Kapitola 9: Pod maskou klauna - z knihy Milo Komínka "I pod oblohou je peklo"; dle 2.vydání z června 1991

Pod maskou klauna

Bylo to začátkem jara 1946, kdy jsem byl pověřen organizováním sjezdu těšínské mládeže v Českém Těšíně a tak mimo své denní práce artisty a vedení vlastního "Revual varieté" jsem musel vyřizovat spoustu záležitostí, týkajících se sjezdu. Bylo toho na mne moc a proto jsem poprosil svou dobrou přítelkyni Vlastu z Českého Těšína, zda by nevěděla o nějakém šikovném děvčeti, které by mne mohlo zastat při práci v rozhlasovém voze a alespoň částečně vyřizovat běžnou agendu. Potřeboval jsem pomoc jak ve varieté, tak i při sjezdu. Vlasta slíbila a skutečně jednou večer, kdy jsem byl s naší rozhlasovou aparaturou nastěhován v hotelu Slávia a amplióny z oken a balkónů informovaly cestující před nádražím o nadcházejících podnicích a sjezdu, vešla dívka. Kdybych byl básník, řekl bych, že vplula na obláčku - v modrých šatech, s kaštanovými vlasy, mladičká, skoro holčička, ale opravdu hezká. Přepnul jsem na hudbu a ona mi řekla, že ji posílá Vlasta. Vysvětlil jsem jí, co asi od ní potřebuji a hned jsme provedli technickou zkoušku. Měla pří-jemný hlas a tak jsem ji postavil před mikrofon a ve čtení programu jsme se střídali. Když dočetla k odstavci, který oznamoval vystoupení skupiny "3 Věras" na visutých hrazdách v Sykorově parku, zlomil se jí hlas a mně nezbylo, než ji odstrčit od mikrofonu a dokončit hlášení sám. Po přepnutí na hudbu jsem se k ní otočil, abych se jí zeptal, co se stalo, ale viděl jsem v jejich očích slzy a ve tváři opravdový strach. Ve viditelných rozpacích řekla, že má strach, strach z toho vystoupení na visutých hrazdách, strach o mne, že se zabiji. Samozřejmě, že mi to zalichotilo, kdo by se hněval, že mladé děvče má o něho strach, ale gestem otrlého válečníka jsem mávl rukou a pro-hlásil, že je to moje zaměstnání. Když jsem dokončil zbytek hlášení, odcházeli jsme společně přes sady k řece Olši. V parku při řece jsme si sedli na lavičku a povídali o tom, o čem si od nepaměti vyprávějí mladí lidé za jarních večerů. Od Olše táhl večerní chlad a my, abychom se zahřáli, přitulili jsme se k sobě blíže a pak jsem od ní dostal první polibek. Byl jsem v tomto ohledu naprosto nezkušený, ačkoliv jsem byl vedoucím kabaretu. Ženy a děvčata kolem mne nepatřily vždy k těm nejzdráhavějším. Odcházeli jsme pozdě večer domů. Vyprovázel jsem ji až k jejímu bytu, a věděl jsem již, že jsem zamilován tak, jak ještě nikdo přede mnou v celé historii lidstva nebyl a už asi nebude. S rozjásaným srdcem plným budoucnosti jsem toho večera nemohl usnout.

.Druhý den jsme se opět s Janou sešli, aby se ujala svých povinností hlasatelky a tu jsem zjistil, že pro mé plány a záměry nastaly nečekané komplikace. Jana mi smutně sdělila, že u mně nemůže pracovat jako profesionální hlasatelka, proto-že ji pracovní úřad neuvolní. Měla rodinnou školu a podle nějaké vládní vyhlášky o dvouletém plánu mohla být zaměstnána jen v podnicích sociálních, veřejného stravování, a podobně. Rozhodně ale ne jako hlasatelka varieté. O tom jsem se přesvědčil sám, když jsem příští den intervenoval u vedoucího okresního pracovního úřadu v Českém Těšíně. Protože jsem byl zvyklý jít za svým cílem až do konce, rozjel jsem se na krajský pracovní úřad do Ostravy a osobně u jeho přednosty žádal o Janino uvolnění pro můj podnik. Zprvu nechtěl ani slyšet, ale na přímluvu jeho sekretářky, která v mém naléhání správně odhalila i jiné motivy, než čistě pracovní, mi na moji písemnou žádost o uvolnění vydal potvrzení, že až do definitivního rozhodnutí ministerstva může být Jana u mne zaměstnána. Radostně jsem jel domů a moji radost sdílela i Jana.

Brzy přišla doba, kdy jsme měli odejet na turné na Slovensko a mně nezbylo, než zajít k Janině matce a požádat ji, aby ji s námi pustila. Chápal jsem, že měla své obavy, protože Jana byla mladá, ještě nikdy nebyla sama mimo její dozor a teď měla odejet na řadu týdnů pryč. Slíbil jsem jí podáním ruky, že se vrátí taková, jaká odjíždí a svůj slib jsem dával naprosto vážně, měl jsem Janu opravdu rád. Následující den jsme odjížděli auty na Slovensko. Cesta vedla z Českého Těšína přes Třinec na Jablunkov a když jsme vyjeli na kopec v obci Lyžbice, těsně před prudkým spádem, řidič vozu Pragy AN, říkali jsme ji "Anka", zjistil, že se stalo něco s rychlostní skříní a aby nenabral po svahu bez možnosti brzdění motorem velkou rychlost, prudce zabrzdil, kola se zablokovala a děvčata, která nahoře mávala na pocestné a nedržela se, byla hozena na kabinu řidiče. Byly boule, modřiny a několik výronů a tak nezbývalo nic jiného, než se vrátit na ošetřovnu třinecké nemocnice. Na štěstí žádné se nestalo nic vážného, takže jsme brzy pokračovali v cestě.

Na Slovensko byl zájezd dobře připraven a tak byl vcelku velmi úspěšný, nebýt tragických událostí, ke kterým došlo v Ružomberku. Na této štaci jsme se setkali a vystřídali Snížkův soubor, s jehož programem "Rozmarné zrcadlo" ve kterém vy-stupovali filmoví herci Vlasta Burian a Stella Májová. Byli jsme ubytováni v hotelu Kultura a v jeho velkém krásném sále v prvním poschodí jsme měli i představení. Program šel jako na drátkách, ale najednou ke mně přiběhla jedna artistka a ustrašeně mi sdělovala, že Zdeněk Kosňovský sekl Věrku bičem přes ruku. Zdeněk se svou snoubenkou Věrkou vystupovali v mexickém čísle "2 Pedros", v němž Zdeněk v úvodu vystoupení dlouhým pleteným bičem Věrce ustřeluje nejdříve z ruky a pak od úst cigarety. Bylo to efektní číslo, zvláště, když Zdeněk vrhal dvacet čtyři těžkých nožů kolem Věřina těla, stojícího u prkna v pozadí jeviště. Se sdělení artistky jsem si nedělal těžkou hlavu, to se přece někdy stane, ale zároveň jsem si uvědomil, že Zdeněk nebyl v posledních dnech docela ve své kůži a to od své návštěvy doma, kde došlo k ošklivé scéně právě při tréninku s noži.

.Zdeněk si vždy namaloval postavu ženy doma na kůlnu a obhazoval její siluetu celé hodiny, aby nevyšel ze cviku. Házel poslední nože a ani by si nebyl povšiml, že jeden zmizel, nebýt hrůzného výkřiku, který zazněl zevnitř z kůlny. Vrhl se ke dvířkám a tam ztuhl. Spolu s ostatními obyvateli domu, kteří se po výkřiku sběhli, viděl na podlaze v kaluži krve nehybné ženské tělo. Jediný pohled na stěnu kůlny, kde prosvítala prkny štěrbina s třískami ho přesvědčila, že původcem neštěstí je on. V zoufalství se rozhlížel kolem a jeho pohled padl na otevřená dvířka králíkárny, po kterých stékala krev. Uvnitř, doslova přibitý těžkým nožem, visel na zadní stěně veliký angorský králík. Mezitím se žena pohnula a po chvíli mohla říci, co se stalo a co teď Zdeněk tušil... Vešla do kůlny, aby nakrmila králíky dříve než Zdeněk začne házet. Slyšela dopadat nože, ale vídala tak Zdeňka cvičit často a proto pokračovala v práci. Jeden z nožů však prolétl mezi prkny, když stála u otevřených dvířek, proletěl jí mezi vlasy a pak již jen krev stříkající jí ze zabitého králíka přímo do obličeje způsobila uleknutí a mdloby. Dopadlo to tedy dobře až na toho králíka, ale Zdeněk si uvědomil svou nezodpovědnost, kterou mohlo dojít k vážnému úrazu zabití a od té doby nebyl stále ještě zcela v pořádku. Snad jsem jej neměl pouštět na jeviště, ale to je těžké, vypustit z programu artistu, který o to sám s vědomím své špatné kondice nepožádá.

Slyšel jsem již v zákulisí dopadání nožů na prkno, když mne, snad pod dojmem té artistky, která předtím za mnou přišla, pojal pocit něčeho nedobrého, něčeho, co jsem neuměl pojme-novat. Vrátil jsem se jen tak napolo ustrojen ke vstupu na scénu a byl svědkem závěrečného Zdeňkova hodu. Na stěně ve výši Věřina srdce bylo nakresleno srdíčko, před kterým stála Věra, okopírována již dvaceti třemi zabodnutými noži. Zdeněk vždy poslední nůž vrhá přímo na Věřino srdce, ta se musí prudce sehnout, nůž jí proletí nad hlavou a zapíchne se do namalovaného srdce. Teď Zdeněk právě před tímto závěrečným hodem volá:

"Ali".

Věrka odpovídá narážkou:

"Up".

A tragédie je hotova. Zdeněk poněkud zrychlil, Věrka se zpozdila, nestačila uhnout noži a ten jí prosekává krk a zabodává se do stěny. Je to strašný pohled na velkou krvácející ránu v hrdle mladé ženy připíchnuté ke stěně. Krev stéká Věře po krku za ňadra, lidí se zmocňuje hrůza a panika. Vrhám se na scénu a křičím, aby spustili oponu. Přidržuji Věrku za čelo a druhou rukou rvu ze stěny a z jejího krku těžký nůž. Chvějící se Zdeněk stojí na místě, ze kterého hodil poslední nůž a není schopen cokoliv udělat. Zvedám děvče do náruče a odnáším do zákulisí, kde se střetávám s lékařem, který byl v hledišti. Pře-dávám mu zraněnou a posílám na scénu "Napolis", dva artisty na amerických pevných hrazdách. Současně si uvědomuji, v jaké náladě je asi obecenstvo po tragédii, ke které došlo. Natahuji si klaunskou paruku na hlavu, beru něčí slamák a s kufrem v ruce utíkám zákulisím do sálu. Prodírám se lidmi, křičím, zpívám, vědomě ruším napínavé představení na jevišti, které je v této chvíli pro nervy obecenstva nevhodné a snažím se na sebe strhnout pozornost. Dostávám se k jevišti, vyskakuji na ně a křičím na udivené artisty, zda by mne nechali zacvičit. Jsou to profesionálové a hned chápou, že chci změnit náladu v sále a zvou mne na hrazdu. Pak létám jako šimpanz mezi hrazdami, ztrácím kalhoty, dělám veletoč v noční košili a mimoděk snad dělám ze zoufalství - chci zachránit situaci - výkon, jaký jsem ještě nedokázal. Sál zabírá, ozývá se potlesk, nejprve nesmělý, pak smích a nakonec bouře pochvaly. Ti lidé netuší, že já do toho čísla nepatřím a já tu skutečně také nejsem, jen mé tělo poletuje mezi hrazdami ve snaze zachránit existenci několika desítek lidí, zatímco jsem duchem s Věrkou a trnu úzkostí o její život.

.Ihned po skončení představení odjíždíme všichni do nemocnice, kam Věrku nechal převézt lékař. Primář, s nímž mluvíme, vážně pokyvuje hlavou. Ztratila mnoho krve a potřebuje nutně transfúzi. Hlásíme se všichni a pro shodnost skupiny jsem vybrán já ještě s jedním artistou. Po transfúzi navštěvujeme asi za jednu a půl hodiny Věru v pokoji. Leží zahalená v obvazech, kterými prosakuje krev. Zdeněk je zde s námi a nechce odejít od jejího lůžka. Je zoufalý nad tím, co se stalo, ačkoliv my všichni víme, že za to nemůže. Je to osud artisty, stále čekat až se to jednou nepovede. Primář nám pak říká, že k transfúzi došlo právě včas a rána, která pochopitelně zanechá ošklivou jizvu na Věřině krku, byla ještě natolik šťastná, že nezasáhla ani hlavní tepnu, ani hrtan. Je tedy velká naděje, že se Zdeňkova snoubenka uzdraví. Odjížděli jsme v lepší náladě k hotelu, kde bydlíme a já si uvědomuji, že v tom shonu nešťastných událostí bych byl málem zapomněl, že dnes večer musím opustit na několik dní soubor a odejet do Ostravy. Loučím se se všemi, hlavně s Janou, svěřuji jí vedení souboru a chci odjet. Jedna z artistek, takové milé děvčátko se smutnýma očima dělá dojem, jako by mi chtěla něco říci, ale neodvažuje se, jen její pokorné oči vyjadřují obavu z toho, že odjíždím a nechávám soubor Janě, která nemá ještě zkušenosti a je příliš mladá. Vím, že je Agnes tak trochu zamilovaná, nikdy sice nedala znát svůj cit, ale vím to. Ani kdyby nebylo Jany, nechoval bych se k ní jinak než teď. Je z pravé komediantské rodiny. Narodila se v maringotce a já, ač máme stejné povolání, jsem ještě příliš v zajetí představ života v maringotkách a jsem příliš mladý, než abych dokázal rozeznat růži od plevele. Bohužel!

.Motor už běží a v tom další ženská postava chvátá od hotelu k vozu. To je již na mne moc a proto její prosbu, abych ji vzal s sebou do Ostravy, že tam má nějakou nutnou záležitost a že se zítra vrátí vlakem, dosti striktně odmítám a její údiv nad tím mne bolí ještě více. Bez dalšího vysvětlování odjíždím. Vím, že mám před sebou dlouhou cestu do Ostravy, kde na mne pozítří čeká při místních oslavách vystoupení na visuté hrazdě na vrcholu skoro sto metrů vysoké věže ostravské radnice. Podepsanou smlouvu mám v kapse a nic není připraveno. Proto podvědomě ženu Opla-Olympii stále kolem 90-95 km v hod., projíždím za tmy pod hradem Strečno, proplétám se Žilinou. U Kysuckého Nového Města jedu po vysokém náspu mezi lesem po dlážděné silnici. Mám puštěné bateriové rádio a zatáčky řežu, jak mohu. Vůz se při této rychlosti celý třese, ale teď najednou při výjezdu ze zatáčky přibyla k příčné vibraci i podélná. Něco se děje, šlapu na brzdu, abych snížil rychlost, ale to jsem neměl. Vůz přebytkem dopředné energie nalehl předkem k vozovce, v řízení cítím nárazy, rány o dlažbu a pak ztrácím úplně vládu nad vozem. Prudké otočení doprava, náraz na patníky a tma.

.Někdo se mnou třese, zřejmě se mne na něco ptá, ale já ho nevnímám. Teprve za chvíli slyším zvuky, jimž začínám rozumět. Lidé se světlem kolem mne se dotazují, co se mi stalo, zda jsem zraněn. Když světlo baterky dopadne na mé roztrhané šaty, začínám mít tušení, co asi bylo předtím. Pomáhají mi vstát, nic mne nebolí mimo škrábanců na obličeji a na rukách od toho, jak jsem letěl mlázím a přistál přímo na mladém smrčku. Vůz leží na střeše v příkopu zdemolován k nepoznání a dva přeražené patníky, z nichž vykukují dráty do betonu jsou výmluvným svědectvím, že to byl pořádný náraz. Nechápavě se dívám na dlouhou rýhu vyrvaných silničních kostek, která začíná daleko ve tmě a končí u patníku. Lidé kolem mne mi vysvětlují, co se vlastně stalo. Jeli už hodnou dobu za mnou a byli svědky toho, jak se mi utrhlo přední pravé kolo a zmizelo někde v příkopu. To další byl už jen následek prudkého zabrzdění, kterým jsem reagoval na podélné výkyvy. Vůz narazil nápravou na dlažbu, začal ji vytrhávat a nakonec narazil na patníky. Bylo štěstí, že se nárazem otevřely dveře a já vyletěl velkým obloukem do lesního mlází. V tu chvíli jsem si blahopřál za mé odmítnutí svezení kolegyně ze souboru. Není pravděpodobné, že bychom byli měli stejné štěstí oba. Přivolaným taxíkem jsem odejel do Ostravy a na místě zůstali jen esenbáci, aby zabránili další nehodě na rozbité silnici.

Do Ostravy mne taxík dovezl již bezpečně a ubytoval jsem se v hotelu "Palace". Ráno v deset hodin jsem vyhledal jednu známou zámečnickou dílnu v Přívoze, abych si vybral potřebný materiál na stožár t.j. manesmannové trubky a upevňovací kotevní lana. Pak rychle na radnici, schůzka s přítelem Vilou, proměřování, vypočítání nosnosti a nakreslení všech nutných detailů pro konstrukci. Znovu jdu do dílny a dávám všechno dohromady podle poznámek a náčrtku z věže.

Večer 29. dubna 1946 vytahujeme stožár na radnici, vystrkujeme jej ven pod kopuli ve výši osmdesáti tří metrů nad náměstím, zavěšujeme anglické hrazdy a celý dvanáctimetrový stožár vysunujeme horizontálně, jak má při produkci být. Upevňujeme lana a stožár a pak - pak přijde to nejhorší - všechno to vyzkoušet. Slézám po schodech o dvanáct metrů níže pod veliké hodiny a po provazovém žebříku vystupuji na stožár k hrazdám, přelézám na ně a rozhoupávám, abych zjistil co vydrží, zda konstrukce příliš nevibruje. Je to dobré, produkci to unese. Dole se zatím sbíhají lidé, kteří s údivem sledují přípravy na věži a pak zkoušku. Ještě jednou všechno kontrolujeme a odjíždíme do hotelu. Po noční jízdě s havárií, předcházejícím odběru krve a dnešním shonu jsem vyčerpán, že doslova padám únavou.

Ráno 30. dubna 1946 jsem spal dlouho a když jsem se probudil, Ostrava žila svátečním ruchem. Všude slavnostní nálada, davy lidí v ulicích se přelévaly do centra města. Odpoledne tančí sedmdesát tisíc lidí na velkém náměstí před ostravskou radnicí. Program oslav prvního výročí osvobození Ostravy je bohatý. Účinkují hosté z Národního divadla v Praze, z Brna, Opavy, zábava všeho druhu je na každém kroku.

.Konečně nastává večer, kdy máme vystoupit my. Odcházím s Vilou Štajgrem, jeho dcerou Věrkou a manželkou Vlastou v doprovodu několika přátel na radnici. Tam podepisujeme revers a výtahem jedeme vzhůru pod skleněnou kopuli věže. Polní telefon, který je sem zaveden, nám dává pokyn, abychom se připravili, že za patnáct minut vystupujeme. Protože jsme měli v sestavě nové prvky, o kterých Vilova manželka nevěděla, Vila se rozhodl, že ji nenechá přihlížet a ta ani netušila, když za námi zaklaply zasouvací dveře na ochoz kolem kopule, že je ve věži zamčena a že nic neuvidí. My s Vilou jsme si stiskli ruce, sestoupili po schodech pod velké věžní hodiny až k oknu, ze kterého bylo vysunuto prkno, jako skákací můstek do bazénu.

.Zespodu přichází povel k zahájení. Jako první vystupuji po prkně z okna do tmy, přelézám na provazový žebřík a šplhám vzhůru k hrazdám. Jsem již na své hrazdě a teď je řada na Vilovi. Čtyři silné reflektory osvětlují zdola tuto scénu, která nebyla ještě na území československé republiky provedena. Žádný artista dosud nevystupoval ve výši osmdesáti tří metrů bez ochranné sítě nebo jiných ochranných prostředků. Navíc, Vila trpí závratí a nesmí vidět hloubky. My nemáme nic než vůli a víru v sebe, že to dokážeme. Hrazda se chvěje, když Vila vystupuje po žebříku a slabý větřík se mnou mírně pohupuje. Konečně i můj partner je na své anglické hrazdě, produkce začíná. Zdola není slyšet žádný zvuk, jsme tu dokonale odloučeni od jakéhokoliv života, jsme sami dva na světě, jsme závislí jen navzájem na sobě. Malá chybička jednoho nebo druhého by stála životy obou a my to víme, ale nemyslíme na to. Přesnými, tisíckráte opakovanými pohyby přecházíme do svisu, pak se Vila pouští své hrazdy a chytá se mne, visím hlavou dolů a držím v zubech závěs, kterého se i on drží zuby, roztáčím ho a on rotuje v rychlých obrátkách. Pak totéž za pás a následují další a další cviky. Nevím, jak je to všechno vidět zdola, ale když jsme skončili, je dlouho ticho, reflektory, které nás osvětlují, nedávají možnost vidět, zda tam o více jak osmdesát metrů níže vůbec někdo je. Ale pak náhle, jakoby explodovala nálož, výbuch nadšení, potlesku a volání, které nemá konce. Vila, který je blíže k věži, přeručkovává po stožáru k ochozu a přelézá na plošinu. Já, v radosti, že se produkce podařila, přebíhám po dvanáctimetrovém trubkovém stožáru jako po laně a už jsem také na ochozu věže. Otvírám dveře kopule, kde nás vítá uvězněná Vilova manželka, která pochopila, že jsme jí znemožnili podívanou úmyslně. Napůl vážně, napůl s úsměvem se "durdí" nad tím uvězněním, ale je šťastná jako my, že to dobře dopadlo.

Všichni se objímáme a pak říkám Vilovi něco, co jsem snad ani dost neuvážil, ale co se mělo stát budoucností:

"To nic není, ale počkej až ty hrazdy pověsíme pod aeroplán!" Vilova manželka se na mne vyčítavě dívá a úzkostlivě se ptá, jestli toho ještě nemám dost:

."Ne, nemám, tohle je sice pěkné, chce to celé chlapy, ale není to cítit leteckým benzinem a já ten pach mám tak hrozně rád." Vždycky jsem byl té zásady, že co mohu udělat dnes, nemám odkládat na zítřek a proto jsem se rozhodl svou myšlenku z radniční věže realizovat hned.

Druhý den ráno jsem seděl ve vlaku do Valašského Meziříčí, kde se měl konat velký "Den brannosti" za účasti civilních a vojenských letců. Navrhl jsem funkcionářům aeroklubu svoji účast s akrobacii pod letadlem, ale narazil jsem na nepochopení. Dívali se na mne jako na blázna, ale to mne neodradilo. Jel jsem do Brna na ústředí Moravskoslezského aeroklubu, kde jsem znovu přednesl svůj návrh a bojoval s předsudky funkcionářů. Ani tam jsem neuspěl. Možná, že někomu by ty dvě lekce stačily, ale já jsem již zase seděl v rychlíku, tentokráte do Prahy, abych jednal s vedením Českého národního aeroklubu a s Ústředím aeroklubu RČS. Byl jsem velmi pěkně přijat Ing. Ferdinandem Němcem a Ing. Holínským, kteří projevovali o můj návrh živý zájem, ale nebyli přesvědčeni, že je proveditelný v mezích bezpečnosti. Přestože mně znali jako člena Aeroklubu Praha-Sever se sídlem v Klecanech a jako sportovního pilota, který prováděl akrobacii s letadlem Bucker-Jungmann 135, měl jsem dojem, že by byli raději, kdybych to vyzkoušel někde jinde, kde by oni svým souhlasem nenesli odpovědnost.

.Rozmrzelý výsledkem jednání, ale nevzdávající se, odeslal jsem telegram na smluvenou adresu souboru na Slovensku, že se k němu vracím. Po návratu do hotelu jsem byl velmi překvapen - čekal tam na mne ze Slovenska telegram:

MILO - NECHOD DO HOTELU CEKEJ NA NADRAZI PRIJEDU PRO TEBE - ANDREJ

Celou cestu vlakem se mi honily myšlenky kolem obsahu té-to zprávy. Co se tam vlastně stalo, že Andrej chce se mnou hovořit první? Znal jsem ho již dlouho, byl to seriózní chlapec, dobrý kamarád, který by mne jistě nesháněl jen tak pro nějakou malichernost.

Andrej mne čekal na nádraží v Ružomberoku a zprávy, které jsem se od něho dověděl, mne zdrtily. Čekal jsem všechno možné, jen tohle ne. Jana, moje Jana mne zradila a dala se na cestu, od které jsem ji chtěl uchránit. Andrej vypráví, jak v den, kdy jsem vystupoval na ostravské radnici, skoro celý soubor seděl u rádia, které přenášelo reportáž z průběhu oslav a také o mé produkci. Jana ještě předtím odešla do města za známými a tam se někde, buď náhodou nebo úmyslně, spíše ale to druhé, sešla s naším konferenciérem. Věděl jsem o něm, že je sukničkář, ale v souboru dělal zatím dobrotu a své práci rozuměl, takže jsem si ho nevšímal. Byly to jeho soukromé záležitosti a pokud se netýkaly varieté, nechtěl jsem si hrát na moralistu. Fakt je ten, že Jana s ním strávila noc v jeho pokoji, zatímco já se houpal na nejistém provaze nad dlažbou ostravského náměstí ve výšce osmdesáti metrů. Nechtěl jsem tomu věřit, ale z úst jiných členů souboru jsem se dověděl ještě další podrobnosti o Janině chování i o tom, že se za mé nepřítomnosti, právě Janiným přičiněním, začal celý soubor rozpadat, morálka klesla a celé varieté slevilo ze své úrovně natolik, že se hrálo již před poloprázdným hledištěm. Někteří členové vyslovovali i pochybnosti o způsobu Janina hospodaření, protože jsem jí svěřil i finanční stránku podniku. Měl jsem k ní a k její lásce ke mně naprostou důvěru a chtěl jsem si ji přece vzít! Lidé, se kterými jsem mluvil, se zavázali mlčením a tak večer před představením ještě většina členů souboru o mé přítomnosti nevěděla. Čekal jsem v šatně, jak se budou postupně scházet a když jako poslední a to asi pět minut po ohlášeném zahájení představení, přišel konferenciér a to ne střízlivý, měl jsem toho zrovna dost. Nedovolil jsem mu vystoupit a když se k němu připojil ještě jeden člen hudby, který si počínal agresivně, už jsem se neudržel a oba jsem několika ranami pěstí poslal k ze-mi. Styděl jsem se pak za své jednání - nebylo fair - oba byli opilí, ale já, v zoufalství nad zklamáním v lásce a rozpadem souboru, jsem se už nekontroloval. Jana, která byla svědkem toho, co se stalo, protože přišla s hudebníkem vstávajícím teď ze země a který v její oblibě zatím vystřídal konferenciéra, se na mne dívá zděšeně, neví, kolik jsem se toho všeho o ní dověděl. Vyzývám soubor, aby kdo chce odejít, odešel okamžitě, kdo chce zůstat, ať zůstane a dokončí představení. Mimo konferenciéra a hudebníka - trumpetisty, zůstali všichni. Nějak jsme to představení dokončili a pak přišla noc, kterou jsem prochodil po pokoji a snažil se nějak vyřešit vzniklou situaci.

Moje víra v Janu byla zle otřesena, ale měl jsem ji stále rád, byl jsem do ní tak zamilován, že jsem nemohl všemu uvěřit. Omlouval jsem ji nezkušeností a dával vinu sobě, že jsem ji nechal mezi těmi dravci samotnou. K ránu pak, když jsem po-drobně prohlédl účty z činnosti varieté za mé nepřítomnosti, shledal jsem, že jsme prakticky na mizině - několik set tisíc korun vylétlo během několika dnů komínem a nezbývalo nic jiného, než prodat všechno vybavení varieté, rekvisity, zařízení kanceláře, vyplatit gáže a soubor rozpustit. Nebylo vyhnutí a těžké rozhodnutí, ke kterému jsem dospěl, bylo jistě zklamáním pro dvacet osm artistů, když jsem je ráno se situací seznámil. Loučil jsem se s některými těžce, zvlášť s Agnes, která mi jako poslední přišla podat ruku a nabídnout všechny své úspory. Bylo to zlaté děvče a její dojemná tichá láska tak kontrastovala s tím, co jsem od včerejška prožil. Byla ochotna obětovat všechno, co měla, aby mi pomohla, ale já nemohl přijmout. Věděl jsem, že mi současně dává i svoji čistou duši a já neměl, co bych jí vrátil.

Všichni odjeli, zůstala jen Jana, šofér, velký a malý Stáňa Kordas z Vítkovic a ode mne o pět let starší kouzelník Jiří Pospíšil z Petřvaldu jámy "Evžen", který vystupoval pod jménem Čechini. S tím jsme se rozjeli dál po Slovensku, vystupovali jako část programu v různých podnicích, protože celý program už jsme dát dohromady nemohli. Bylo by to pro nás únavné.

.V Tatranské Polance mi Jana oznámila, že odjede domů. Přestože moje rána ještě nepřebolela, pociťoval jsem to jako novou zradu, ale bránit jsem jí nemohl. Vyprovázel jsem ji na nádraží, dal jsem jí všechny své peníze, nechal jsem si jen na elektriku do Smokovce, kde jsem měl večer vystoupení a smutně jsem se s ní loučil. Než přijel vlak, ptal jsem se jí, kdy se zase uvidíme a tu přišlo něco, čemu jsem se mohl již dávno vyhnout, kdybych byl trochu zkušenější a neměl ji tak strašně rád. Podívala se na mne výsměšně a řekla:

."Proč bychom se měli ještě vidět? Tvoje hvězda už zhasla a toto je zde Tvoje poslední štace, zkrachovaný šéfe!"

.To byl konec všeho. Zdálo se mi, že se celý svět boří. Toto přece nemohlo být to děvče z jarního podvečera na břehu Olše! Tolik cynismu a výsměchu od člověka, do kterého jsem vkládal všechny svoje naděje a sny. Pro slzy nevidím, že lidé se na mne dívají udiveně, ale bylo mi to jedno. Je mi vůbec všechno jedno. Vím jen, že teď tím vlakem odjíždí navždycky kus mne, protože důvěra a láska, kterou jsem ji dal, mne tak zničila, že se mi zdá, že už ve mně nezůstalo nic, vůbec nic, jenom hluboká lítost.

.V Tatranské Poliance v "Sanatoriu Dr. Ghyura" zalézám do svého pokoje, zamykám se a dlouhé hodiny, kdy ani nespím, ale ani nevnímám, sedím s hlavou v dlaních a pohřbívám svoji první opravdovou platonickou lásku. Venku mne shání, musím jít rozesmát lidi, zatímco ve mně všechno pláče nad ztraceným snem. Lidé se chtějí bavit a já je bavím. Pod maskou klauna prolévám hořké slzy zoufalství.

.S Janou už jsem se nikdy, nikdy neviděl.

zpět na hlavní stranu      zpět na předchozí kapitolu       na následující kapitolu         kontakt na autora