Obrana národa, V/listopad 2002, polemika s režimem

Revoluce disidentů

Prolog

Komunisté se kdysi považovali za nejlepší dědice národního obrození (Zd.Nejedlý), přesto neuznávali výročí vrcholení národního obrození – obnovy české státnosti 28.října 1918. Protože 1.republika byla kapitalistická a (učitel marxismu) T.G.Masaryk nechával střílet do dělníků, nacházeli jsme v kalendářích u tohoto data „Den znárodnění“, později i výročí přijetí zákona o československé federaci…

Dnes se ČR (na rozdíl od Slovenska) v ústavě hlásí k čs. státnosti. Přesto v praxi ukazuje něco jiného. Zákon o státních svátcích sice ponechal 28. říjen jako svátek připomínající vznik samostatného čs. státu, ale po vzoru 2.republiky (a protektorátu) označil za den české státnosti svátek sv. Václava (28.září) a za den obnovy českého státu 1. leden. Právník by řekl - vyjádřil tak (v rozporu s preambulí ústavy) diskontinuitu s čs. státností. Děti se ve školách učí, že český (vždy obranný) nacionalismus je vlastně nenávistným šovinismem, a přestože vedl k čs. státnosti, dnes je třeba jej odmítnout…

Podobný osud dnes stíhá i 17. listopad. Už nejde o Mezinárodní den studentstva, vyhlášený v Londýně na paměť odporu českých studentů proti německé okupaci - snad tak chtěli zákonodárci mezi řádky zákona dát za pravdu studentům, hovořícím po roce 1989 o ukradené revoluci. V kalendářích se skví neurčité „Dpen boje za svobodu a demokracii“ a ze všech stran slyšíme o zásluhách a obětech disidentů. Zvláště Petr Uhl se řádně ohání disidentskou minulostí a dává na vědomí, že my ještě jednou doceníme význam Charty 77. Pokud má pravdu, tak doufám, že oceňující dokument bude obsahovat i slova obdobná zákonu 198/1993 Sb. 1)

Zrod disidenta

Roku 1969 komunista Alexandr Dubček podepsal tzv. pendrekový zákon, který legalizoval krvavé zásahy proti demonstrantům při prvním výročí okupace, a do roku 1989 se skryl v propadlišti dějin. Na scéně se objevuje další ctitel utlačované dělnické třídy obecně - a Lva Trockého (nepřekonatelného v braní rukojmí) specielně - Petr Uhl. Ještě v roce 1969 se rozhodl uspořádat demonstraci. Ne proti obnovené cenzuře či jiným projevům mrazu přicházejícího z Kremlu. Uhl s přáteli vyšel na nábřeží protestovat proti tomu, že Burma se rozhodla zatknout správňácké burmské soudruhy (studující v NDR), a špatní východoněmečtí soudruzi je vydali do vlasti k potrápení. Demonstrace dopadla (spíše nedopadla) úměrně tomu, že členská základna Uhlovy strany se pohodlně vešla na tři lavičky.

Uhl se soudruhy chtěl tehdy završit Velkou francouzskou revoluci. Recept dle vzoru soudruha Trockého byl poměrně jednoduchý: začínal odstraněním byrokracie v zemích východního bloku a končil dobytím bašty imperialismu - Wall Streetu, pochopitelně za stálého odstraňování zrádců ve vlastních řadách. Nemyslel ve dne v noci na ošetřování chudinky demokracie, jak se nám snaží dnes namluvit v (Rudém) PRÁVU. Parlamentní demokracii nesčetněkrát charakterizoval jako „parlamentní žvanírnu“, o Jásiru Arafatovi říkal „je příliš mírný, mým favoritem je Habás“ (tehdy považovaný za vrchol teroristického řeznictví). Oporu měl ve své revoluční družce, dvoumetrákové soudružce ze Západního Berlína, zastánkyně proletariátu z bohaté advokátské rodiny, která se ve volném čase nejraději věnovala rvačkám s policisty. Samozřejmě v Berlíně. „Tady se nic neděje, to u nás bylo před měsíce těžce zraněno nejmíň 5 policajtů“, říkávala… Takoví lidé dávají ze všech tekutin přednost lidské krvi, proto se jedna soudružka nechala slyšet:  Kdyby náhodou Uhl udělal převrat, ještě ten samý den utíkám odsuď, třeba naboso, ale pryč!

Jan Patočka ml. vzpomíná, jak první revoluce Petra Uhla ztroskotala, podobně jako její další marxistické družky, na dělnické třídě. Parádním číslem Uhlovy skupiny bylo školení dělnických odborů. Když při praktickém návodu, jak se nejlépe zbavit zrádců ve vlastních řadách, jednomu z instruktorů vypadla „z kapsy vyskakovací kudla, bylo po školení. I slepý by poznal, že má co dělat s mladistvými šílenci z okruhu zlaté mládeže“. Revoluční marxisti jsou však k neutahání. Uhlova družka Sibylla už v té době dávno věděla, že na dělnickou třídu není spolehnutí. „Studenti, to je ta správná síla! V létech sedmdesátých se revoluce ze studentských řad začala vytrácet. Další zrada!“ V další verzi všechny revoluce musely nutně ztroskotat, poněvadž „byly v mužských rukách. Ženy, to je ta konečně správná revoluční třída! A mezi nimi jsou to lesby, které si s žádnými mužskými nikdy nezadají, na to je spoleh!“

Nezmar Petr Uhl se nakonec objevil v okruhu přátel Václava Havla, který se v předvečer zveřejnění Charty nechal slyšet, že na něj Uhl udělal nejlepší dojem. Uhl ještě zkusil sólo vydat dokument Charty protestující proti tomu, že v Egyptě střílí Sadat do dělníků, ale jeho dílo bylo zachyceno a znehodnoceno. Pak už se náš trockista změnil z vojáka dělnické revoluce ve vojáka revoluce lidských práv. Zalíbilo se mu v prostředí lidí neustálé přemílajících, proč se jim tenkrát po čtyřicátém osmém (či v šedesátém osmém) nepovedlo, co se povést mělo. Dodnes se Petr Uhl chlubí, jak k nim v disentu cítil sympatie.

Jan Patočka ml. vzpomíná i na disidenta Uhla po Revoluci. To už byl šéfem tiskové kanceláře a stále opečovával svého favorita. Teď už ne Habáse, ale Kavana. Na stránkách měl koutek, kde vynášel zásluhy nejznámějšího „nevědomého“ agenta do zpravodajských nebes. Staral se i o jeho tehdy tajné spisy v archivu ministerstva vnitra. Uhlův vysoce postavený vnitrácký přítel „superpravičák“ Jan Ruml si počkal, až bude mít ředitel archivu dovolenou, a potom si s levičáckými protivníky společně zaštrachali mezi svazky. Jsou to lidé zvláštního ražení… Je však těžké je nazývat disidenty. Disident je člověk neztotožňující se s oficiálními (popř. většinovými) ideologickými názory. Oni však byli vojáky oficiální proletářské revoluce i uzákoněných lidských práv. Disidenty byli nejvýše v rozporech uvnitř svého hnutí.

Charta 77

Z prvních 217 signatářů Charty 77 bylo 156 bývalých komunistů, mezi nimi řada osob spjatých s komunistickým terorem. Nade všechny čněl František Kriegel, který prošel Rudou armádou ve Španělsku a (1940-45) v Číně, v únoru 1948 byl zástupcem velitele hlavního štábu Lidových milicí a ředitelem jejich kádrového odboru. Když se do něj trefovalo Rudé právo, že Kriegel je žid, sionista, trockista, napsal Petr Uhl Rudému právu: „Musím konstatovat k velké škodě mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, že František Kriegel bohužel trockistou není, poněvadž já sám jsem trockista, respektive revoluční socialista.“

Ladislav Lis, fanatický marxista, místopředseda ČSM a dlouholetý funkcionář ROH v dobách povinné nenávisti k TGM, byl (in memoriam) letos 28.10. Havlem vyznamenán řádem TGM. Snad proto, že se v posledních dnech života fanaticky účastnil i ničení „Zdi v Matiční“. Fanatický svazák a komunista Pavel Kohout, básník a propagandista, je dodnes blízkým přítelem Václava Havla, o němž se zase v zahraniční literatuře dočteme, že byl členem KSČ, ale on sám během 13-ti let ve funkci „Prezidenta vítěze nad komunismem“ nikdy nenašel odvahu říci, jak to vlastně bylo…

Převaha levice ve vedení Charty nebyla náhodná. Prakticky jen levice měla tehdy komunikační kanály na Západ. Dokázala využít osobních porážek ve vnitrostranickém boji ke zviditelnění se ve světě. Svět si libuje v seriálech, a pravidelné zprávy a prohlášení Charty byly seriálem s potřebnými hrdiny a padouchy, a plnily západní mediální objednávku. Jejich soustředění na „lidská práva“ využily proti SSSR i špičky západní pravice - Reagan-Thatcherová. Pro náš dnešek mělo zviditelnění takovýchto chartistů ještě jeden tragický důsledek. Československý exil, který znal rozdíl mezi demokracií a bolševickou demokracií, ztratil vliv.

Revoluce „disidentů“

Byli to opět studenti, kteří 17.11.1989 v počtu asi 15 000 vyšli do ulic. Část se nechala údajným kolegou – agentem StB Zifčákem - dovést k zásahové jednotce na Národní třídu. Pak zasáhl Petr Uhl. Rozšířil do světa lež o smrti studenta M.Šmída, a ta zpráva zapůsobila. Zatímco 28.října 1989 při výročí vzniku republiky přišlo na pražský Václavák na 10 000 lidí, poté co Svobodná Evropa i Hlas Ameriky ohlásily Lež o ubitém, jich začaly přicházet statisíce. V sobotu 25.listopadu 1989 nás bylo na Letné na 750 000, úspěšná byla i dvouhodinová generální stávka 27.11.1989. 29.11.1989 komunistické Federální shromáždění ochotně zrušilo čl.4 Ústavy o vedoucí úloze KSČ, změnilo čl.6 o Národní frontě a čl.16 o výchově v duchu marxismu-leninismu, a tím formálně skončila vláda komunistů v naší vlasti. Charta 77 přestala přijímat nové podpisy a její vůdci přes odpor části signatářů r.1992 ukončili její činnost. Dalšího monitorováni lidských práv prý již nebude třeba…

Z propadliště se vrátil Alexandr Dubček, opět do čela komunistického parlamentu, a ten zvolil prezidentem jednomyslně jediného kandidáta - Václava Havla. Občanské fórum slíbilo, že Československo bude demokratickým státem v duchu Deklarace lidských a občanských práv. Prezident Havel na sklonku podzimu 1990 ještě ohlásil zaplněnému Václavskému náměstí „druhou fázi revoluce“, nikdy však neřekl, co tím měl na mysli.

Zákony Revoluce disidentů dokáží pozměnit význam státních svátků, nezmění však staletími prověřenou platnost českých úsloví o lži, která má krátké nohy, a pravdě, která nakonec stejně vyjde najevo.

Revoluce rychle naplnila touhy „disidentů“ z lůna komunistického hnutí. Již 5.12.1989 slíbil nový generální tajemník KSČ K.Urbánek rehabilitovat komunisty vyloučené ze strany po srpnu 1968. Většina z nich se znovu začala drát k moci. Šiřitel Lži o zabitém Petr Uhl se stal generálním ředitelem tiskové agentury, aby znovu zjistil, jak mu lidé (ani jemu podřízení) nerozumí. Pak dostal křeslo nevoleného vrchního komisaře lidských práv. I zde zůstal svůj, jen místo citátů Lva Trockého citoval útržky smluv o lidských právech.

Hůře dopadli ti, kteří usilovali o nápravu majetkových křivd způsobených komunistickým režimem. Ústavní soud rozhodl, že majetek má být vydán, ale neobnovuje se vlastnictví okradených. Ti museli ještě splnit dodatečné podmínky Revoluce.

Asi nejhůře dopadli ti, kteří doufali, že s formálním koncem vlády komunistů skončí i totalita, která názorové rozdíly nepovažuje za stav přirozený, ale chorobný, který je nutno překonat. A že vláda věcí veřejných nebude bude stát na pilíři vůdčí strany, ale na třech pilířích nezávislé moci soudní, výkonné a zákonodárné.

Druhá fáze Revoluce?

Že Špidla, už zvaný Vladimír Iljič, vyhlásil vůdčí roli své strany, jsme se zmínili v aktualitách. Víte, že nezávislost zákonodárce Marvanové na přání moci výkonné způsobila „krizi“. Teď se moc výkonná pustila i do pilíře moci soudní. Disident komunistického hnutí Rychetský si vždy přál mít klacek na soudce, kteří budou „soudit“ nesprávně. Nyní se zástupci všech parlamentních stran dohodli na reformě justice, která v klíčových bodech nerespektuje rozhodnutí Ústavního soudu, ale plní panu disidentovi jeho nedemokratický rozmar. Ve jménu Ideje „potírání fašismu“ se Rychetský spolu s Uhlem pustili i do soudu Nejvyššího.

24.července zrušil senát Nejvyššího soudu, vedený Pavlem Šámalem, rozsudky proti Michalu Zítkovi, vydavateli českého překladu Hitlerovy knihy Mein Kampf. Nevyjadřoval se k absurdní situaci, kdy máme ústavně zaručenou svobodu slova i paragrafy nižší právní normy (trestního zákona) umožňující trestní postih slov. Ani nehodnotil hnutí či režimy.

Jen zrušil verdikty nižších soudů pro procesní chyby. Koncem první říjnové dekády ministr „spravedlnosti“ Rychetský vyhlásil revoluční rozhodnutí, že se musí najít způsob, jak rozhodnutí soudu změnit.

Přidal se i Petr Uhl. V článku „Teď se uvidí, zda je fašismus mrtev“ obvinil předsedu senátu Pavla Šámala z „konečné soudní podpory“ fašismu a jeho novodobých forem, i „zjevného antisemitismu“. Nezmar Uhl vyhlásil, co má a nemá soud posuzovat: právě trestnou činnost podle Uhla v trestním řízení konkretizovat netřeba!

Tito disidenti, kterým jsme dali v krutých mrazech Listopadu 1989 důvěru, neuznávají a nikdy uznávat nebudou demokracii jako hledání soužití slušných lidí různých názorů (a nenajdete na světě 2 lidi úplně stejných názorů), ale jen jako neustálý boj kdo s koho, v němž účel světí prostředky.

Na veřejnoprávní i soukromé televizi už zase vidíme záběry z koncertů, na nichž mládež nesprávných názorů leží na zemi při zásazích policie. Totalita, stavící ve jménu Ideje proti názoru násilí, tak už zase triumfuje!

Historické zkušenosti

Hned po II.světové válce kdosi řekl výrok nedávno citovaný na Neviditelném psu. „Obávám se, že nacismus se vrátí. Bude se mu ale říkat antifašismus...“. A čeští „antifašisté“ už zařadili na čelo svého seznamu „fašistů s lidskou tváří“ i tvůrce časopisů Svědomí a Obrana národa…

Ještě předtím použil Viktor Dyk v básni „Země mluví“ opět aktuální verš „Neoslyš slova varující“.

Ještě dříve vyšla Ezopova bajka. V ní se v krutých mrazech člověk slitoval nad hadem, vzal ho do svého domu a krmil celou zimu. Když počasí polevilo, had obživl, okřál a nakazil všechno jedem. V ničem nezavděčil a vlídně neodměnil, na co přišel, všecko zkazil. Lidské řešení této situace nabízela již tehdy doprovodná Hollarova rytina…

Jak by takový klacek dnes mohl vypadat, je napsáno v následujícím příspěvku.

ROF

V textu byly použity citáty z: Jan Patočka ml. "Tenkrát na Východě", internet

1) ZÁKON 198/1993 Sb ze dne 9.7.1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu

Fraška v české armádě

Se současným snižováním stavu české armády se stala věc hodná zapsání do Guinessovy knihy rekordů.

Vrchní velitel armády – z titulu své presidentské funkce – postupně jmenoval 110 nových generálů. Takže dnes připadá na 500 vojáků jeden generál. Všichni jmenovaní si své důstojnické výložky vysloužili v komunistické armádě, kde spolupracovali s okupační ruskou armádou, a tím se de facto dopouštěli vojenské zrady ve styku s cizí mocí!

Jako perličku lze uvést jmenování jistého Jiřího Giesla, jež se „osvědčil“ jako agent vojenské rozvědky (komunistické – v Sýrii a Libanonu), a byl nedávno také určen k vedení současné, údajně demokratické, vojenské rozvědky, s požehnáním náčelníka generálního štábu, bývalého velitele 17. tankového pluku v Týně nad Vltavou, Jiřího Šedivého.

Pokud i nový vrchní velitel bude jmenovat generály z řad komunistických plukovníků, bude asi potřeba - dříve než se rudá armáda začne etablovat v třídním boji – aby bývalí komunističtí političtí vězni z padesátých let vyzvali veřejnost ke státnímu převratu. Jak ukázal listopad 1989, není taková akce k politické změně trestně postižitelná…

Dnes je to fraška v řadách armády, draze placená daňovými poplatníky. Chybí jen, aby Havel na vozíku, za doprovodu hudby hradní stráže v operetních uniformách, projížděl Prahou s voláním: „Na Bagdád…na Bagdád!“

Václav Eminger a Hana Catalanová, říjen 2002

 zpět na hlavní stranu                                                přehled článků z Obrany národa