Jsem na Borech asi týden a začíná to na mne působit tak, že
propadám depresi a beznaději. Nevím, zda je to jen denní skutečnost režimu
trestnice nebo společnost, ve které žiji. Obojí je schopné vzít rovnováhu daleko
zkušenějšímu a vyrovnanějšímu člověku, než jsem já. Mám hrůzu z lidí, se kterými
jím u jednoho stolu, vedle kterých spím na kavalci a s nimiž sekám kůže ve
středověké manufaktuře. Jsem vyděšen tím, že tak, jako političtí vězni vypráví o
sobě a o tom, co je sem přivedlo, tak i vrazi bez ostychu, naopak s jakýmsi
nevysvětlitelným zadostiučiněním vyprávějí podrobnosti svých příšerných činů.
Připadá mi, když se na ně dívám, že tento komplex zrůdné sdílnosti, je dodatkem
trestu, který jim vnucuje jejich svědomí - oni musí mluvit, nemohou nic zamlčet,
ještě po deseti až patnácti létech jsou svého činu plni a nemohou se ho zbavit.
Je strašné poslouchat bývalého četníka, který pro peníze zabil služebním bodlem
mladé děvče a teď je zde již sedmnáct let. Pytlák Josef Sedláček z Prostějova je
zde patnáct let za vraždu hajného, kterého pak nechal se svými společníky
zlikvidovat mravencům, parťák z dílny, který v Liberci pro peníze zastřelil
svoji tchyni, sedí patnáct roků. Spoluvězeň Franta, který zabil v hádce při
kartách nožem dva spoluhráče, tráví již dvacet pět let svého života v trestnici.
Parťák Karel Staněk odpykal zatím osmnáct let v kriminále za vraždu snoubenky a
nastávající tchyně.
Všichni tito lidé, dalo by se říci vězni z povolání, vzhledem
k létům, která strávili ve věznicích, jsou v popisování a líčení svých zločinů
naprosto bezostyšní a není divu, že to, co přes den slyším, vrací se mi po
ulehnutí znovu a já pak nemohu usnout. Příběh jednoho z nich, "nosatého" Tondy
Vlacha, líčený s nelidským cynismem, mne dlouho pronásleduje. Brutalita tohoto
činu kdysi vzrušila Prahu. Tonda teď sedí vedle mne, a kdybych neznal jeho
minulost, asi bych se domníval, že je zde pro totéž, co já. To je to nejhorší,
že jsou stejní jako my, ničím se od nás neliší, jen vězeňskými zkušenostmi, ale
večer, když začnou vyprávět, jejich pohled se mění, znovu to všechno prožívají
po desáté, po sté... Je to hrozné.
Před patnácti lety se na zamrzlé hladině vltavské plovárny
ozýval povyk zde bruslících dětí. Nedaleko břehu se jedno z dětí upřeně dívá pod
sebe, pod led, který je již všude dosti rozježděn, ale v tomto místě je jako
náhodou poměrně zachovalý, průhledný a chlapec, který zatím poklekl na koleno,
se snaží rozeznat tmavé obrysy předmětu, který pod ledem uvázl. Přivolává
kamarády a pak jeden z nich rozrušeně odjíždí pro hlídače, který má boudu u
vstupu na led. Tomu stačí jen pohled a spěšně odchází k telefonu. Za chvíli je
slyšet hasičskou sirénu a na nábřeží zastavuje současně s hasiči i vůz
kriminálky. Hasiči sekerami prosekávají tlustý led a pak opatrně vytahují lidské
tělo, zpola zamrzlé do ledu. Byl to starší muž, oblečený do zimníku, bez
jakýchkoliv dokladů nebo známek totožnosti. Jediným vodítkem pro pátrání je
poutko na zimníku, na němž se policejním odborníkům podaří zjistit jméno
pražského podniku s oděvy. Od první chvíle bylo jasné, že jde o zločin, protože
hlava neznámého byla doslovně rozbita mnoha ranami. Pátrání je obtížné, ale
nakonec se přece jen podle záznamu firmy, která zimník prodala, zjistilo, že
jeden ze zákazníků je již tři měsíce pohřešován. Byl to pražský krejčí, který u
této firmy nakupoval ve velkém potřeby pro svůj závod a jako rabat dostal onen
zimník. Pátrání se přeneslo do okruhu rodiny a známých a brzy se stala
podezřelou manželka mrtvého a její milenec.
V té době byl zaměstnán v jedné smíchovské restauraci číšník
Tonda Vlach. V poslední době nezřízeně pil, flámoval a policie se brzy zajímá,
kde na to bere. Proti manželce zavražděného zatím vzniklo důvodné podezření, že
je do případu zapletena a proto byla zatčena. Výslechy a vyšetřovací vazba
vykonaly své. Přiznala se. Vzápětí byl zatčen její milenec a číšník Tonda. U
soudu se pak veřejnost dověděla podrobnosti o tom, jak nevěrná žena spolu s
milencem najali za peníze Tondu "Nosála" a připravili vraždu krejčího, který se
jim stával svou žárlivostí nepohodlným.
Počkali si na něho jednou večer v bytě, a když otevřel dveře,
vrhli se na něj. Manželka kuchyňským pohrabáčem, Tonda "Nosál" paličkou na maso
a milenec nějakým jiným předmětem. Protože rány, které krejčímu zasazovali,
nebyly smrtelné, bránil se a trvalo dlouhou dobu, než se jim ho podařilo alespoň
omráčit. Doslova jej utloukli těmi primitivními vražednými nástroji a proto z
jeho obličeje zbyla jen beztvará hmota, která policii nedala žádnou možnost
zjištění totožnosti mrtvého.
Když byla vražda dokončena, zbývalo mrtvolu uklidit, ukrýt.
Nacpali ji i v zimníku, který se jim pak stal osudným, i když jinak odklidili a
zničili obsah kapes, do skříně a tuto opatrně snesli po schodech na připravenou
káru. Byla tma, bezměsíčná noc, když kára, tlačená vrahy, drkotala po pražských
ulicích. Neměli světlo a byli dvakrát zastaveni policejní hlídkou a platili
dokonce pokutu. Žádného z těchto policistů nenapadlo, jaký obsah má skříň na
káře. Když se již blížili k Vltavě, jedno kolo káry narazilo na nějakou
překážku, skříň spadla, dveře se otevřely a mrtvola vypadla na dlažbu. Spěšně ji
naložili a jeli dále. S mostu pak nešťastníka hodili do Vltavy v domnění, že
voda a čas vykoná své. Přepočítali se a Tonda Vlach "Nosál" sedí již patnáct
let, ale jeho vyprávění je stejně otřesné jako čin sám. Z těchto lidí vězeňská
správa většinou vybírala chodbaře, předáky v dílnách a na pracovištích. Mlátili
spoluvězně jako bachaři a byli o to horší, že znali dokonale mentalitu vězňů a
všechny úskoky, kterými se tito bránili proti teroru bachařů.
*
*
*
Trávím svou první neděli na Borech a využívám starého
vězeňského řádu, který ještě dovoluje vězňům zúčastnit se bohoslužeb. Vězeňská
kaple je veliká, ale jak se liší od těch venku! Ne svou chrámovou výzdobou, ale
vybavením, které dodala vězeňská správa. Za oltářem vykukuje hlaveň kulometu CZ
26 a kolem zdí jsou rozestavěny bachařské stráže. Jdu ke zpovědi a jsem udiven:
páter Zikán, starý kněz, který byl u přijímacího raportu, mi předává informace o
dění venku. Dovídám se, že jsou hromadně zatýkáni Sokoli a Orli, že na Hostýně
byla velká protestní manifestace proti rozpuštění Orla, kde tisíce Orlů
skandovalo: "Nás nikdo nerozpustí, my nejsme margarín...", že teror již
zachvátil všechny vrstvy obyvatelstva. Důsledkem jsou neustálé přibývající
transporty odsouzených. Přicházejí jednotlivci a celé skupiny, jako Pochodeň,
Severní Čechy, Orli, jež reprezentuje ústřední náčelník Slávek Koukal, a jiní.
Venku zuří peklo, předzvěst bolševického ráje, který nám slibovali od
čtyřicátého pátého roku, a ozvěna toho všeho doléhá sem.
Na Borech nastává skutečný hladomor. Nikdy zde vězně
nevykrmovali, ale teď již to není ani k životu ani k smrti. Denně dostáváme půl
bochánku - třicet pět dekagramů chleba a to je jediné, co se dá jíst, protože to
ostatní by těžko žrala prasata ve vězeňském prasečníku. Ráno je černá melta, ale
to je urážka "Melty", je to prostě vlažná špinavá voda a většina vězňů k ní sní
příděl chleba na celý den. Ti starší, zkušení, si pečlivě rozdělují dávky,
protože pocit hladu je trvalý a dá se přece jen šidit schovaným krajíčkem. K
obědu je pravidelně zelná polévka, přesněji shnilé zelí, vařené ve vodě beze
stopy omastku. Jako hlavní chod jsou brambory a to asi tak do dlaně, protože na
dně šálku nejsou vidět, ale zato jsou většinou velmi cítit a zápachem jim může
konkurovat jenom zase to zelí a druhý den sušená zelenina, hlavně mrkev. K
večeři je bílošedá voda, které říkají podmáslí a tři brambory ve slupce. Je
veliké štěstí, když z těch tří dvě nejsou shnilé. Za těchto podmínek není divu,
že se vězni vrhají na basy s jídlem a seškrabují z nich zbytky brambor, a že
když jsou vyváděni na vycházku a jdou po chodbách kolem odpadových košů,
bleskurychle je prohrabují, protože tam může být kus starého chleba, odhozeného
bachařem, i když se tím vydávají v nebezpečí zbití a korekce, budou-li
přistiženi. V koupelně, kam jsme byli občas odváděni pod sprchy, vidím doslovně
kostry potažené kůží, jež jsou koupelnou prohnány, aby provoz šel rychle,
protože sprch je málo.
Hlad je prostředkem k ukáznění, hlad je pobídkou k větší práci, ať to zní sebeparadoxněji. Ministerstvo vnitra a vězeňské správy na tom budují celý systém, který, pokud není přetažen do naprosté neúnosnosti, zabírá. Za malý výkon větší hlad, za větší výkon menší hlad, to je asi rovnice, která ovlivňuje ve věznicích, zvláště pak na Borech, všechny vztahy a život. Nesplníš-li normu, trestní dávka jídla, žádné dopisy, návštěvy a jiné "výhody". Splníš-li, v pořádku, dostaneš své tři brambory a mimo to si můžeš i něco koupit při tzv. nákupu. To jednou týdně obchází velitel oddělení s chodbařem cely a zapisuje, co kdo chce "koupit". Vězeň nesmí býti v trestu, musí mít výkon nad sto procent a musí mít na kontě peníze. Většinou se kupuje chleba, marmeláda a cigarety. Je to několik málo korun, za které si smí vězeň podle výkonu nakoupit a protože je hlad, jsou to potraviny. Někteří plní normy a nemají peníze, jiní je mají a neplní normy. Proto se sdružují a ti, kteří mají větší výkon, část své práce odevzdávají za ty, kteří jej nemají, ale zato mají peníze. Pak mohou dostat "nákup", ale rozdělit se to nesmí, ale ono se zde nesmí více věcí a dělají se.
* * *
Sedím v dílně a vysekávám
kousky kůže, když na mne padne stín kohosi, kdo stojí za mnou. Obrátím se a
překvapením nemohu promluvit. Za mnou v uniformě SVS stojí Zdeněk, můj bývalý
palubní mechanik. Mám strach jej oslovit, obávám se, že bych se prozradil před
ostatními a že by mne někdo mohl "položit". Oslovuje mne sám a vyvádí mne na
prázdnou chodbu, kde mi prozrazuje, jak se dostal k vězeňské stráži a jak se o
mně dověděl.
Zdeněk byl vždycky dobrodruh, a proto chtěl utéci do
cizinecké legie, ne z nějakých ideálů boje proti komunismu, to jsem věděl, ale
nevěděl jsem, že se mu to nepodařilo a že by byl musel nastoupit vojenskou
službu u nás. Aby se jí vyhnul, nastoupil k vězeňské stráži, která teď přijímala
mladé lidi, protože staré dozorce propouštěla a počet věznic a koncentračních
táborů utěšeně stoupal a personálu bylo málo. Dověděl se o mně v košíkárně od
dvou mých kompliců Rutkaye a Kisze a proto za mnou hned přišel. Ptal se, co
potřebuji a na moji žádost, aby mi zprostředkoval styk s mými bývalými piloty a
spolupracovníky - Rudou Staňkem a Mirkem Chalupníčkem, slíbil, že to zařídí.
Skutečně jsem brzy na to dostal jeho prostřednictvím moták od Mirka Chalupníčka,
ve kterém mi oznamoval, že s Rudou odletí do Egypta, kam mají ještě s dalšími
čtyřmi piloty přelétávat z Chocně skupinu šesti letadel typu "Sokol" a že
zůstanou v exilu.
Spojení s přáteli je navázáno a funguje spolehlivě. Domů píši
jednou za šest týdnů podle vězeňského řádu, nevím, zda jejich korespondence není
kontrolována a nechci riskovat prozrazení své "potrubní pošty".
10.
prosince 1948
Valné shromáždění Spojených národů přijalo a vyhlásilo
Všeobecnou deklaraci lidských práv. Po tomto historickém aktu Valné shromáždění
vyzvalo všechny členské státy, aby uveřejnily znění Deklarace a aby je daly
rozšířit, čísti a vykládati zejména ve školách a jiných výchovných ústavech, bez
rozdílu politického postavení států a území.
Všeobecná deklarace lidských práv
Ú
V O D
U vědomí toho,
že uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě,
že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování světa, ve kterém lidé, zbaveni strachu a nouze, budou se těšiti svobodě projevu a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu,že je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li býti člověk donucen uchylovati se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti týrání a útlaku,
že je nutné podporovati rozvoj přátelských vztahů mezi národy,
že lid Spojených národů zdůraznil v Chartě znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a že se rozhodl podporovati sociální pokrok a vytvořiti lepší životní podmínky ve větší svobodě,
že členské státy převzaly závazek zajistiti ve spolupráci s
Organisací spojených národů všeobecné uznávání a zachování lidských práv a
základních svobod,
že stejné chápání těchto práv a svobod má nesmírný význam pro dokonalé splnění tohoto závazku.
Valné shromáždění
v y h l a š u j e
tuto
Všeobecnou deklaraci lidských práv, jakožto společný cíl pro všechny národy a
všechny státy za tím účelem, aby se každý jednotlivec a každý orgán společnosti,
maje tuto Deklaraci stále na mysli, snažil vyučováním a výchovou rozšířit úctu k
těmto právům a svobodám a zajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i
mezinárodními jejich všeobecné a účinné uznávání a zachování jak mezi lidem
členských států samých, tak mezi lidem území, jež jsou pod jejich pravomocí.
Článek
1.
Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní, co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednati v duchu bratrství.
Článek 2.
(1) Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto Deklarací bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smyšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.
(2) Žádný rozdíl nebude dále činěn z důvodů politického, právního nebo mezinárodního postavení země nebo území, k nimž určitá osoba přísluší, ať jde o zemi nebo území nezávislé, anebo pod poručenstvím, nesamosprávné nebo podrobené jakémukoli jinému omezení suverenity.
Článek
3.
Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.
Článek
4.
Nikdo nesmí býti držen v otroctví nebo nevolnictví; všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány.
Článek
5.
Nikdo nesmí býti mučen nebo podrobován krutému, nelidskému
nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Článek
6.
Každý má právo na to, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost.
Článek
7.
Všichni jsou si před zákonem rovní a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakéhokoli rozlišování. Všichni mají právo na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci, která porušuje tuto Deklaraci, a proti každému podněcování k takové diskriminaci.
Článek
8.
Každý má právo, aby mu příslušné vnitrostátní soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva, která jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem.
Článek
9.
Nikdo nesmí býti svévolně zatčen, držen ve vazbě nebo vyhoštěn do vyhnanství.
Článek
10.
Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu.
Článek 11.
(1) Každý, kdo je obviněn z trestního činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána jeho vina ve veřejném řízení, v němž mu byly zajištěny veškeré možnosti obhajoby.
(2) Nikdo nesmí býti odsouzen pro čin nebo opomenutí, které v době, kdy byly spáchány, nebyly trestné podle státního nebo mezinárodního práva. Rovněž nesmí býti uložen trest těžší, než jakého bylo lze použíti v době, kdy byl trestný čin spáchán.
Článek
12.
Nikdo nesmí býti vystaven svévolnému zasahování do soukromého
života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst.
Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.
Článek
13.
(1)
Každý má právo volně se pohybovat a svobodně si volit bydliště uvnitř určitého
státu.
(2)
Každý má právo opustit kteroukoliv zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své
země.
Článek
14.
(1)
Každý má právo vyhledati si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a
požívati tam asylu.
(2) Toto právo nelze uplatniti v případě stíhání skutečně odůvodněného nepolitickými zločiny nebo činy, které jsou v rozporu s cíli a zásadami Spojených národů.
Článek
15.
(1)
Každý má právo na státní příslušnost.
(2) Nikdo nesmí býti svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změniti.
Článek
16.
(1)
Muži a ženy, jakmile dosáhli plnoletosti, mají právo bez jakéhokoli omezení z
důvodů příslušnosti rasové, národnostní nebo náboženské, uzavřít sňatek a
založiti rodinu. Pokud jde o manželství, mají za jeho trvání i při jeho
rozvázání stejná práva.
(2)
Sňatky mohou býti uzavřeny jen se svobodným a plným souhlasem nastávajících
manželů.
(3) Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu se strany společnosti a státu.
Článek
17.
(1)
Každý má právo vlastniti majetek jak sám, tak spolu s jinými.
(2) Nikdo nesmí býti svévolně zbaven svého majetku.
Článek
18.
Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství;
toto právo zahrnuje v sobě i volnost změniti své náboženství nebo víru, jakož i
svobodu projevovati své náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať
veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a
zachováváním obřadů.
Článek
19.
Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávati, přijímati a rozšiřovati informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.
Článek
20.
(1)
Každému je zaručena svoboda shromažďování a sdružování.
(2) Nikdo nesmí býti nucen, aby byl členem nějakého sdružení.
Článek
21.
(1)
Každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím
svobodně volených zástupců.
(2)
Každý má právo vstoupiti za rovných podmínek do veřejných služeb své země.
(3) Základem vládní moci budiž vůle lidu; ta musí býti vyjádřena správně prováděnými volbami, které se mají konati v pravidelných obdobích na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva tajným hlasováním nebo jiným rovnocenným postupem, zabezpečujícím svobodu hlasování.
Článek
22.
Každý člověk má jako člen společnosti právo na sociální zabezpečení a nárok na to, aby mu byla národním úsilím i mezinárodní součinností a v souladu s organisací a s prostředky příslušného státu zajištěna hospodářská, sociální a kulturní práva, nezbytná k jeho důstojnosti a k svobodnému rozvoji jeho osobnosti.
Článek
23.
(1)
Každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a
uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti.
(2)
Každý, bez jakéhokoli rozlišování, má nárok na stejný plat za stejnou práci.
(3)
Každý pracující má právo na spravedlivou a uspokojivou odměnu, která by
zajišťovala jemu samému a jeho rodině živobytí odpovídající lidské důstojnosti a
která by byla doplněna, kdyby toho bylo třeba, jinými prostředky sociální
ochrany.
(4)
Na ochranu svých zájmů má každý právo zakládati s jinými odborové organizace a
přistupovati k nim.
Článek
24.
Každý má právo na odpočinek a na zotavení, zejména také na rozumné vymezení pracovních hodin a na pravidelnou placenou dovolenou.
Článek
25.
(1)
Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho
zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména
výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má
právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci,
při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností,
nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.
(2) Mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc. Všechny děti, ať manželské nebo nemanželské, požívají stejné sociální ochrany.
Článek
26.
(1)
Každý má právo na vzdělání. Vzdělání nechť je bezplatné, alespoň v počátečních a
základních stupních. Základní vzdělání je povinné. Technické a odborné vzdělání
budiž všeobecně přístupné a rovněž vyšší vzdělání má býti stejně přístupné všem
podle schopností.
(2) Vzdělání má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a k posílení úcty k lidským právům a základním svobodám. Má napomáhati k vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a všemi skupinami rasovými i náboženskými, jakož i k rozvoji činnosti Spojených národů pro zachování míru.
Článek
27.
(1)
Každý má právo svobodně se účastniti kulturního života společnosti, užívati
plodů umění a podíleti se na vědeckém pokroku a jeho výtěžcích.
(2) Vzdělání má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a k posílení úcty k lidským právům a základním svobodám. Má napomáhati k vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a všemi skupinami rasovými i náboženskými, jakož i k rozvoji činnosti Spojených národů pro zachování míru.
Článek
28.
Každý má právo na to, aby vládl takový sociální a mezinárodní řád, ve kterém by práva a svobody stanovené v této Deklaraci byly plně uplatněny.
Článek
29.
(1)
Každý má povinnost vůči společnosti, v níž jediné může volně a plně rozvinout
svou osobnost.
(2)
Každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která
stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání a zachovávání
práv a svobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného
pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti.
(3)
Výkon těchto práv a svobod nesmí býti v žádném případě v rozporu s cíli a
zásadami Spojených národů.
Článek
30.
Nic v této Deklaraci nemůže býti vykládáno, jako by dávalo
kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjeti činnost
nebo dopouštěti se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo
některé ze svobod v této Deklaraci uvedených.
Jedním z prvních států, které v roce 1945 podepsaly Chartu
OSN byla i Československá republika. Při vyhlášení Všeobecné deklarace lidských
práv byl přítomen zástupce Československé republiky - té republiky, která pod
vedením KSČ udělala z většiny národa - národ novodobých otroků.
Vánoce - doba radosti dětí i dospělých. Ale
vánoce zde ve vězení, to je něco, co lze těžko popsat a co se ještě hůře
prožívá. Jsou to vzpomínky na domov, kterým se neubrání v tyto dny ani ten
nejotrlejší. Vzpomínky, které tak kontrastují s naší skutečností. A to ještě
tento rok a to naposledy lze říci, že správa věznice nás alespoň nechala na
pokoji a bachaři mající službu, patří vesměs k těm slušnějším; ti praví vládcové
Borů si vybírají na Vánoce dovolené. Ti, kteří nejsou tak dobře zapsáni u
vrchnosti, protože nemlátí každého na potkání, musí teď sloužit.
Na Štědrý den je uzávěrka po třetí hodině, pak nás zavřou v
celách a jsme ponecháni svým vzpomínkám a úvahám, kolik těch Vánoc ještě bude.
Němečtí spoluvězni zpívají kolem stolu tiše "Heilige Nacht" a já sedím na svém
kavalci a vzpomínám na své místo u štědrovečerní večeře, které je teď prázdné,
na matku, která chodí uplakaná kolem a otce, snažícího se ji upokojit, ač sám
nemá k slzám daleko, na třináctiletou sestru Libuši a na snoubenku Františku.
Jsou to mé první vánoce ve věznici a je mi moc bídně. Události celého roku
jakoby se proťaly zde na Borech, v této cele, na tomto kavalci a konfrontace
střetnutí není pro mne nijak povzbudivá. Co dál? Jak dlouho ještě? Co potom?
Myšlenky se v hlavě honí a proplétají se záblesky vzpomínek na dobu od dětství
až do dneška. Všem je nám stejně, všichni cítíme tíhu osudu daleko tísnivěji než
jindy. Nedivím se již, že staří vězni nemají tyto svátky rádi.
2. ledna l949
Na celu
přichází "táta Hrbáček". Říkáme
tak jednomu starému dozorci, který opravdu patří k těm nejslušnějším. Odvádí mne
chodbami a říká, že mám návštěvu. Zastavujeme se před návštěvní místností a já
vyhlížím netrpělivě, kdo za mnou přišel. Už ji vidím, matka! Vedou ji jedním
katrem, pak druhým a když je již docela blízko, vcházejí do jiných dveří, snad
někam na velitelství. Netrpělivě čekám, co ještě za formality musí podstoupit,
než se ke mně dostane, ale už vychází celá uplakaná a místo ke mně ji dozorce
vyprovází k východu z budovy. Nevím, co se děje, ale starý "Hrbáček" mi vše
vysvětluje, když se sám vrací z kanceláře. Prý moji návštěvu nepovolil Státní
soud v Brně, protože ještě nemám právoplatný rozsudek a mohl bych
prostřednictvím návštěvy ovlivňovat svědky a komplice. Jsem z toho zdrcen, umím
si představit, jak je asi matce, která sem jela vlakem pět set kilometrů
a ani se mnou nemohla promluvit a opět se musí trmácet ve vlaku dalších
pět set kilometrů. Vracím se do dílny, ale za chvíli pro mne přichází jiný
bachař. Musím si dojít na celu, sbalit své věci a odvádí mne na samoty "C", kde
je velitelem jeden z galerie borských vrahů, Mašek. Pro člověka, který byl na
společných celách, je to skličující pocit, když se dostane na isolaci a k
Maškovi, to je už vůbec konec světa. Pak už je jen podsvětí korekce se zabijákem
Václavem Brabcem.
Jsem na cele č. 279 sám. Přemýšlím o tom, co má tahle náhlá
změna znamenat, ale nemohu uhodnout příčinu. Oficiálně by moji nejistotu měla
rozptýlit odpolední návštěva borské elity vedená insp. Trpákem vulgo Suchým
větrem. V pozadí stojí Kraml, Mašek, Brabec a politruk Ladman.
Suchý vítr čte nějaké lejstro a tak z jeho koktání a motanice
úředního slohu jen vyrozumívám, že moji isolaci nařídil Státní soud. Protože se
prý odvolal prokurátor Opěla na nízkou výměru trestu - na základě rezolucí
závodních rad a stanic SNB.
Mně, dvaadvacetiletému, mu bylo dvacet let málo.
Po celý den slyším z chodby hluk přesunu vězňů. Něco těžkého
visí nad borskou věznicí. Nevím, kdo je na cele vedle mne a nemohu se to dovědět
ani od chodbaře, protože je to člověk, jehož minulost ani přítomnost nevzbuzuje
touhu po navázání styků s ním. Je z Olomouce a jmenuje se Franta Kovařík, býval
strojvedoucím u dráhy. Znám dobře jeho případ a proto se ho ani nepokouším na
něco ptát. Vím, že býval komunista a chová se i dodnes podle toho. Kdysi před
dvaceti třemi roky se rozhodl zbavit své manželky a vybral si k tomu Svatý
kopeček u Olomouce, kde byla právě pouť. Spolu s manželkou strávil celý den na
Sv. kopečku a ve večerním šeru šli znovu ke kostelu a tam, když Kovařík zjistil,
že nikdo není nablízku, svou ženu omráčil ranou do hlavy, svázal ji, polil
petrolejem, který měl připravený v křoví nedaleko cesty a zapálil.
Za svoji bestiální vraždu byl odsouzen k smrti, ale dostal
milost a teď je zde na Borech po dvaceti třech letech, přestože nosí stejnou
uniformu jako my, je sice o něco méně než bachař, ale mnohem více, než my
všichni dohromady. Je pro velitelství nepostradatelný a má naprostou důvěru
všech bachařů.
Večer po uzávěrce zkouším se morzeovkou dorozumět s vedlejší
celou a vyťukávám na zeď:
"Kdo je tam?"
Jde to obtížně, protože vězeň na druhé straně zdi morzeovku
dobře neumí a tak to trvá dlouho, než se konečně dovídám, že je to katolický
kněz. Další ťukání musíme přerušit, protože hlídka na chodbě asi něco zaslechla
a věnuje našim celám zvýšenou pozornost.
Komunistická justice začala oficiálně popravovat své třídní
nepřátele oběšením na šibenici.
----------
4.
ledna 1949 byl popraven
Ladislav Prieložný (* 15. 9. 1923)
14.
února 1949 byl popraven
Slavoj Šádek - technický
úředník (* 3. 3. 1926)
19.
února 1949 byl popraven
Miloslav Choc - student KU
(* 19. 1. 1925)
----------
Ráno se otevírají dveře a bachař mi přivádí spoluvězně. Má v
náručí své věci a ani mu nevidím do obličeje. Pokládá je na zem, zdvihá se proti
mně a já nemohu překvapením promluvit a on také ne. Vzápětí se vrháme jeden
druhému do náruče a jsme šťastní, že jsme se sešli i když za takových okolností.
Je to major letectva Josef Bryks z Olomouce a já vždy, když jsem jej vídal venku
a stejně teď i tady, nemohu nevzpomenout, jak pohnutý životní osud měl tento
muž. Je málo pravděpodobné, že by se našel na světě člověk, který byl v poměrně
krátké době sedmkrát odsouzen k trestu smrti a kterému se vždy podařilo
uniknout.
Pepa jako předválečný absolvent obchodní akademie toužil
létat a proto se hlásil po maturitě dobrovolně k armádě. Rodiče mu ale
nepodepsali revers a tak zprvu narukoval k dragounům a teprve při své
plnoletosti se dal přeložit k letectvu. Přešel do Prostějova a později do
Olomouce, kde sloužil až do roku 1939. Po obsazení republiky uprchl v
železničním cisternovém voze do Jugoslávie a pak do Francie. Ihned vstoupil do
francouzské armády a brzy zasahuje do bojů v jednotkách francouzského letectva.
Dne 23. června 1940 odplouvá z Bordeaux do Anglie a vstupuje do kanadské
jednotky RAF, ve které létají převážně Francouzi.
Bylo to 14. července 1941, kdy Francouzi slaví svůj národní
svátek "Dobytí Bastily" a Pepa měl ten den volno. Domluvil si schůzku se svým
děvčetem, krasavicí, která sloužila v Ženském pomocném sboru v jednotkách
letectva. Schůzka se však neuskutečnila. Krátce před startem perutě k bojovému
letu za ním přišel kamarád, Francouz, a prosil jej, zda by neletěl dnes, v den
největšího jejich svátku, místo něho. Pepa beze slova přikývl, skočil k
telefonu, sdělil své dívce, že přijde asi za čtyři hodiny, aby na něho počkala.
Děvče souhlasilo a svůj slib, že počká, skutečně dodrželo. Jenže čekala místo
čtyř hodin celá čtyři léta. Pepa si vyměnil s přítelem dokumenty znějící na
kanadské jméno, oblékl kombinézu a padák a šikovně se dostal k letadlu svého
přítele, aniž se někdo dověděl o záměně. Nahození motoru, rolování na start a
povel ke startu následoval bezprostředně a tak v několika málo minutách celá
peruť nabírala stanovenou výšku k setkání s dalšími anglickými svazy, se kterými
společně přelétala kanál k útoku na pevninu. Brzy po dosažení pohoří, které
přelétávali v husté palbě protiletadlových děl, se objevily silné svazy
"Messerschmidtů" a pod francouzskou oblohou se rozpoutalo peklo. Letové útvary
byly záhy porušeny a rozpoutal se zuřivý boj skupinek a jednotlivců.
Pepa několikrát zaútočil na mihnuvší se stíny Messerschmidtů,
ale vřava byla tak hustá, bylo soustředěno tolik letadel na poměrně malém
prostoru, že zatím nebylo pomyšlení na pronásledování těchto stínů. Motory
řvoucí v maximálních obrátkách, rádio plné nesrozumitelných výkřiků vítězství i
hrůzy. Hořící a padající stroje, kopule padáků těch, kterým se podařilo opustit
rozstřílený letoun, všechny ty známé a vždy znovu vzrušující okamžiky této
rulety smrti se odvíjely kolem Pepova letadla, visícího ve svíčce na vrtuli,
když se chtěl vymanit z příliš těsného závěsu tří Messerschmidtů, které mu
věnovaly nepříjemnou pozornost. Výkrut a pád po křídle byl poslední řízený
manévr, který mohl udělat. Právě, když se objevil asi dvěstě metrů
před zaměřovačem cíl, uviděl na křídle svého Huricana zásahy kulometné
palby, které se přibližovaly k trupu. Instinktivně vykopl směrovku a prudce
dotáhl -výbuch vpředu, jakoby se motor utrhl z lože, kouř a plameny kolem kabiny
a další bubnování kulek po trupu letadla teď vzepjatého jakoby k poslednímu
skoku. Pepa ví, že je konec. Stroj je neovladatelný, rádio přestalo fungovat,
rozstřílená stojící vrtule "v praporu", kterou zahlédl mezi oblaky dýmu a ohně
dává jistotu, že není jiná možnost, než skočit. Sáhl naučeným pohybem po uzávěru
kabiny - sláva, není poškozen, uvolňuje poutací pasy, ohmatává popruhy padáku a
vyskakuje. Prudké trhnutí a Pepa se snáší z nevelké výšky na pole, kde také bez
úrazu přistává. Vyprošťuje se z padáku, nechává jej ležet. Ví, že ho zde stejně
budou hledat, proto se odtud snaží uniknout co nejdále. Ve večerním šeru
zahrabává své distinkce a doklady za omšelý pomníček na malém vesnickém
hřbitůvku a když se úplně setmí, vydává se k první usedlosti.
Pepa má strach z prozrazení, vyhýbá se lidem a proto se
nepozorovaně vkrade do prasečníku a tam na jakési půdičce nad prasaty tráví
několik nejbližších dnů. Protože má hlad, jí s prasaty, ale neodváží se zavolat
na hospodáře, který prasata chodil krmit. Domníval se, že první sháňka po něm
již přešla a proto se v noci vydal na další cestu. Ví, že musí vyměnit svou
uniformu za civilní oděv, ale jak to udělat, to neví. Krást se nenaučil a říci
si o něco někomu, se obává. Pomohlo mu v tom mladé děvče, které ráno potkal za
vesnicí a které mu ochotně opatřilo oblek z domu svých rodičů. S větší nadějí
odcházel k další vesnici a doufal, že se mu podaří navázat kontakt s lidmi,
kteří mu pomohou přejít Francii a dostat se do Španělska a odtud prostřednictvím
spojeneckých zastupitelských úřadů zpět do Anglie. Všechny plány byly zničeny
zrádným farmářem, na kterého se obrátil o pomoc po dvou dnech bloudění a který
ho udal. Pak už jen roky utrpení, zajatecké tábory, věznice, pevnosti,
koncentráky. Jednou byl vězněn ve starém hradu, který hlídali zvenčí SS a
zevnitř divoká prasata, která proto byla úmyslně vpuštěna do obory. Spojení bylo
jen padacím mostem, na který divočáci z příkopu nemohli. Při jedné příležitosti
Josef s několika zajatci přepadli vnitřní stráž a po spuštěném mostu se dostali
na svobodu. Každý utíkal na svou pěst, aby se stráže SS nemohly soustředit. Byla
tak naděje, že někdo unikne. Josef se dostal do blízkosti polního letiště, kde
stály v řadě Messerschmidty Me-109. Vyčkal, až stráž přešla na druhou stranu a
pak přeběhnul do nejkrajnějšího stroje, vskočil do něj a okamžitě začal
startovat. Motor naskočil a Josef už roluje na start, přidává plyn a rve mašinu
od země. Sláva a je pryč. Za malou chvíli začal motor škytat pro nedostatek
benzínu, protože Josef v tom shonu zapomenul přepnout přívod ze spádové nádrže
na hlavní nádrž. Stroj ztrácel rychlost a nezbylo než nouzově přistát. Byl jen
několik kilometrů od švýcarských hranic, ale zákon schválnosti tomu chtěl, že
musel znovu do kriminálu. Sedmkrát trest smrti, útěky, probodané břicho
bajonetem, když po něm pátrající hlídka píchala do sena, kde byl ukryt... A
všechno přežil.
Po skončení války se vrátil do Anglie, kde se stal hrdinou a
jeho osud byl zvěčněn ve filmu "Srdce v zajetí", který režisér trochu
zašmodrchal, aby vytloukl kapitál, ale v podstatě filmový osud nějaké pravdivé
nezkreslené prvky ponechal. Josef se v Anglii oženil s děvčetem, jež na něj mělo
čekat čtyři hodiny a čekalo čtyři roky. V létě 1946 přijel s manželkou do
republiky a působil jako učitel ve vojenské letecké škole v Olomouci a jeho žena
byla profesorkou angličtiny na Palackého universitě. Často jsme se vídali, když
jsem přilétával do Olomouce a naše přátelství bylo pevné. Teď se setkáváme na
Borech na jedné cele a dovídám se, že Pepa jako většina "zápaďáků"-letců se stal
obětí provokace a byl odsouzen s divizním generálem Karlem Janouškem, škpt.
Josefem Čapkou, škpt. Janem Prokopem, mjr. Josefem Hnátkem, mjr. Ondřejem
Špačkem, pluk. Vlastimilem Chrastem a mnoha dalšími za "připravovaný útěk s
letadly". Jeho manželka se vrátila s dcerkou a spolu s dalšími Angličankami,
ženami našich uvězněných letců do Anglie.
Dívám se na oblohu
zamřížovaným okénkem, které je příliš vysoko, než aby bylo vidět něco jiného,
než obloha a vidím startující a přistávající letadla typu La-7, P-3, Me-9 a
Moskyt z nedalekého vojenského letiště. Vzpomínám si, že jsem kolikrát přistával
na tomto letišti a vídal Bory z výše, ale nikdy mne nenapadlo, že je to
trestnice. Myslel jsem, podle jejího hvězdicového tvaru, že se jedná o klášter
... Pěkný klášter!
*
*
*
Jdeme na půlhodinovou vycházku
na dvůr a musíme chodit po dvou, po třech, podle toho, kolik je nás na cele, ve
velkém kruhu, bedlivě sledováni dozorci. Vidím zde mnoho známých tváří z vězení
i z civilu, ale jakékoliv dorozumění je zde velice obtížné a riskantní. Jak tak
chodíme, již ani nevím kolikrát kolem, zaujme mne obličej vězně s plnovousem,
který chodí ještě s druhým vězněm na opačné straně kruhu. Musím se k němu nějak
dostat, abych si ověřil svou domněnku a proto říkám tiše Josefovi, aby mne
následoval a vybočuji poblíž bachaře z kruhu a předstírám, že mám rozvázanou
botu. Pepa zatím dává pozor a když se vousáč přiblíží, strčí do mne a zařazujeme
se hned za ním do kruhu. Povedlo se, bachař nám nevěnuje žádnou zvláštní
pozornost a proto, jak to dovolí situace, hned se šeptem ptám, zda mne zná.
Opatrně se ohlédne a pak stejně opatrně odpovídá, že ano. Není pochyb, je to ten
finančník, příslušník pohraniční hlídky, která mne vloni 4. dubna zatkla třista
metrů od hranic, v domku slovenského osídlence, na udání jeho ženy. Finančník
mne potom propustil, ale jeho esenbácký partner mne znovu zadržel a přivlekl na
velitelství úseku. Ptám se ho, za co je zde a dovídám se, že pomáhal i jiným
lidem, až to na něj nakonec prasklo a byl odsouzen. A ten kapitán, který mne
chtěl v Broumově pustit, za několik minut po mém zatčení přeběhl přes hranice do
Německa.
To jsou asi tak ty největší
zločiny, pro které jsou zde lidé na dvacet let až na doživotí: nějaký ten leták,
pokus o přechod, policejní provokace a pak již nic - hlavně pro to nic jsou
tady. Měli postavení, měli majetky a obojího se noví vládcové museli zmocnit a
jak to nejlépe udělat, věděli dobře ze zkušeností sovětských komunistů. Rozhodně
je snadnější přistavět nějaký ten kriminál, než přesvědčovat národ o své pravdě.
To trvá dlouho, výsledek je nejistý a inteligence národa je dostatečně vysoká,
než aby ten výsledek mohl být dobrý. Proto se u nás budují nové a nové tábory a
ostnatý drát by klidně mohl nahradit lva ve státním znaku.
*
*
*
Přesuny na samovazbách neustávají a jednoho dne odvádějí Pepu na společnou "D",
kde zatím připravili nové isolační oddělení a umísťují tam většinou bývalé
politiky, generalitu a veřejně činné lidi. Říkáme
tomu oddělení "Kreml".
Na místo těch, kteří odešli,
přicházejí noví, protože přísun na Bory se neustále zvyšuje. Teď přicházejí
hlavně kněží a na spodní chodbu také ti, kteří byli odsouzeni k trestu smrti,
ale trest nebyl dosud vykonán. I mne, podle ohlášení z velitelství, byl
nejvyšším soudem změněn trest z dvaceti let na trest smrti, prý na základě
resolucí podaných závodními radami různých závodů a stanic SNB. Čekám v
rozpacích, co bude dál. Na oddělení přibývá provazářů. Přicházejí major Josef
Kejda, štábní strážmistr Jaroslav Dolejš, Josef Hořejší, Emil Andrt a asi deset
dalších, kteří zde mají čekat, jestli budou popraveni anebo jestli vrchnost
rozhodne, že mohou žít. Na celu mi přivedli majora Dr. Jana Šmída, který byl
osobním lékařem paní Hany Benešové, manželky prezidenta a soukromým lékařem Jana
Masaryka, ministra zahraničních věcí. Za krátkou dobu, asi za měsíc, je Honza
Šmíd přemístěn do vězeňské ústavní nemocnice, aby tam dělal lékaře.
V březnu je vyměněn ředitel
trestnice. Očekáváme s napětím, kdo to bude a mé první setkání s kpt. Šafarčíkem,
novým velitelem, který přišel z Jihlavy, nedává tušit, co se skrývá pod klidným
úřednickým obličejem tohoto štíhlého čtyřicátníka. Nikdo, kdo ho viděl poprvé,
si neuměl představit, že tohle je skutečný vůdce smečky vrahů, který svůj
vrozený sadismus skrýval za masku klidného, inteligentního ministerského
úředníka. Jestliže chtěli jeho představení vybrat šéfa pro lidi typu Brabce,
Kramla, Maška, Trepky a dalších, nemohli volit lépe. Skutečně, pod jeho vedením
se z Borské věznice stal dům smrti, zvláště pak v roce 1950. Šafarčík je sám
osobně odpovědný za strašný osud stovek vězňů v té době nejen tím, co dovoloval
a nařizoval svým podřízeným, ale i za to, že se sám zúčastňoval bití a mučení
vězňů. Jeho jméno proklelo tisíce nevinných lidí, kteří prošli jeho rukama a
před věčnou i lidskou spravedlností žalují ti, kterým pomohl na onen svět. Je
samozřejmé, že zásluhy tohoto zločince jsou vedením strany a státu vysoce
hodnoceny a Šafarčík rychle postupuje v hodnostech.
I na mne dochází opět stěhování a jsem přemístěn na druhou chodbu samot "C" na celu č. 320, kterou sdílím s majorem generálního štábu René Černým, bývalým příslušníkem naší západní armády. Tehdy mne ani nenapadlo, že za rok bude René popraven.
Můj zdravotní stav se začíná
opět zhoršovat, dostávám ledvinové a žlučníkové záchvaty, svíjím se na podlaze a
René má se mnou hodně práce. Jednou při čtení se mi začaly dělat kruhy před
očima, pak vidím všechno jako v mlze a nakonec nic - úplná tma. Otáčím se
směrem, kde tuším okno - nic, jen tma. Zmocňuje se mne panika, křičím, že jsem
oslepl a René boucháním na dveře přivolává dozorce, který mně odvádí do
nemocnice. Je mi strašně, když si představím, že bych už nikdy neměl vidět,
vždyť je mi dvacet tři let!
V nemocnici ležím dlouhou dobu
a spoluvězni lékaři - hlavně major Dr. Šmíd a Dr. Chvojka mne vlastně tajně
léčí. Nejsou léky a ty které jsou, obhospodařuje zdravotní rada Dr. Němeček,
který si z utrpení vězňů udělal výnosný obchod. Za léky se musí platit z konta a
ten, komu Dr. Němeček nějaké léky dá, zjistí, že mu byla z konta stržena
neúměrně vysoká částka. Stejně tak je tomu i s mimořádnými příděly pro některé
postižené tuberkulosou. Lidé, kteří nikdy tuberkulosu neměli, jsou vedeni jako
tuberkulosní, ale příděly nedostávají. Ty jsou vynášeny ven z věznice a Dr.
Němeček září blahobytem. Žádné odvolání proti tomu není, protože jen jakýkoliv
náznak stížnosti se řeší u Brabce v korekci.
Moje přechodná nevidomost byla
prý způsobena nádorem po krevním výronu do mozku, který vznikl úrazem při mé
letecké havárii v r. 1947 v Jihlavě. Léčení trvalo dlouho, snad jsem tu lekci
potřeboval, teď už mi ani ten kriminál nepřipadá tak hrozný, vzdor všem
skutečnostem, které denně kolem sebe vidím.
V nemocnici se z útržkového
rozhovoru bachařů se dozvídám, že na letišti v Chocni došlo před několika dny
(asi 13. května 1949) k tragédii. Pět absolventů vojenské letecké akademie v
Hradci Králové přepadlo na letišti stráž SNB, zmocnili se dvou letadel typu
"Sokol" a chtěli uletět na Západ. Odletěl pouze jeden letoun s posádkou Miroslav
Nový, Jaroslav Valašek a Jan Horníček. Posádka druhého stroje, kterou tvořili
Vlastimil Klenovský, Heda Prokopová byla zastřelena a akademik Zdeněk Mikš těžce
zraněn střelou. První stroj, který byl pravděpodobně také poškozen střelbou
odstartoval a havaroval na Šumavě, poblíž města Sušice. Celá zpráva je jen
okrajová a další podrobnosti o této akci zatím neznám.
24. května 1949 byli
popraveni:
Karel Bacílek - student KU (* 25.3.1920),
Josef Hruška -pplk. ČSA (* 13.4.1883) a Boris
Kovaříček - student KU (* 21.5.1927)
----------
Po návratu z nemocnice jsem
opět na Samovazbě "C" na cele 320 s René Černým. Jednou večer zjišťujeme, že nás
už delší dobu někdo pozoruje "špehýrkou" ve dveřích a když se nakonec otevře
okénko, vidím Zdeňka, který má dnes noční službu a který mne přivolává ke
dveřím. Ptá se, kdo je ten druhý v cele a když ho uklidním, že naprosto
spolehlivý člověk, předává mi ústně zprávy o dění venku. Sděluje mi, že bylo
založeno "NATO" jakožto protiváha sovětské rozpínavosti, údaje o zatýkání
venku, které dostupují takových rozměrů, že musel být vydán výnos o zřizování
táborů nucených prací, o sovětských požadavcích na čs. uranové doly a opatřeních
k zajištění pracovních sil pro tyto podniky. Budují se koncentrační tábory v blízkosti
šachet, takže problém pracovních sil i likvidace nežádoucích elementů vyřeší
vláda jediným tímto opatřením. Zdeněk se při šepotu stále otáčí, zda jej někdo z
chodby nepozoruje a nakonec mne drtí zprávou, která se mne přímo dotýká:
RUDA STANĚK A MIREK
CHALUPNÍČEK
Nemohu tomu uvěřit, ale když
mi Zdeněk vypráví podrobnosti, vidím celou tu tragédii mých přátel a
spolupracovníků jako film. Ruda (na ilustračním snímku) a
Mirek startovali z továrního letiště v Chocni spolu s dalšími čtyřmi piloty na
letadlech typu "Sokol" k obchodnímu letu do Egypta a oba přátelé se již nechtěli
do republiky vrátit. Meteorologická předpověď byla výhodná a proto byl start
povolen. Jenomže došlo k záměně zprávy z Hradce za Olomouc a proto se také všech
šest letadel dostalo nad Vysočinou do sněhové bouře a havarovalo. Mirkovo a
Rudovo letadlo bylo nezvěstné. Státní bezpečnost se už domnívala, že se jim
podařilo odletět a nehlásí se, protože se prý rozhodli emigrovat. Asi po deseti
dnech náhodný chodec uviděl na poli u lesa zasněžený kopec a kolem něj hejna
havranů. Ze zvědavostí odbočil z cesty a šel se podívat blíže. Pod sněhem byly
trosky letadla a na kost ohlodané mrtvoly pilota a mechanika.
Mirkovo letadlo se zbytky jeho těla, skoro úplně roztrhané lesní zvěří, bylo
nalezeno teprve asi o týden později. Zůstal jsem tedy během roku
z celé skupiny jen já sám a
zdali to přežiji, je ve hvězdách.
Podle toho, co jsem do
dneška prožil, moc naděje
nemám.
20.
červen 1949
Mám
narozeniny. Stejně tak,
jako před rokem i dnes mám
tušení nějakého neznámého nebezpečí,
tísně, kterou si nedovedu
vysvětlit, ale podle
všech náznaků jsem přesvědčen, že to bude vážné.
21. červen 1949
Probouzí mne slunce, které
okénkem svítí na můj slamník. Rychle vstávám, protože mám dojem, že jsem
přeslechl budíček a zaspal a to není na Borech dobré. Uklízím slamník a celu,
když se náhle otevře okénko ve dveřích a bachař Tokar na mne křičí, abych si
lehl, že ještě nebyl budíček. Nechce se mi to věřit, považuji to za provokaci a
na jeho výzvu, abych se přesvědčil, že je všude ještě ticho, vystrkuji hlavu z
okénka. V tom okamžiku si uvědomuji, že tohle jsem dělat neměl, už s tím přece
mám zkušenosti z Pankráce, ale je pozdě. Dvě drtivé rány pěstí mne srážejí zpět
na podlahu cely. Mám rozbitý nos a ústa, z chodby slyším jen výsměšný smích.
Bože ..., kdybych jen na minutu ... mohl k němu ven! Po několika okamžicích
skutečně teprve zazní budíček a já marně přemýšlím, proč byl dnes tak pozdě.
Dopoledne mi chodbař škpt. Kvapil stačil pošeptat, že dnes ráno popravili na
Borech divizního generála Piku. Proto tedy ten pozdní budíček. Teprve na
vycházce se postupně dovídám od ostatních, i přes zpřísněný dozor bachařů, že
generál Heliodor Pika byl dnes ráno na smetišti "D" popraven. Je to pro mne
nepochopitelné, proč právě zde v trestnici na Borech.
Jsem již dlouho v izolaci a
zprávy, které ke mně nějak dojdou, jsou kusé a je jich málo. Podrobnosti o této
vraždě se teprve dovídám, když ke mně příští den na celu přestěhovali generála
Pelicha, který byl s generálem Pikou do posledního dne jeho života na cele v
"Kremlu" a kterého proto chtějí na čas izolovat na samotách. Vypráví mi
neuvěřitelné věci o Pikovi a jeho případě a o "Kremlu" vůbec.
Znám generála Toníka Pelicha
již dlouho a proto přede mnou nic netají. Je to malý, živelný, nepoddajný a
energický člověk, s brýlemi na očích, bývalý skaut, který strávil celý život v
armádě a pro republiku vykonal daleko více než mnozí jiní. Jako rakouský
jednoročák přešel v první světové válce frontu do Itálie, kde ihned vstoupil do
Českých legií a po návratu do vlasti zůstal v armádě. Koncem první republiky byl
podplukovníkem a když pro něho jedné noci v r. 1939 přišlo nacistické gestapo,
uprchl v pyžama po laně z okna a přeběhl celou Prahu do Kobylis, kde se u
známého teprve převlékl. Podařilo se mu přejít do Rakouska, ale tam byl při
pokusu o přechod italských hranic zatčen. Netrvalo to ani dvě hodiny a vyboural
ve zdi vězení díru. Tentokráte se mu skutečně útěk a přechod hranic podařil. V
Itálii měl mnoho známých, kteří mu pomohli na Střední východ. Sloužil v
Jeruzalémě až do roku 1944 jako velitel hospodářské správy. Na vlastní oči
viděl, jak se mnozí vyšší důstojníci obohacují na úkor státní pokladny a jak se
provádí mnohé podvody, zatímco jiní poctiví vojáci bojují u Tobruku o holý
život. Nejvíce brojil proti tomu, aby byli přijímáni do armády židé, o kterých
věděl, že jsou neschopni vojenské služby, většinou pro tělesnou vadu "plochých
noh" (platfus). Měl důkazy, že takovíto "vojáci" se po několika měsících
přihlásí jako nemocní a jsou uznáni vojenským lékařem, že jsou vojenští
invalidé. Ovšem nikomu nepřiznají, že už jako takoví byli podvodně přijati na
vojnu a pak budou nadosrmti brát invalidní válečný důchod. Mají od státu
zajištěný příjem, jsou litováni, všelijak upřednostňováni a mohou
se klidně věnovat kšeftu a zvětšovat svoje bohatství, zatímco jiní poctiví
vlastenci pokládají své životy na frontě. Jeho tvrdý a nesmlouvavý postoj se
nelíbil mnohým úplatkářským důstojníkům a proto proti němu podávali hlášení do
Anglie přímo na kancelář prezidenta Beneše. Stalo se něco neuvěřitelného. Zatím
co platil mobilizační rozkaz, že všichni čs. státní občané se musí hlásit k
odvodům do zahraniční armády, podplukovník Antonín Pelich na příkaz prezidenta
Beneše je zproštěn vojenské služby a v čase, kdy zuří válka, stává se
civilistou! Jako takový se lodí, oklikou kolem Afriky, dostává do Anglie. Jeho
manželka a syn jsou po celou válku vězněni v nacistickém koncentračním táboře.
Po válce v roce 1945 se vrátil do Československa jako civil a podal na
prezidenta Beneše žalobu. Spor vyhrál a prezident ho jmenoval brigádním
generálem a vedoucím intendantury. O necelé tři roky
později, t. j. v květnu 1948, byl ještě za prezidenta Beneše uvězněn a
degradován. Teď zde stojí přede mnou a mluví o posledních týdnech generála
Heliodora Piky před popravou:
"Pikovi
bylo jasné, že vyřkl-li soud na základě podvržených svědeckých výpovědí,
vytržených vět z kontextu a překroucených tzv. znaleckých posudků o
vojensko-politické situaci zahraničního boje trest smrti, že bude skutečně
popraven. Byl si vědom, že nahlédl příliš zblízka do bolševické kuchyně nejen
naší, ale i sovětské jako vojenský přidělenec v SSSR za války a že jako
podnáčelník generálního štábu naší armády po válce věděl všelicos, co novým
mocipánům nebylo příjemné - jako doslovné kradení letadel a munice a pašování
izraelské "Haganě" do Palestiny za peníze našich poplatníků. Proto musel zemřít.
Ne, že zradil, ne že byl agentem cizí rozvědky. Heliodor Pika patřil mezi
nejčestnější důstojníky naší republiky, obětoval celý svůj život pro svou vlast,
aby nakonec zemřel potupnou smrtí z rukou lidí vlastního národa, 21. černa 1949
na Borech, na smetišti, mezi společným oddílem C a D."
Toník se odmlčel a já
přemýšlím o nesmyslné zradě a jiných argumentech, které byly příliš často
používány komunistickými hlasateli, kterým stejně asi nikdo nevěřil, ale věšelo
se za ně čím dál, tím více.
*
*
*
Proti naší cele bylo vidět křídlo samovazby
"B" a v II. poschodí již několik dní na sebe upoutává pozornost jeden mladý
chlapec, který za oknem posunkuje a budí dojem, že chce předat nějakou zprávu.
Nakonec se s ním domlouvám ukazováním písmen rukama. Byl hluchoněmý, pracoval v
obuvnické dílně a bachař mu celkem nevěnoval pozornost. Dokonce mu někdy dali
přečíst noviny, protože se domnívali, že s nikým nemůže mluvit. To tedy nemohl,
ale ukazovat písmena uměl krásně a tak na dlouhou dobu jsme byli informováni o
čerstvých událostech venku, i když to nebyly události pro nás příjemné.
----------
1.
července 1949 byli popraveni:
18.
července 1949 byli popraveni:
----------
V té době odvedli také Antonína Pelicha asi zase na "Kreml".
Potom zůstávám na cele sám až do září, kdy mne jednou při korespondenci s
hluchoněmým z odd. "B" přistihl bachař Trepka. Jako první část trestních
opatření mne na místě zmlátil a pak jsem měl jít k raportu k Šafarčíkovi. To
byla jasná korekce u Brabce a co to znamenalo, jsem věděl. Dával jsem si mokrý
kapesník na podlitiny, které mi pendrekem udělal Trepka a proklínal svou
neopatrnost. Tentokráte snad poprvé mám štěstí. Odpoledne asi ve čtyři hodiny
pro mne přichází dozorce Petelík, skutečně slušný člověk, jeden z těch několika
lidských dozorců, kteří tam ještě zbyli. Místo k raportu, si musím sbalit
všechny věci a jdeme na společnou B, kde je vytvořeno tzv. nemocniční oddělení.
Prý můj zdravotní stav - záchvaty a jiné potíže mi pomohly k umístění na tomto
odddělení na cele č. 17. Hlavně mi v tom pomohl Dr. Honza Šmíd.
Za nějakou dobu se naše cela plní, přichází děkan P. Emil
Brukner z Mrákova u Domažlic, generál František Pešek, podplukovník Adam a
plukovník Alexandr Korda. Všichni jsme na tom bídně, ale Sáša, jak říkáme
plukovníkovi Kordovi, je na tom nejhůře. Je z velké části ochrnutý po nelidském
mučení v Hradčanské vojenské věznici obezeťákem (důstojníkem kontrarozvědky)
majorem Karlem Bohatou. Dalším na cele je Karel Bacílek, starý rakouský námořník
a později námořní letec, který je těžce otřesen osudem své rodiny. Byli všichni
zatčeni a jediný syn popraven před nedávnem. Od něho se dovídáme výsek
tragických událostí, na nichž mělo podíl páté oddělení ministerstva obrany.
Karel Bacílek byl nájemcem restaurace na Žižkově, která
patřila Sociálně demokratické straně. Častým hostem tam býval ppluk. Hruška,
který po únoru 1948 nabídl své udavačské služby pátému oddělení. Šéf tohoto
oddělení, ppluk. Mysík, kterému jeho nadřízený generál Musil dosti zatápěl, že
kriminály jsou prázdné, zatímco reakcionáři běhají venku a je jich plná armáda,
rád přijal Hruškovu nabídku. Díky svým stykům začal ihned zakládat všelijaké
ilegální skupiny a skupinky. Páté oddělení mělo dostatek technických i
finančních prostředků, takže skupin, které byly pátým oddělením a Hruškovým
prostřednictvím prakticky vyprovokovány k činnosti, bylo hodně. Hruška ale sám
toužil po generálských epoletách a proto se snažil do některé své skupiny
zaplést nějakou významnou osobnost, nejlépe vojáka. To se mu podařilo u skupiny,
ve které byl Karel Bacílek. Zorganizoval setkání bývalých vojáků prostřednictvím
kapitána Ervína Novotného, na které byl pozván i pensionovaný velitel pražského
povstání - divizní generál Karel Kutlvašr. Ten byl velmi opatrný, protože věděl,
že je bolševikům trnem v oku pro ruský šlechtický původ své manželky Lizočky a
pro boj jako dvacetiletého legionáře v Rusku. Ale na toto setkání s bývalými
vojáky jel. Pak to šlo ráz naráz. Generál Kultvašr mohl a musel mít uprostřed
příslušníků ilegálních skupin jen jeden význam - je jejich "vůdcem". Následovalo
velké zatýkání v armádě, bezpečnosti i v civilu. Jen ve "skupině", jejímž členem
byl Karel Bacílek, byly čtyři tresty smrti, jedno doživotí a dále dvacet a
patnáct let. Byli popraveni: Karel Bacílek ml., Boris Kovaříček, pplk. Hruška a
plukovník Skokan. Generál Karel Kutlvašr
dostal doživotí, učitel Josef Slanina ze Semil dvacet let a kapitán Ervín
Novotný, podplukovník Nedbálek a Ladislav Strejc taktéž obdrželi vysoké tresty.
Soudu vůbec nevadilo, že celá skupina byla vykonstruována pátým oddělením
podplukovníka Mysíka a podplukovníkem Hruškou.
Kapitola generála Kutlvašera stojí za zamyšlení. Nebylo mu
ještě dvacet let, když vstoupil do ruských legiií. Když mu bylo čtyřiatřicet,
stal se generálem. V květnových dnech roku 1945 se stal vojenským velitelem
pražského povstání a vyjednával s generálem von Tuzenem, dosavadním německým
posádkovým velitelem města Prahy, o zastavení palby. Hned po několika týdnech ho
prezident Beneš poslal do penze, přestože měl teprve čtyřicet osm roků. Po
devíti měsících byl penzionovací dekret zrušen a Kutlvašer byl jmenován
velitelem prostoru Morava. Počátkem února 1948 se dvakrát hlásí k audienci u
prezidenta Beneše, ale vždy skončí u ministra obrany Svobody a hlásí mu
znepokojení nad tím, že zbraně určené armádě jsou dodávány a nebo doslovně
kradeny a předávány na nevojenské adresy, aby byly všelijakými prostředky
transportovány do Palestiny pro židovskou vojenskou organizaci "Haganu".
Pro svůj nesmlouvavý postoj je 3. března 1948 poslán znovu do
pense a to už definitivně. Má dvaapadesát roků, když ho komunistická justice o
rok později odsoudila jako velezrádce na doživotí, aby začala další kalvárie
jeho života.
Největšího překvapení se však dožil podplukovník Hruška sám,
protože jeho znalosti zákulisní přípravy procesu proti nepohodlným lidem a jeho
provokační činnosti byly již příliš velké a proto se jeho představení rozhodli
jej zlikvidovat i se skupinou Kutlvašerovou. S touto skupinou byl skutečně
odsouzen a popraven. Před soudem pak v zoufalství nad tím, že byl svými bosy
obětován, vykřikoval skutečnou pravdu o činnosti pátého oddělení, ale tím spíše
musel zmizet. Je zajímavé, že jeho šéf podplukovník Mysík spáchal později
sebevraždu, jeho šéf generál Musil byl popraven a nejvyšší eso z nich, generál
Reicin byl také oběšen. Všichni byli popraveni postupně tak, jak se stávali svým
nadřízeným nepohodlnými, protože mnoho věděli o jejich zločinech.
*
*
*
Jsem spolu s ostatními z nemocničního oddělení zařazen do
práce v brašnářské dílně, kde jsem již předtím pracoval. Velitelem je zde vrchní
strážmistr Rejthar nebo Rajtr - jména bachařů jsme znali jen foneticky a někdy
jen jejich přezdívky, proto bylo obtížné a někdy zcela nemožné, zvláště na
Státní bezpečnosti, zjistit skutečná jména vyšetřovatelů, protože se
konspirativně kryli za vymýšlená jména, kterých používali i ve styku mezi sebou,
jsouce si vědomi nezákonnosti a zločinnosti svého počínání a možné trestní
odpovědnosti v budoucnu. Tento Rejthar, který před celou dílnou dovedl
zbít vězně do bezvědomí, ubil před mýma očima k smrti Heinricha Prucknera,
původem Rakušana, odsouzeného u nás podle retribučního dekretu. Pracovali jsme
jako vždy a mimo údery palic není slyšet nic jiného - jakýkoliv hovor nebo i
zašeptáni je zakázáno a trestá se na místě zbitím. Všiml jsem si, že Heinrich
šeptá něco vedle sedícímu Frantovi Poláškovi z Ostravy, aniž by si uvědomil, že
za ním stojí Rejthar. To je ovšem vítaná příležitost pro tohoto zločince v
uniformě dozorce - vrhá se na Heinricha, mlátí ho obuškem a svazkem klíčů i
potom, co Heinrich klesl bezvládně na zem. Když se Rejthar vyběsnil, jeho oběť
ležela bez života v tratolišti krve a já i ostatní spoluvězni svíráme palice v
bezmezné touze se pomstít, ale všichni dobře víme, že to není nic platné,
protože na tohle čekají, proto nás podobnými nelidskostmi provokují, abychom
ztratili hlavu a aby se s námi mohli vypořádat pro vzpouru a násilí proti
stráži, na kteréžto činy je jediný trest - trest smrti na místě, bez soudce.
Odnášíme Heinricha do nemocnice a odtud na celu. Druhý den
ráno je jeho místo u špalku prázdné, v noci svému zranění podlehl. Oficiální
zpráva mluví o srdečním záchvatu, o vrahu Rejtharovi pochopitelně ani slovo.
Myslím, že ho náčelník Šafarčík vyplísnil. Ne za tu vraždu, vždyť jsou přece v
tomhle řemesle kolegové, ale že nechal polomrtvého Heinricha přenášet po věznici
a tím bylo ztraceno několik desítek pracovních minut v brašnářské dílně.
Koncem září 1949 mám konečně návštěvu.
Přichází opět matka a je celá uplakaná, ačkoliv zřídkakdy jsem ji tak vídával.
Je to tvrdá žena, kterou život odnaučil plakat. Sděluje mi, že moje snoubenka
leží na smrtelné posteli s plicní a krční tuberkulosou. Její stav se začal
kriticky zhoršovat namáhavou prací, která byla součástí represálií nejen proti
mé rodině, ale i proti ní. Odcházím zdrceně, chtělo by se mi zoufalstvím křičet
proti té nespravedlnosti - proč musí trpět všichni ti, které mám rád jenom za
to, že jim nejsem cizí, že věří, že nejsem zločinec a že se mne veřejně
nezřekli! Páter Brukner mne na cele utěšuje a slova, která promlouvají nám všem
často do duše, dnes opravdu potřebuji. Mé umírající snoubence píšeme společně
dopis na Slovensko, který jí má dodat odvahy a síly. V této těžké době přede
mnou znovu živě vystupují všechny vzpomínky, které jsem po celou dobu ve vězení
potlačoval a je mi opravdu bídně.
V neděli asi kolem druhé hodiny odpoledne siréna zavyje znovu
a my se domníváme, že opět někdo utekl. Je to ale divné, protože od včerejšího
útěku jsou v celé trestnici mimořádná opatření, cely jsou uzavřeny, všechna
venkovská komanda jsou stažena, takže uniknout by bylo možno jen čirým zázrakem.
Pokouším se dostat na okno a venku v parku za zdí vidím množství po zuby
vyzbrojených bachařů, kteří se stahují v kruhu k mostku u zahradnictví. Jeden z
nich, Karel Cíl, opatrně slézá pod most a za chvíli, kdy vzrušením ani nedýchám,
vyvléká nějakého vězně, již spoutaného na rukou, kulhajícího ven. Poznávám jej:
je to Juraj Sinák, Slovák od Trnavy, se kterým jsem byl na cele nějakou dobu na
samotách "C". Když se vydrápal nahoru, mizí v klubku bachařů a jen zvedané
obušky a pažby pušek dávají tušit, co se tam děje. Seskakuji s okna a vyprávím
ostatním, co jsem tam viděl.
Podrobnosti o útěku se dovídáme až večer od slušného dozorce,
který se vždy viditelně distancoval od jakéhokoliv násilí. Juraj Sinák pracoval
jako zedník na stavbě prádelny mezi společnou "A" a kancelářským blokem, tzv.
"panskou chodbou". Mlha, která již ležela nad Plzní několik dní, inspirovala
Juraje k rozhodnutí, že se pokusí o útěk. V nestřeženém okamžiku, kdy dozorce
byl zaneprázdněn jinými záležitostmi, přistavil dlouhé prkno ke zdi, vyšplhal se
po něm nahoru, prkno za sebou vytáhl a shodil do vysoké trávy a kopřiv na druhé
straně a seskočil. Bohužel dopadl špatně, zeď byla vysoká pět metrů a Juraj již
nebyl žádný mladík a tak si vymknul nohu v kotníku. V mlze se vydal směrem na
Domažlice, protože to byl jediný směr, který trochu znal. Zatím na Borech nikdo
nic nepozoroval, teprve za dvě hodiny, při rozdávání jídla zůstal jeden šálek s
jídlem na base a bachař nařídil nástup celého komanda. Pak již snadno zjistil,
že chybí Sinák a v několika vteřinách byl vyhlášen poplach.
Juraj putoval krajem a díky mlze ho buď nikdo neviděl nebo
nepoznal jeho vězeňský oblek. Jenže právě ta mlha se stala uprchlíkovi osudnou.
Zabloudil, protože se již nevyznal kam vlastně jde a domníval se, že bloudí v
kruhu, pokusil se vrátit zpět na dohled k Borům, aby znovu nabral správný kurs.
Ty Bory skutečně našel, ale jelikož byl již vyčerpán a vymknutá noha mu natekla
a velmi bolela, zalezl u bulharského zahradnictví pod mostek, aby si odpočinul.
Tam jej náhodou spatřila zahradníkova žena a udělala poplach. Konec jsem viděl
již na vlastní oči a pak ještě, když nám Juraje ukazovali jako dravou zvěř na
centrále, zakovaného do těžkého řetězu a zbitého k nepoznání. Samozřejmě, že si
kapitán Šafarčík si nedal ujít příležitost, aby si nezařečnil a s pýchou
nedokazoval, že takhle skončí každý, kdo by se chtěl o něco podobného pokusit.
Že tohle všechno bylo nic proti tomu, co teprve Sináka čekalo u Brabce v
korekci, to jsme věděli všichni, ale o tom již pan kapitán Šafarčík taktně
pomlčel. Bachaři běsnili, protože Bory byly považovány za věznici, odkud se nedá
uniknout a toto byl také teprve druhý útěk za posledních deset let.
----------
3. října
1949 byli popraveni:
Jan Sedláček (* 30.12.1912)
a Benjamin Urban (* 25. 11. 1908)
18.
října 1949 byl popraven
Gustav Černý
(* 15. 8. 1921)
5.
listopadu 1949 byli popraveni:
JUDr. Jaroslav Borkovec
(* 16.6.1906), Emanuel Čančík - chemik (* 31.7.1916), Josef Charvát - technický úředník a skaut (* 28.7.1923), Vratislav
Janda - škpt. ČSA (* 1.8.1913), Vratislav Polesný - zámečník (* 30.3.1923)
a Květoslav Prokeš - ppluk. ČSA (* 2.6.1897)
----------
Nadcházejí moje druhé vánoce ve věznici. Na Štědrý den se vracím z brašnářské dílny na celu a tam na stole máme dopisy z domova. Každý se netrpělivě vrhá na dopisy a radost těch, kteří najdou pozdravy z domova je zmenšena smutkem těch, kteří nedostali nic. Čtu dopis, ale jsem přerušen radostně vzrušeným výkřikem Vaška Dědka. Mává pohlednicí, kterou dostal a teprve po chvíli je schopen nám vysvětlit, co se stalo.
Dostal vánoční pohled od své ženy ze
Západního Německa,
sdělující mu, že je opět u svých dětí. Všichni se s ním radujeme, známe jeho
rodinnou tragédii a jsme rádi, že se alespoň
částečně obrací
k lepšímu.
Vašek má
za manželku
Po válce měl Vašek drůbeží farmu u Turnova a až do února 1948
žil spokojeně se svou rodinou. Pak ale po komunistickém puči, stejně jako mnoho
jiných, musel uprchnout do Západního Německa. Za několik měsíců se Vašek a Erika
rozhodli tajně se vrátit do republiky, aby si odnesli své věci, které nutně
potřebovali k životu v Německu. Šli přes východní zónu, ale jejich průvodce byl
udavač a vydal je sovětským okupačním orgánům, kteří je po nějaké době, jako
československé občany, předali čs. státní bezpečnosti. Po kalvárii výsledků u
Státního soudu dostal Vašek dvacet let a Erika patnáct let. Rodina úplně
roztržena - Vašek na Borech, Erika ve věznici v Liberci a děti někde u cizích
lidí v Západním Německu. Erika ale měla štěstí, jednou byla přidělena na nedělní
venkovní brigádu a už se nevrátila. Spolu s několika mladými děvčaty se pokusila
o útěk a ten se jim podařil. Teď píše, že je opět u dětí a proto
se Vaškově radosti nedivíme a všichni mu ji ze srdce přejeme.
Jsou to vůbec, na ty poměry na Borech, ucházející vánoce.
Máme povoleno dostat od rodičů vánoční balíček a tak i já se těším, že mohu ten
svůj rozdělit stejným dílem i pro ty, kteří nedostali nic. Jsem velmi překvapen,
když po rozbalení balíčku pro mne znovu přichází bachař a vede mne do kanceláře,
kde mi předávají další zásilku. Vidím na ní francouzský nápis a dovídám se od
bachaře, že balíček doručila na Bory jedna paní osobně v doprovodu francouzského
konsulárního úředníka a že vyjímečně (zřejmě pro přítomnost úředníka
francouzského diplomatického zastupitelství) mně byl povolen. Když s tím
přicházím na celu, je to hotový poprask. Tohle Bory ještě nezažily - to nebyl
balíček podle předpisu o maximální váze dvou kilogramů - to byla bedna od rádia
a plna vybraných lahůdek. To jsem již věděl, že mi balíček zaslala francouzská
přítelkyně, jejíž babička žila v Praze a ta zřejmě osobně balík na Bory dovezla.
Při vybalování, kterého se zúčastňují všichni na cele, nás překvapuje množství
vajec, snad šedesát a z nich některá popraskaná. Samozřejmě, že vajíčka na
Borech nevidíme, ale přece jen šedesát čerstvých vajec, to se mi zdá být trochu
přitažené za vlasy. Vašek, který mi pomáhá při vybalování mne upozorňuje, že
některé vejce tečou a hned jazykem olizuje tekoucí vejce, které prasklinou
pomalu vytéká. Vašek po prvním olíznutí úplně tuhne a pak vykřikne, že to není
vejce, že je to koňak. Směji se mu a vybízím ho, aby si ten koňak tedy vypil.
Bere šálek, rozbíjí vejce a my všichni vidíme, že obsah vejce není žloutek a
bílek, ale skutečně vaječný koňak. Všechna vejce jsme prohlédli a zjistili, že
mají nepatrný otvor zalepený voskem, kterým pravděpodobně injekční stříkačkou
byl vyměněn obsah. Pak se opravdu dostavila vánoční nálada a měli jsme velké
štěstí, že zase na Štědrý večer měla službu ta slušnější garnitura bachařů,
přece jen jsme byli na borské poměry trochu moc veselí a hluční - toho vaječného
koňaku ze šedesáti vajec je opravdu dost, zvlášť pro náš současný fysický stav.
Schovávat se nic nedá, protože nám denně cely prohlížejí a tak se to musí
zkonsumovat najednou ...zůstala jen pořádná opice.
Je po vánocích a před Novým rokem jdu na prohlídku do
nemocnice. Při té příležitosti slyším útržek z rozhovoru úředního lékaře (civil)
s velitelem kapitánem Šafarčíkem za přítomnosti politruka Ladmana a bachařů
Kramla a Brabce. Celý hovor se týká majora generálního štábu Tupého, který byl
na Borech na společné "B" a v této době ležel v nemocnici. Pak jsem svědkem
toho, když k lékaři přichází chodbař Herajn a doslovně říká:
"To máte jednoduchý, pane doktore. Horká koupel, votevřený
vokno a ráno ho máte v márnici."
Tak tohle je recept, který úřednímu borskému lékaři předkládá
dvojnásobný vrah, chodbař Herajn na likvidaci majora Tupého. Skutečně major Tupý
zakrátko zemřel a já jsem přesvědčen, že Herajnův návrh byl akceptován. Major
Tupý byl svědkem těch špinavostí kolem provokace s případem "Žatec" a
"Milovice", při nichž bylo pozatýkáno mnoho důstojníků a vojáků. Popraveni byli
majoři Sabela, Jebavý a další a proto musel major Tupý zmizet ze světa, proto
musel kapitán František Schleis dostat doživotí a desítky dalších vysoké tresty.
To jsem ještě nevěděl, že s touto skupinou byl také zatčen můj příbuzný - manžel
mé sestřenice škpt. Karel Martínek, který byl velitelem pancéřových vlaků v
Milovickém táboře.
Karel Martínek byl ubytován na třetím oddělení společné "B",
tedy nade mnou. V sobotu jsme si vyměnili s jedním přítelem cely. On šel na
moji, kde měl známého a já zase na jeho, kde byl můj příbuzný. Bachaři byli při
sčítání na celách jiní, než ve všední dny a tak když jim souhlasil součet vězňů
na cele, ani nevěděli, že my dva nepatříme k osazenstvu. Dveře klaply a do
nedělního oběda máme pokoj a já se mohu nerušeně bavit se škpt. Karlem
Martínkem. Prvně jsme probrali naše společné příbuzné, až jsme se dostali, proč
je Karel na Borech.
Vyprávěl mi všechno po pořádku, ještě z doby války, kdy
vyhazoval do povětří nacistický vlak v Lískovci u Frýdku-Místku, stožáry
elektrického vysokého napětí v Kunčicích u Ostravy a u Lipníku, dálkový
telefonní kabel u Hranic atd. a potom, jak byl zrazen svým přítelem poručíkem
Jichnovským, který s ním sloužil u Osmého pěšího pluku slezského v Místku, o
společných protinacistických akcích. Věděl, že Jichnovského bratr vstoupil do
SNDAP a jeho otec do nacistické Arbeits-fronty a později k německému Volksturmu
a proto si myslel, že on, jeho kamarád, který přinášel zprávy (zřejmě Němci
podvržené), je naprosto spolehlivý. Až jednou, když stáli při výslechu na
gestapu z očí do očí, viděl, že je zrádcem. Karel byl odvezen do Mathausenu, kde
vysílen dostal silný zápal plic. Spoluvězni ho tajně přechovávali několik dnů,
než přišlo osvobození americkou armádou. Po vyléčení byl Karel repatriován do
ČSR. V letech 1946-1948 byl přeložen na VTÚ (Vojenský technický ústav) a jako
důstojník studoval na Vysoké škole technické v Praze inženýrství a železniční
dopravu. Potom byl přeložen jako velitel pancéřových vlaků do vojenského tábora
Milovic, jehož velitelem byl generál Vladimír Přikryl, který byl po únoru 1948
přemístěn do Brna jako posádkový velitel, než byl také zatčen a odsouzen na pět
let žaláře. Generál Přikryl byl velitelem 2. paradesantní
brigády, účastníkem Slovenského povstání a autorem knihy "Pokračujte v horách",
která vzbudila u komunistů velikou nemilost, jelikož se v ní nemluvilo o
hrdinství komunistů.
Po malé přestávce začal Karel opět vyprávět... Armáda se
nemohla smířit s komunistickou diktaturou, protože k útvarům přicházeli
političtí osvětoví důstojníci, kteří kontrolovali armádu. Škpt. Karel Martínek
byl znám svým odporem k nacistům a odporem k jakékoliv
diktatuře vůbec, byl na generálním štábu v Praze tajně vybrán jako jeden od
útvaru v Milovicích, aby spolupracoval na vojenském povstání. Jeho přímým
povstaleckým velitelem na generálním štábu v Praze byl major Tupý, který byl
tajným velitelem povstaleckých jednotek v Milovicích, které Karel neznal. Major
Tupý byl slabě nemocen na srdce, ale hlavně mu chyběla odvaha. V kritickém
okamžiku, kdy měla být vyhlášena hodina "H", předal velení mladému poručíkovi
Hruškovi, který vykonával nějakou službu na generálním štábu a odjel na horu
Špičák pozorovat, jak to dopadne. Ano, dopadlo to katastrofálně. Poručík Hruška
viděl příležitost k postupu a vyznamenání. Okamžitě vyrozuměl šéfa obranného
zpravodajství (OBZ) generála Rajcina a už to šlo všechno jako na drátku. Po
perfektním zajištění a infiltraci obezeťáku a Státní bezpečnosti byla vyhlášena
hodina "H". Na Václavském náměstí stály tanky připravené k akci, poslední povel
však už nedošel, ale kpt. František Schleis, velitel tankového útvaru, byl u
tanku zatčen. Škpt. Karel Martínek dostal rozkaz vyjet s pancéřovým vlakem z
milovického vojenského tábora na hlavní trať Milovice-Lysá-Praha, která byla už
stejně odříznuta. Vlak se rozjel a Karel byl volán narychlo do své kanceláře.
Když stál právě u telefonu a přebíral další falešný rozkaz, rozlétly se dveře a
v nich stáli se samopaly obezeťáci (vojenská policie). Jejich velitelem byl
major Jichnovský. Byla to snad shoda okolností, nebo řízení osudu, nevím, ale
byl to ten jistý Jichnovský, který byl za války udavačem gestapa. Udal Karla,
jeho manželku a tchyni (moji sestřenici a tetu) a všechny spolupracovníky.
Přidal se po válce okamžitě ke komunistům a dostal dokonce o jednu hodnost vyšší
než Karel Martínek, který byl jenom štábním kapitánem, přestože byl vězněn.
Jichnovský za tuto poslední akci dostal další hodnost a Karel byl odměněn také,
ale vyšším vojenským soudem a to na patnáct let těžkého žaláře. Nyní jsme spolu
na Borech a aspoň máme více zpráv o naší rodině, když už si osud tak s námi
zahrál...
*
*
*
Je Silvestra a protože vánoční vajíčka z Francie už nemáme,
tak alespoň vzpomínáme na Silvestry v minulosti a vůbec na život pod zářivými
nebo naopak tlumenými světly zábavných podniků a to už je jen kousek k jedné z
mnoha kapitol mé minulosti a proto i dnes musím vzpomínat...
««»»
zpět na hlavní stranu zpět na předchozí kapitolu na následující kapitolu kontakt na autora