Obrana národa, 3/2002, z historie
Husův proces
v Kostnici.
6. července 1415 – upálen český reformní
kazatel Jan Hus.
Posledním Husovým vězením se stal kostnický františkánský klášter, v jehož refektáři se český kněz a bakalář teologie (tuto hodnost získal roku 1404) dočkal ve dnech 5., 7. a 8. 6. veřejného slyšení před koncilem. Jeho názory byly prohlášeny za kacířské a Hus vyzván, aby se podrobil autoritě koncilu. V této vypjaté chvíli se Hus odvolal ke Kristu jako nejvyšší soudní instanci. Plenární zasedání koncilu, konané 6. července v kostnické katedrále, odsoudilo Husa jako zatvrzelého kacíře a vydalo jej světské moci k potrestání. V chrámu proběhlo Husovo odsvěcení. Betlémský kazatel byl postupně zbaven všech vnějších atributů kněžské osoby - částí kněžského oděvu a tonzury, kterou mu pověření biskupové prostřihli nůžkami na čtyři strany. Poté vložili na jeho hlavu okrouhlou papírovou korunu, na níž byli namalováni tři ďáblové, jak se perou o heretikovu duši. Korunu navíc zdobil nápis „Tento jest arcikacíř“. Potom v průvodu kráčel Jan Hus na předměstskou louku, která sloužila jako mrchoviště koní. Zde byl připoután ke sloupu, obrácen (jako usvědčený a odsouzený kacíř) tváří k západu a obložen až po bradu svazky dříví a slámou. Na poslední výzvu říšského maršálka Hoppeho z Papenheimu, aby odvolal a zachoval si život, Hus odpověděl, že chce „vesele umříti“ v pravdě evangelia, kterou „psal, učil a kázal...“ Nato dal maršálek tlesknutím pokyn biřicům, aby zapálili hranici. Husův popel byl vhozen do Rýna.
Život kněze Jana Husa skončil
v plamenech hranice, která výstižně symbolizuje brzký revoluční požár.
Poslední chvíle Husova života popsal Petr z Mladoňovic. Sotva dorazila
zpráva o Husově umučení do českých zemí, vyvolala vlnu pohnutí.
V Praze se konala za mučedníka reformní myšlenky tryzna, brzy vznikly
i písně, připomínající Husovu smrt a památku. Počátkem listopadu 1415
a v únoru 1416 pak pražští husité obsadili některé kostely, vyhnali
z nich katolické faráře a na jejich místa dosadili kněze podávající
pod obojí. Husova smrt tak vykrystalizovala poměry. Husité a katolíci se začali
formovat ve dva znepřátelené tábory. Ve složité situaci se ovšem
mnoho lidí nedovedlo rozhodnout, na jakou stranu se přidat. Další vývoj ukázal,
že příliš prostoru pro neutralitu a náboženskou toleranci nebude.
Tolik stručný popis událostí. Jako věřící katolík
a tudíž člověk svým způsobem zaujatý se na některé otázky pokusím podívat
podrobněji:
1) Zikmund a glejt: Zikmundova věrolomnost se
často dokazuje právě na příkladě glejtu, který vydal Husovi k jeho
ochraně. Měl ale skutečně glejt od světského panovníka uchránit tohoto kněze od
eventuálního trestu? Myslím, že nikoliv. Glejt se týkal násilí na cestě, ale
logicky se nemohl týkat rozsudku koncilu, jako nejvyšší autority Církve.
Panovníkova moc do jurisdikce Církve nespadala. Hus před cestou do Kostnice
prohlásil, že „bude – li shledán vinným, neodmlouvá jako kacíř trpěti“, takže
ani on nepočítal s absolutní ochranou skrze glejt.
2) Krutý výslech a zacházení: Obecně se
předkládá, že koncil jednal s Husem velmi povýšeně a krutě, jaká je ale
pravda? Skutečností je, že koncil s Husem nejednal dokonce ani jako s
„obyčejným“ kacířem, ale poskytnul mu mnohá privilegia (po svém příjezdu byl
zbaven klatby, v Kostnici dokonce pořádal bohoslužby a byla mu poskytnuta tři
veřejná slyšení, což také nebylo obvyklé). Jisté je to, že koncilu stačilo
v podstatě jakékoliv odvolání a po Husově smrti v žádném případě
netoužili. Již Palacký ve svých Dějinách popisuje, jak d’ Ailly se
pokoušel nechat Husovi zadní vrátka. Soudci, aby co nejvíce umožnili Husovi
:odvolat:, se dokonce vzdali svědeckých výpovědí! Hus i toto odmítl, přestože
ve slyšení uvedl, že falešní svědkové jsou hlavní příčinou jeho odmítání
odvolat. Koncil šel ještě dále, když Husovi nabídl formulaci : „že odvolává
pouze nesprávný smysl vyňatých článků z jeho děl“. Podle mne v tuto
chvíli Husovi šlo nejvíce o to, aby nezklamal své přívržence v Čechách a
aby si zachoval před nimi tvář. Okřídlené tvrzení, že zůstal pevný v poznané
pravdě, také tak zcela neodpovídá skutečnosti. Sám Hus si nebyl svými názory
zcela jist, dokonce je měnil a také všelijak kličkoval. Své dílko „Contra
occultum adversarium“ dokonce považoval za nebezpečné pro svou věc. Své
nejznámější dílo „De ecclesia“- O Církvi se dokonce před sněmem pokoušel
schovat, i když přece měl mít prvotní zájem na tom, aby jej koncilní
otcové dostali do rukou, když tvrdil, že jej žaloba vinila neoprávněně, když
jednotlivé články vytrhla z kontextu. Takovýchto podobných námitek
existuje spousta, ale pro nástin to stačí.
3) Dva odlišné principy: Na koncilu se setkaly
dva principy v přístupu k usvědčení mylného učení. Hus, který se
považoval za pravověrného katolíka a kněze, se odmítal podrobit autoritě
koncilu bez důsledné disputace. Koncil naopak, vědom si své důležitosti a
universality diskutovat nemínil a trval na odvolání. Ve chvíli, když
Zikmund viděl, že se Hus nemíní podrobit (i když jako kněz skládal slib
poslušnosti), se jej zřekl.
4) Husovo upálení: Tradičně se píše, že Hus
byl Církví upálen. Je to ale pravda? Církev vydala Husa k potrestání
světské moci a žádala, aby byl zachován jeho život. To, že tato prosba
byla neuskutečnitelná, je už jiná věc. V Říši totiž platil zákon
Friedricha II., který stanovoval, že každý usvědčený kacíř musí být potrestán
jediným možným způsobem – upálením.
zpět
na hlavní stranu přehled článků z Obrany národa