7. září 1953
Jsem odveden spolu s dalšími třiceti dvěma spoluvězni na
transport. Jsme spoutáni a naše cesta vede přes pohoří Karpat na Slovensko a
proto usuzujeme, že to může být buď Ilava, nebo Leopoldov. Nakonec zastavujeme
na nádvoří pevnosti Leopoldov. Její pověst byla známa po celé republice i když v
současných poměrech bylo těžké určit, který z těch významnějších kriminálů je
horší. Rozhodně patřila k těm nejhorším. Ne-mám ani potuchy, že zde ztratím
jedenáct let ze svého života z toho devět let na samovazbě. Obvyklý uvítací
ceremoniál a prohlídky "filcunk", kterých se zúčastňuje náčelník kapitán
Stanislav Král, přeložený sem z Mírova a bachaři: Ďuríš, Eliáš Rudolf (hvízdavý
Dan), Filo Isidor (cikán), Halecký Jano, Huňady (Leventé), Mačica, por. Mach,
"Partyzán Jano", Pavlovič Jozef (kovboj), Slatínský, Škubla Florián a další.
*
*
*
Jsem zařazen na "Konopu" a opět se setkáváme se starými
známými generály: Pelichem, Janouškem, Kutlvašerem, Mrázkem a s mnoha dalšími
vysokými důstojníky, poslanci za stranu Lidovou a Národně socialistickou, se
kterými jsem již byl na Borech nebo v Jáchymově. V dílně se poprvé vidím s
Ábelem Lukáčem a ani jeden z nás netuší, jak budou naše osudy spojené a že se z
nás stanou přátelé na život a na smrt. Ábel mne vede k Fero Žigraji, pracovníku
Povereníctva dopravy z Bratislavy, se kterým mě pojí mnoho vzpomínek na
spolupráci v civilu, když jsem byl ještě pilotem a akrobatem. Dovídám se, že zde
v Leopoldově v budově Nové samovazby byli umučeni moji staří přátelé, s nimiž
jsem byl na cele na Borech. Byli to: generál František Pešek, podplukovník
západní zahraniční armády tankista Adam a další spoluvězni. Byl zde také umučen
nadlesní Rudolf Sachr z Hostýnských hor, s jehož švagrem Frantíkem Rajnochem z
Bystřice p. Hostýnem jsem byl před nedávnem na cele na Mírově. Ti všichni museli
zemřít na vyšší příkaz, který dobrovolně plnili bachaři a vězni - chodbaři
Hepnárek a Erik Hedl. Bylo to v letech 1951-1952. Bachař nebo chodbař přistoupil
ke dveřím cely a dal příkaz dřepovat. Postižený dřepoval nepřetržitě padesát,
sto, dvěstě, třista dřepů a to se opakovalo denodenně, do úplného vysílení, až
přišla smrt. Tak skončil i můj starý kamarád z Borů, sedmdesátiletý generál
František Pešek, který mi vyprávěl mnoho příhod z první světové války, z
italských legií a kolem osoby prezidenta T. G. Masaryka, s nímž byl často ve
styku.
Po několika dnech jsem přidělen na práci v nové Hale, která
nesla jméno "Hala Vel". Je to bolavá záležitost nás všech, kteří jsme nuceni v
této hale pracovat na linkách pro Zbrojovku Uherský Brod. Je to tragická ironie,
že vězňové státních soudů jsou nuceni pracovat na výrobě součástek pro kulomety
a pušky: klapky hledí, mušky, schránky ústrojí do kulometů, podavače, kohoutky,
atd. - Je už v povaze našich věznitelů, že k donucení k práci přidávají násilné
nucení k činům proti morálnímu přesvědčení svých obětí. Základy této nové Haly
byly postaveny v roce 1952 ze zbytků zbořeného kostela, který stál před branou
trestnice a který byli násilím donuceni bourat vězňové - katoličtí kněží. Sochy
z kostela byly naházeny do betonu základů. Jenom dva kněží odmítli, i za cenu
smrti, kostel bourat. Byl to kpt. duchovní služby Josef Pojar (rodem z Vídně,
sloužící v Brně) a můj dobrý kamarád - olomoucký světící biskup Zdeněk Zela.
Na hale
pracuji jako seřizovač obráběcích strojů na lince 042, kde pracují tři řeholní
kněží: opat premonstrátů P. Agustin Machálka (z Nové
Ìíše), opat
premonstrátů P. Vít Tajovský (z Želivu) a provinciál jezuitů P. František Šilhán
(z Prahy). Dále zde pracují: František Přeučil (z Pardubic) - poslanec NS, Fero
Žigray - správce letiště (z Piešťan), Vojtěch Čerešňa - továrník (z Trnavy),
vstrm. SNB Jozef Cigánik ( z Piešťan), František Tomčík - bývalý partyzán a
výrobce svíček z Pezinku, Lednický - statkář (od Piešťan), vrstrm. SNB Andrej
Šimon ( z Trnavy), Bohumil Jedlička - partyzán a hostinský (od Blanska) a asi
deset jiných spoluvězňů, na jejichž jména si už nemohu vzpomenout.
*
*
*
25.
říjen 1953
Stále pracuji na "Hale Vel" pro Zbrojovku Uherský Brod jako
seřizovač. Jsem na noční směně a hodiny ukazují ráno nějakou minutu po páté. Na
jednom z revolverových soustruhů pracuje můj kamarád z civilu, Fero Žigray. Je
velmi unaven, nemůže splnit předepsanou pracovní normu a proto jsem mu chtěl
pomoci. Právě jsem nasazoval na unášecí rozpínací trn součástku - "schránku
ústroji do kulometu". Levou ruku mám opřenou o převodovou skříň, kde jsou různé
řadicí páky a také i vypínač. Pravou rukou utahuji násadkovým klíčem rozpínací
trn, který zevnitř upevňuje obrobek. Najednou mi levá ruka únavou sjela po
převodové skříni dolu a nešťastnou náhodou zavadila o vypínač. Vřeteno se prudce
roztočilo, násadkový klíč se mi v ruce protočil a roztrhl dlaň jako kapsu,
počínající od palce a vytrhl i šlachy. Byl to velmi těžký úraz. Okamžitě mě
odvedli do nemocnice, kde vězeňský lékař - výborný chirurg Dr. Jiří Krbec
(bývalý primář z Klatov) měl se mnou velmi těžkou práci, protože byl si vědom,
že ruku musím mít perfektní pro své civilní povolání. Operace se mu skutečně
povedla, za což mu upřímně děkuji. Protože jsem ve stavu pacientů v nemocnici,
tentýž den odpoledne jdu znovu na operační sál. Dr. Jiří Krbec mi se svým týmem
lékařů: Janem Šmídem, Bedřichem Pekem, Josefem Vrbíkem, Václavem Pergnerem a
Danem Prchlíkem operuje na levé noze křečové žíly, které jsem si ztrhal těžkou
prací v uranových dolech v Jáchymově. Asi za dva týdny po operaci
jsem do levé nohy dostal trombózu, kterou budu mít údajně až do své smrti.
15. listopad 1953
Hospodářská správa mě přeložila z "Haly Vel" do ústavní
zámečnické dílny. Jako strojní zámečník v údržbě trestnice mám možnost dokonale
poznat pevnost Leopoldov a zprostředkovávat styk vězňů na různých odděleních,
což také dělám.
Leopoldov je stará pevnost, postavená za rakousko-uherské
císařovny Marie Terezie na počest jejího syna Leopolda. V té době byly postaveny
v Čechách pevnosti Terezín a Josefov. Pevnost Leopoldov měla sloužit k obraně
proti Turkům. Později byla přeměněna na vojenskou věznici a těžkou trestnici. Je
postavena na ploše dvanáct hektarů v podobě šesticípé hvězdy a obehnána
jedenáct metrů vysokými valy. V rozích byly střílny a dnes pod valy je drátěné
oplocení s koridorem, jako v jáchymovských táborech. Ve všech cípech hvězdy jsou
zděné strážní kulometné věže, ovládající celý prostor věznice.
Dny běží jeden za druhým a jsou zase svátky. Vánoce se
podobají všem předchozím. V polovině ledna 1954 mám při montáži těžkého lustru v
ordinaci nemocnice opět úraz. Lustr, který spoluvězeň elektrikář Albín Heřman (z
Plzně) připevnil na strop, se z háku vysmeknul a dopadl přímo na moji levou
ruku, kterou přidržuji žebřík, na kterém stál. Je z toho fraktura levé ruky,
sádra a dva měsíce neschopnosti práce.
----------
9.
ledna 1954 byl popraven
šéf bezpečnostní služby, generál Josef Musil (* 23. 3. 1900). Tento velký
komunista - zloduch vymyslel a vykonstruoval mnoho tragédií a měl na svědomí
četné popravy. Nakonec sám uvíznul v oprátce.
21.
ledna 1954 byli popraveni:
Baláš Štefan (* 9. 3. 1925)
a Alois Milučký - dělník (* 26. 10. 1930)
20.
února 1954 byli popraveni:
Josef Kozlík - automechanik (* 16. 9. 1904)
a Jaroslav Peteřík - rolník (* 11. 3. 1923)
19.
března 1954 byl popraven
Osvald
Závodský - tajemník KSČ (27. 10. 1910)
----------
15. květen 1954
Náš oddíl je na vycházce. Najednou nám pustí z velitelství
vězeňský rozhlas z tiskové konference v Praze s projevem Bohumila Laušmana,
bývalého ministra průmyslu do roku 1948. Stěží poznáváme jeho hlas a to, co
říká, už vůbec není jeho. Je to nazpaměť naučený scénář. Co donutilo Bohumila
Laušmana k tomuhle projevu nevíme, ale musíme si představit prostředky, které
estébáci pro podobné příležitosti mají.
Postupně se od Laušmanových spolupracovníků, kteří jsou zde s
námi (Miroslav Kapek z Ostravy, Dr. Košťák z Bratislavy,
poručík pohraniční stráže Martin Šimkovíč z Plaveckého Čtvrtku u Malácek, který
Laušmana převáděl v Rusovcích u Petržalky)
dovídáme, že Laušman byl v průběhu roku 1949 několikrát vážně varován jedním z
vlivných členů ÚV KSČ, že se proti němu
shání materiál. Na Silvestra 1949 ho v Rusovcích u Bratislavy
ilegálně převedl přes hranice poručík pohraniční stráže Martin Šimkovič a B. Laušman
zakotvil v Jugoslávii, kde mu prezident maršál Josef Broz
Tito udělil politický azyl. Za svého pobytu napsal dvě
knihy pamětí, které komunistickému panstvu v Praze pěnily žluč. Jeho pobyt na
svobodě kalilo vědomí, že byla uvězněna celá rodina a zetě majora Nechanského
dokonce popravili - jako výsledek represálií za jeho útěk a publikované paměti.
Stále se snažil navázat styk s domovem a proto si v roce 1953 najmul domek v
Rakousku, aby byl blíže. 23. prosince 1953 večer k němu přišel jeho dobrý
přítel, rakouský občan Herman Rauscher, bývalý poslanec za socialistickou stranu
Rakouska a agent KGB a sdělil mu, že v nedalekém hostinci jsou dva lidé z ČSR,
kteří by byli ochotni zařídit spojení a doručit nějaké
přilepšení jeho rodině. Laušman pravděpodobně v radosti nad nenadálou možností,
zapomněl na opatrnost a připil si s muži na lepší nový
rok. Když se pak probudil, seděl spoután ve voze a u něj dva jiní muži. České
nápisy venku mu brzy daly znát, o jaké dobrodince vlastně
šlo. Na Štědrý večer 24. prosince 1953 už byl na Ruzyni. Jeho únos vzbudil v zahraničí
značný ohlas, zatímco v republice byla jeho přítomnost pět měsíců utajena.
Po dalších několika dnech se dovídáme další podrobnosti o
průběhu tiskové konference, která probíhala za asistence ministra vnitra Rudolfa
Baráka a jeho náměstka Košťála.
Později při vhodné příležitosti Laušman sdělil spoluvězni
Štefanu Pagáčovi, že mu bylo slíbeno propuštění za projev v rozhlase, ze kterého
stejně každý musel poznat, že není z jeho hlavy. Ze slibu však nic splněno
nebylo. Laušman zůstává nadále ve vězení v Ruzyni a to v přísné izolaci na cele
č. 13., kde byl údajně na příkaz
ministra vnitra a agenta KGB Lubomíra Štrougala, 8. května 1963 otráven.
Poslední čtyři roky, až do hodiny smrti, s ním žil na cele Štefan Pagáč.
*
*
*
Ke konci května 1954 dostávám příkaz zhotovit nový "katr"
(mřížové železné dveře) a už druhý den jej zazdívám na Nové samovazbě se svým
pomocníkem t. č. zedníkem Msgre ThDr. P. Janem Boukalem - osobním sekretářem p.
arcibiskupa Berana. Brzy se s Jendou dovídáme důvod opatření. Přichází nový
transport a s ním bývalí komunističtí prominenti, pozavíráni po pádu Slánského,
kteří měli to štěstí, že neuvázli v oprátce, ale dostali jen tresty na svobodě.
Je mezi nimi povereník Laco Novomeský, velvyslanec Richard Slánský (bratr
popraveného Rudolfa), Marie Švermová, kpt. StB Glazer (Bratislava), ppluk. OBZ
Souček (Praha), London, Hajdu, Eduard Goldstücker, pluk. Hromádko, pluk. StB
Balasz (Bratislava), pluk. Rašla - hlavní vojenský prokurátor, vojenský
prokurátor Major Vaš a čtyřicet jedna dalších komunistických hrdlořezů. Pomáhají
teď budovat socialismus z druhé strany mříží a žiji spolu s námi - svými oběťmi.
Člověk by řekl: "Kolo osudu", jenže toto je kolo moskevské rulety, periodicky
roztáčené v souhlase se stupidní doktrínou o permanentní revoluci, která se
otáčí tak rychle, že i těm nejchytřejším stranickým funkcionářům není možno na
delší dobu udržet v rukou svá žezla moci, národy prokletá. Ruleta vyrábí
tajemníky a ministry stejně rychle, jak rychle z nich dělá terče popravčích čet,
nebo panáky pro šibenice.
Do Nové samovazby nemají přístup ani ostatní bachaři, pouze
velitel samovazby Ďuriš a primitivní Jano, zvaný "Partizán".
Rovněž na čtvrtém oddělení se buduje isolace. Proč? Kdo je v komunistickém
kriminále déle, ví, že mohou být pouze dva důvody. Buď přijdou další transporty
anebo se očekává něco, za co bude nutno část vězňů izolovat. Protože první
alternativa nevyšla, čekalo se, co se jako "náhodou přihodí". A skutečně: v
pevnosti byly uměle vytvořeny ilegální organizace, "zelený a černý
drak", které měly za účel přivést do maléru spoustu lidí, na kterých velitelství
záleželo, aby zmizeli za katrem (mřížovými dveřmi) isolace. Organizace byly
vytvořeny bonzáky - udavači, kteří byli řízení z velitelství bachařem zvaným
"králem bonzáků" a nebo také "koňská hlava".
----------
29. května 1954 byli
popraveni:
Karel
Gruber - zámečník
(* 15. 7. 1927)
a Anton Kandráč - úředník (* 8. 4. 1925)
----------
Náčelník věznice Leopoldov - kpt. Stanislav Král je přeložen
do Valdic u Jičína ("Kartouzy") jako náčelník trestnice a na jeho místo
postupuje vrchní strážmistr Vrábel, zřejmě už také dost zralý na důstojnické
epolety. Mrzký vrah ppluk. Šafarčík se střídá v inspekcích Leopoldova se svým
žákem politrukem kpt. Ladmanem. Občas, snad aby se nám nestýskalo, přijde se na
své bývalé svěřence podívat major Karafiát z ministerstva vnitra. Pamatuji si na
jedno setkání s majorem Karafiátem: Stojíme nastoupeni na cele č. 23 ve druhém
oddíle, protože Karafiát si přišel vybírat otroky do Jáchymova. Vedle mne stojí
Jozef Brustík (Bardějov). Karafiát si ho prohlíží a prohodí:
"Vy máte ale vzpurný ksicht. To se divím, že vás neoběsili."
Odstoupil o několik metrů dál, vrátil se před Jozefa a znovu prohodí:
"To ste asi ještě neřek všechno!"
Čas
ubíhá, jen zde se zastavil a v našem podvědomí jej měříme jen úmrtím svých
přátel a známých.
*
*
*
Rok 1955 je nabit diplomatickou aktivitou,
cestami státníků, konferencemi a jednáními, která nikam nevedou. V Moskvě jsou
noví vládci. Předsedou rady ministrů je Bulganin a prvním tajemníkem KSSS Nikita
Chruščov. Západoněmecký kancléř Konrad Adenauer odjíždí do Moskvy, navazuje
diplomatické styky a žádá o propuštění osmi set tisíc německých válečných
zajatců žijících v Rusku, jak je měla registrována zpravodajská služba generála
Gelena. Je repatriováno celkem jedenáct tisíc zajatců a o ostatních sovětská
oficiální místa cynicky prohlásila, že je kryje "sovětskaja zemlja". Po válce
byli povražděni v Gulagu, v různých dolech a přehradách
kde museli otročit. Sověti nikdy nerespektovali "Ženevskou konvenci o válečných
zajatcích". Odezvu to má i v československých kriminálech, odkud jsou propuštěni
retribučáci německého původu.
V Rakousku byla velmocemi vyhlášena neutralita. Západní
spojenci odpustili Rakousku válečné reparace, ale SSSR neodpustil ani cent.
Naopak, vybírá si je v naftě za nadiktované ceny. Dva tisíce rakouských
komunistů, rozpálených vidinou možné revoluce a osobních koryt, kteří řádili v
sovětské vojenské zóně a chtěli násilím zkomunizovat Rakousko, po odchodu
okupačních jednotek bylo rakouskými občany naházeno do Dunaje a utopeno.
Eisenhower (USA), Bulganin a Chruščov (SSSR), Four (Francie)
a Eden (Anglie) se schází v Ženevě, aby dokumentovali, že všechna jednání jsou k
ničemu a dávají pouze potřebný čas Sovětům k dalším expanzím. Nám zde, za
mřížemi Leopoldova, se z nedostatku informací zdá, že komunismus v této etapě
skutečně dočasně vítězí. Náš osvědčený barometr, chování bachařů a velitelství,
nás přesvědčuje o tom, že nastane zmrazení a udržování kázně. Skutečně, zprávy
přinášené vězni z transportů mluví o hladovkách a stávkách na jáchymovských a
příbramských táborech, majících okamžitě za následek represálie pro "vzpouru".
Teprve později, když se tato vlna převalila i přes Leopoldov
a ostatní věznice, bylo jasné, že nastoupily nové metody práce na velitelství
SNB, odděleních nápravných zařízení. Jedním rázem bylo třeba skončit se starým
způsobem "převýchovy" a nastoupit novou cestu. Vedoucím bylo jasné, že výnosy a
dekrety by to při chaotickém způsobu řízení táborů a věznic trvalo dlouho. Každý
velitel tábora to dělal jinak a také podmínky byly různé. Proto bylo třeba
přivést situaci do kritického stavu, kdy bude možné najednou obvinit
desetitisíce lidí z pokusu vzpoury, vyvodit proti nim důsledky dle vězeňského
řádu a stejně tak proti velitelům táborů, kteří nejsou na výši a pak začít od
začátku znovu. Více s použitím psychologie, jako donucovacího prostředku,
alespoň pro masy vězňů, pro ty nepoučitelné jako dříve - kulky ze samopalů a
šibenice.
Situace se na některých táborech vyvíjela přesně dle plánu a
vězňové byli řízeni, aniž si to uvědomili, až k té hranici, kterou už nebylo
radno překročit. Tam to plánovitě dopadlo dle předpokladů - desítky vězňů bylo
zmláceno, zmrzačeno a odvezeno k soudům. Zbytek tábora zůstal v trvalém
kázeňském trestu pro pokus vzpoury. Bídné jídlo, více práce, žádné dopisy, žádné
návštěvy, a zanesení do spisů "účast na vzpouře", která automaticky brala
možnost jakéhokoliv podmíněného propuštění a milosti. Leč na některých táborech
už to tak jednoduše a podle plánu nedopadlo. Režiséři měli dost těžkou hlavu a
rozhodně nebyli pochváleni. Příkladem je tábor "Vojna" u Příbrami. Snad bylo
postupováno podle šablony a nevzalo se v úvahu, že na táboře je tisíc vězňů, z
toho devadesát pět procent politických s tresty nad deset let a že průběhem roku
1955 se tábor prakticky zbavil bonzáků sice drastickým, ale zato účinným
způsobem.
Když docházely nové transporty, hlavně z likvidovaných
táborů na Slavkovsku, bonzáci a udavači klekali před budovou velitelství, která
byla před táborem a prosili aby nemuseli do tábora, který očekával nové "přibylce".
Osud udavačů v těch měsících nebyl záviděníhodný.
Pak přišel pověstný "Nudeltag" a vězni
odmítli stravu. Náčelníku - poručíku Vojíkovi se situace úplně vymkla z rukou.
Vězni sice sfárali do šachet, ale zahájili stávku v podzemí a protože civilní
osazenstvo nestačilo nahradit vězně, byla
těžba zastavena a šachty uzavřeny. To ovšem byla velice vážná věc, dotýkající se
zájmů SSSR. Tábor byl obklíčen v několika kruzích pěti
tisíci příslušníky jednotek ministerstva vnitra, kulomety mířily do oken
baráků a život uvnitř prakticky ustal. Vězni si byli vědomi, že toto asi jen tak
lehce neprojde, ale byli rozhodnuti vytrvat.
Zatím špičky komunistické vězeňské mašinerie připravovaly
plán, který byl nakonec úspěšný. Vedením akce byl pověřen vrah major Ryšavý,
který věděl, že je prvně třeba rozviklat jednotu tábora. Rozhlas začal vyvolávat
jména těch, kteří se mají dostavit na velitelství se všemi věcmi. Tito
spoluvězni byli částečně vybíráni podle záznamů, označeni jako lidé, které je
možno individuálním nátlakem přimět k povolnosti t. j. k přijímání potravy a
částečně náhodně. Seznamy zhotovili kápa - táboráci! Skutečně se podařilo
obsadit jeden barák vězni, kteří pod
nejrůznější formou nátlaku neodmítali stravu a tak byla jednota tábora narušena
a během týdne hladovka a stávka zlikvidována.
Přes třista vězňů bylo odvezeno do věznic, na StB a k soudu.
Proti zbývajícím byly použity všechny "zákonné" i nezákonné sankce přímo v
táboře. V tomto případě bylo pozoruhodné, že ze strany ministerstva vnitra bylo
úzkostlivě dbáno, aby pružina teroru nepřesáhla hranici únosnosti, za kterou už
je každému všechno jedno. To byl nový poznatek. Tábor, i když poražen, si
uvědomil, kde je síla, se kterou i vrazi musí počítat.
----------
28. června 1954 byl popraven
Štefan Gavenda - zámečník (* 25. 6.
1920). Spolu s Rajchlem, Horanským, Hvastou a ještě
jedním spoluvězněm se probourali přes šance pevnosti Leopoldov a utekli za
hranice. Gavenda se znovu vrátil do ČSR a to
se mu stalo osudným. Byl vyzrazen, zatčen a popraven!
7. července
1954 byl
popraven
František
Zajíček - řidič (* 6. 2. 1896)
----------
Vánoce 1954
Jsou to, už sedmé svátky, které trávím ve vězení. Vzpomínám,
co se už všechno za tu dobu stalo. Kolik spoluvězňů zemřelo na následky mučení a
kolik jich bylo posláno na smrt na šibenici.
----------
10. února 1955 byli popraveni:
Jiří Řezáč - lodník (* 9. 2.
1928),
Jaroslav Sirotek - rolník (* 21. 12. 1923)
a
Bohumil Šíma -
dělník na pile (* 18. 4. 1928)
24. března 1955 byli popraveni:
Alexander Lehocký - automechanik (* 15. 11. 1920)
a Karel Volf - vyšší
vojenský
soudce (* 13. 6. 1932)
2. května 1955 byli popraveni:
Ctibor Novák -
kpt. ČSA (* 25. 10. 1902),
Zbyněk Janata - student (* 1. 2. 1933)
a Václav Švéda - dělník
----------
I v Leopoldově jsme koncem srpna 1955
cítili, že se situace vyhrocuje. Naprosto nedostatečná strava, šikanování,
neprodyšné uzavření, omezení korespondence atd.
Neděle 28. srpna 1955
Velitel naší světnice pluk. Alexander Korda (z Vrútek)
hlásil, že rozdávaná strava je naprosto nedostatečná a odpovědí službu
konajícího poručíka Jakubce bylo jen výsměšné ušklíbnutí. Druhý den ráno t. j. v
pondělí, všechny oddíly odmítly nastoupit do práce. Stávka byla označena za
vzpouru a záhy jsme slyšeli střelbu ze samopalu od nemocnice, kde "Jano Partizán"
střílel z kulometné věže č. 4 do oken I. a II. oddílu. Z cel se ozývá vzmáhající
se hluk a výkřiky:
"Vrazi! Vrazi! Gestapo! Chceme komisi z ministerstva
vnitra!"
Do práce nastoupili jen zavření komunisté major OBZ Karel
Bohata, podplukovník OBZ Souček, kapitán StB Glázer a někteří další bezpáteřní
vězni. Následuje přemísťování vězňů na jiné cely a já se dostávám na celu č. 17.
Na každou celu dodává velitelství alespoň jednoho konfidenta - bonzáka, aby byla
naprostá kontrola o našem počínání a úmyslech. Ty ve skutečnosti nebyly žádné,
pouze nesnesitelné poměry úmyslně připravené velitelstvím nás prakticky
vmanévrovaly až tam, kde jsme.
Na naší cele byl konfident kasař Antonín Fiala z Brna, který
dělal za dobré služby skladníka v oděvním skladě. Včera najednou vtrhli na celu
bachaři, museli jsme se svléknout do naha a sebrali nám všechno, co na cele bylo
k jídlu, kouření, soukromé dopisy, prostě vše mimo oděvu a přikrývek. Druhý den
Tonda Fiala předstírá úraz a žádá lékařské ošetření. Ten informoval velitelství
o situaci na naší cele. Jak nám vězeňský telegraf vyťukával na zeď, podobná
situace byla na každé cele. Vždy jeden z vězňů odešel mimo celu. Večer vyvlékají
z naší cely Mikuláše Kalinu (Teplice-Šanov), Vlastu Gajera (Praha), Miroslava
Rosůlka (Pardubice), Jana Prokopa (Plzeň), Dušana Mazguliana (Bělehrad) a mne.
Kasař Fiala zaúřadoval, my teď okusíme plody jeho špinavé práce v kopancích,
ranách obušky a vším, co mají bachaři Švestka ("Vajčák"), Pavlíček, Pavlovič
("kovboj"), Eliáš a Jano Partyzán v ruce.
Ženou nás na Novou samovazbu (já nemám ani boty, jsem bos),
tam se musíme postavit čelem ke zdi a čekáme. Kolem nás uragán řevu bachařů,
rány, sténání. Na všech korekčních celách kolem se vyvíjí sadismus těchto
nadlidí formou, která přesahuje naše dosavadní zkušenosti. Jsou opravdu puštěni
ze řetězu jako ti jejich služební psi, hnáni touhou ničit a zabíjet. Neustávají
dříve, dokud vězeň bezvládně neleží na betonové podlaze v kaluži své krve a pak
do bezvědomých trosek kopou a dobíjejí v křeči chvějící se údy.
Prvního z nás šesti vhodili do korekce Mikuláše Kalinu,
přímo za našimi zády a po několika okamžicích při opatrném ohlédnutí vidím
Kalinu padat na podlahu v bezvědomí s rozbitým obličejem. Pak odvlékají Vlastu
Gajera, Rosůlka, Prokopa a já zůstávám u zdi sám. Za mými zády proletí skupina
bachařů a otevřenými dveřmi slyším sborový křik z "Prvního a Druhého oddílu":
"My chceme komisi z ministerstva vnitra, my chceme komisi z
ministerstva vnitra ... gestapáci, vrazi, vraziii...!
Bachaři mne přetáhnou jen obuškem přes záda a hází na celu,
zavírají a všichni rychle odbíhají potlačovat "vzpouru" na "První a Druhý
oddíl".
V porovnání s ostatními jsem měl doposud nesmírně štěstí,
protože z některých zdivočelá banda bachařů za několik minut nadělala mrzáky
nadosmrti. Druhý den je ke mně na celu č. 115 vhozen Otto Kobylka (hoteliér z
Vysokého Mýta), dvoumetrový dlouhán, dnes ale pokroucený a docela malý. Má
pravděpodobně přeražené ruce a jen sténá. Nemám nic jiného než ručník a studenou
vodu a tak mu dávám alespoň studené obklady - Bože ta bezmocnost! Dole z přízemí
doléhá stále nářek, sténání a štěkot rozběsněných služebních psů.
Jsem na "samotkách" asi třetí den. Je ráno, ještě nebyla
podávána káva k snídani, když se otevřou dveře cely a v nich stojí všemocný
Eliáš ("hvízdavý Dán"), který nějak podivně trhá rameny, právě si uvědomuji, že
má zlaté epolety a na nich hvězdičku hodnost podporučíka. No ano, už chápu to
jeho počínání a trhavé pohyby ramen, jako když trká beran. Tím nás chce
upozornit, že je důstojníkem. Najednou na mne křičí:
"Ako, že nemáte na nohách boty"!
Nenechal si nic říci na obhajobu, že je vůbec nemám na cele,
protože mě přihnali ze společné ubikace I. oddílu bosého a hnali mne jako financ
kozu. Hvízdový Dán jen řval a řval a nakonec mne vyhnal na dvůr k ostnatým
drátům do prostoru ostřelovacího pásma, kde jsem se musel postavit obličejem do
drátů. Kolem mne už tak stálo několik spoluvězňů. Několik metrů od nás, snad
dvacet nebo třicet stála kulometná věž s kulometem vzor 26 namířeným na naše
záda. Co ti lotrasi asi mají v úmyslu? Myšlenky se honí hlavou. Stále nevím, co
se děje. Slunce je před západem a my všichni zde stále stojíme vyčerpáni bez
jídla. Kousek opodál stojí mladý vyšší černovlasý chlapec
Stanislav Vrbka (z Brna). Stojí zde už také od časného rána. Když trochu
pohnu hlavu, a to se přece nesmí, vidím, že jeho obličej se najednou mění v
bolestivou grimasu a už padá pod drátěný
plot do prostoru ostřelování, kde se na
každého bez výzvy okamžitě z kulometné věže střílí. Můj mozek horečně pracuje,
mám nebo nemám skočit do drátů a něco mne už žene dopředu a já mladého
spoluvězně vleču ven z prostoru ostřelování. Z věže od kulometu na mne řve
bachař jako pominutý:
"Stoj! Stoj! Strelim!
"Tak střel ty hovado!" vykřiknul jsem, "Jsi gestapák?" To už
jsem byl několik metrů od drátů a jiní muklové mi už pomáhali omdlelého křísit.
Nikdo nedbal na křik bachaře na věži. Za chvíli přiběhla z velitelství
pohotovost. Nikdo z bachařů se na nic neptal, nevím proč, ale jeden z nich se
obrátil ke mně a řekl mi, abych omdlelého vězně odnesl na jeho celu a přikázal i
několika jiným, aby mi pomohli. Odnesli jsme dotyčného na celu v přízemí a
dostali jsme všichni rozkaz vrátit se na svoje cely. Ostatní muklové, kteří
přišli ven později po nás, ještě dlouho do noci stáli u drátu. Byla to opravdu
gestapacká metoda týrání.
Za několik dnů přišlo znovu velké stěhování. Opět jdu na
jinou celu, tentokrát na č. 121. Jsme zde čtyři. Otto Kobylka (Vysoké Mýto),
Jiří Severa (Vsetín), Jaroslav Kaska (Č. Budějovice) a já. Kaska má podlitiny a
tržné rány v obličeji, ale proti Jirkovi Severovi, na němž není centimetr bílé
kůže, je to krasavec; kvete všemi barvami a s napůl vyraženým okem připomíná
Quasimoda z filmu "Zvoník u Matky Boží".
Po několika dnech slyšíme opět střelbu od nemocnice a záhy
se dovídáme, že šílenec "Jano Partyzán" zastřelil z věže č. 4 Václava Průšu -
sedláka, otce tří dětí, který při nošení klád z Juliusem Gergelem (Košice)
ztratil rovnováhu a překročil drát ostřelovacího pásma. Kdo vysvětlí dětem, proč
byl jejich táta zavražděn při provádění nucené práce? Kdo zodpoví sprosté vraždy
v této zemi ve jménu jakéhosi ideálu, kterému nerozumí ani ti, jež dávají
příkazy? Může to z nich vůbec kdy někdo zodpovědět? Jdu na místní ošetřovnu a
tam se potkám s mladíkem, kterého jsem vytáhnul z drátu ostřelovacího pásma.
Jmenuje se Stanislav Vrbka, je rodem z Brna, vyučený automechanik. Dověděl jsem
se od něj následující:
"Pocházím ze živnostenské rodiny. Můj otec přišel do města z
vesnice, protože jich bylo doma hodně. Začal tam jako závozník, potom jako řidič
u Bati, u kterého si později koupil auto na dluh, který si tam musel "odjezdit".
Ve dne jezdil u Bati, v noci svážel mléko. Moje první matka pracovala v
mlékárně, kde umývala láhve.
Za války vzala auto armáda a po válce to začalo znova.
Dělalo se soboty a neděle, dny a noci, neděle žádná neexistovala. Můj otec
prohlásil, že žádnou náhradu za válečné škody po státu nechce, že je vlastenec.
A tak se mu to také rentovalo. Jenom se dělalo a dělalo a já jsem ani nechodil
do tanečních. Nikdy jsem se nenaučil tancovat, protože na to nebyl čas.
Po znárodnění zůstalo otci pouze špatně placené místo
řidiče. Ze mzdy mu strhávali peníze na dluhy, které měl jako autodopravce. Ty
dluhy mu nikdo nevymazal. Mně z toho soukromého podnikání zůstal pouze špatný
kádrový profil, protože jsem byl synem brněnského kapitalisty a vykořisťovatele,
a k tomu ještě bývalý skaut. Proto mě povolali k PTP, kde jsem jako voják -
horník házel v Ostravě uhlí. Tam jsme se také politicky vzdělávali, jak tvrdil
politruk, protože jsme synové vykořisťovatelů.
Potom přišla měnová reforma. Bylo to v červnu 1953. Tenkrát
v tu osudnou sobotu 31. května 1953 jsem také věřil tomu, když prezident
Zápotocký v rozhlase tvrdil, že žádná měnová reforma nebude, že je to výmysl
válečných štváčů a západních imperialistů. Nevěřil jsem, že hlava státu může
takhle špinavě lhát a udělat na druhý den t.j. v neděli 1. června 1953 měnovou
reformu. Tenkrát jsem také přišel o peníze, které jsem si vydřel tvrdou prací,
za kterou mi otec platil. Měl jsem něco našetřeno - za šedesát tisíc korun jsem
dostal asi jeden tisíc dvě stě. Zúčastnil jsem se proto s ostatními protestních
akcí. Začaly se vylepovat plakáty a my, jako vojáci, jsme pomáhali také. Tím
jsem zapadl do skupiny a soud to zhodnotil šestnáctiletým vězením a propadnutím
majetku - za velezradu a špionáž. To další už není zajímavé. Československá
komunistická vláda tenkrát "zapomněla" uveřejnit, že výměna 1:50 byla jen pro
obyčejné lidi a pro členy StB a jejich vyvolené byla 1:1.
Později se mi na Jáchymovsku na šachtě "Rovnost" stal úraz.
Ten však byl zhodnocen jako příprava pokusu o útěk. Proto mne
přetransportovali do pevnosti Leopoldova. Bylo mi divné, že mne ani toho Frantu
Vrbku za přípravu útěku neodsoudili. Zřejmě neměli důkazy.
Když mně přivezli v antonu do Leopoldova, nevěděl jsem, kde
jsem. Nevěděl jsem, že je to Leopoldov. Přivezli mně společně s Jirkou Vanišem
spoutaného v železech a hodili na celu samovazby. Pak přišel poručík Eliáš
("hvízdavý Dán"). Nechal mě vyvést na dvůr k oplocení do drátů ostřelovacího
pásma, kde jsem musel stát asi osmnáct hodin. Nakonec jsem dostal bolestivé
křeče do nohy, kterou mám po obrně a spadnul jsem do drátů. Ty jsi stál Milo
opodál u drátů a s nasazením svého života jsi mne z nich před namířeným
kulometem vytáhl. Děkuji Ti."
*
*
*
Moje matka se dověděla o leopoldovské stávce vězňů a z obav,
abych nebyl zabit, napsala krajskému soudu do Brna žádost o milost. Ten ji však
zaslal tuto odpověď:
"... podle výsledků šetření neprokazuje odsouzený během
výkonu trestu žádné polepšení a to zejména po stránce politické převýchovy, kde
se nejeví žádné pokroky. Nějaké mimořádné zřetele hodné okolnosti pro udělení
milosti nebyly soudem zjištěny."
Krajský soud v Brně, odd. 4. - Dne 6. října 1955
Za správnost vyhotovení řídící kanc. oddělení:
Vaňáčková
*
*
*
Uběhly tři měsíce a já se dostávám z Nové samovazby na
společný oddíl, na celu 53 a pracuji na peří. Společně s Konopou tvoříme
pracovní komando asi šestiset vězňů. Velitelem je dozorce, kterého přezdíváme
"Larsen". Jednoho dne vyslýchal spoluvězně, proč se mu říká "Arsen".
"To ma chcete otráviť!"
"Ne pane veliteli, je to jméno Larsen a ne arsen."
"Larsen to bol hrdina románu Jack Londona. Tvrdý, neohrožený
a charakterní člověk."
"No, tvrdý som, neohrožený tiež, ale s tým charakterom si
dajte pozor, lebo tu niesom pre nadávky"! ... Jeho žena byla okresní
prokurátorkou a on primitiv.
*
*
*
Pro stávku a hladovku v Leopoldově, označenou jako vzpouru šli před Okresní soud v Nitře generál Antonín Pelich (Praha), Dr. Bedřich Hostička (Praha), poslanec František Přeučil (Pardubice), Sergěj Solovjev (Turnov), Jaroslav Kaska (Č. Budějovice), Karel Reisman (Aš) a další.
22. červen 1956
Opět jsem na Nové samovazbě. Odmítnul jsem práci na Hale, protože nemohu po nedávné operaci stát na nohou a mám i jiné důvody a proto jsem trestán. V izolaci na samovazbě se s několikadenním zpožděním a nejrůznějšími cestami dovídám o polském povstání v Poznani a o znárodnění Suezského průplavu.
19. července 1956
Stále jsem šikanován pro nic. Míra mé trpělivosti dovršila.
Sáhl jsem po radikálním řešení. Napsal jsem dopis ministru spravedlnosti Dr.
Václavu Škodovi na adresu Praha 6, Vyšehradská 16. V dopise jsem uvedl brutality
bachařů a popsal celý vražedný systém, se kterým nikdy nemohu souhlasit a proto
jsem dospěl k závažnému rozhodnutí a zříkám se československého státního
občanství. Je mi lhostejné, jestli to úřady budou brát na vědomí, ale já se od
tohoto dne rozhodně nepovažuji za občana výše uvedeného státu. Od tohoto dne
bachaři ještě více slídili kolem mé cely.
19. září 1956
Napsal jsem nový dopis s určením pro konsulát Austrálie v
zastoupení britského konsulátu se sídlem v Praze, jelikož v té době měla ČSSR
diplomatické styky s Austrálií přerušeny. V dopise jsem žádal předsedu
australské federální vlády pana Roberta Gordona Menziese, o udělení australského
státního občanství. Odpověď jsem dostal bleskově, ale ovšem od československého
ministra vnitra Rudolfa Baráka, který na mne osobně "za mou nehoráznost" uvalil
přísnou isolaci a trest šest měsíců zastavení veškerých výhod, to znamenalo:
rodinnou korespondenci, návštěvy příbuzných, nákupy potravin a zákaz veškerých
žádostí a stížností nadřízeným úřadům. To poslední bylo nejhorší a navždy. Byl
jsem takto dán na milost každému bachaři. A ti toho značně využívali!
Muklovský telegraf mi vyťukává na zeď zprávy. Jsou sice
zpožděné, ale přece nějaké. Je suezská krise a vypuklo Maďarské povstání. Chybí
mi podrobnosti, zprávy jsou zkreslené a vzbuzené naděje zvolna slábnou a na
konci v neděli 6. listopadu 1956, kdy v rozhlase mluví prezident Antonín
Zápotocký o potlačené maďarské revoluci, je trpká skutečnost, že i tentokrát
komunisté situaci zvládli, třebaže za cenu desetitisíců životů maďarských
obyvatel.
Na samovazební celu č. 115 mi dali nového spoluvězně.
Jmenuje se Antonín Lácha, pochází z Loun, byl šstrm. SNB -pohraničářem a sloužil
v Chebu. Když Tonda zjistil, že jsem Milo Komínek, rozpovídal se:
"Sloužil jsem v Chebu na hranicích. Byl tam se mnou i šstrm.
Miloš Kašťák (z Jablonce n./Nisou), který je někde na společném oddíle a kterého
velmi dobře znáš. Je tam také i jeho táta, pracuje na "konopě" na Druhém oddíle
... Bylo to v Chebu. Jednoho dne se setkám s Truxou, který byl zahraničním
vojákem v Anglii a nyní bydlel ve Františkových Lázních a sloužil v Chebu jako
výpravčí vlaku. Ten mi dal kompletní návrh pro zorganizování únosu vlaku.
Druhý den jsem měl na hranici schůzku s americkým
důstojníkem CIC a návrh jsem mu přednesl. Byl tímto nápadem uchvácen. Okamžitě
jsem rozjel s Milošem Kašťákem akci. K únosu vlaku bylo zapotřebí strojvůdce,
hradlaře a výhybkáře. Ty dva si vzal na starost výpravčí Truxa. Zajeli jsme do
Prahy ke generálnímu řediteli ČSD a ten přidělil na tuto trať strojvedoucího
Konvalinku, který dosud jezdil na trati České Budějovice-Praha. Američané si
však dali podmínku, že s tímto vlakem musí ujet do Německa několik významných
inženýrů s rodinami, na které měly USA zájem. Byl zde problém tyto lidi
vyrozumět. Musel jsem tedy s Milošem objíždět adresy účastníků, kteří měli tímto
lázeňským vlakem utéci. Nebylo to právě tak jednoduché, zvláště pro krátkost
termínu. Největší problém byl v tom, že tito pasažéři neměli povolení do
pohraničního pásma a ve vlaku se dělala kontrola průkazů. Proto jsem musel
podplatit třiceti tisíci korunami velitele vlakové kontroly poručíka X, aby jeho
podřízení nedělali kontrolu, že ji udělám sám. On pravověrný komunista myslel,
že jde o nějakou malou věc, snad jen příjezd do Lázní.
V Karlových Varech jsem nastoupil do vlaku a dělal jsem tedy
falešnou kontrolu a zjišťoval, jestli jsou tam všichni ti, co měli ujet s
vlakem. Samozřejmě, že všichni byli ztuhlí hrůzou, když mě poznali v uniformě
SNB. Mysleli si, že je to provokace. Musel jsem je uklidňovat, aby nevyskákali
za jízdy z vlaku. Vlak přijel do Chebu a já jsem z okna vozu hlásil poručíkovi
X, že kontrola je udělána a vše je v pořádku.
Do vlaku nastoupil výpravčí Truxa a vlak se rozjel
do Františkových Lázní. Jeho manželka s dětma a se zavazadly jela ve vlaku z
Karlových Varů. Ve Františkových Lázních dal výpravčí Truxa povel k odjezdu a
naskočil do lokomotivy, kde hned zneškodnil topiče. Byl to kovaný komouš a
nebylo možné ho předem vyměnit za jiného. Truxa i Konvalinka přikládali pod
kotel a vlak plnou rychlostí projel nádražím v Aši. Hradlář předem přehodil
výhybku na slepou kolej, která se nepoužívala a byla na ní u německé hranice
uzamčená zarážka (čuba) a rychle se dal na útěk k hranici, kde už stráže nebyly.
Odemknout zarážku a shodit ji s kolejí měl na starosti jiný železničář, který to
provedl perfektně a také utíkal na hraniční čáru. Možná, že když viděl za sebou
utíkat hradlaře, mohl mít dojem, že ho pronásleduje, protože nevěděl že patří k
sobě.
Vlak po těchto nepoužívaných kolejích projel do Západního
Německa a odvezl s sebou velmi důležité osoby, které měly utéci. Tam stála
veliká slavobrána pro vlak svobody. Samozřejmě, že ve vlaku byli i lidé a
školáci, kteří neměli úmysl utíkat a vrátili se zpět. Když rádio hlásilo, že
právě ujel rychlík do Německa, velitel kontroly poručík X hrál právě karty.
Svědilo ho v kapse těch třicet tisíc korun. Zblednul, zrudnul, vyskočil a
pelášil za hranice. Přestože byl pravověrný komunista, utekl.
O únosu vlaku se dozvěděla jedna
uklizečka na nádraží, která měla ujet s Truxou. On však v poslední chvíli dal
přednost své manželce a dětem před ní a ona byla mystifikována datem odjezdu a
teď zjistila, že vlak je fuč. Proto v návalu zlosti a žárlivosti oznámila celou
akci Státní bezpečnosti. Tím se smyčka začala utahovat. Ona si pamatovala, že
byla v Praze s Truxou a se mnou u generálního ředitele ČSD kvůli strojvedoucímu.
Mne znala jen pod jménem Tonda a že jsem pravděpodobně z Chebu. To stačilo. To
už byl konec.
Když pražská StB přijela k nám do Chebu, jeden agent poznal
na fotografii Miloše Kašťáka, že ho viděl v Západním Německu v uniformě nějakého
lesníka. Byla to pravda. Miloš tam byl na černo několik dnů na dovolené. Teď byl
poprask. Někdo z mladých pohraničářů kteří měli dělat vlakovou kontrolu a
nedělali ji, mne zahlédl v okně vlaku, když jsem mluvil s jejich velitelem a
hlásil mu, že je vše v pořádku.
Nitka k nitce a byla z toho smyčka. Všechno šlo šíleným
tempem. Miloš Kašťák ani já jsme už neměli možnost k útěku. Hranice byly
zablokovány a čekali tam na nás jako na zajíce a byla tam pěkná palba. Dostali
nás! Potom byl soud a vyfasovali jsme oba provaz. Po delším čekání nám to oběma
změnili na "frak" (doživotí)... vzal to čert, ale vlak s důležitýma lidma byl v
tahu a to je víc než náš život!
*
*
*
Pak
přišly vánoce, které už byly citelně horší než všechny předešlé. Začínala
fyzická vyčerpanost.
----------
26. ledna 1957 byli
popraveni:
Václav Kvíčera - překladatel (* 3. 2. 1906)
a JUDr. Josef Potoček - (ředitel pojišťovny) (* 23. 1. 1906)
----------
Únor 1957
Jsem stále na samovazbě. Přemístili mě na oddělení "C" na celu č. 107,
kde je už Ábel Lukáč (Machulince), který tráví již druhý rok na
samovazbě, za útěk z Leopoldovské pevnosti. Z počátku měl štěstí. Několik dnů
pracoval jako zedník v blízkosti kolejí pro nákladní vlečku, která přijížděla z
hlavní tratě od "Malé stanice", zvláštní branou do pevnosti. Tam zjistil celý
proces bachařské kontroly. Podařilo se mu naskočit nepozorovaně do brzdařské
budky vagónu v momentě, když z ní na druhou stranu tratě vystupoval "velitel
směny" vstrm. Eliáš (hvízdavý Dán). Vlak se dal do pohybu, projel bránou, která
se za posledním vagónem zavřela a už byl ve volném prostoru. V místech, kde se
koleje spojovaly s hlavní tratí, musel vlak zpomalit a tam Ábel vyskočil. Musel
rychle přeplavat Váh a utíkat do hor.
Ještě téhož večera byl však dopaden na mostě v obci Hostě,
kde ho poznal tajemník Národního výboru, který si kdysi před zatčením půjčil od
Ábela peníze a ty mu dluží dodnes. Vytáhnul z kapsy pistoli a Ábel po něm skočil
a nějakou mu vrazil. Potom se rozběhnul na konec vesnice k vinohradům na úpatí
hor, ale začalo mu vynechávat srdce a zůstal bezmocně ležet na zemi pod plotem
posledního domu.
Známe se od prvního dne co jsem v Leopoldově. Teď budeme
nějaký čas, snad rok, dva nebo více sdílet osud společně s Ábelem. Ábel hlídá u
dveří a já jsem vytáhnul oknem z cely pode mnou moták na provázku ("koněm"). V
něm je mi sděleno, že v nemocnici u sv. Anny v Brně zemřeli moji přátelé
plukovník Jakub Koutný (Praha), který byl v druhé světové válce prvním
mobilisačním důstojníkem východní armády a hlavním svědkem zločinů generála
Ludvíka Svobody. Proto musel zemřít. Další mrtvý byl poručík František Bublík
(Brno), plukovník Alexander Korda (Vrútky), který byl do svého zatčení ve funkci
zástupce velitele vojenské akademie v Hranicích. Když jsem přečetl poslední
jméno, tak se mi stáhlo hrdlo úzkostí... je to možné? Je to pravda? Major
letectva, Josef Bryks z Olomouce, hrdina druhé světové války, podle něhož byl
natočen v Anglii film "Srdce v zajetí", už není mezi námi! Je mrtev! Je pravdou,
my také nežijeme, protože tohle není život, ale pouhá existence, ale u nás
nebyla ještě konstatována klinická smrt... ta je pouze otázkou času. Pepa zemřel
v Jáchymově v koncentračním táboře "Rovnost" na srdeční záchvat. "Muklové, čest
vaší památce!"
17. únor 1957
Vrátili jsme se z vycházky. Od Ábela se dovídám, že zde na
Nové samovazbě vedle jeho bývalé cely pod tíhou nesnesitelných muk spáchal
sebevraždu Jaroslav Vodička, narozen 8. 7. 1927 v Opočně, naposledy bytem Ruská
25, Praha 13. Tento svobodný chlapec už neunesl všechnu hrůzu samovazby,
pozvolné fyzické i duševní likvidace a svůj boj vzdal. Ábel byl dříve očitým
svědkem toho, jak bachaři chodili k Vodičkovi na celu a jak ho kopali. Dnes,
když toto vše slyším, je mi jasné, že to bylo nad síly mnoha vězňů, kteří se
poškozovali na zdraví, aby aspoň na nějaký ten den unikli z "Nových samot" a
odpočinuli si ve vězeňské nemocnici. Mnoho jich spolykalo různé kovové předměty,
mnoho si z nich přeřezalo žíly, nejvíce chlapců bylo s poškozeným zrakem,
protože si někde opatřili inkoustové tužky a ty si nastrouhali a nasypali do
očí. Když to dobře dopadlo, tak měli jako následek jen šedý zákal.
Prosinec 1957
Je asi týden před Vánocemi a z protější cely slyším hluk,
rány, mnoho ran, výkřiky, stenání a pak ticho. Škvírou ve dveřích vidíme Aloise
Rádla, úředníka MNO", bezvládně ležícího na podlaze. Nad ním stojí bachaři Jáno
Huňadý (Leventé), Štefan Halecký, Emil Pavlíček, Emil Švestka ("Vajčák"), Jozef
Pavlovič ("Kovboj") a jiní. Druhý den přišel lékař spoluvězeň Dan Prchlík
(Praha), který žádal okamžité přenesení Rádla do nemocnice. Velitel Nové
samovazby Jáno Huňadý ("Levente") typický žid, přímo běsnil a povolení k
přenesení Rádla nevydal. Teprve další den byl zmučený, polomrtvý Rádl odnesen a
21. prosince v 22:45 hod. ve vězeňské nemocnici podlehl svým ranám. Lékař StB
Dušan Melotinský (Hodonín) v závěru pitevního protokolu uvádí:
"Smrt nebylo možno ani včasnou ani vhodnou léčbou
odvrátit..."
Mohl spíš napsat, že nebylo v úmyslu velitelství odvracet
ubíjení lidí k smrti.
Únor 1958
Vyhánějí nás na chodbu před cely a velitel samovazby nám čte
rozkaz ministerstva
vnitra, podle
kterého jsme
dáni do "přísné izolace", která se tímto dnem zřizuje. Proboha co ještě
chtějí víc, vždyť jsme v samovazbě, ani noha sem nesmí a my ven také ne. Brzy
nato se dovídáme, že je nám odebráno prostě všechno, úplně všechno, včetně
postelí, dveře jsou ještě zadrátovány, aby ani příslušníci, kteří nemají
zvláštní klíč, k nám nemohli. Tohle už opravdu vypadá na likvidaci, na úplný
konec. Schází ještě vzít tu trochu té mizerné stravy a mají od nás pokoj. I tu
nám ještě více zkrátili....
15. srpna 1958
Na cele na západní straně samovazby poblíž hlavní brány, jsem ubytován s Milošem Hlouchem (Rokytnice n./Rokytnou). Oknem slyšíme Tatru 111 rozjíždějící se na plné obrátky, pak rachot padající brány. Přiskakuji k oknu, ale vidím už jen zadek vozu. Za dvě hodiny se dovídáme, že Áda Petrovský, který má víc pokusů o útěk než kdokoliv jiný, spolu s Jirkou Nyčkalem a Josefem Vaníčkem to zkusili s Tatrou 111 přímo přes hlavní bránu. Útěk se nepovedl. Tatrovka nakonec zůstala viset na posledních, v pořadí čtvrtých vratech, které jsou těsně za sebou. Utečence brzy přivedli spoutané na "Samovazbu" a Emil Švestka s Mačicou je mlátí v korekci dokud nepadnou.
Ádu Petrovského izolují v korekci na oddělení "A", přímo pod
naší celou. Přestože ho bedlivě střeží, najde si vždy chvíli, abychom si spolu
vyměnili několik zpráv naším telefonem - klozetem. Jednou vypráví:
"Jo, kluci, z Bytízu to byl krásný útěk. Připravil jsem si
Tatru 111 a 19. listopadu 1954 spolu s Charvátkem, Kampim a Jirkou
Nyčkalo jsem to vzal na ostro. Oplocení a brána jen zarachotily a my jsme byli v
čudu. Bachař na špačkárně se nestačil divit, jak jsme se mu vypařili. Potom
nastala štvanice. Kampiho zmačkli 1. prosince, mne 22. prosince. Chudáka
Charvátka 17. května 1955 zastřelili přímo před poštovní budovou v Českých
Budějovicích. Jiřího Nyčkalo zatkli až 18. května 1955.
Víte, měl jsem nakonec vždy smůlu, že mne dostali, ale snad se mi to jednou
podaří a já se jim vypařím a budete vidět, že mne už nedostanou... Kluci, musím
končit... bachař!"
Spláchnul jsem klozet a přemýšlel nad osudem Ády
Petrovského, notorického útěkáře, který miloval svobodu nade vše.
28.
září 1958
Je neděle a svátek svatého Václava, patrona Země České. Na
vycházkovém dvoře chodí Josef Vaníček a já se na něj dívám oknem. Náhle Pepík
přeskakuje plot, slyším, jak bachař vrchní strážmistr Štípak křičí:
"Stůj, stůj, stůj!"
Vzápětí štěká samopal. Vaníček padá, zkroutí se do klubíčka,
bezvládně zůstává ležet a samopal si stále střílí píseň smrti, snad úmyslně,
kdož ví. Pepík byl odstřelen ze vzdálenosti několika metrů, přímo před mýma
očima. Dívám se ještě jednou na kulometnou věž, abych si zapamatoval vraha, ano
je to starý Fero Štípak.
Dnes s Ádou Petrovským mluvím naposled. Spěšně mi oznamuje:
"Milo, dnes jdu do mlýna, pozdrav kluky" a hned splachuje vodu v klosetu.
Za chvíli slyšíme s Milošem Hlouchem rachot zámku u Ádovy cely. Odvádějí ho k soudu. Souzený je pouze on a Jiří Nyčkalo, přestože o útěku vědělo a mělo se ho zúčastnit více muklů. Nikdo nebyl nikým schozen. Vlastně ani nešlo o soud, ale spíše o tragikomické divadlo, jehož finálem byla justiční vražda. Smutnými aktéry byli hlavně: Emil Švestka (Vajčák), Emil Pavlíček, Timofej Váry, Kiš, bachař zvaný Prokurátor, soudce Dr. Josef Vančo z Hlohovce, táborový prokurátor, okresní a krajští prokurátoři a soudci z Hlohovce a Nitry, kteří se spojili v komplot žalobců a křívěpřísežníků. Áda Petrovský je odsouzen k trestu smrti a popraven...
Jediným, kdo zůstal naživu, je Jiří Nyčkalo. Pátral jsem
stále po tom, co vedlo Josefa Vaníčka k útěku přes dráty, kdy byl před mýma
očima zastřelen. Mnoho spoluvězňů mi dokazovalo, že Pepík byl každý den bit
bachaři a vrchní strážmistr Mačica mu stále opakoval, že bude oběšen. Pepík
nevydržel tento nápor na nervy a zvolil raději útěk s nepatrnou možností svobody
... před jistou smrtí od kata. Zůstala vdova a tři děti.
*
*
*
20. listopad 1958
Nová tragédie, v řadě už nespočitatelná, se udála tento den ve 13:30 hod. To spáchal sebevraždu a dokonal Josef Roupec, narozený 23. 10. 1920. Na Josefa vyvíjelo velitelství nátlak, aby podepsal "Socialistický závazek". Josef to podepsal a hned za dva dny si to rozmyslel a závazek odvolal. Bachaři ho za tu smělost odtáhli na Novou samovazbu, kde ho bili a vyhrožovali mu. Josef považoval dobrovolnou smrt za vykoupení. Je to k nesnesení. Ty "dobrovolné" i nedobrovolné odchody na věčnost působí na nervy i těm nejsilnějším. Člověk se už nemůže divit, že svůj život ukončují i další vězni.
Opět Vánoce, kolikáté už? Utíkají dny, mění se měsíce a
roky. Stálá beznaděj pro nás zapomenuté a za živa pohřbené v útrobách
Nové samovazby leopoldovské věznice.
Píše se rok 1959. Vedle mé cely, se vrátil Bohumil Robeš (z
Holubic u Rousinova) od soudu, kde dostal přidáno za leták, který vyrobil zde v
Leopoldově s názvem "Americká otázka". Byl už zde jednou souzen za to, že při
raportu, při němž ho náčelník odsoudil opět do korekce, mu řekl, že za svou
činnost bude pykat, že bude oběšen. Robešovou vášní bylo psaní básní. Kamarádi
mu sháněli tužky a papír a on psal a psal. Bachaři sledovali jeho počínání, pak
udělali prohlídku a nalezené básně předávali náčelníkovi a tak se Bohouš nikdy
na své cele mnoho neohřál, byl stále v korekci. To samozřejmě mělo vliv na jeho
zdraví. Dostal tuberkulózu a byl konečně z Leopoldova odvezen.
----------
13. května 1959 byl popraven
Adolf Petrovský - nástrojář z Prahy (* 16. 9. 1928)
---------
Právě po čtyřech letech samovazby - 20. června 1960 - v den
mých narozenin mne navštívila matka. Je to pro ni ošklivý zážitek, vypadám
bídně, trombóza v noze se zhoršuje, žlučníkové záchvaty jsou stále častější a
při naprosté podvýživě vypadám jako stařec a ne mladý chlap. Matka po návratu
domů podala stížnost k soudu, ale mimo nepříjemností, které z toho mám, to
nebylo nic platné. Prý je v Leopoldově dost prostředků k léčení. Ano, ty
prostředky jsme znali velmi dobře. Hlad, bití, pomalé nebo rychlejší umírání.
----------
26. května 1960 byl popraven
Bočan Jaroslav - rolník (* 8. 3. 1921)
----------
V roce 1961 se má v Brně projednávat moje žádost o obnovu
soudního řízení. Bachaři mně odmítali osobně k soudu pustit a jen to, že na
předvolánku od soudu, na které sice bylo, že moje účast není nutná, jsem v
rychlosti s podpisem připsal dřív, než se bachař vzpamatoval: "Trvám na
předvolání!"
To mi pomohlo. Ačkoliv jsem s sebou propašoval dvacet stran
svědeckých výpovědí o teroru ve věznici, nebylo to nic platné. Náčelník Vrábel
mne v průvodním dopise soudu označil jako vůdce vzpoury při "maďarských
událostech". Nevím, jakého jsem mohl dělat vedoucího na přísné izolaci Nových
samot, ale to snad vůbec soudce nezajímalo. Krajský prokurátor Chmelář svoji
zločineckou hru sehrál dokonale.
Zase jsem zpět na cele č. 118 a všechno, co se kolem děje,
splývá do mlhavého závoje, jako bych ani nežil skutečný život. Nebýt občasných
výkřiků a to tak skutečných, že se zařezávaly až do morku kostí, plaval bych v
tomto oceáně nekonečné mlhy a zoufalé rezignace až k tichému šílenství.
*
*
*
Je červenec. Na zeď pod oknem někdo vyťukává morseovkou moji
značku. Navazuji kontakt. Volá mne Eda Casagranda (z Č. Těšína), který je
ubytován o čtyři cely za mnou s Otou Stehlíkem (z Týniště u Kutné Hory). Musí mi
ústně sdělit nějakou závažnou věc. Za půl hodiny rachotí zámky u cel na našem
oddělení. Je vycházka. Když je dán rozkaz k vystoupení z cel, já zůstávám na
cele a předstírám, že jsem se nějak opozdil. Vystupuji a zařazuji se teprve
tehdy, když kolem mé cely přešel Ota Stehlík a za ním Eda. Bachař je dnes cizí a
nic nezpozoroval, neví, že nepatříme k sobě. Všechno klaplo a Eda mi rychle
sděluje, že za několik dnů bude propuštěn do civilu, že mu končí sedmiletý
trest. Je italským státním příslušníkem a je pravděpodobné, že se v krátké době
dostane z Československa za hranice. Mám si napsat nějaké dopisy - motáky a on,
že je vynese z leopoldovské pevnosti, jeden
předá mé matce a další vynese do Rádia Svobodná Evropa a australským
úřadům. Do pěti dnů mu je musím osobně předat a uděláme to tak, jako dnes.
Neděle 19. července 1961
Napsal jsem dva motáky. Jeden jsem adresoval australskému
ministerskému předsedovi Dr. Robertu Gordonu Menziesovi do Cambery (Austrálie) a
druhý moták jsem adresoval rakouskému presidentu Dr. Adolfu Scharfovi do Vídně.
Ještě týž den jsem motáky předal Edovi. Dopadlo to všechno velmi dobře. Eda
Casagranda byl propuštěn a motáky vynesl. Ty byly 29. července 1961 doručeny
určitou osobou na příslušná velvyslanectví v Praze a pak předány adresátům. Eda
zhotovil kopie motáků a předal je Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově.
*
*
*
Měsíce a roky ubíhaly stereotypně dále jeden za druhým.
Tuberkulosa a jiné zákeřné choroby ničí naše zdraví. Jakákoliv léčba je pro nás
vězně, kteří živoříme v přísné izolaci ministerstva vnitra na oddělení "C" na
Nové samovazbě nedosažitelná. Konečně se strany velitelství a ministerstva
vnitra je záměrný úmysl nás likvidovat a to v současné době právě tímto
způsobem. Lékaři-vězni se s námi nesmí bavit a jsou až na jednotlivé osoby,
které slouží režimu, hlídáni. To však neplatí na vězně veterána MUDr. Frantu
Teunera (Praha). Ten se velitelství nebojí a má dostatek srdnatosti a
zkušeností, aby si vždy našel příhodný nestřežený okamžik a nějakým způsobem nám
potřebný lék doručil. Když je zapotřebí, dovede nás bránit i před bachařem a to
se zde vysoce cení. Franta byl odsouzen před mnoha léty k trestu smrti jako
vedoucí "Kuratoria mládeže" a to mu stále připomíná zločinnost režimu. Proto
snad ten jeho kamarádský vztah k nám je tak veliký. Jedině jemu zde vděčím za
svůj život. Myslím teď na sebe a skoro zapomínám, co se děje vedle mne, kdyby
nepřišel den, kdy mi hrůzou stydla krev v žilách.
18. února 1963
Slyším zoufalý křik a sténání člověka ubíjeného k smrti.
Přichází zdola, z korekce a tam šílenec, vězeň Vilém Host utlouká v záchvatu
zuřivosti svého spoluvězně Rudolfa Rybára (Děvínská Nová Ves). Ten leží
bezvládný, nahý, na ledové betonové podlaze tak, jak jej tam již na půl mrtvého
hodili bachaři. Rybár byl na velitelství zmlácen vrchním strážmistrem Štefanem
Haleckým. Ten, když viděl, že stopy jeho exekuce asi čas nezacelí, poručil hodit
Rybára nahého do korekce a pustit k němu Hosta, který dokončil to, co Halecký
začal a smazal tím i všechny jeho stopy násilí. Na pokřik chodbařů bachaři
nereagovali a počkali až už bylo jisté, že Rybár nikdy nepromluví. Byl přenesen
na ošetřovnu s teplotou 29 stupňů Celsia a neznatelným pulsem. Na druhý den 19.
února 1963 večer v 10 hodin zemřel.
Ale co, o jeden zločin víc nebo méně, snad už to vždy zahýbá
jenom s námi, neboť venku začíná vládnout pomalu přesvědčení, že už prakticky
žádní političtí vězni v kriminálech nejsou a metody padesátých let jsou
odstraněny - no, budeme-li zde ještě nějakou dobu, budou mít lidé venku pravdu.
Už žádní političtí sedět nebudou! Vězeňské bezejmenné hroby to všechno smažou.
Že má domněnka je správná, dokazuje sebevražda Františka
Kohoutka z Valašských Klobúk, který se oběsil naproti mé cely na Nové samovazbě.
Toho má na svědomí úřední lékař Dr. Hranáj. Ten namlouval Kohoutkovi, že má
paralysu v posledním stadiu a že za krátký čas zemře. Stále obelhávanému
Kohoutkovi povolily nervy a ukončil svůj život, i když ve skutečnosti paralysu
neměl. Franta před smrtí napsal dopis na rozloučenou svým příbuzným a o něm se
dověděl náčelník Vrabel. On sebevraždě nezabránil, ale naopak učinil vše, aby
byla dokonána.
Je polovina května, den eskort. Z dolní chodby doléhá do
naší cely silný hluk, který svědčí, že přibylců do Leopoldova je asi velmi
hodně. Když se vše utišilo a nově příchozí vězni byli ubytováni na cely, začal
jsem hned vyťukávat na zeď morseovku v naději, že se mi podaří navázat kontakt a
že se dovím něco nového. Za krátkou chvíli se mi skuktečně podařilo navázat
spojení. Dotyčný vězeň přišel z Ruzyně a podává mi tuto zprávu:
"Bývalý ministr průmyslu za Čs. sociálně demokratickou
stranu Bohumil Laušman, který byl izolován ve věznici Ruzyně na cele č. 13 pod
značkou B. L. v noci z 8. na 9. května 1963, zemřel. Byl otrávený cigaretou. Na
cele s ním žil několik roků, až do poslední minuty jeho života Štefan Pagáč z
Trenčína.
Opět jedna oběť komunistického režimu a důkaz, že komunisté
jsou věrolomní, protože Laušmanovi za jeho rozhlasový projev v r. 1954 slibovali
propuštění, kterého se nedočkal. Laušman je pro Československou sociální
demokracii velikou ztrátou.
Říjen 1963
V tomto měsíci jsou skoro všichni moji známí a přátele na
život a na smrt po devítileté izolaci eskortováni pryč z Leopoldova.
Jsou to Ábel Lukáč, Ota Stehlík, Miloš Hlouch, Vladimír Stržínek a další.
Zůstáváme zde s Janem Vavříkem (z Hranic na Mor.) a ještě
dvěma jako poslední trosečníci na ostrově lidojedů. Ale i na mne po půl roce
dochází.
14. březen 1964
Tento den jsem eskortován do starého kartuziánského kláštera
do Valdic u Jičína, který už sto let slouží jako věznice. Cestou rekapituluji
svůj pobyt jedenáctiletého věznění v Leopoldově a promítám si v paměti obličeje
zločinců z povolání, kteří nás v uniformách příslušníků ministerstva vnitra
masakrovali. Na ty přece nesmíme nikdy zapomenout už kvůli těm, které oni
zavraždili nebo zmrzačili a tak jako ve filmu přede mnou defilují:
Absolon Štefan, Ďuriš, Eliáš
("hvízdavý Dan"), Filo Isidor, Halecký Štefan (drevarský),
Dr. Hranaj, Huňadý Jano ("Levente"), Jakubec, Kaňuk, Král Stanislav,
Kramoliš, "Larsen", Dr. Lexa, Mačica, Mach, Dr. Melotinský, Mozola,
("Partizán") Jano, Pavlíček Emil, Pavlovič Jozef ("Kovboj"), Rohel,
Slatinský, Studený, Škoda Pavel, Škubla Florián ("Jizva"), Štipák,
Švestka Emil ("Vajčák"). To však nejsou zdaleka všichni.
Další z kolekce
Ve Valdicích jsem zařazen do komanda "Elektro Praga" jako
nástrojář v lisovně. Potkávám staré známé a konečně navazuji styk i s Ábelem
Lukáčem, Hlouchem, Stržínkem, Láďou Kleinem a mnoha jinými. Ti mne informují o
poměrech zde, které si opět mnoho nezadají s Leopoldovem. Ábel Lukáč spolu se
Stehlíkem a Kleinem stáli "za trest" v oplocení po dobu čtrnácti dnů, bez jídla,
dvanáct až šestnáct hodin denně. Stáli tam v největších mrazech a větru,
oblečeni jen do lehkých vězeňských šatů - pod kulometnou věží. Dne 22. února
1964 byl na Lukáče poštván náčelníkem majorem Stanislavem Králem služební pes a
když se Lukáč bránil proti psu, byl přiběhnuvším bachařem udeřen samopalem do
hlavy, takže musel být přenesen do nemocnice. Pak ovšem rovnou do korekce. Byla
to od něj přece nestydatost bránit se zubům poštvaného zvířete.
Rozhodl jsem se spolu s přáteli, že se zase jednou pokusíme
poslat ven dopisy se žádostí o pomoc pro nás a zastavení hrůz za dráty
koncentráků a zdmi věznice. Naskytla se příležitost v podobě propuštění mého
krajana Beneše z Místku. Když se mi nabídl, že mi vynese domů dopis, riskoval
jsem to, přestože Beneš byl zloděj a celkem mnoho záruky nedával. Beneš
nezklamal, ovšem své pány - náčelníka Krále, majora Kindla (jáchymovský bůh) a
StB. Moje dopisy adresované australskému ministerskému předsedovi Dr. Gordonu
Menziesovi, Mezinárodnímu červenému kříži v Ženevě a jeden mé matce předal
náčelníkovi. Žádal jsem, aby Gorden Menzies a zástupci Mezinárodního červeného
kříže podnikli kroky k záchraně politických vězňů v československých
komunistických kriminálech.
Je pochopitelné, že náš apel uvedeným institucím majora
Krále nijak nedojal, ale řádně dopálil a tak jsem se ani moc nedivil, když mne
za měsíc eskortovali do Hradce Králové k vyšetřování.
Tam jsem napsal spoustu motáků známým venku, zastupitelským
úřadům a skoro všechny byly doručeny. Vyšetřování na StB
probíhalo bez bití a vůbec to byl strašný rozdíl proti kriminálům, ze kterých
jsem přišel a kam jsem se zase vracel. Po příjezdu zpět
do Valdic (Kartouz) jsem onemocněl růží v levé noze a ležel jsem v nemocnici.
Kvůli motákové aféře jsem měl být souzen okresním soudem v Jičíně. Proto jsem
žádal prostřednictvím svého advokáta Dr. Kratochvíla šestnáct svědků a tři
oběti. Samozřejmě mi soud svědky zamítl, měl jsem být přece odsouzen já a ne
náčelník Král.
Ležím ve vězeňské nemocnici v horečkách. Mám trombózu se zánětem žil a navíc infekci - růži. Horečka střídavě se zimnicí se mnou třese jako s králíkem. Pojednou přijdou na nemocniční celu bachaři a odvádějí mne o berlích k okresnímu soudu v Jičíně. Tomuto divadlu předsedala Marie Havlíková a přísedícími byli soudci z lidu - Bedřich Hanyš a Marie Jandová a okresní prokurátor Svoboda. Odsoudili mne podle příkazu StB k jednomu roku vězení pro pokus poškození zájmů republiky v zahraničí podle paragrafu 8, odstavce 1/112 trestního zákona. Vrátil jsem se od soudu opět do kartouzské nemocnice a za několik dní jsem napsal odvolání ke krajskému soudu, ve kterém jsem napadl rozsudek okresního soudu v Jičíně tím, že jsem se nemohl dopustit zločinu pokusu poškození zájmů republiky, protože jsem byl přesvědčen že mám naprostou pravdu, když jsem psal o páchaných zvěrstvech a zločinech, kterých se dopustili bachaři a estébáci.
Ábel Lukáč a Ota Stehlík odeslali rovněž své svědecké
výpovědi krajskému soudu do Hradce Králové. Bylo mi jasné, že náčelník tyto věci
k soudu nepřipustí - nemohl dovolit, aby se vůbec někdo zabýval "vnitřními"
záležitostmi koncentráku. Ty přece musí zůstat utajeny.
Proto jsem učinil opatření a vyrozuměl různými cestami přes jiné poctivé
spoluvězně Ábela a Otu, že duplikáty jejich výpovědí
přenesu k soudu jako moták a odevzdám osobně.
<<<<<>>>>>
zpět na hlavní stranu zpět na předchozí kapitolu na následující kapitolu kontakt na autora