Bylo to začátkem jara 1946, kdy jsem byl pověřen
organizováním sjezdu těšínské mládeže v Českém Těšíně a tak mimo své denní práce
artisty a vedení vlastního "Revual varieté" jsem musel vyřizovat spoustu
záležitostí, týkajících se sjezdu. Bylo toho na mne moc a proto jsem poprosil
svou dobrou přítelkyni Vlastu z Českého Těšína, zda by nevěděla o nějakém
šikovném děvčeti, které by mne mohlo zastat při práci v rozhlasovém voze a
alespoň částečně vyřizovat běžnou agendu. Potřeboval jsem pomoc jak ve varieté,
tak i při sjezdu. Vlasta slíbila a skutečně jednou večer, kdy jsem byl s naší
rozhlasovou aparaturou nastěhován v hotelu Slávia a amplióny z oken a balkónů
informovaly cestující před nádražím o nadcházejících podnicích a sjezdu, vešla
dívka. Kdybych byl básník, řekl bych, že vplula na obláčku - v modrých šatech, s
kaštanovými vlasy, mladičká, skoro holčička, ale opravdu hezká. Přepnul jsem na
hudbu a ona mi řekla, že ji posílá Vlasta. Vysvětlil jsem jí, co asi od ní
potřebuji a hned jsme provedli technickou zkoušku. Měla pří-jemný hlas a tak
jsem ji postavil před mikrofon a ve čtení programu jsme se střídali. Když
dočetla k odstavci, který oznamoval vystoupení skupiny "3 Věras" na visutých
hrazdách v Sykorově parku, zlomil se jí hlas a mně nezbylo, než ji odstrčit od
mikrofonu a dokončit hlášení sám. Po přepnutí na hudbu jsem se k ní otočil,
abych se jí zeptal, co se stalo, ale viděl jsem v jejich očích slzy a ve tváři
opravdový strach. Ve viditelných rozpacích řekla, že má strach, strach z toho
vystoupení na visutých hrazdách, strach o mne, že se zabiji. Samozřejmě, že mi
to zalichotilo, kdo by se hněval, že mladé děvče má o něho strach, ale gestem
otrlého válečníka jsem mávl rukou a pro-hlásil, že je to moje zaměstnání. Když
jsem dokončil zbytek hlášení, odcházeli jsme společně přes sady k řece Olši. V
parku při řece jsme si sedli na lavičku a povídali o tom, o čem si od nepaměti
vyprávějí mladí lidé za jarních večerů. Od Olše táhl večerní chlad a my, abychom
se zahřáli, přitulili jsme se k sobě blíže a pak jsem od ní dostal první
polibek. Byl jsem v tomto ohledu naprosto nezkušený, ačkoliv jsem byl vedoucím
kabaretu. Ženy a děvčata kolem mne nepatřily vždy k těm nejzdráhavějším.
Odcházeli jsme pozdě večer domů. Vyprovázel jsem ji až k jejímu bytu, a věděl
jsem již, že jsem zamilován tak, jak ještě nikdo přede mnou v celé historii
lidstva nebyl a už asi nebude. S rozjásaným srdcem plným budoucnosti jsem toho
večera nemohl usnout.
.Druhý den jsme se opět s Janou sešli, aby se ujala svých
povinností hlasatelky a tu jsem zjistil, že pro mé plány a záměry nastaly
nečekané komplikace. Jana mi smutně sdělila, že u mně nemůže pracovat jako
profesionální hlasatelka, proto-že ji pracovní úřad neuvolní. Měla rodinnou
školu a podle nějaké vládní vyhlášky o dvouletém plánu mohla být zaměstnána jen
v podnicích sociálních, veřejného stravování, a podobně. Rozhodně ale ne jako
hlasatelka varieté. O tom jsem se přesvědčil sám, když jsem příští den
intervenoval u vedoucího okresního pracovního úřadu v Českém Těšíně. Protože
jsem byl zvyklý jít za svým cílem až do konce, rozjel jsem se na krajský
pracovní úřad do Ostravy a osobně u jeho přednosty žádal o Janino uvolnění pro
můj podnik. Zprvu nechtěl ani slyšet, ale na přímluvu jeho sekretářky, která v
mém naléhání správně odhalila i jiné motivy, než čistě pracovní, mi na moji
písemnou žádost o uvolnění vydal potvrzení, že až do definitivního rozhodnutí
ministerstva může být Jana u mne zaměstnána. Radostně jsem jel domů a moji
radost sdílela i Jana.
Brzy přišla doba, kdy jsme měli odejet na turné na Slovensko
a mně nezbylo, než zajít k Janině matce a požádat ji, aby ji s námi pustila.
Chápal jsem, že měla své obavy, protože Jana byla mladá, ještě nikdy nebyla sama
mimo její dozor a teď měla odejet na řadu týdnů pryč. Slíbil jsem jí podáním
ruky, že se vrátí taková, jaká odjíždí a svůj slib jsem dával naprosto vážně,
měl jsem Janu opravdu rád. Následující den jsme odjížděli auty na Slovensko.
Cesta vedla z Českého Těšína přes Třinec na Jablunkov a když jsme vyjeli na
kopec v obci Lyžbice, těsně před prudkým spádem, řidič vozu Pragy AN, říkali
jsme ji "Anka", zjistil, že se stalo něco s rychlostní skříní a aby nenabral po
svahu bez možnosti brzdění motorem velkou rychlost, prudce zabrzdil, kola se
zablokovala a děvčata, která nahoře mávala na pocestné a nedržela se, byla
hozena na kabinu řidiče. Byly boule, modřiny a několik výronů a tak nezbývalo
nic jiného, než se vrátit na ošetřovnu třinecké nemocnice. Na štěstí žádné se
nestalo nic vážného, takže jsme brzy pokračovali v cestě.
Na Slovensko byl zájezd dobře připraven a tak byl vcelku
velmi úspěšný, nebýt tragických událostí, ke kterým došlo v Ružomberku. Na této
štaci jsme se setkali a vystřídali Snížkův soubor, s jehož programem "Rozmarné
zrcadlo" ve kterém vy-stupovali filmoví herci Vlasta Burian a Stella Májová.
Byli jsme ubytováni v hotelu Kultura a v jeho velkém krásném sále v prvním
poschodí jsme měli i představení. Program šel jako na drátkách, ale najednou ke
mně přiběhla jedna artistka a ustrašeně mi sdělovala, že Zdeněk Kosňovský sekl
Věrku bičem přes ruku. Zdeněk se svou snoubenkou Věrkou vystupovali v mexickém
čísle "2 Pedros", v němž Zdeněk v úvodu vystoupení dlouhým pleteným bičem Věrce
ustřeluje nejdříve z ruky a pak od úst cigarety. Bylo to efektní číslo, zvláště,
když Zdeněk vrhal dvacet čtyři těžkých nožů kolem Věřina těla, stojícího u prkna
v pozadí jeviště. Se sdělení artistky jsem si nedělal těžkou hlavu, to se přece
někdy stane, ale zároveň jsem si uvědomil, že Zdeněk nebyl v posledních dnech
docela ve své kůži a to od své návštěvy doma, kde došlo k ošklivé scéně právě
při tréninku s noži.
.Zdeněk si vždy namaloval postavu ženy doma na kůlnu a
obhazoval její siluetu celé hodiny, aby nevyšel ze cviku. Házel poslední nože a
ani by si nebyl povšiml, že jeden zmizel, nebýt hrůzného výkřiku, který zazněl
zevnitř z kůlny. Vrhl se ke dvířkám a tam ztuhl. Spolu s ostatními obyvateli
domu, kteří se po výkřiku sběhli, viděl na podlaze v kaluži krve nehybné ženské
tělo. Jediný pohled na stěnu kůlny, kde prosvítala prkny štěrbina s třískami ho
přesvědčila, že původcem neštěstí je on. V zoufalství se rozhlížel kolem a jeho
pohled padl na otevřená dvířka králíkárny, po kterých stékala krev. Uvnitř,
doslova přibitý těžkým nožem, visel na zadní stěně veliký angorský králík.
Mezitím se žena pohnula a po chvíli mohla říci, co se stalo a co teď Zdeněk
tušil... Vešla do kůlny, aby nakrmila králíky dříve než Zdeněk začne házet.
Slyšela dopadat nože, ale vídala tak Zdeňka cvičit často a proto pokračovala v
práci. Jeden z nožů však prolétl mezi prkny, když stála u otevřených dvířek,
proletěl jí mezi vlasy a pak již jen krev stříkající jí ze zabitého králíka
přímo do obličeje způsobila uleknutí a mdloby. Dopadlo to tedy dobře až na toho
králíka, ale Zdeněk si uvědomil svou nezodpovědnost, kterou mohlo dojít k
vážnému úrazu zabití a od té doby nebyl stále ještě zcela v pořádku. Snad jsem
jej neměl pouštět na jeviště, ale to je těžké, vypustit z programu artistu,
který o to sám s vědomím své špatné kondice nepožádá.
Slyšel jsem již v zákulisí dopadání nožů na prkno, když mne,
snad pod dojmem té artistky, která předtím za mnou přišla, pojal pocit něčeho
nedobrého, něčeho, co jsem neuměl pojme-novat. Vrátil jsem se jen tak napolo
ustrojen ke vstupu na scénu a byl svědkem závěrečného Zdeňkova hodu. Na stěně ve
výši Věřina srdce bylo nakresleno srdíčko, před kterým stála Věra, okopírována
již dvaceti třemi zabodnutými noži. Zdeněk vždy poslední nůž vrhá přímo na
Věřino srdce, ta se musí prudce sehnout, nůž jí proletí nad hlavou a zapíchne se
do namalovaného srdce. Teď Zdeněk právě před tímto závěrečným hodem volá:
"Ali".
Věrka odpovídá narážkou:
"Up".
A tragédie je hotova. Zdeněk poněkud zrychlil, Věrka se
zpozdila, nestačila uhnout noži a ten jí prosekává krk a zabodává se do stěny.
Je to strašný pohled na velkou krvácející ránu v hrdle mladé ženy připíchnuté ke
stěně. Krev stéká Věře po krku za ňadra, lidí se zmocňuje hrůza a panika. Vrhám
se na scénu a křičím, aby spustili oponu. Přidržuji Věrku za čelo a druhou rukou
rvu ze stěny a z jejího krku těžký nůž. Chvějící se Zdeněk stojí na místě, ze
kterého hodil poslední nůž a není schopen cokoliv udělat. Zvedám děvče do náruče
a odnáším do zákulisí, kde se střetávám s lékařem, který byl v hledišti.
Pře-dávám mu zraněnou a posílám na scénu "Napolis", dva artisty na amerických
pevných hrazdách. Současně si uvědomuji, v jaké náladě je asi obecenstvo po
tragédii, ke které došlo. Natahuji si klaunskou paruku na hlavu, beru něčí
slamák a s kufrem v ruce utíkám zákulisím do sálu. Prodírám se lidmi, křičím,
zpívám, vědomě ruším napínavé představení na jevišti, které je v této chvíli pro
nervy obecenstva nevhodné a snažím se na sebe strhnout pozornost. Dostávám se k
jevišti, vyskakuji na ně a křičím na udivené artisty, zda by mne nechali
zacvičit. Jsou to profesionálové a hned chápou, že chci změnit náladu v sále a
zvou mne na hrazdu. Pak létám jako šimpanz mezi hrazdami, ztrácím kalhoty, dělám
veletoč v noční košili a mimoděk snad dělám ze zoufalství - chci zachránit
situaci - výkon, jaký jsem ještě nedokázal. Sál zabírá, ozývá se potlesk,
nejprve nesmělý, pak smích a nakonec bouře pochvaly. Ti lidé netuší, že já do
toho čísla nepatřím a já tu skutečně také nejsem, jen mé tělo poletuje mezi
hrazdami ve snaze zachránit existenci několika desítek lidí, zatímco jsem duchem
s Věrkou a trnu úzkostí o její život.
.Ihned po skončení představení odjíždíme všichni do
nemocnice, kam Věrku nechal převézt lékař. Primář, s nímž mluvíme, vážně
pokyvuje hlavou. Ztratila mnoho krve a potřebuje nutně transfúzi. Hlásíme se
všichni a pro shodnost skupiny jsem vybrán já ještě s jedním artistou. Po
transfúzi navštěvujeme asi za jednu a půl hodiny Věru v pokoji. Leží zahalená v
obvazech, kterými prosakuje krev. Zdeněk je zde s námi a nechce odejít od jejího
lůžka. Je zoufalý nad tím, co se stalo, ačkoliv my všichni víme, že za to
nemůže. Je to osud artisty, stále čekat až se to jednou nepovede. Primář nám pak
říká, že k transfúzi došlo právě včas a rána, která pochopitelně zanechá
ošklivou jizvu na Věřině krku, byla ještě natolik šťastná, že nezasáhla ani
hlavní tepnu, ani hrtan. Je tedy velká naděje, že se Zdeňkova snoubenka uzdraví.
Odjížděli jsme v lepší náladě k hotelu, kde bydlíme a já si uvědomuji, že v tom
shonu nešťastných událostí bych byl málem zapomněl, že dnes večer musím opustit
na několik dní soubor a odejet do Ostravy. Loučím se se všemi, hlavně s Janou,
svěřuji jí vedení souboru a chci odjet. Jedna z artistek, takové milé děvčátko
se smutnýma očima dělá dojem, jako by mi chtěla něco říci, ale neodvažuje se,
jen její pokorné oči vyjadřují obavu z toho, že odjíždím a nechávám soubor Janě,
která nemá ještě zkušenosti a je příliš mladá. Vím, že je Agnes tak trochu
zamilovaná, nikdy sice nedala znát svůj cit, ale vím to. Ani kdyby nebylo Jany,
nechoval bych se k ní jinak než teď. Je z pravé komediantské rodiny. Narodila se
v maringotce a já, ač máme stejné povolání, jsem ještě příliš v zajetí představ
života v maringotkách a jsem příliš mladý, než abych dokázal rozeznat růži od
plevele. Bohužel!
.Motor už běží a v tom další ženská postava chvátá od hotelu
k vozu. To je již na mne moc a proto její prosbu, abych ji vzal s sebou do
Ostravy, že tam má nějakou nutnou záležitost a že se zítra vrátí vlakem, dosti
striktně odmítám a její údiv nad tím mne bolí ještě více. Bez dalšího
vysvětlování odjíždím. Vím, že mám před sebou dlouhou cestu do Ostravy, kde na
mne pozítří čeká při místních oslavách vystoupení na visuté hrazdě na vrcholu
skoro sto metrů vysoké věže ostravské radnice. Podepsanou smlouvu mám v kapse a
nic není připraveno. Proto podvědomě ženu Opla-Olympii stále kolem 90-95 km v
hod., projíždím za tmy pod hradem Strečno, proplétám se Žilinou. U Kysuckého
Nového Města jedu po vysokém náspu mezi lesem po dlážděné silnici. Mám puštěné
bateriové rádio a zatáčky řežu, jak mohu. Vůz se při této rychlosti celý třese,
ale teď najednou při výjezdu ze zatáčky přibyla k příčné vibraci i podélná. Něco
se děje, šlapu na brzdu, abych snížil rychlost, ale to jsem neměl. Vůz přebytkem
dopředné energie nalehl předkem k vozovce, v řízení cítím nárazy, rány o dlažbu
a pak ztrácím úplně vládu nad vozem. Prudké otočení doprava, náraz na patníky a
tma.
.Někdo se mnou třese, zřejmě se mne na něco ptá, ale já ho
nevnímám. Teprve za chvíli slyším zvuky, jimž začínám rozumět. Lidé se světlem
kolem mne se dotazují, co se mi stalo, zda jsem zraněn. Když světlo baterky
dopadne na mé roztrhané šaty, začínám mít tušení, co asi bylo předtím. Pomáhají
mi vstát, nic mne nebolí mimo škrábanců na obličeji a na rukách od toho, jak
jsem letěl mlázím a přistál přímo na mladém smrčku. Vůz leží na střeše v příkopu
zdemolován k nepoznání a dva přeražené patníky, z nichž vykukují dráty do betonu
jsou výmluvným svědectvím, že to byl pořádný náraz. Nechápavě se dívám na
dlouhou rýhu vyrvaných silničních kostek, která začíná daleko ve tmě a končí u
patníku. Lidé kolem mne mi vysvětlují, co se vlastně stalo. Jeli už hodnou dobu
za mnou a byli svědky toho, jak se mi utrhlo přední pravé kolo a zmizelo někde v
příkopu. To další byl už jen následek prudkého zabrzdění, kterým jsem reagoval
na podélné výkyvy. Vůz narazil nápravou na dlažbu, začal ji vytrhávat a nakonec
narazil na patníky. Bylo štěstí, že se nárazem otevřely dveře a já vyletěl
velkým obloukem do lesního mlází. V tu chvíli jsem si blahopřál za mé odmítnutí
svezení kolegyně ze souboru. Není pravděpodobné, že bychom byli měli stejné
štěstí oba. Přivolaným taxíkem jsem odejel do Ostravy a na místě zůstali jen
esenbáci, aby zabránili další nehodě na rozbité silnici.
Večer 29. dubna 1946 vytahujeme stožár na radnici,
vystrkujeme jej ven pod kopuli ve výši osmdesáti tří metrů nad náměstím,
zavěšujeme anglické hrazdy a celý dvanáctimetrový stožár vysunujeme
horizontálně, jak má při produkci být. Upevňujeme lana a stožár a pak - pak
přijde to nejhorší - všechno to vyzkoušet. Slézám po schodech o dvanáct metrů
níže pod veliké hodiny a po provazovém žebříku vystupuji na stožár k hrazdám,
přelézám na ně a rozhoupávám, abych zjistil co vydrží, zda konstrukce příliš
nevibruje. Je to dobré, produkci to unese. Dole se zatím sbíhají lidé, kteří s
údivem sledují přípravy na věži a pak zkoušku. Ještě jednou všechno kontrolujeme
a odjíždíme do hotelu. Po noční jízdě s havárií, předcházejícím odběru krve a
dnešním shonu jsem vyčerpán, že doslova padám únavou.
Ráno 30. dubna 1946 jsem spal dlouho a když jsem se probudil,
Ostrava žila svátečním ruchem. Všude slavnostní nálada, davy lidí v ulicích se
přelévaly do centra města. Odpoledne tančí sedmdesát tisíc lidí na velkém
náměstí před ostravskou radnicí. Program oslav prvního výročí osvobození Ostravy
je bohatý. Účinkují hosté z Národního divadla v Praze, z Brna, Opavy, zábava
všeho druhu je na každém kroku.
.Konečně nastává večer, kdy máme vystoupit my. Odcházím s
Vilou Štajgrem, jeho dcerou Věrkou a manželkou Vlastou v doprovodu několika
přátel na radnici. Tam podepisujeme revers a výtahem jedeme vzhůru pod skleněnou
kopuli věže. Polní telefon, který je sem zaveden, nám dává pokyn, abychom se
připravili, že za patnáct minut vystupujeme. Protože jsme měli v sestavě nové
prvky, o kterých Vilova manželka nevěděla, Vila se rozhodl, že ji nenechá
přihlížet a ta ani netušila, když za námi zaklaply zasouvací dveře na ochoz
kolem kopule, že je ve věži zamčena a že nic neuvidí. My s Vilou jsme si stiskli
ruce, sestoupili po schodech pod velké věžní hodiny až k oknu, ze kterého bylo
vysunuto prkno, jako skákací můstek do bazénu.
.Zespodu přichází povel k zahájení. Jako první vystupuji po
prkně z okna do tmy, přelézám na provazový žebřík a šplhám vzhůru k hrazdám.
Jsem již na své hrazdě a teď je řada na Vilovi. Čtyři silné reflektory osvětlují
zdola tuto scénu, která nebyla ještě na území československé republiky
provedena. Žádný artista dosud nevystupoval ve výši osmdesáti tří metrů bez
ochranné sítě nebo jiných ochranných prostředků. Navíc, Vila trpí závratí a
nesmí vidět hloubky. My nemáme nic než vůli a víru v sebe, že to dokážeme.
Hrazda se chvěje, když Vila vystupuje po žebříku a slabý větřík se mnou mírně
pohupuje. Konečně i můj partner je na své anglické hrazdě, produkce začíná.
Zdola není slyšet žádný zvuk, jsme tu dokonale odloučeni od jakéhokoliv života,
jsme sami dva na světě, jsme závislí jen navzájem na sobě. Malá chybička jednoho
nebo druhého by stála životy obou a my to víme, ale nemyslíme na to. Přesnými,
tisíckráte opakovanými pohyby přecházíme do svisu, pak se Vila pouští své hrazdy
a chytá se mne, visím hlavou dolů a držím v zubech závěs, kterého se i on drží
zuby, roztáčím ho a on rotuje v rychlých obrátkách. Pak totéž za pás a následují
další a další cviky. Nevím, jak je to všechno vidět zdola, ale když jsme
skončili, je dlouho ticho, reflektory, které nás osvětlují, nedávají možnost
vidět, zda tam o více jak osmdesát metrů níže vůbec někdo je. Ale pak náhle,
jakoby explodovala nálož, výbuch nadšení, potlesku a volání, které nemá konce.
Vila, který je blíže k věži, přeručkovává po stožáru k ochozu a přelézá na
plošinu. Já, v radosti, že se produkce podařila, přebíhám po dvanáctimetrovém
trubkovém stožáru jako po laně a už jsem také na ochozu věže. Otvírám dveře
kopule, kde nás vítá uvězněná Vilova manželka, která pochopila, že jsme jí
znemožnili podívanou úmyslně. Napůl vážně, napůl s úsměvem se "durdí" nad tím
uvězněním, ale je šťastná jako my, že to dobře dopadlo.
Všichni se objímáme a pak říkám Vilovi něco, co jsem snad ani
dost neuvážil, ale co se mělo stát budoucností:
"To nic není, ale počkej až ty hrazdy pověsíme pod aeroplán!"
Vilova manželka se na mne vyčítavě dívá a úzkostlivě se ptá, jestli toho ještě
nemám dost:
."Ne, nemám, tohle je sice pěkné, chce to celé chlapy, ale
není to cítit leteckým benzinem a já ten pach mám tak hrozně rád." Vždycky jsem
byl té zásady, že co mohu udělat dnes, nemám odkládat na zítřek a proto jsem se
rozhodl svou myšlenku z radniční věže realizovat hned.
.Rozmrzelý výsledkem jednání, ale nevzdávající se, odeslal
jsem telegram na smluvenou adresu souboru na Slovensku, že se k němu vracím. Po
návratu do hotelu jsem byl velmi překvapen - čekal tam na mne ze Slovenska
telegram:
Celou cestu vlakem se mi honily myšlenky kolem obsahu té-to
zprávy. Co se tam vlastně stalo, že Andrej chce se mnou hovořit první? Znal jsem
ho již dlouho, byl to seriózní chlapec, dobrý kamarád, který by mne jistě
nesháněl jen tak pro nějakou malichernost.
Andrej mne čekal na nádraží v Ružomberoku a zprávy, které
jsem se od něho dověděl, mne zdrtily. Čekal jsem všechno možné, jen tohle ne.
Jana, moje Jana mne zradila a dala se na cestu, od které jsem ji chtěl uchránit.
Andrej vypráví, jak v den, kdy jsem vystupoval na ostravské radnici, skoro celý
soubor seděl u rádia, které přenášelo reportáž z průběhu oslav a také o mé
produkci. Jana ještě předtím odešla do města za známými a tam se někde, buď
náhodou nebo úmyslně, spíše ale to druhé, sešla s naším konferenciérem. Věděl
jsem o něm, že je sukničkář, ale v souboru dělal zatím dobrotu a své práci
rozuměl, takže jsem si ho nevšímal. Byly to jeho soukromé záležitosti a pokud se
netýkaly varieté, nechtěl jsem si hrát na moralistu. Fakt
je ten, že Jana s ním strávila noc v jeho pokoji, zatímco já se houpal na
nejistém provaze nad dlažbou ostravského náměstí ve výšce osmdesáti metrů.
Nechtěl jsem tomu věřit, ale z úst jiných členů souboru jsem se dověděl ještě
další podrobnosti o Janině chování i o tom, že se za mé nepřítomnosti, právě
Janiným přičiněním, začal celý soubor rozpadat, morálka klesla a celé varieté
slevilo ze své úrovně natolik, že se hrálo již před poloprázdným hledištěm.
Někteří členové vyslovovali i pochybnosti o způsobu Janina hospodaření, protože
jsem jí svěřil i finanční stránku podniku. Měl jsem k ní a k její lásce ke mně
naprostou důvěru a chtěl jsem si ji přece vzít! Lidé, se kterými jsem mluvil, se
zavázali mlčením a tak večer před představením ještě většina členů souboru o mé
přítomnosti nevěděla. Čekal jsem v šatně, jak se budou postupně scházet a když
jako poslední a to asi pět minut po ohlášeném zahájení představení, přišel
konferenciér a to ne střízlivý, měl jsem toho zrovna dost. Nedovolil jsem mu
vystoupit a když se k němu připojil ještě jeden člen hudby, který si počínal
agresivně, už jsem se neudržel a oba jsem několika ranami pěstí poslal k ze-mi.
Styděl jsem se pak za své jednání - nebylo fair - oba byli opilí, ale já, v
zoufalství nad zklamáním v lásce a rozpadem souboru, jsem se už nekontroloval.
Jana, která byla svědkem toho, co se stalo, protože přišla s hudebníkem
vstávajícím teď ze země a který v její oblibě zatím vystřídal konferenciéra, se
na mne dívá zděšeně, neví, kolik jsem se toho všeho o ní dověděl. Vyzývám
soubor, aby kdo chce odejít, odešel okamžitě, kdo chce zůstat, ať zůstane a
dokončí představení. Mimo konferenciéra a hudebníka - trumpetisty, zůstali
všichni. Nějak jsme to představení dokončili a pak přišla noc, kterou jsem
prochodil po pokoji a snažil se nějak vyřešit vzniklou situaci.
Moje víra v Janu byla zle otřesena, ale měl jsem ji stále
rád, byl jsem do ní tak zamilován, že jsem nemohl všemu uvěřit. Omlouval jsem ji
nezkušeností a dával vinu sobě, že jsem ji nechal mezi těmi dravci samotnou. K
ránu pak, když jsem po-drobně prohlédl účty z činnosti varieté za mé
nepřítomnosti, shledal jsem, že jsme prakticky na mizině - několik set tisíc
korun vylétlo během několika dnů komínem a nezbývalo nic jiného, než prodat
všechno vybavení varieté, rekvisity, zařízení kanceláře, vyplatit gáže a soubor
rozpustit. Nebylo vyhnutí a těžké rozhodnutí, ke kterému jsem dospěl, bylo jistě
zklamáním pro dvacet osm artistů, když jsem je ráno se situací seznámil. Loučil
jsem se s některými těžce, zvlášť s Agnes, která mi jako poslední přišla podat
ruku a nabídnout všechny své úspory. Bylo to zlaté děvče a její dojemná tichá
láska tak kontrastovala s tím, co jsem od včerejška prožil. Byla ochotna
obětovat všechno, co měla, aby mi pomohla, ale já nemohl přijmout. Věděl jsem,
že mi současně dává i svoji čistou duši a já neměl, co bych jí vrátil.
Všichni odjeli, zůstala jen Jana, šofér, velký a malý Stáňa
Kordas z Vítkovic a ode mne o pět let starší kouzelník Jiří Pospíšil z Petřvaldu
jámy "Evžen", který vystupoval pod jménem Čechini. S tím jsme se rozjeli dál po
Slovensku, vystupovali jako část programu v různých podnicích, protože celý
program už jsme dát dohromady nemohli. Bylo by to pro nás únavné.
.V Tatranské Polance mi Jana oznámila, že odjede domů.
Přestože moje rána ještě nepřebolela, pociťoval jsem to jako novou zradu, ale
bránit jsem jí nemohl. Vyprovázel jsem ji na nádraží, dal jsem jí všechny své
peníze, nechal jsem si jen na elektriku do Smokovce, kde jsem měl večer
vystoupení a smutně jsem se s ní loučil. Než přijel vlak, ptal jsem se jí, kdy
se zase uvidíme a tu přišlo něco, čemu jsem se mohl již dávno vyhnout, kdybych
byl trochu zkušenější a neměl ji tak strašně rád. Podívala se na mne výsměšně a
řekla:
."Proč bychom se měli ještě vidět? Tvoje hvězda už zhasla a
toto je zde Tvoje poslední štace, zkrachovaný šéfe!"
.To byl konec všeho. Zdálo se mi, že se celý svět boří. Toto
přece nemohlo být to děvče z jarního podvečera na břehu Olše! Tolik cynismu a
výsměchu od člověka, do kterého jsem vkládal všechny svoje naděje a sny. Pro
slzy nevidím, že lidé se na mne dívají udiveně, ale bylo mi to jedno. Je mi
vůbec všechno jedno. Vím jen, že teď tím vlakem odjíždí navždycky kus mne,
protože důvěra a láska, kterou jsem ji dal, mne tak zničila, že se mi zdá, že už
ve mně nezůstalo nic, vůbec nic, jenom hluboká lítost.
.V Tatranské Poliance v "Sanatoriu Dr. Ghyura" zalézám do
svého pokoje, zamykám se a dlouhé hodiny, kdy ani nespím, ale ani nevnímám,
sedím s hlavou v dlaních a pohřbívám svoji první opravdovou platonickou lásku.
Venku mne shání, musím jít rozesmát lidi, zatímco ve mně všechno pláče nad
ztraceným snem. Lidé se chtějí bavit a já je bavím. Pod maskou klauna prolévám
hořké slzy zoufalství.
.S Janou už jsem se nikdy, nikdy neviděl.
zpět na hlavní stranu zpět na předchozí kapitolu na následující kapitolu kontakt na autora