Obrana národa, V/listopad 2002, rozhovor

Rozhovor s ThDr. Antonínem Huvarem

Jste kněz a předseda Světového sdružení bývalých československých politických vězňů. Můžete říci čtenářům Obrany národa, jak jste se stal knězem a posléze politickým vězněm?

To jedno souvisí s druhým. Knězem jsem byl napřed a politickým vězněm právě proto, že jsem to dělal s takovým zápalem mladistvým, že to byly spousty mladých synků, a dcerek, kteří za námi táhli, a takže hned v tom prvním záboru v roce 1948 už nás brali na vyšetřování a do Uherského Hradiště do vězení.

Ale knězem, to se prakticky rodí pomalu a roste do toho člověk celou obecnou i střední školu  a neuvažoval jsem, že bych někde jinde mohl pracovat líp pro ty, které člověk musí mít vždycky rád, a to jsou ti otevření mladí lidé, že, a to zůstává pořád. To je to signum, které si člověk nese sebou, prostě práce s mládeží. A to byl první důvod, proč jsme již v r.1948 bručeli v těch lapácích.

Takže Vás zavřeli jen za vaše přesvědčení, dá se říci…

To už není jenom přesvědčení, to už se stalo jako vnitřní náboj, ale za to, že té mládeže bylo přeci jenom vždycky dost. No a to byla patálie i v těch lapácích, když jsme si všímali třeba těch studentů na uranu, a takhle mezi těma šichtama, a trochu se to formovalo, tak to jim vadilo. Stejně tak jako když jsme byli venku už, tak potom při těch opravách, jim nevadily ty akce, které jsme dělali s moc študákama, ale vadily jim třeba ty dvě hodiny, kdy jsme debatili a formovali, a že to mělo svůj ohlas, poznáte z toho, že jsme těch objektů, že jsme přeci jenom těch objektů opravovali hodně, byly to většinou církevní objekty, to už bylo po těch jedenácti letech, co jsem se vrátil z lapáku. A potom pořád jsme zůstávali v té činnosti s mnohými mladými. Kdyby to byly studentské akce takové, při kterých jsme opravovali kostely, fary anebo i soukromé byty, a vždycky základ byl ale dobrá strava pro všechny, co zúčastňovali, a potom to posezení, soustředěné vždycky, takže to formovalo do té míry, že skoro tucet z těch mladých je u oltáře, jsou kněžími nebo v klášteře. Takže přeci jenom ta mravnost zůstala na úrovni. A nám nejde o nic jiného, než nějakým způsobem vytlačit ty, kteří hlásají pořád to uvolňování, pod formou svobody a nezasahování do svědomí šíří právě ten nemravný atheismus. Ten normální je přesvědčení, ale právě s těmihle zlozvyky, proto ostře vystupuji pořád, a už mám osmdesát, proti alkoholikům, čili pití, kouření, nezvládnutý sex, a potom taková neúcta k těm hodnotám minulých let, tak to všechno je na pranýři. A přeci jenom alespoň někdo si to vezme, protože vidím, že celé to neštěstí spočívá v pití a v drogách. Ale považuji za největší přečin, kdo začne. Těch obtíží by bylo aj pro stát méně, kdyby se nezačínalo s tím pustošením mravního zákona v mladém člověku. A mladý člověk je vždy náchylnější k tomu, aby přijímal ty popudy odjinud, a už se nedívá, protože nemá kritérium, co je dobré, co je zlé, nebo co bude škodit celý život. Tak kvůli tomu nemá žádný těch moderních tzv. vychovatelů možnost posoudit, zda bude to růst k dobrému, nebo jestli ti kluci nebo ty dcerky se sepsují dříve ještě, než začnou plně žít. Přeci je omyl, že už je, když se spustí, my spíš říkáme, že život  promrhává tím, že ty zlozvyky mají volné pole působnosti.

Když Vás tak poslouchám, tak za většinu toho, co jste v éře komunismu dělal, se v normální společnosti vyznamenává a nikoliv zavírá. Přesto se dneska říká, že komunismus nebyl tak špatný. Co byste tedy řekl mladým lidem, v čem podle Vás spočívá největší hrozba komunismu obecně, a  v dnešní době tzv. demokracií zvlášť?

Já nepovažuji za nejhorší zločin to, že nám rozbili zadky a huby, ale to, že nepustili lidi kteří měli k tomuhle puvoár, ani k vyučování, ani k přednáškám, naši profesoři tak museli kroutit provázky, anebo dělat cihly nebo kopat uran, zatímco měli být ve školách, měli vychovávat a měli učit ty ostatní, jakým způsobem hospodařit, aby se nemuselo krást, tak jak to je teď, prakticky bez kritiky, ale s omluvou, vždycky, že se to zametá všecko pod koberec. Čili, co je dobré, propagovat, a co je zlé, zamítat. Ale hned zkraje.

Jak vnímáte tzv. sametovou revoluci a léta, která po ní následovala?

O tom já nevím, že byla revoluce (smích). To bylo předání jenom  moci, přesednutí z jedné židle na druhou pod cizím vedením. Říkáme to otevřeně, bylo to diktované, a bylo to připravené. Není to pravda.

Dokázala se dnešní Církev v Čechách dostatečně vypořádat s komunismem? Pokud ne, tak proč myslíte, že ne?

To závisí na vedoucích. Protože jestliže vedoucí není rozhodný a není sebevědomý, tak jak se může vypořádat s něčím, co je nepořádek?

Jak se díváte na pronikání modernisticko-liberalistických myšlenek do Církve, viz třeba biskup Malý a homosexuálové, tzv. odmytologizování Písma svatého atd.atd. Myslíte, že se tomuto dokáže ještě Církev účinně bránit?

No, pokud se nebude bránit, tak zajde. Protože je potřebí vědět, co je dobré, musí vyjít z Písma svatého. Pak by nemohli takovýmhle mrzkým způsobem jít třeba s těmi homosexuály debatit. Stačí na to třeba list svatého Pavla Římanům, a už by neměli půdu pod nohami. To, že je někdo biskup náhodou, to nehraje žádnou roli, protože Duch svatý nepůsobí pořád.

Děláme tento rozhovor v Nových Hradech, v klášteře Servítů, kde v ambitu propagují Evropskou unii. Proč česká biskupská konference nevydá dostatečně jasné stanovisko k Evropské unii? Jaký je Váš osobní názor na současný stav Evropské unie?

To je těžko říct, protože se vlastně neví, co oni budou po nás chtít a co nám seberou. A pochybuji o tom, že budeme svobodnější, nebo že to bude nějaký takový lehčí nebo lepší způsob nažívání té vnitřní svobody, kterou člověk má nejen právo mít, ale má právo realizovat ve svém životě.

Jaké si myslíte, že v této době panuje morální ovzduší v české politice, potažmo společnosti vůbec, a co s tím může Církev či společnost udělat?

No my můžeme ještě akorát volat: Pozor! Jdou zloději, nebo jdou lumpové na vás, tak se chraňte! A chraňte svoje děti hlavně, aby se jim nakonec nezalíbilo být stejní jako jsou ti ostatní. A to amorální. To je právě to, co nám nedává záruku, že klidně přežijeme tuto dobu.

Lidé se takříkajíc naučili s komunismem žít. Jedni se k tomuto tématu obrací zády, druzí zvláště mladí, ani neví, co se tenkrát u nás dělo. Proč podle Vás tento stav nastal a co by se s tím mohlo dělat?

To je nedostatek informatiky. To znamená, že někteří se báli o tom hovořit, svědky živé, kteří jsme to prožili, a sám jsem byl rozbitý jako hadr, nás nechtějí slyšet, protože se jim zdá, že vzpomínáme. A mladí to odmítají ze zásadních důvodů, říkají, že mají svoje problémy, a na minulost nebo na tu historii zapomenutou že nechtějí ani pomyslet. Prostě o to nestojí. To znamená, že mukli jako živé svědomí u nás nemají co říct. Není, kdo by je poslouchal.

Chcete ještě říci něco na závěr čtenářům Obrany národa?

To je těžké. Tu jde o jedno, abychom nepodléhali trendu, který se šíří z našich ulic, nebo z našeho tisku. To znemravnění přišlo hlavně asi působením televize, protože děcka jsou neangažovaná, nesamostatná, bez chuti, ale hlavně nemají z ničeho radost. Ale to je z tohodle, že se nevyrovnali právě s tím přesycením, ve dvanácti třinácti letech, ať to byl sex nebo tento ryčný způsob obchodování, jak to zažívají oni. My jsme měli jednu výhodu, že jsme byli vedeni k samostatnosti ještě, ať to byla hudba, zpěv, divadla, a ty akce pomocné, kde se pomáhalo, kde jenom bylo zapotřebí, a todle dnes většinou přecházejí i ti naši vychovatelé, přitom hrozně upadl způsob solidního života v rodinách – předně úcta k dítěti a úcta k rodičům, ta byla uvedena někdy až pod úroveň únosnosti, a to je škoda.

Vy jste říkal ve svém proslovu v kostele, že vlastně v životě vládla pohoda. I když měl každý svou pravdu, přesto se dokázali domluvit.

Protože nikdo ji neprosazoval tuze hlasitě. A proto radím každé té rodině, aby ten hovor vždycky vedla jakoby s úctou, jakoby hledala souhlas, a nikdy já mám pravdu a vy jste vedle, tak jak se nám to děje. Říkám tomu židovský způsob konverzace. Radši se zeptat, než trvat na svých názorech. Nešlo by to takhle, a nebo co vy myslíte? A oni budou jednat podle toho, ne jak nám to vyhovuje, ale jak je to správnější. To já považuji za takové ulehčení konverzace občanské. Ale musí se týkat věcí občanských, a ne hned létat v oblacích, v abstraktech. Protože z těch malinkatých jak já to píšu ve Střepech, vyrůstá teprve celek, který může mít hodnotu. Je to z těch malinkých kamínků složená mozaika, ve které člověk může vidět svůj obraz buď šťastný, veselý, radostný, anebo úplně zkažený. A to je škoda na to, protože život je příliš krátký. Říkám, že pánbůh trestá to naše okolí tím naším dlouhým věkem.

Děkuji Vám za rozhovor.

ROF

 zpět na hlavní stranu                                                přehled článků z Obrany národa