Pondělí 11. října 1948
V pět hodin ráno jsem spolu s dalšími převážen vlakem z
Ostravy do trestnice Bory v Plzni. Jestliže před půl rokem jsem byl otřesen při
příjezdu na Pankrác, teď na Borech je to mnohem horší. Vstup do budovy špalírem
bachařů, kteří rozdávají rány za pomalou chůzi, za ohlédnutí, za neohlédnutí,
prostě za to, že jsme zde, nás přesvědčuje o tom, co nám stále zdůrazňují: sem
se chodí pěšky, ale odtud jen nohama napřed!
Uvnitř trestnice je to strašné: bílé, odulé nebo zase na kost
vyhublé tváře vězňů, kočkovitě tichá chůze strážných, všude absolutní ticho,
které občas přeruší zařinčení řetězů nebo zoufalý výkřik odkudsi zdola.
Mimovolně tajíme dech a vedeni eskortou vstupujeme do kruhovité centrály v
přízemí. Je to ohromný prostor zdvihající se vzhůru a unikající do dálky sto
metrů dlouhými chodbami, tvořících osmicípou hvězdu. Všude mříže, nad hlavou
ochozy a na nich stráže se samopaly. Všechen pohyb a život je zde jakoby
stínový. Chodbaři se při setkání s dozorci staví do pozoru a smekají čapku.
Je to veliká hrobka a snad je správné, že lidé zde už nemají
jména, ale jen čísla. Pro svět jsme zemřeli a musíme si na to zvyknout.
V podzemí, v "kontumaci", která je částí korekce, se svlékáme
do naha, odkládáme své věci, nesmíme si nechat ani kapesník. Vězeňské šaty ze
šedohnědé, hrubé, chlupaté látky, vybledlá košile a spodky, na hlavu čapka, na
nohy onuce a pár bagančat, to je všechno, co nám musí stačit do příštích dnů,
měsíců a let. Pak vidím poprvé v životě lidi v řetězech. Když jsem kdysi jako
chlapec čítal Babinského, nevím, zda to na mne udělalo takový dojem. Řada vězňů
se vleče chodbou a řinčí, hrůzostrašně řinčí svými těžkými řetězy přikovanými na
nohou. Kdybych za poslední měsíce nebyl svědkem již jiných věcí, myslel bych, že
jsme ve středověku. Vlečou se kolem nás v zástupu, řetězy nadzvedávají
provázkem, aby vůbec mohli jít. Dívám se vyděšeně na velitele korekce Václava
Brabce, jednoho z největších zločinců, sadistu, který nosí za opaskem dlouhý
kožený pletený bič a užívá jej bez milosrdenství.
Úterý 12. října 1948
Dopoledne nás vedou ke "konferenci". V kanceláři na
velitelství je zástupce ředitele Borů inspektor Trpák, nazývaný "Suchý vítr",
inspektor Šámal, kterému vězni říkají "Kulový blesk" a vedoucí duchovní správy
římskokatolický farář Zikán, kterému je už sedmdesát let a který podle jeho
vyprávění je zde ve věznici přes čtyřicet let. Tam se dovídáme, že nejsme lidmi,
že si můžeme stěžovat, ale běda, kdybychom to udělali, že se máme chovat tak,
aby se z nás po těch patnácti, dvaceti a třiceti létech, kolik kdo máme
naloženo, stali slušní lidé a oni bachaři, že nás to naučí, jako to už naučili
jiné, a kdybychom zatvrzele chtěli setrvat ve svých nectnostech, že nás to
stejně naučí, že na to mají dost prostředků, zkušeností a za sebou vládu a
rodnou komunistickou stranu a jako zářný příklad veliký Sovětský svaz, kde se s
nikým nemazlí. To je asi v kostce všechno, co nám říkají, než nás ocejchují
čísly a rozdělí na jednotlivá oddělení a cely.
Dostávám trestanecké číslo 8503 a jsem odveden na společnou
"A", celu číslo 6. Byla to velká místnost plná lidí v šedohnědých vězeňských
mundurech. Když se zavřely dveře, nastává představování. Zjišťuji, že mimo nás
tří, mne a mých kompliců Josefa Marosze a Emila Bystrzického, jsou zde všichni
odsouzeni podle retribučního dekretu za udavačství gestapu anebo spolupráci s
nacismem a asi dva nebo tři vrazi. Starousedlíci se nás pochopitelně vyptávají a
my se snažíme odpovídat.
Tyhle vztahy mezi vězni odsouzených různými soudy jsou dost
komplikované. V jedné cele se potkávají bývalí nepřátelé z doby války, policista
odsouzený státním soudem, s vrahem, kterého vypátral a postavil před senát
trestního soudu, estébák, který nemilosrdně mlátil vyslýchané a který byl
odsouzen ne za to, že mlátil, ale pro korupce, se zde schází se svojí obětí. Ti
všichni teď musí žít měsíce a léta v jedné místnosti, spát vedle sebe a tvářit
se, že tam venku se nic nestalo, že to snad ani není pravda. Občas někomu povolí
nervy a pak je zle. Končí to ve vězeňské nemocnici, ale nejspíš v korekci u
Brabce, který všem pak vtlouká do hlavy, že existuje jen jedna skutečnost a to
je "On" a jeho bič.
Středa 13. října 1948
Ráno nás vedou do brašnářské dílny na "společnou 3 C". Kdyby
zde ti lidé nemluvili dnešní češtinou, němčinou a maďarštinou, musel bych se
domnívat, že je to dílna z doby Václava IV. U špalků sedí skloněni vězni a
dřevěnými palicemi na špalcích vysekávají raznicemi z kůže různé kousky, ze
kterých ve vedlejší místnosti dávají dohromady všelijaké brašny a kabely.
Pracuje se zde pro jednu plzeňskou brašnářskou firmu "Kašťák". Nevím, kolik
platí firma vězeňské správě, ale tato nás odměňuje několika haléři denně, ovšem
splníme-li normu.
Zde v dílně se potkávám s mnoha lidmi, kteří byli kdysi na
čelných místech a ve vysokých funkcích. Ministerský předseda protektorátní vlády
Dr. Jaroslav Krejčí, jeho ministr Dr. Kamenický, Jiří Stříbrný, bývalý člen
České mafie, politický vězeň z dob Rakouska a pak ministr z první Republiky
československé a další. Všichni jsou zde již léta, jejich osudy byly těžké a
chrání se zoufale, aby se nestali podezřelými. Jejich vůle k odporu vůči
nelidskému zacházení je již dávno zlomena. Přizpůsobují se režimu, jak mohou,
jejich jediná snaha je přežít třeba i na kolenou. Jsme proti nim ve výhodě,
ačkoliv teď dostáváme více ran než oni. My víme, že s námi lidé venku
sympatizují, že na nás nezapomněli a že jednou odtud vyjdeme.
Až na malé výjimky, se všichni vězňové státních soudů chovají
čestně, nedávají se tak snadno ohnout jako druzí a vězeňská správa má s nimi a s
jejich vynalézavostí mnoho práce. Večer se na celách, jako ve všech věznicích,
vyprávějí staré zkazky, osudy a příhody. Naši spoluvězni si je již vyprávěli
mnohokráte, a proto jsme vítaným soustem a musíme přispět ke společné zábavě.
Vyprávět v kriminále o kriminále, to se nedělá, i kdyby to bylo sebezajímavější
a proto jednou večer opět vytahuji artistické vzpomínky z počátku své
profesionální činnosti.
««»»
zpět na hlavní stranu zpět na předchozí kapitolu na následující kapitolu kontakt na autora