Neveselé vzpomínky se mi honí hlavou. Slunce se už zatím
schovalo a je třeba, abych se podíval po nočních hlídkách, které na noc
zdvojnásobujeme. Obcházím je a zdá se mi, že je všechno v pořádku. Chlapci jsou
plni nadšení a žádné nepohodlí je nemůže vyvést z míry. Bude třeba s nimi
provést nějakou společnou akci, aby se stali skutečně jednotkou; zatím provádějí
více méně individuální úkoly a při těch si vedou dobře. Vím, je na ně
spolehnutí, ale člověk nikdy neví, jak se kdo bude chovat ve chvíli opravdového
nebezpečí. Jediný z nich, který je pro mne od začátku problémem, je Pavel Turoň.
Je stejně odvážný jako ostatní, stejně kamarádský, možná, že ještě trochu víc -
a v tom je právě příčina, proč na něj myslím víc, než na ostatní. Pochází z
Bystřice nad Olší a byl mi doporučen naprosto spolehlivým člověkem, Františkem
Wierbicou. Nevím, proč bych se jím měl zabývat víc než jinými, ale něco je v
jeho chování, co nemohu zatím definovat a co mne vybízí k opatrnosti.
Čas zde utíká rychle a zpravodajská síť, kterou jsme v celých
horách vybudovali, funguje bezpečně. Styk s vedením 'Třetího odboje" je rovněž
spolehlivý. Hory jsou mlčenlivé a zdejší lidé do sebe tuto vlastnost nasáli,
takže zatím naši zpravodajové nikde nezjistili, že by se o nás někdo zajímal.
V nepravidelných obdobích chodím dolů, abych vybíral tajnou
schránku s příkazy z Prahy. Nikdo ze skupiny nemá o této schránce ponětí,
přestože mne vždy někdo doprovází. Je to spojeno s nějakým jiným úkolem, takže
pravý důvod, vybrání schránky, zůstává utajen.
* * *
Po nějaké době, asi koncem července přichází zpráva, že v
dolním polesí si hajný Slíva počíná příliš horlivě ve službě novým komunistickým
mocipánům a že na vlastní pěst pátrá v horách po lidech, kteří zde nalezli
dočasný úkryt. Údajně prý spolupracuje s StB z Českého Těšína. Tahle jeho
činnost by nám mohla být dost nepříjemná, a proto se o něj začínám blíže
zajímat. Zvláště mě na to stále upozorňuje Pavel Turoň. Je to snadné, naši
informátoři jsou všude a tak za dva, tři dny je jasné, že tento horlivec musí
dostat řádnou lekci.
30. července 1948
Před půlnocí opouštíme náš tábor. Jsme tři; Pavel Turoň,
Josef Marosz a já. Je tmavá noc, měsíc jen občas zalije spící kraj studeným
světlem. Máme před sebou dvanácti-kilometrový pochod podle kompasu a mapy,
hluboce zalesněným terénem, přecházejícím někde do neprostupného pralesa. Po
dvou hodinách cesty odpočíváme, protože jsme už hodně unaveni, máme šrámy na
nohou i rukou od prodírání se hustým porostem. Je dost obtíží se stanovením
dalšího směru, je zde málo orientačních bodů a teď v noci, kdy všechno vypadá
jinak, je to velmi obtížné.
Po dvaceti minutách vyrážíme na další cestu. Už si tak
nevěřím, že jdeme správně a proto jsem sám překvapen, když narážíme po další
hodině úmorné chůze na křižovatku cest, na kterou jsme podle plánu měli dorazit.
Odtud k hájovně, kterou Slíva obývá, není daleko. Musíme zachovávat všechna
bezpečnostní opatření, abychom nebyli překvapeni náhodnou hlídkou nebo i jen
chodcem, který by později mohl být nepohodlným svědkem. Nevěděli jsme, jak se
jednání se Slívou vyvine, byl prý to tvrdý chlap a výsledek nebylo možno
odhadnout.
Docházíme k hájovně a zastavujeme se, abychom rozhodli o
dalším postupu. Josef Marosz leze na sloup a isolačkami přestřihuje telefonní
dráty do hájovny. Tam uvnitř je úplná tma, zřejmě spí. Navečer jsme dostali
zprávu, že hajný bude dnes doma a proto posílám Pavla Turoně, aby šel k hájovně
a hajného vzbudil. Je jediný z nás, kdo zná zdejší dialekt, takže nebude svoji
řečí podezřelý. Já s Josefem, každý na jedné straně, zalézáme do křoví, abychom
Pavla kryli, kdyby došlo k něčemu neočekávanému. Mám dobré postavení, z kterého
ovládám, jak hájovnu, tak i přístupovou cestu k ní. Pavel už klepe na dveře a po
nějaké chvíli se rozsvítí světlo uvnitř na chodbě u dveří. Do zasklené předsíňky
přichází žena, zřejmě družka hajného Slívy. Věděl jsem, že Slíva svoji ženu
vyhnal a místo ní žije teď v hájovně s družkou a půlročním děckem. Je mi divné,
že přichází ke dveřím ona a ne hajný, to přece zde není zvykem takhle v noci.
Pavel se ptá po hajném, žena něco nesrozumitelně říká a pak odchází zpět do
chodby. Nastalé ticho přerušuje Pavel boucháním na dveře, tentokrát mnohem
energičtěji než před tím. Josef Marosz vyskakuje proti příkazu z krytu a
připojuje se k Pavlovi. Je příliš horkokrevný a tyhle jeho samovolné činy by nám
někdy mohly přijít draho.
Moji pozornost upoutají tiché kroky, úplně kočičí
našlapování, někde vzadu za mnou. Chlapci dělají rámus u dveří a já se krčím v
křoví, aby neznámý nezahlédl alespoň mne. Měsíc, který právě vyšel, osvětluje
postavu, částečně krytou křovím vpravo ode mne. Horší je, že drží v ruce pušku
namířenou na oba mé druhy u dveří hájovny.
"Co se děje, co tam děláte!"
Hromový hlas, nebo mi tak teď alespoň připadá, nemůže patřit
nikomu jinému než hajnému Slívoví! Ne my jeho, ale on nás tak hloupě překvapil!
Zde něco nesedí, blesklo mi hlavou. Nečekám už na nic, vykračuji z křoví směrem
k hájovně a volám na své přátelé:
"Nechte toho, on tu chrápe, a tam mu hoří les!"
Nedalo se nic dělat, musel jsem zkusit, zabere-li na tuhle
vějičku. Skočil na to!
"Kde hoří?! Kde je to?!"
Obracím se k němu a vzrušeně mu vysvětluji, že v horním
revíru. Snad chlapi nechránili dobře ohně, které zapalují kvůli mnišce (kůrovci)
a teď tam hoří. Jeho reakce je pochopitelná a je to jediné, nač jsem teď sázel.
Sklonil při hovoru se mnou pušku a na to čekám. Bleskurychle na něj namířím
samopal, který mám pod pláštěnkou. Je tak překvapen, že pouští pušku na zem a
zdvihá ruce dřív, než ho k tomu vyzvu. Oba přátelé přibíhají, zvedají pušku a
Slívu odvádíme hlouběji do lesa, abychom si s ním popovídali. Nařizuji mu, aby
si sednul na zem, a prohlížím si ho, abych na jeho tvář nikdy nezapomněl. Nevím
teď, zda je to tvrdý chlap, jak říkala pověst. Třese se jako huspenina a škemrá
o život, má prý ženu a dítě. Asi bude hrdina, jen když má pušku v ruce a stojí
proti bezbranným horalům, kteří sbírají dřevo anebo lesní plody. Dívám se na
něj, mlčky poslouchám jeho chvějící se hlas a je mi z něj nanic. Jasně a
srozumitelně mu říkám, že se mu nic nestane, ale že musí okamžitě zítra na lesní
správě požádat o přeložení do jiného revíru. V případě, že to neudělá, nebude už
pak jiná možnost, než ho přesvědčit, že to udělat měl. Bez váhání a s viditelným
ulehčením slibuje, že učiní, co chceme - to je konečně jasné, přece proti
namířenému samopalu nebude říkat, že to neudělá. Takový hrdina není. Co ovšem
zítra udělá opravdu, to se brzy dozvíme a pak už se s ním příliš mazlit
nebudeme.
Nařizuji mu, aby si lehl obličejem k
zemi, bereme mu náboje a odnášíme s sebou i pušku. Nemohu vědět, zda by se jeho
odvaha neprojevila, kdybychom mu ji zde nechali a odkryli naše záda. Říkám mu,
že půl hodiny musí zůstat ležet a pak že může jít domů. Moji chlapci odchází a
já zůstávám opodál, abych viděl, co bude Slíva dělat.
Leží,
ani se nehýbá, snad předpokládá, že jej
někdo pozoruje a proto neriskuje. Odplížím se tiše pryč a připojuji se ke
skupince vpředu. Postupujeme rychle, nevím, zda Slíva neudělá ještě v noci
poplach a proto musíme být odtud co nejdále. Kolem páté hodiny jsme už na
známých místech a za chvíli nás staví hlídka před táborem. Akce je skončena, na
výsledek musíme čekat.
Pozdější zprávy jsou přesné. Hajný skutečně požádal o
přeložení, ale zároveň uvedl i přesný důvod a oznámil i celou noční příhodu na
stanici SNB v Mostech. Přitom si tak trochu zavařil. Oznámil, že jsme mu sebrali
všechny pušky, které měl v hájovně. Velitel SNB, který případ odcizení pušek
vyšetřoval na místě, však několik pušek různých typů v hájovně našel a tak hajný
putoval za mříže pro podvod a pokus o ukrývání zbraní. Je jasné, že když to
dostala do rukou Státní bezpečnost v Českém Těšíně, byl ihned propuštěn. Byl to
prokazatelně jejich spolupracovník, ale cíle bylo dosaženo, teď už zde zůstat
nemohl a byl skutečně přeložen. Pro nás to mělo důsledek horší, začalo se po nás
pátrat. Museli jsme být velmi opatrní, abychom akcemi, které přímo nesouvisely s
úkolem, nezpůsobili příliš velkou sháňku po nás a tím si znemožnili pohyb, tak
důležitý pro práci.
Dnes je třeba vybrat v Mostech schránku a odnést do ní
hlášení. Beru s sebou Pavla Turoně a brzy ráno sestupujeme dolů z Rakovských
hor. Dnes je chladno, slunce ještě neprorazilo mlhu, a tak jdeme rychle, abychom
se zahřáli. Proto musíme zase dole čekat na okraji lesa, abychom do vesnice
nedošli moc brzy, obchody jsou ještě zavřeny a my musíme také nakoupit nějaké
zásoby, už nám všelicos dochází. Usedáme na mezi a Pavel vypráví o své rodině a
mezi jiným říká, že má možnost sehnat auto, které by nám bylo stále k disposici.
Z počátku tomu nevěnuji pozornost, ale když mi to všechno vysvětlil, zdá se mi,
že by to nemuselo být tak špatné, mít někde k dispozici vozidlo. Ptám se jej,
jak by to šlo nejlépe zařídit a on má za to, že snad bude stačit zatelefonovat
jednomu dobrému známému, který už další zařídí. Souhlasím s tím a pak když
sejdeme do obce, Pavel jde na poštu a odtud známému volá. Čekám před kabinou a
slyším skoro každé slovo. Pavel mluvil velmi obezřetně, takže nikdo nemohl
tušit, proč a komu by mělo vozidlo sloužit.
Vycházíme z pošty a potkáváme jednoho z
našich informátorů. Mají všichni zakázáno se k nám hlásit, pokud je sami
nevyhledáme. Tenhle se však proti všem zásadám snaží, jak jde proti nám, dát mi
najevo, že má něco důležitého na srdci. Když k nám dochází, upouštím na zem
aktovku, oba se pro ni shýbáme, překážíme si navzájem, omlouváme se a přitom mi
šeptem předává vzkaz poručíka
X:
"Pozor, máte mezi sebou špicla!"
Udiveně se na něj dívám a on jen krčí
rameny. Děkuji mu za zvednutí aktovky a odcházím svou cestou. Pavel mezitím
odešel do protějšího obchodu a já čekám venku a horečně přemýšlím o vzkazu.
Jméno poručíka
X
mi není neznámé, občas od něj dostáváme zprávy týkající se
činnosti Státní bezpečnosti. Jeho zpráva by tedy měla být věrohodná, vlastně
stoprocentní, proč ale neuvádí jméno zrádce? Je možné, že jej nemohl zjistit,
jenže tím mne přivádí do svízelné situace. Jak mám poznat, kdo to je, aniž bych
nepodezíral každého ze skupiny? Situace je jistě povážlivá a řešení nesnese
odklad. Jsem tak zamyšlen, že Pavel do mne musí strčit, když obtížen nákupem
vychází z obchodu.
Celou cestu zpět nemohu myslet na nic
jiného, probírám jednoho po druhém a jsem pořád tam, kde jsem začal. Nemohu je
podezírat všechny, to by bylo rovnou lepší odtud odejít a nechat všeho. Jenže to
udělat nemohu a proto se zatím rozhoduji alespoň pro preventivní opatření. Nikdo
nesmí sám opustit tábor, vždy musí jít nejméně dva nebo tři. Tak zabráníme
případnému zrádci styk s těmi, pro které pracuje. Je třeba navázat, pokud to
půjde, přímé spojení s poručíkem
X;
musím nechat vedením prověřit i jeho, aby se nejednalo o
záměrnou mystifikaci. Je toho mnoho kolem jeho osoby, co by bylo nutno
vysvětlit. Chápu, že nemůže vystupovat přímo, ale přece jen mne ta jeho
tajemnost dráždí. Udělal jsem chybu, že jsem již dříve Prahu nežádal o
vysvětlení, zda to není náhodou estébák.
V noci jsem spal bídně, dlouho jsem nemohl usnout a teď ráno
jsem rozbitý a utahaný, jako bych kácel stromy. Odpoledne musím na druhou stranu
hor - do Turzovky - na nutnou schůzku se zástupcem skupiny, která dostala příkaz
s námi spolupracovat. Musím tam jít sám, protože jsem byl z vedení upozorněn, že
je to velmi důležité a nikdo jiný ze skupiny nemá být přítomen. Odcházím brzy,
abych si dobře prohlédl místo schůzky, nerad chodím někam, kde nevím, jak to
vypadá a odkud by se třeba těžko unikalo.
Ze schůzky jsem měl radost. Ti lidé dole jsou velmi zbožní,
nezahálejí a spolupráce, kterou navrhují se zdá být rozumná a užitečná. Konečně
po několika dnech dostávám zase lepší náladu a začínám mít naději, že i ten
problém tajemného špicla nebo dokonce agenta StB vyřeším. Lidé zdola mi slíbili,
že okamžitě zahájí pátrání a zjistí-li něco konkrétního, jejich spojka doručí
vzkaz do Rakové.
Už je pozdě v noci a já si nechci polámat kosti při přechodu
hor a proto ulehám na mechu v houští, přikrývám se pláštěnkou a skoro ihned
usínám.
Brzy ráno mne probouzí jako vždycky chlad a tak se vydávám
ihned na cestu, abych byl co nejdříve v táboře. Před polednem docházím do jeho
blízkosti, a protože mne tak brzo nikdo nečeká, chci se přesvědčit, jak si vedou
hlídky. K mému překvapení se dostávám až do tábora a nikdo mne nezastavuje. Zato
je tam velký zmatek. Zástupce Emil Ruttkay mi hlásí, že Pavel Turoň se nevrátil
z akce na Gírové, na které byl s Josefem Maroszem. - Zatím co Josef něco
nakupoval v obchodě, Pavel jako obvykle zůstal venku, aby ho kryl v případě
nebezpečí. Když se Josef z obchodu vrátil, Pavla nikde neviděl a přestože prošel
několikrát celou horskou obec, už ho nenašel.
To je vážné a všechny předchozí pochybnosti o něm nabývají
nových forem tímhle při nejmenším neodpovědným opuštěním kamaráda při akci.
Vybírám spolehlivého a rozumného chlapce Emila Ruttkaye a posílám jej do
Bystřice nad Olší, kde Pavel bydlel, aby zjistil, co s ním je a je-li doma, aby
ho přivedl ihned zpět. Rozhodujeme, že tábor musí být připraven k okamžitému
přemístění, kdyby to bylo třeba, a ihned začínáme s přípravami. Čas utíká, posel
ani Turoň se nevrací a naše nervosita stoupá.
Konečně jsou tady. Prohlížím si Turoně a snažím se zachytiti
nějakou stopu nejistoty v jeho chování. Nic, tváří se jako obvykle a když se ho
ptám, proč odešel, aniž by Josefovi něco řekl, nijak se nebrání, že udělal
hloupost, ale neměl prý na vybranou. Jel kolem něj ten známý s vozem, který nám
chce dát k disposici. Zastavil jej, aby s ním projednal podrobnosti a protože
nechtěli budit pozornost, přisedl k němu a věc projednávali během jízdy. Když se
vrátil, Josefa už nenašel a tak se zajel podívat domů.
Nevěděl jsem, co s tím, mohla to být pravda a obával jsem se
přede všemi říci své pochybnosti o Pavlovi, to by s ním nedopadlo dobře. A co
kdyby se potom ukázalo, že to bylo skutečně tak, jak už někteří tvrdí, že je
agentem Státní bezpečností?
V noci při kontrole hlídek, kdy celý tábor spí, zpovídám se
ze svých pochybností a podezření Josefov Maroszovi a Emilovi Ruttkayovi, dvěma,
ke kterým mám naprostou důvěru. Žádám je, aby Pavla nepustili z očí, a kdyby
chtěl ještě opustit tábor, že mu v tom musí zabránit za každou cenu. Za situace,
ve které jsme, můžeme zradu trestat jediným způsobem a na to nestačí podezření,
k tomu musí být jistota a tu budeme mít za několik dní, jak mně slíbili přátelé
dole.
Čtvrtek 5. srpna 1948
V době, kdy jsem byl mimo tábor, Pavel Turoň v noci zmizel.
Využil chvilkové nepozornosti svých strážců a už ho nenašli, ačkoliv se za ním
ihned vydali. Pohltila ho tma lesa. Když jsem se téhož dne časně ráno vrátil,
bylo jasné, že musíme okamžitě přemístit tábor na jiné místo, o jehož existenci
Turoň nevěděl. Všichni, mimo mne a tří dalších se ihned vydávají na dlouhý
pochod a my musíme zůstat, pokud to půjde, protože část chlapců byla s úkoly
mimo tábor a při návratu by se mohla dostat nepřipravena do nepříjemné situace.
Pátek 6. srpna 1948
Je ráno, posílám na hlídku Josef Marosze a my další se
snažíme zahladit stopy vyklízeného tábora. V tom ze směru, kde měl Josef své
stanoviště, se ozval výkřik:
„Pes! ...esenbáci!" ..., a pak už jen výstřely.
Josef utíká zpátky do tábora a já dávám
rozkaz k ústupu po úbočí Velkého Polomu. Je pozdě. Ze všech stran je vidět
uzavírající se kruh uniforem a civilistů ozbrojených samopaly a puškami. Kryjí
se za stromy, plíží se, a když vidí, že se snažíme uniknout jediným dosud volným
směrem k Rakové, zahajují palbu. Musí jich být mnoho, střelba je tak silná, že
jsme doslova přibiti k zemi. Snažíme se jednotlivě dosáhnout keřů na okraji
srázu, na úspěšný odpor není ani pomyšlení. Vyskakuji, dělám dlouhý skok a cítím
palčivou bolest v noze. Rána, kterou jsem dostal, jakoby mi podrazila nohy,
padám a samopal odlétá na zem vedle mne. Vím, že už se odtud nedostanu a chci se
pokusit alespoň krýt ústup svých přátel. Natahuji se vleže pro samopal, který mi
při pádu odlétl asi dva metry. Je to těžké, protože se nemohu zvednout ani na
kolena, kulky létají těsně kolem mne a jen díky tomu, že jsem upadl do nějakého
dolíku, není ze mne ještě řešeto. V těch několika okamžicích, co se rozpoutalo
tohle peklo, jsem zahlédl, že přece jen někomu z nás se podařilo proklouznout
kruhem obléhatelů, který se stále zužuje. Přede mnou na vzdálenost asi dvaceti
metrů se zvedají ze země čtyři postavy v uniformách ke konečnému útoku a mezi
nimi zahlédnu zrádce Pavla Turoně v uniformě SNB, ale to už mám Tomigan v ruce a
zdvihám jej, abych splatil zrádci
dluh za všechny. Můj prst
tiskne spoušť, ale strašná rána
pažbou pušky do hlavy způsobí,
že rány jdou někam do oblak
a já ztrácím vědomí.
*
* *
Kolikrát
v tomto roce se takhle probouzím svázaný jako
dobytče, potlučený a rozbitý.
Hlava mi třeští od té rány, ale
jsem úplně při smyslech a
zkouším pohnout rukama a nohama. Nejde to, jsem sešněrován jako balík a ještě
řemenem přivázán ke
stromu. Dva muži v uniformách SNB když zjišťují, že se hýbu, mi začínají věnovat
svoji pozornost tím, že jeden mne
mlátí pažbou pušky a druhý
osekaným kmenem mladého
stromku.
Bolest a
tma. Milosrdná tma, ze které se probírám, až když
nás vlečou do Českého Těšína. I kdybych nebyl svázán,
nemohl bych se hýbat,
jak dokonale mne rozmlátili; jejich jména nezapomenu do smrti: poručík StB - Tomka z Kozlovic a esenbák,
kterému říkali Franta,
oba služebně z Českého Těšína.
V Těšíně
nás tahají od výslechu k výslechu a teprve tady se
moji přátelé dovídají mé
pravé jméno, do té doby jsem pro ně byl kapitánem Mikou. Daktyloskopie
bezpečnosti pracovala dobře. Výslechů, spíš ale jenom mlácení, se zúčastňuje
také okresní
bezpečnostní referent z Frýdku-Místku Bohumil Hajný,
původně sedlák z Fryčovic. I
on dokazuje, že je věrným synem
komunistické strany a
nešetří ránou; proč by si také neuhodil,
vždyť jsme spoutáni… Zvláště
později si vybíjel svou zlost na své oběti továrníku Josefu Stolařovi z Frýdku-Místku,
kterého mlátil do
bezvědomí.
Jediným
světlým okamžikem ve věznici Státní bezpečnosti v Českém Těšíně je, když se
dovídám, že část skupiny se dostala
z obklíčení a podařilo se jí
uniknout.
Čtvrtek 12. srpna 1948
Hned ráno
nás převážejí do Ostravy do věznice krajského
soudu. Cestou autobus píchnul
duši u zadního kola a tak esenbáci
vystoupili z autobusu a stáli kolem něj. Uvnitř s námi
zůstal jenom jeden
eskortující, který mne znal a tak mi sdělil,
že utekl za hranice náměstek
předsedy vlády Dr. Petr Zenkl a
že Emil Zátopek vyhrál na
právě probíhající olympiádě v Londýně zlatou medaili za běh na pět tisíc metrů.
U
přijímacího raportu v krajské věznici v Ostravě stojíme v
řadě, stále spoutáni a
čekáme na velitele krajské věznice. Je to
major vězeňské stráže
Šindler, říkají mu jednooký Šindler.
Konečně přichází, staví se
před nás, pohupuje se na patách a
pak, když se dost vynadíval
na naše zbědované postavy a
rozbité obličeje, zahřímal:
"Kdo z vás
je kapitán Miko?!"
"Já",
odpověděl jsem.
Pomalu se
ke mně blíží a v jeho očích je nenávist a sadistická
radost, že si se mnou může dělat, co chce. Sevřenou pěstí
mne bije do obličeje a ve
chvíli mi teče z úst i z nosu krev.
"Hoďte ho
do díry" je závěr a rozsudek, který nade mnou
vyřkl.
Bachař
Obadal mladší mne spoutaného doslova dokopává do
podzemní cely, kterou
správně Šindler nazval dírou. Je tu
úplná tma a jen po hmatu
nalézám v rohu kobky něco jako kavalec. Svalím se na něj a ležím hodiny a dny
bez vody a potravy,
aniž by se někdo na mne přišel podívat. Jedinou
společnost mi dělají krysy,
které vylézají ze záchodu. Už jsem
si na ně zvykl, ani je
nezaháním, je to stejně marné.
Nevím,
jak dlouho už to trvá, nemohu odhadnout čas, je
stále tma. Chvilkami upadám
do mrákotného spánku a zase se
probouzím hlady a pohybem
krys po mém těle. Jednou zaslechnu
kroky po chodbě, zastavují přede dveřmi, ty se otvírají
a bachaři mne vyvlékají,
nedá se říci, že nesou, do druhého
patra na celu č. 121 do tzv.
tunelu. Hodili mne na podlahu a
já tak zůstávám ležet, nemohu
vstát. Tělo mám úplně ztuhlé z
té podzemní kobky a jsem tak
zesláblý, že se teprve po dlouhých
pokusech dostávám ke kavalci.
* * *
Uplynulo
několik dní a můj stav se nelepší; mám vnitřní
zranění, prostřelená noha se
zapálila, močím krev a dostávám
záchvaty. Při jednom z nich
vniká do cely velitel oddělení
Lasevič, kope do mne, a když
vidí, že se nehýbám, polévá mne
vodou. Protože nechal
otevřené dveře, chodbaři venku jsou
svědky jeho jednání, volají
další bachaře a ti přivedou vězně-lékaře
Dr. Titzla.
Probral
jsem se v nemocnici, kolem mne stojí několik vězňů,
kteří se vyptávají jako
obvykle, proč, za co… Vězeňský lékař, Němec Dr.
Titzl mne ošetřuje spolu s dalšími Němci, bývalým generálním ředitelem
Vítkovických železáren Dr. Ing. Kuchyňkou, dentistou Josefem Nerlichem a
dalšími. Je to ironie osudu, ale jedině jim Němcům mohu děkovat za svůj život.
Po několika dnech se můj stav zlepšil a Dr. Titzlovi se nepodařilo mne v
nemocnici udržet. Na příkaz krajské StB jsem zase vrácen na celu 121 do tunelu.
Začínají znovu výslechy s nutným inventářem násilí a
výhrůžek. Budu prý předhozen davu, který mne rozšlape, stejně šibenici neujdu, k
soudu se nikdy nedostanu, vyřídí si to se mnou sami - StB. Při eskortách k
výslechům a zpět, Lasevič a bratři Obadalové, bachaři na oddělení, si nedají
ujít příležitost, aby mi nedokazovali, že odtud opravdu živ ne vyjdu.
Během doby od mého zatčení Státní bezpečnost horečně pracuje
na opatření usvědčujícího materiálu proti mně, aby z toho mohli udělat pěkný
"monstrproces" s celou parádou a dost vysokou šibenicí. Jedním z důkazů mé
protistátní činnosti mělo být skladiště zbraní v našem rodinném domě ve
Sviadnově. Nevím jak, ale přece jen něco z tohoto plánu se doneslo k uším mých
přátel a od té doby v blízkosti našeho domu vždy někdo stál, aby dával pozor.
Jeden ze známých mého otce se dozvěděl, že k nám domu přiveze Státní bezpečnost
zbraně, aby dokázala, že jsem měl doma ve sklepě celý arsenál. Otec, který byl
dotyčným informován v zaměstnání, rychle pod nějakou záminkou opustil závod
Válcovny plechů „Karlova huť" a pospíchal domů. Když už byl skoro před naším
domem, zastavilo před ním auto a v jednom z mužů poznal důstojníka Státní
bezpečnosti a proto na otázku řidiče, kde je dům číslo 197, odpověděl obratem,
že v této ulici žádné takové číslo není a pohotově je poslal do jiné vzdálené
Štefanikovy ulice ve čtvrti Místek. Shodou okolností v této ulici byl také dům
č. 197 a toho dne byl prázdný; jeho majitel byl v práci. Estébáci z ostravského
krajského velitelství, neznalí místních poměrů dům otevřeli, nanosili dovnitř
zbraně, ukryli je a vše bylo připraveno k sensačnímu odhalení.
Druhý den přijela parta StB z Frýdku-Místku pro mého otce do
válcovny a odvezli jej sebou do našeho domu, aby byl přítomen domovní prohlídce.
Ještě k tomu přizvali členy národního výboru, aby dokázali, že bezpečnost
postupuje přesně podle zákona. Převrátili dům na ruby a pochopitelně nic
nenašli. Ti včerejší estébáci svůj připravený důkaz složili přece v Místku. Byla
z toho parádní ostuda, protože člověk, v jehož domě omylem udělali skladiště,
byl funkcionářem komunistické strany.
*
*
*
Stále častě ji zjišťuji, že nastává nová etapa. Bachaři na
chodbě, vyšetřující estébáci, prostě všichni, kteří jsou kolem mne, se mne snaží
přímo nebo nepřímo přesvědčit, že je konec, že trest smrti je neodvratný. Nemohu
tomu nerozumět. Všechno, co dělají, je průhledné a tohle teprve. Mám být
přesvědčen, že už mi nezbývá žádná naděje, že by bylo lepší, kdybych si sáhl na
život sám.
Vím, že mám podle zákona právo na vlastního obhájce, žádám
proto o něj, ale je mi přidělen obhájce ex-offo Dr. Pavelek z Ostravy. Neznám
ho, nikdy jsme se neviděli, a když žádám alespoň o jeho návštěvu, je mi rovněž
zamítnuta. Stejně tak byla odmítnuta moje žádost o vyslechnutí svědků, kteří
mohli svědčit v můj prospěch k vyvrácení nehorázných lží, ze kterých bezpečnost
tvoří obžalobu proti mně.
Fyzicky jsem na tom špatně a v posledních dnech začínám
propadat sklíčenosti. Ve dne v noci slyším nářek lidí, kteří jsou biti a mučeni
dole v temnicích. Nálada, kterou kolem mne vytvářejí bachaři, začíná nést ovoce.
Vidím soucitné pohledy chodbařů náhodně otevřenými dveřmi mé cely, slyším debaty
dozorců o rozdělování vstupenek ve fabrikách na moji popravu. Všechno to na mne
začíná působit; samota, výhrůžky, soucit, náhodně zaslechnuté věty. Říkám si, že
nesmím podlehnout, to je právě to, co chtějí - ale je to tak těžké v mé situaci
přesvědčit sám sebe.
Začátkem října, asi druhého, nebo třetího, mne vyvádějí na
chodbu ke stolku přikrytému bílým ubrusem. Přichází starší muž v doprovodu
důstojníka vězeňské stráže. Je to president krajského soudu a oznamuje mi, že
budu souzen a předává mi obžalobu. Využívám situace a žádám jej osobně o
předvolání svědků a o rozmluvu s obhájcem. Krčí rameny a říká, že to není v jeho
kompetenci, že mne bude soudit senát Zemského soudu v Brně jako soud Státní a
ten, že o tom musí rozhodnout.
Úterý 5. října 1948
V noci zarachotil u mé cely zámek a dovnitř vniká Lasevič,
bratři Obadalové a další bachaři. Nasazují mi pouta a vlečou mne dlouhými
chodbami věznice někam ven. Otevírají poslední dveře a vstupujeme do reflektory
ozářeného prostoru. Chvěji se na celém těle. Tohle je přece popravčí dvůr! Tam
vzadu, ostře osvětlena, stojí včera postavena šibenice! Bachaři mne k ní vlečou
a nutí mne vystoupit po schůdkách na pódium.
Bráním
se, ale mám spoutané ruce a jsem tak zesláblý, že jim nedá žádnou práci mne
vysadit nahoru. Jeden z nich mi nasazuje oprátku na krk a jiný vyjímá z desek
arch papíru a začíná něco číst. Nevím co, nevnímám nic, jen hrůzu té oprátky na
krku, jen to, že je konec. Cítím ale tu nesmyslnost, vždyť mám mít přece zítra
soud a oni mne věší bez rozsudku…
Ten, co četl, přestal, snad dočetl a to byl povel pro
ostatní. Vrhají se na mne, bijou mne, shazují dolů s lešení a vlečou zpět do
cely. Teď už všechno chápu, a oni sami mi to mezi nadávkami a ranami řvou do
uší:
„Ty kurvo, to byla jen generálka, abys o nic nepřišel, až tě
budou věšet doopravdy!"
Nezapomínají přidat, že jestli promluvím, tak se opravdové
popravy nedožiji a že to bude horší, než oběšení. Kdybych jim nic nevěřil, tak
tohle ano - tito zabijáci z povolání, mi toho už ukázali dost.
Ulehám na kavalec, ale po celou noc nemohu usnout. Tohle celé
noční divadlo i bez těch ran je něco tak strašného, že název pro ty, kteří to
vymysleli a prováděli, snad už ani neexistuje. Chvěji se odporem a hnusem nad
tím, jak hluboko mohou klesnout lidé, jimž se vtlouká do hlavy, že účel světí
prostředky. Tihle Lasevičové, Obadalové a ostatní jsou jen spodina společnosti
puštěná z řetězu, ale co ti, kteří o podobných věcech rozhodují a jejichž
inteligence jim bere omluvu, kterou pro své počínání mají snad ti první?
Dveře mé cely jsou celou noc otevřeny, střídají se u nich
hlídky a světlo nezhasíná…
Středa
6.
října 1948
Asi v osm hodin ráno jsem odváděn k soudu. Před velkou
porotní síní mi čtou členové prokuratury dopisy a resoluce ze závodů a továren.
Všechny žádají soud, aby vyslovil trest smrti. Mezi nimi je pro tuto dobu jedna
resoluce zvlášť charakteristická. Ne svým obsahem, ten je jako ostatní,
nestačily by všechny šibenice v Československu, aby vyhověly tolika přáním,
nadiktovaným okresními sekretariáty KSČ, ale svými podpisy. Je to dopis akčního
výboru mé rodné obce Sviadnova a podepsali ji údajně za své spoluobčany předseda
Ervín Garba, Ludvík Kubalák, Ladislav Mazur, Hlaváč, Chasák a další bývalí
otcovi přátelé a někdejší spolupracovníci. Je to hrozné pomyšlení, že lidé,
kterým jsem nikdy neublížil, se kterými jsem se potkával a které jsem zdravil,
žádají moji smrt.
Vstupujeme do "Velké porotní síně" a já se nemohu ubránit
dojetí, protože tam vidím sedět matku, otce a snoubenku. Všichni jsou v černém,
čekají asi také to nejhorší. Zprava i zleva mám dozorce, kteří mne vedou k
lavici obžalovaných. Dívám se směrem ke stolu obhájců, ale nikdo tam dosud není.
Přichází soudci a předseda senátu zahajuje líčení čtením
nacionálií. Připadá mi to všechno neskutečné, ti muži v taláru, tvářící se
jakoby věřili, že vykonávají spravedlnost, zavilé tváře prokurátorů, kamenné
obličeje mých strážců. Zapisovatelka si pilníkem na nehty prohrabuje účes a
krajnímu přísedícímu docela viditelně klesá hlava na stůl. Není se co divit,
jsou chudáci přepracováni; za celou svoji soudcovskou kariéru nepřidělili
obžalovaným tolik let vězení, co teď za jediný "proces".
Soud
se probírá v předběžném materiálu, když do sálu chvatně vstupuje silnější pán,
doprovázený mladší ženou a oba usedají na místo pro obhájce. Pán se představuje
soudu jako obhájce ex-offo Dr. Pavelek a žádá, aby mne směl oslovit. Obrací se
na mne s prosbou, abych mu půjčil svoji obžalobu. To je neuvěřitelné, ten
člověk, který má bojovat o můj život, nejen že nezná mne a nikdy mu nedali
možnost se mnou mluvit, ale oni mu ani nedoručili obžalobu! Soud se nad tím
faktem ani nepozastavuje, a když potom skončí líčení, vím už také, že to ani
nebylo třeba, aby ji četl. To ještě Dr. Pavelek byl slušný, protože v jiných
procesech obhájci ex-offo ve své závěrečné řeči žádali pro svého klienta
nejvyšší výměr trestu!
U tohoto soudu žádný obhájce světa ani s tou nejlepší
obhajobou mi nemůže pomoci. Všechno, až po odůvodnění rozsudku je připraveno
předem na Krajském sekretariátě komunistické strany a tohle nechutné divadlo je
jen proto, aby se zachovalo pro veřejnost nějaké zdání, dekorum, že rozhodují
soudy. Proč se k tomu ale tito akademicky vzdělaní mužové propůjčují? Proč
dávají své podpisy na rozsudky smrti, o jejichž správnosti nejen, že nemohou být
přesvědčeni, ale o nichž ví, že jsou výsledkem politické msty? Tihle soudcové
jsou přece dosti inteligentní, aby věděli, že každý z těch lidí, které soudí, se
sem dostal proto, že bránil svá nejzákladnější lidská práva, která mu byla dána
platnou Ústavou republiky a Chartou OSN.
Ne, my se nedopouštíme zločinů proti státu, na místě
obžalovaných má stát komunistická strana a její představitelé, kteří ozbrojeným
pučem porušili Ústavu a všechny zákony. Nás soudí za to, že na obranu zákonných
práv občanů tohoto státu jsme se sdružovali do skupin a oni jsou beztrestní za
to, že protizákonně vyzbrojili tisíce členů komunistické strany v úderných
oddílech tzv. "Lidových milicí". Kdo vyhodil na dlažbu v únoru tisíce studentů z
vysokých škol a tisíce lidí ze zaměstnání? Který zákon povoloval tvoření akčních
výborů a který jim dával právo rozhodovat o osudu každého občana? Kdo to byl,
kdo donutil tisíce lidí k útěku přes hranice, ze strachu před politickou mstou a
tam je střílel jako na střelnici? Kdo nás zahnal do hor, když nám vzal právo
demokraticky rozhodovat o budoucnosti této země?
Tito soudcové to všechno ví, a přesto nás soudí, protože
musíme zmizet, aby byl udušen jakýkoliv projev nesouhlasu se zločinnými metodami
komunistické strany a státních orgánů, dnes už stranou plně ovládaných. Musíme
zmizet proto, že si pamatujeme, že zde za první republiky vládla demokracie a
spravedlivé zákony, že nikdy nebudeme souhlasit s násilným pučem a jeho
důsledky.
Všechny tyto soudní rozsudky by byly hanbou spravedlnosti,
kdyby každý nevěděl, že ze soudů zbyly jen ty budovy. Rozhodují orgány
komunistické strany a přelíčení je jen fraška, která se ani formálně nesnaží
vyplnit ustanovení zákonů, jichž se dovolává. Skutečnými žalobci však jsme my a
oni to ví, a proto musíme zmizet rychle a navždy.
Předseda zatím uzavírá líčení, jsou čteny resoluce ze závodů
a pak jdou na večeři. Měl bych říci k poradě, ale jakápak porada, když rozsudek
byl znám některým lidem venku již déle než týden. Po návratu soudu je vynesen
ortel. Zemský soud v Brně jakožto Státní, podle obžaloby č. 5855/48 s použitím
zákona na ochranu republiky č. 50/1923, podle paragrafů 1 a 2, odst. a) a podle
paragrafu 134 trestního zákona nás odsuzuje:
Komínek Miloslav - dvacet let těžkého žaláře
a zostření trestu
Marosz Josef - deset let těžkého žaláře a
zostření trestu
Rutkay Emil - osm let těžkého žaláře a
zostření trestu
Bystrzicki Emil - osm let těžkého žaláře a
zostření trestu
Kisza
Josef - pět
let těžkého žaláře a zostření trestu
Lipowski
Josef - dva
roky v nápravním ústavě pro mladistvé
U všech odsouzených jsou vyřčeny dodatkové tresty: ztráta
majetků, občanských práv a bůh ví, co ještě.
Přesto, že náš fyzický věk byl mezi 17
až 21 lety, Zemský kočovný cirkus z Brna nás odsoudil v Ostravě k celkovému
trestu na 53
let vězení,
aniž by soudci mrkli okem.
Je také zajímavé, že Pavel Turoň nebyl vůbec ve vazbě a u
soudu byl osvobozen, přestože s námi dělal akce jako každý jiný z nás. Dokonce
předseda senátu a prokurátor Opěla mu veřejně děkovali, že jeho přičiněním byla
zneškodněna jedna nebezpečná protistátní banda! Těmito výroky bylo jasně
prokázáno, že Turoň byl agentem StB, která nás jeho prostřednictvím vedla k
různým předem připraveným akcím.
Žádám písemný rozsudek, ale toho se nedočkám ani teď, ani
nikdy v budoucnu.
Neděle 10. října 1948
Mám návštěvu, přichází se rozloučit se mnou matka a
snoubenka. Nevím, proč se tomu ve vězení říká návštěva, když jsme odděleni mříží
a z obou stran stojí bachaři, kteří sledují každé slovo a pohyb. Nesmí se mluvit
prakticky o ničem a tak je člověk skoro rád, když to skončí. Ten pocit trapné
nemohoucnosti, který cítí i na druhé straně mříže, mne provází ještě dlouho.
««»»
zpět na hlavní stranu zpět na předchozí kapitolu na následující kapitolu kontakt na autora