx a Friedrich Engels, kteří sepsali pamflet Komunistický manifest a vyzvali proletariát světa, aby se připravil na porážku vykořisťující buržoazie a příchod beztřídní společnosti, v níž osobní vlastnictví nebude existovat. Marx však odmítl všechny předchozí pokusy o ustavení rovnostářské společnosti jako "utopistické" a mluvil o socialismu "vědeckém," který nepřijde na svět cestou nějakých experimentů, ale živelnou silou samotných dějin. Jinými slovy, pod záminkou "vědy" Marx přesunul hlavní důvod pro vznik socialismu od lidské vynalézavosti do pouhého proroctví anebo, jak praví marxistický historik E. J. Hobsbawm, od lidského racionalismu do dějinné nevyhnutelnosti.

Vzato logicky, Marxovo tvrzení, že socialismus bude nakonec nevyhnutelným dějinným jevem, mělo vlastně učinit konec aktivnímu budování socialismu. Proč přece bojovat o zavedení nějakého socialismu, když ten musí sám o sobě přijít!, píše americký učenec Joshua Muravchik ("Rise and Fall of Socialism," Champions of Freedom, Vol. 2). Marx však začal dělat pravý opak, vyvinul pro zavedení socialismu horečnou činnost, vyvolal založení Mezinárodní dělnické asociace (1864) a když ta byla různými stranami odmítnuta, přeložil její hlavní úřadovnu do Filadelfie. Zatímco osobní Marxovy organizační snahy neměly úspěch, jeho proroctví se však plnilo, píše Muravčík a socialismus jakoby bez odporu přicházel na politické jeviště světa. Šest let po smrti Marxe byla ustavena takzvaná Druhá Internacionála (1889) a následující čtvrt století se stalo vpravdě "zlatým věkem marxismu" praví učenec Leszek Kolakovski ("The Golden Age," Currents of Marxism, vol.ll. 1978).

Původní cíl marxismu se však zároveň začal hroutit. Proletariát, který měl revolucí vyvrátit kapitalistický systém, začal bohatnout a splývat se střední třídou. Marxisté se takto ocitli na rozcestí. Němec Eduard Bernstein zastával stanovisko, že je třeba udržet "socialismus" jen jako heslo a nutno vzdát se socialismu jako cíle. Rus Vladimír Uljanov Lenin naproti tomu tvrdil, že socialismus jako cíl je třeba nejen zachovat, ale za tím účelem nutno vybudovat "avantgardu" pracující třídy - stranu nekompromisních bojovníků, kteří se chopí revoluční činnosti jako svého povolání.

Navíc první světová válka zasadila marxismu další ránu, když před věrností k socialistické revoluci většina socialistů dala přednost lásce ke svým zemím a vlastenecky se zúčastnila světové války. Nakonec právě proti Marxově předpovědi, že socialismus se vyvine jako dějinná nutnost v nejvyspělejší kapitalistické zemi, socialismus vypuknul v zaostalé, vpravdě nekapitalistické zemi - Rusku. A nejen to. Socialismus nevzešel mimovolně jako nějaká historická nutnost, ale byl obyvatelstvu Ruska vnucen za cenu ohromných hmotných ztrát a lidských obětí. A ještě navíc - po vnitrostranických putkách a vražedných čistkách mezi samotnými socialisty dostal se do vedení nové socialistické říše, Sovětského Svazu, nakonec lstivý a krutý diktátor, původně student v semináři a bankovní lupič, Gruzínec Josef Džugašvili Stalin.

A tak začala epocha, kdy socialismus být budován v bývalém Rusku a šířen po celém světě násilným dobýváním - bezohledným vyhlazováním třídních, etnických a rasových protivníků socialismu. V neposlední řadě bylo to výsledkem kolaborace takzvaných užitečných idiotů, že leninský model socialismu nabyl panství nejen nad jednou třetinou lidstva, ale podnítil í vznik italského fašismu a německého národního socialismu - nacismu.

Fašista Benito Mussoliní byl vychován v "rudé" rodině, naslouchal otcovu předčítání Marxova Kapitálu, prošel výcvikem v řadách italské Socialistické strany a volal po znárodňování půdy, částečné konfiskaci kapitálu a účasti pracujících ve vedení továren. Ještě dva roky před uchopením moci nad Itálií nazýval sebe socialistou. Jeho fašistický režim po roku 1922 byl diktaturou jedné politické strany nad italským hospodářským a veřejným životem při zachování soukromého vlastnictví půdy a kapitálu. Mezinárodně, fašismus se nakonec spřáhl s německým národním socialismem do takzvané Osy, která plánovala ovládnout Evropu, ne-li celý svět.

Nacista Adolf Hitler bojoval v první světové válce jako německý vlastenec a vysloužil si za udatnost dvě medaile. Když Německo bylo poraženo, cítil se hluboce ponížen a vinil z porážky komunisty a židy. Studoval Lenina, vyvinul vlastní teorii socialismu, ustavil Národně socialistickou německou dělnickou stranu a slíbil německému národu odvetu za potupu utrpěnou ve světové válce a vítězství německé "nadrasy" nad celým světem. Když se pak dostal do vedení státu a stal se vrchním velitelem německých ozbrojených sil, ustavil první květen - mezinárodní socialistický svátek - jako německý státní svátek, stavěl sochy ve stylu sovětského socialistického realismu, propagoval rovnost všech rasových Němců, zavedl povinnou brannou povinnost, a začal dobývat Evropu "totální válkou" proti západním "židozednářům" a východním "židobolševikům." Takzvané méněcenné rasy nemilosrdně zotročoval a zabíjel. Když po útoku Japonců na Pearl Harbor vyhlásil válku i Spojeným Státům; jeho osud byl zpečetěn.

Jeho jméno zůstává navždy výstražným obrazem socialistické demagogie a tyranie. Hitler byl krajním sociálním demokratem, píše Dr. John J. Ray ve studií "Hitler byl socialistou" (Internet).

Po druhé světové válce ovládly pak různé druhy socialismu více než 60 procent lidstva. Nejen střední a východní Evropa z větší časti osvobozená od nacismu Rudou armádou a Čína dobytá komunistickými vojáky pod Mao Tse Tungem, ale i nové státy v Africe a samotná západní Evropa se ocitly pod vlnou socialismu.

Jen Amerika odolala. Socialistická propaganda ve Spojených státech se rozplynula pod tlakem svobody - volného pohybu tříd, ras, národností, náboženství a praktické možnosti dopracovat se poměrně slušného živobytí.

Postupně však - všude ve světě - socialismus začal znovu měnit svou tvář a ustupovat. Po volbách ve Francii, Anglii a jinde, kde vítězná politická levice začala zestátňovat průmysl, zvyšovat platy, penze a sociální podpory, lidé brzy přišli k závěru, že socialismus nemůže být alternativou kapitalismu, ale prostě jen daní na kapitalismus. Jinými slovy, sociální demokraté přijali vůči kapitalistům následující praktický postoj: "Nechme kapitalisty honit se za jejich ziskem! Ať co nejvíce vynalézají a vydělávají! My, socialisté, buďme jen chytří a pilně je zdaňujme - ne však přes určitou hranici, kdy by oni mohli seznat, že se jim dřít nevyplatí!"

K podobnému opuštění marxistického socialismu došel i vůčihledě stárnoucí a nahluchlý čínský vůdce Deng Chiaoping, který o marxismu řekl nakonec docela vtipně toto: "Po letech praxe se ukázalo, že ten starý krám [marxismus] nefunguje... Marx sedí na nebi... vidí, co děláme a nelíbí se mu to. Tak mě potrestal tím, že jsem hluchý." Čínští socialisté začali poté volat po socialismu "čínského stylu" a za jeden rok Deng vyhlásil novou, takzvanou Druhou revoluci. Ta přinesla v zemědělství, obchodu a průmyslu obnovu soukromého podnikání, tedy kapitalistické tržní hospodářství.

Socialismus vyvrcholil nakonec rozpadem samotného vrcholného produktu marxismu/leninismu/stalinismu, Svazu sovětských socialistických republik. Zánik "socialistického ráje" měl pak ozvěnu po celém světě. Ze 34 afrických států, které přijaly socialismus, téměř všechny se socialismu vzdaly. Pro zoufalý nedostatek kapitálu, ubohý lidský materiál a krutý způsob donucování beznadějně socialismus nad 60 procenty lidstva se všude rozpadl. Julius Nyerere v Tanzanii, kdysi pionýr afrického socialismu, prohlásil: "Kdybych nyní zavolal Brity zpátky, aby se o naše plantáže postarali, tak by se mi jen vysmáli, poněvadž my jsme ty plantáže už zničili."

Nanejvýš příznačným je případ socialistických komun v Izraeli, takzvaných kibuců, do kterých za vydatné mezinárodní podpory se sdružili opravdu oddaní a inteligentní průkopníci socialismu, aby v nepříznivém lidském a přírodním prostředí znovuzrodili svůj národ. V jejich kibucích všechny věci byly společné, všechny děti byly vychovávány obcí, všechna opatření byla rozhodnuta opravdu demokraticky a celý hospodářský systém byl opravdu prodchnut marxistickým diktem "od každého podle jeho schopností a každému podle jeho zásluh." Nicméně i v nadšených kibucích postupem času zájem o socialistické zásady oprchal a kibuce byly postupně opuštěny.

Co bylo a zůstává příčinou opakovaného neúspěchu socialismu?

O tom se sepisovaly a dosud sepisují učené spisy. Koneckonců prvním všeobecným závěrem je to, že lidé vždy odmítali donucování a toužili po svobodě. Vždyť již Babeuf a jeho soudruzi - aby "povznesli vědomí na vyšší úroveň" a učinili tak rovnost možnou - udržovali ve své "společnosti rovných" nad všemi zúčastněnými lidmi svou pevnou moc, A pro dosažení rovnosti viděli od počátku nutnost ustavičného cvičení lidí v oddanosti ke "společnosti rovných" cestou různých obřadů, her a zábav, stěhováním z dekadentních buržoazních měst do poctivé práce na venkově, tvrdými soudy s "nepřáteli lidu" a jinými mimořádnými procedurami. Také Owens vedl svou "společnost souladu" jako diktátor, každodenně známkoval práci každého jednotlivce a organizoval "komise sousedů", které neustále dohlížely nad soukromým životem. Již tedy od svých prvopočátků socialismus vyvíjel nad lidmi "výchovnou činnost", která nakonec ve dvacátém století se stala jednou z hlavních oficiálních funkcí totalitního komunistického státu, rozbujela do tvrdé tyranie a vybíjela milióny poddaných. Historicky vzato, socialistické a dělnické strany nezjednaly žádný socialismus, ale jen se snažily systematicky zostudit kapitalismus, přivodily bolševismus, fašismus a nacismus a znemožnily kapitalismus za cenu zastavení všeobecného pokroku.

Jinými slovy, socialismus, který sliboval mír, spravedlnost a ráj na zemi, se ukázal velkým bludem dějin.

Prof. Dr. Ing. Libor Brom, USA

zpět na hlavní stranu                 přehled článků ze Svědomí