Obrana národa, V/listopad 2002, Zločiny komunismu

 Třetí odboj : Odboj končí na popravčím dvoře

Správný kapitán opouští potápějící se loď jako poslední. Tak i kapitán Miko, velitel odbojové zpravodajské skupiny „Portáš-Jánošík“, v srpnu 1948 nařídil všem přemístit se na jiné, udavači neznámé místo, a sám pomáhal likvidovat tábor udavačem prozrazený SNB a StB. Část jeho chlapců byla s úkoly mimo tábor a po návratu jim chtěl vydat nové rozkazy. SNB a StB však nelenily, přesila jim přinesla úspěch, a tak se kapitán Miko v pátek 6.8.1948 probouzí k vědomí opět potlučený a rozbitý (pokolikáté v tomto roce?), svázaný jako dobytče a ještě řemenem přivázaný ke stromu.

Když dva muži v uniformách SNB zjišťují, že se už hýbe, věnují mu svoji pozornost. Jeden ho mlátí pažbou pušky, druhý osekaným kmenem mladého stromku. Znovu se probírá, když ho vlečou do Českého Těšína. Jejich jména nezapomene do smrti: poručík StB - Tomica z Kozlovic a esenbák, kterému říkali Franta, oba služebně z Českého Těšína.

Daktyloskopie bezpečnosti pracovala dobře, a tak se v Těšíně i jeho přátelé dovídají, že kapitán Miko je pravým jménem Milo Komínek. Výslechů, spíš ale jenom mlácení, se účastní i  okresní bezpečnostní referent z Frýdku-Místku Bohumil Hajný, původně sedlák z Fryčovic. I on dokazuje, že je věrným synem komunistické strany, a nešetří ránou. Proč by si neuhodil do spoutaných? (Později podobně mlátí továrníka Josefa Stolaře z Frýdku-Místku do bezvědomí.) Jediným světlým okamžikem ve věznici StB v Českém Těšíně je zpráva, že část jeho skupiny se dostala z obklíčení a podařilo se jí uniknout.

Čtvrtek 12. srpna 1948

Ráno je převážejí do Ostravy do věznice krajského soudu. Cestou se Miko dozvídá, že utekl za hranice náměstek předsedy vlády Dr. Petr Zenkl, a že Emil Zátopek vyhrál na právě probíhající olympiádě v Londýně zlatou medaili za běh na pět tisíc metrů.

U přijímacího raportu na krajzáku stojí v řadě, stále spoutáni, a čekají na velitele krajské věznice. Je jím major vězeňské stráže Šindler, zvaný jednooký Šindler. Konečně přichází. Stojí, pohupuje se na patách, a když se dost vynadívá na zbědované postavy a rozbité obličeje, zahřímá:

„Kdo z vás je kapitán Miko?!“ „Já“, zní odpověď.

Šindler se pomalu blíží k Mikovi. V jeho očích je nenávist a sadistická radost. Sevřenou pěstí ho bije do obličeje, ve chvíli mu teče z úst i z nosu krev. Pak Šindler vyřkne rozsudek: „Hoďte ho do díry“.

Bachař Obadal mladší ho spoutaného doslova dokopává do podzemní cely správně zvané dírou. Je tu úplná tma a jen po hmatu Miko nalézá v rohu kobky něco jako kavalec. Svalí se na něj a leží hodiny a dny bez vody a potravy, aniž by se někdo na něj přišel podívat. Jedinou společnost mu dělají krysy. Ani je nezahání, je to stejně marné.

««»»

Až jednou se kroky zastaví před jeho dveřmi, a bachaři ho vyvlékají (nedá se říci, že nesou) do druhého patra na celu č. 121 do tzv. tunelu. Hodí ho na podlahu, a teprve po dlouhých pokusech se dostává ke kavalci. Jeho zdravotní stav se nelepší. Má vnitřní zranění, prostřelená noha se zapálila, močí krev a dostává záchvaty. Při jednom z nich vlétl do cely velitel oddělení Lasevič, kope do něj, a když vidí, že se nehýbá, polévá ho vodou. Protože nechal otevřené dveře, chodbaři venku jsou svědky jeho jednání, volají další bachaře a ti přivedou vězně - lékaře Dr. Titzla.

Miko se probírá v nemocnici. Kolem něj stojí několik vězňů, kteří se vyptávají jako obvykle, proč, za co... Vězeňský lékař, Němec Dr. Titzl ho ošetřuje spolu s dalšími Němci, bývalým generálním ředitelem Vítkovických železáren Dr.Ing.Kuchynkou, dentistou Josefem Nerlichem a dalšími. Je to ironie osudu. Miko, který bojoval proti Němcům, nyní jedině Němcům může děkovat za svůj život. Po několika dnech se jeho stav zlepšil a Dr. Titzlovi se nepodařilo jej v nemocnici udržet. Na příkaz krajské StB je zase vrácen na celu 121, do tunelu.

««»»

Znovu výslechy, násilí a výhrůžky. Bude prý předhozen davu, který ho rozšlape. Stejně šibenici neujde, k soudu se nikdy nedostane, vyřídí si to s ním sami - StB. Při eskortách k výslechům a zpět Lasevič a bratři Obadalové, bachaři na oddělení, si nedají ujít příležitost, aby mu nedokazovali, že odtud opravdu živ nevyjde.

Od jeho zatčení StB horečně pracuje na opatření usvědčujícího materiálu, aby z toho mohla udělat pěkný „monstrproces“ s parádou a dost vysokou šibenicí. Jedním z důkazů Mikovy protistátní činnosti má být skladiště zbraní v jejich rodinném domě ve Sviadnově. Něco z tohoto plánu se doneslo k uším jeho přátel a od té doby v blízkosti jejich domu vždy někdo stojí a dává pozor. Jednou skoro před jejich domem zastavuje auto a v jednom z mužů Mikův otec poznává důstojníka StB. Proto na otázku řidiče, kde je dům číslo 197, odpovídá, že v této ulici žádné takové číslo není a pohotově je posílá do jiné vzdálené Štefanikovy ulice ve čtvrti Místek.

Shodou okolností v této ulici byl také dům č. 197 a toho dne byl prázdný; jeho majitel byl v práci. Estébáci z ostravského krajského velitelství, neznalí místních poměrů, dům otevřeli, nanosili dovnitř zbraně, ukryli je a vše bylo připraveno k senzačnímu odhalení ...

Druhý den přijela parta StB z Frýdku-Místku pro otce do válcovny „Karlova huť“a odvezli jej domů, aby byl přítomen domovní prohlídce. Ještě k tomu přizvali členy národního výboru, aby dokázali, že Bezpečnost postupuje přesně podle zákona. Převrátili dům na ruby a pochopitelně nic nenašli. Ti včerejší estébáci svůj připravený důkaz složili přece v Místku. Člověk, v jehož domě omylem udělali skladiště, byl funkcionářem komunistické strany!

««»»

Bachaři na chodbě, vyšetřující estébáci, prostě všichni, kteří jsou kolem Mika, se jej snaží přesvědčit, že je konec, že trest smrti je neodvratný. Nemůže tomu nerozumět. Má být přesvědčen, že už mu nezbývá žádná naděje, že by bylo lepší, kdyby si sáhl na život sám .

Podle zákona má právo na vlastního obhájce. Žádá o něj, ale je mu přidělen obhájce ex-offo Dr.Pavelek z Ostravy. Nezná ho, nikdy se neviděli, a když žádá alespoň o jeho návštěvu, je mu zamítnuta. Stejně byla odmítnuta i jeho žádost o vyslechnutí svědků, kteří mohli svědčit v jeho prospěch k vyvrácení nehorázných lží, ze kterých bezpečnost tvoří obžalobu proti němu.

Ve dne v noci slyší nářek lidí z temnic. Nálada vytvářená bachaři začíná nést ovoce. Vidí soucitné ohledy chodbařů náhodně otevřenými dveřmi cely, slyší debaty dozorců o rozdělování vstupenek ve fabrikách na jeho popravu. Všechno to na něj začíná působit. Říká si, že nesmí podlehnout, to je právě to, co chtějí - ale je to tak těžké v této situaci přesvědčit sám sebe.

Začátkem října 1948, asi druhého, nebo třetího, ho vyvádějí na chodbu ke stolku přikrytému bílým ubrusem. Přichází starší muž v doprovodu důstojníka vězeňské stráže. Je to president krajského soudu a oznamuje mu, že bude souzen a předává mu obžalobu. Využívá situace a žádá jej osobně o předvolání svědků a o rozmluvu s obhájcem. Prezident krčí rameny a říká, že to není v jeho kompetenci. Soudit ho bude senát Zemského soudu v Brně jako soud Státní a ten že o tom musí rozhodnout.

Úterý 5. října 1948

V noci zarachotil u Mikovy cely zámek a dovnitř vnikají Lasevič, bratři Obadalové a další bachaři. Nasazují mu pouta a vlečou ho chodbami věznice někam ven. Vstupují do reflektory ozářeného prostoru. Míko se chvěje na celém těle. Tohle je přece popravčí dvůr! Tam vzadu, ostře osvětlena, stojí včera postavená šibenice!

Bachaři ho k ní vlečou a nutí ho vystoupit po schůdkách na pódium. Brání se, ale má spoutané ruce a je tak zesláblý, že jim nedá žádnou práci ho vysadit nahoru. Jeden mu nasazuje oprátku na krk a jiný vyjímá z desek arch papíru a začíná něco číst. Miko neví co, nevnímá nic, jen hrůzu té oprátky na krku, jen to, že je konec. Cítí i tu nesmyslnost, že má mít přece zítra soud a oni - ho věší bez rozsudku...

Podle knihy Milo Komínka „I pod oblohou je peklo“ zpracoval ROF - Příště: 1948: Soud

 zpět na hlavní stranu                                                přehled článků z Obrany národa