Příběhy statečných - Milo Komínek

Zásadně jsem nebyl emigrant, ale exulant!

Exkluzivní rozhovor s Miloslavem Komínkem pro Svobodné noviny 4/2009

Komínek prožil bohatý a na osudové zvraty pestrý život. O své zkušenosti se podělil i s námi…

Jaké to bylo po válce věnovat se letecké akrobacii?

Co se týče bezmotorových letadel, větroňů, tak po válce jich na našem území zůstalo poměrně dost. Byly to německé trofejní, které se dostaly do vlastnictví aeroklubů. Tak jistě i letadla motorová. K těm pak v roce 1946 přibyly americké Piepry. Kdo byl zaujatý do létání, byl zdravý a měl v kapse nějakou tu korunu navíc, mohl se tomu u nějakého aeroklubu věnovat. Nějaký díl nákladů poskytla naše tvořící se armáda. Kdo měl nalétané potřebné hodiny jako pilot, k tomu vlohy a trochu štěstí, mohl postupně zkoušet akrobacii.

Co bylo tím rozhodujícím impulsem, který Tě dohnal k aktivnímu odporu proti komunismu?

Po skončení II. světové války, které jsem byl také účasten, mi bylo právě 19 roků. Viděl jsem, jak mnozí konfidenti, patolízalové a různá individua štítící se práce vstupovali do KSČ. Byli to také ti, kteří chtěli, aby jejich děti mohly snadno studovat. KSČ je přijala do svého lůna, zamlčela jejich hanebnou minulost a držela nad nimi ochrannou ruku. Poctiví lidé začali mít strach. Já jsem se živil leteckou akrobacií. V prosinci 1947, po návratu ze zahraničního turné, byly o mně šířeny nepravdivé fámy, že jsem špiónem. Politická situace byla vyhrocená. Měl jsem smlouvu se společnosti MGM pro natáčení dvou leteckých filmů a smlouvu s Aerobatic Clubem USA pro vystoupení na 25 leteckých dnech – exhibicích.

Už na přelomu roku 1947/1948 jsem si uvědomil, že v politickém dění není něco v pořádku, protože komunisté v novinách a na různých veřejných setkáních hrubě útočili proti národní socialistické a lidové straně. Sociálně demokratické strany se dotýkali jen okrajově. Nic moc. Její předseda Zdeněk Fierlinger koketoval s Gottwaldem a ve stranickém tisku osočoval Václava Majera, Ludmilu Jankovcovou a Bohumila Laušmana. Na mimořádném sjezdu sociálních demokratů v Brně byl její dosavadní předseda Fierlinger sesazen a do této předsednické funkce byl zvolen Laušman.

V každé politické straně to najednou začalo vřít. Byla to veřejná prádelna. Najednou byl tady Únor 1948. Byl jsem v Praze, v Čsl. letecké reklamní kanceláři v Melantrichově ulici č. 7, která byla v těsné blízkosti ulice Kožešnické a Staroměstského náměstí. Z okna jsem viděl na vlastní oči ozbrojené milice a SNB, jak pochodují na Staroměstské náměstí, které zaplňovali členové KSČ, zemědělci a členové ROH, kteří měli v Praze narychlo svolané sjezdy. Tak začal komunistický puč 25. února 1948.

Začalo zatýkání občanů, politiků a významných funkcionářů stranických sekretariátů. Postihlo to i některé vysokoškolské studenty, kterým bylo zastaveno studium, a vysokoškolské profesory, kterým bylo zakázáno přednášet. To mně, dvaadvacetiletému profesionálnímu sportovci a soukromému podnikateli, otevřelo očí a začal jsem jednat!

Proč ses rozhodl k emigraci?

Musel jsem se denně hlásit na stanici SNB a měl jsem zákaz přístupu na letiště. Jak jsem už uvedl na začátku, měl jsem podepsané pracovní smlouvy pro rok 1947 s f lmovou společností MGM a Aerobatic Clubem v USA, které mě zavazovaly je plnit. Cestovní pasy byly znehodnoceny, protože ministerstvo vnitra dávalo do pasu cestovní doložku a tu nedostal každý. Já jsem byl jeden z nich. Rozhodl jsem se k útěku. Použít letadlo nebylo možné, protože letiště byla střežena hlídkami SNB nebo milicemi a také letadla měla sundané vrtule z hřídelí motorů. Rozhodl jsem se k útěku za pomocí studentů-převaděčů, a to pěšky v prostoru Mariánských Lázní. Můj útěk se nevydařil. Na hranicích jsem byl zraněn střelou do krajiny břišní a tím začaly pro mne problémy. Po čtrnácti dnech ukrývání a tajného léčení jsem byl zatčen smíšenou hlídkou SNB a finanční stráže. Na velitelství SNB v Broumově, v těsné blízkosti česko-německé hranice, jsem byl týrán a pak předán oblastnímu velitelství StB. Od toho dne jsem viděl jen násilí a násilí, bez ohledu, jestli šlo o útěkáře – muže či ženy. Můj odpor vůči totalitnímu, komunistickému režimu vzrůstal. Byl jsem odsouzen Státním soudem 6. října 1948 na 20 let těžkého žaláře.

Propuštěn z vězení na „svobodu“ jsem byl 26. května 1965, tj. po sedmnácti letech. Mládí nenávratně odešlo a zůstaly mi jen neduhy po těžkých úrazech v uranových dolech v Jáchymově a ve věznicích Plzeň-Bory, Mírov, Leopoldov a nakonec Valdice (Kartouzy).

Od začátku roku 1968 jsem dostával výhrůžné anonymní dopisy, že se stane to, co si prý zasloužím: budu zabit! Toho jsem se nikdy nebál. Při mém povolání jsem viděl často „smrt“ z blízka. V tomto případě se jednalo o to, abych neuškodil jiným, které by spojovali s mojí činností a kteří by mohli trpět. V noci 6. srpna 1968 jsem se dostal do exilu. Přijel jsem do Vídně. Zásadně jsem nebyl emigrant, ale exulant!

Exil a jeho představitelé působili rozhádaným a nejednotným dojmem. Nebyla to promarněná šance?

Naši politici se vždy o něco přeli. Přibývalo jim let v exilu a neviděli žádnou perspektivu. Ta přišla až v letech 1988-1989 z politických akcí amerického prezidenta Ronalda Reagana, který zapříčinil pád světového komunismu.

Jak ses dostal k novinám a psaní knih?

Ještě ve věznici Leopoldov, asi od roku 1962, jsem s Vladimírem Stržínkem plánoval, že po našem osvobození budeme v Kanadě vydávat noviny a knihy, které by dokumentovaly zločiny komunismu. Zvláště ty, které byly páchány na politických vězních. To se mi skutečně splnilo. Již druhý den v Kanadě, Torontu, jsem byl pozván na přednášku našich exilových politiků, kde jsem se také ozval. Poté ke mně přistoupili dva pánové, majitelé tiskárny „Our Voices“ a vydavatelé exilového týdeníku „Naše hlasy“ a knih. Zůstal jsem s nimi v kontaktu, opravoval jsem jim tiskařské stroje a v březnu 1970 mi nabídli prodej tiskárny a vydavatelství, což jsem okamžitě učinil. Stal jsem se tiskařem, vydavatelem a šéfredaktorem týdeníku. Také v Torontu jsem dokončil svou dokumentární knížku „I pod oblohou je peklo“.

Po svém návratu do Československa jsi se zapojil do politického dění. Jak na své angažmá v politice vzpomínáš?

V Praze v roce 1995 jsem byl osloven na sjezdu Vlastenecké republikánské strany jejími tehdejšími představiteli, abych vstoupil do jejich strany. Nabídku jsem přijal a 6. listopadu 1996 jsem za ni kandidoval do Senátu, ale neuspěl jsem.

Jsi politický aktivní i v současnosti?

V roce 1997 jsem ve VRS ukončil členství. Od té doby už nejsem žádným straníkem. Nedovoluje mi to můj zdravotní stav a věk 83 let. Projevují se u mne neléčené neduhy ze 17 let věznění.

Kolik let už vychází časopis Svědomí a jak dlouho vycházet bude?

Časopis Svědomí jsem založil v únoru 1990 v Torontu (Kanada) sloučením exilového týdeníku „Naše hlasy“ a měsíčníku „Vězeň“. Svědomí vychází nepřetržitě dvacátý rok, tj. do současnosti. Jak dlouho bude ještě vycházet, není mi známo. Nejsem jasnovidec. Všechno záleží na politické situaci, okolnostech, zdraví, penězích a ochotě spolupracovníků.

Kolika komunistickými lágry jsi prošel a na který nejvíce vzpomínáš?

Byly to věznice: Bory (Plzeň), Mírov, Leopoldov, Valdice a lágry na Jáchymově: Bratrství, Rovnost a Vykmanov. Nejhorší věznicí byl Leopoldov na Slovensku. Za 11 roků jsem byl svědkem několika vražd, týrání a velkého hladu.

Po svém návratu do vlasti jsi uvažoval o opětovném návratu do Kanady? Proč a co Tě vedlo k tomu, že sis to nakonec rozmyslel?

Ano, byl jsem znechucen zdejší politikou a úředníky ve všech úřadech. Stále se cítili nadlidmi, jak tomu bylo za nedávné, komunistické totality. Protože jsem v demokratické Kanadě žil 30 let, kde mě jako novináře uznávali ministři a poslanci, tady najednou jsem byl jako v džungli.

Jak se díváš na rostoucí vliv komunistů v krajích a ve společnosti?

Komunisté ve srovnání s nacismem nebyli u nás postavení mimo zákon. Mají ulitý kapitál a těží ze současné hospodářské kalamity. Čím hůře pro občany, tím lépe pro KSČ. Mohou nepřetržitě slibovat, aniž by to byli schopní plnit.

Myslíš, že dojde ke schválení zákona o uznání III. protikomunistického odboje?

Mám takový dojem, že my, postižení, se toho už nedočkáme, protože poslanci nemají vůli se tím zabývat.

Jak to bylo s Tvojí rehabilitací?

V době rehabilitací jsem žil v Kanadě. Proto jsem zde neměl žádné zastání. Navíc JUDr. Klár, předseda krajského rehabilitačního senátu, v komunistické totalitě odsuzoval občany do vězení a potom, po nabytí pravomocí zákona o rehabilitacích, tyto odsouzené zase rehabilitoval. V mém případě soudce Klár na něčí popud porušoval zákon, rozesílal dopisy a hanobil mě. Musel jsem se bránit a žalovat ho. V Brně u Krajského soudu jsem žalobu vyhrál, ale veškeré vydání s tím spojené jsem musel hradit ze své kapsy. JUDr. Alois Klár zemřel a mrtví neplatí! Plně rehabilitován jsem byl teprve v květnu 1994.

Byl jsi velkým zastáncem Vladimíra Hučína. Jak vnímáš jeho causu?

Ano, byl jsem jeho zastáncem už od jeho zatčení. Svolal jsem tiskovou konferenci do Frýdku-Místku a uspořádal dvakrát v Praze na Václavském náměstí u sochy sv. Václava veřejný mítink, na němž promluvili lidé, kteří Hučína a jeho minulost dobře znali. Já jsem také podal žalobu na ministra vnitra Stanislava Grosse, který v televizním projevu napadal Vladimíra Hučína. Bylo to zneužití pravomoci veřejného činitele. Moje žaloba byla odložena.

Bereš současný zájem médií o Tvoji osobu jako dostatečné a celoživotní uznáni svých aktivit?

Nikdy jsem neměl úmysl vytěžit něco z mého 17letého věznění. Vycházel jsem z toho, že práce pro národ se neplatí! Neočekával jsem také žádné ocenění. Přesto mi v roce 1993 obec Pržno udělila čestné občanství.

Chystáš se napsat ještě nějakou vzpomínkovou knihu?

Mám toho na mysli více a také mám už v počítači připravené určité pasáže.

Co bys chtěl čtenářům Svobodných novin vzkázat na závěr?

Aby četli a podporovali tyto Svobodné noviny a šířili je po celé České republice. Zvláště mladí občané, kteří jsou štafetou politického života a pravdy.

Děkuji za rozhovor.

ROZMLOUVAL: BC. JAN KOPAL

zpět na hlavní stranu                      zpět na archiv aktualit