Obrana národa, 3/2002, zločiny komunismu
Ku prospěchu vlasti ?
Biskupové, generálové, fabrikanti,básníci, spisovatelé a vyrábitelé
umění, NÁSTUP !
Hlášení táborového rozhlasu ve Vykmanově k nástupu
Jáchymov ležel po skončení II. světové války na západ od demarkační
linie oddělující vojska západních spojenců a sovětská. Sovětský svaz však
potřeboval uran, a jáchymovské ložisko bylo jediné otevřené v nově
utvářené sféře sovětského mocenského vlivu. Proto 11.září 1945 ruské vojsko
překročilo demarkační linii a obsadilo jáchymovské radiové doly. 23.října
1945 pak došlo k podpisu „Dohody mezi vládami SSSR a ČSR
o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu,
obsahujících rádium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejích
dodávkách do SSSR.“. Dohoda byla tak tajná, že se její prvopis našel až
náhodou v r.1963 v osobním archivu K.Gottwalda. Vláda ji schválila na
tajné části svého zasedání 23.listopadu 1945 bez souhlasu parlamentu; neb tehdy
řekl předseda vlády Zdeněk Fierlinger „dohoda nezatěžuje nijak finance
republiky, naopak bude v její prospěch“. Zda se tehdejší předseda
vlády ještě mýlil nebo již nestoudně lhal, se těžko dozvíme.
Sovětští odborníci prosadili k těžbě rudy metody odzkoušené při
výstavbě sovětského hospodářství: náhrada techniky člověkem a nízké
produktivity práce zvýšením počtu pracovníků. Pracovníků však
v poválečném Československu nebylo nazbyt. Hledaly se tedy způsoby, jak
získat pracovní síly. SSSR navrhl „přisunout“ více než 50 000 sovětských
havířů, s rodinami kolem čtvrt milionu lidí. Tak velká, byť „spřátelená“,
národnostní menšina byla i pro vazalskou vládu ČSR nepřijatelná. Hledala
se jiná řešení.
Prvním bylo vyjmutí horníků německé národnosti a jejich rodin
z odsunu. Začal i nábor do dolů, na zvýhodněné zásobování
i přijatelné sociální podmínky zpočátku přispíval i SSSR. Současně
byli nasazeni tzv. retribuční vězni – osoby odsouzené za spolupráci (či údajnou
spolupráci) s nacisty; i němečtí váleční zajatci. Kolik zajatců zde
přesně bylo, není známo, jejich nasazení i evidence byly v kompetenci
sovětských orgánů. V roce 1949 další nasazování německých válečných
zajatců v dolech hrozilo přerůst v mezinárodní ostudu, a tehdy
se osobně začal angažovat ministr Alexej Čepička. Na Jáchymovsko začaly proudit
nejprve stovky, pak tisíce vězňů odsouzených státními soudy k mnohaletým
trestům. V letech 1948 až 1956 vzrostla těžba uranu v ČSR
čtyřiadvacetkrát a výstavba trestaneckých táborů se téměř stala novým
průmyslovým odvětvím. Protože vytěžená ruda se v ČSR nezpracovávala, onen
proklamovaný prospěch naší vlasti zkusíme posoudit ze svědectví těch,
kteří uranovou rudu osobně připravovali k expedici pro „přátele nejvěrnější“
do Sovětského svazu.
Ve prospěch člověka ?
Ruda se k expedici připravovala v táborech s krycím
označením „L“, „OTK“ a „C“. Tábory ležely u Jáchymova, na úpatí Krušných
hor, a při pohledu ze silnice tvořily jeden celek skrytý za neprůhlednou
ohradou, byly však odděleny koridorem s ostnatým drátem. Céčko byl starý
ústřední tábor „Vykmanov“, „OTK“ tzv. oddělení technické kontroly kde se
soustřeďovala uranová ruda z celého státu, a „L“ (elko) bylo táborem
nejmenším, ale s nejnebezpečnějším pracovištěm, kterému dominovala tzv.
Rudá věž – Věž smrti. Zatímco v uranovém dole se totiž vězeň setkával
s přímým zářením pouze tehdy, když narazil na rudnou žílu, zde byl
vystaven záření i při pobytu mimo pracoviště.
Elko bylo založeno v únoru 1951 a tvořily jej prakticky pouze
4 baráky. V jednom z nich bylo umístěno velitelství, v druhém kuchyně
a táborová marodka. Vězni obývali dva baráky. V prvním byli především
kněží, od studentů bohosloví až po profesory teologie, od mladých
kaplanů až k biskupům. V druhém vybraní političtí vězni režimu, který
se sám prohlašoval za nejhumánnější na světě. Tito lidé však byli odsouzeni
nejen soudem ke ztrátě svobody, ale z vůle mocných bez soudního rozsudku
i k trvalé ztrátě zdraví stálým ozařováním a vdechováním
radioaktivního křemičitého prachu, který vítr roznášel i do přilehlého
tábora. Člověk zde byl pouze číslem čekajícím na odepsání.
Vedle baráků stála latrína oživená desítkami krys, které zvyklé na
přítomnost lidí se stávaly stále krotšími a pobíhaly s naprostou
samozřejmosti po nástupišti a v okolí malé táborové kuchyně. Později
byla postavena ještě zděná korekce.
Malé nástupiště mezi baráky patřilo k nejfrekventovanějším místům.
Nástupy byly velmi časté. Noční směna spala 2-3 hodiny denně, což v dobách
hladu ještě zvyšovalo celkovou vyčerpanost. Nástupiště bylo svědkem debat na
vysoké úrovni. Filosofických, náboženských i politicko-hospodářských,
právě tak jako typického přešlapování, jímž se vězni za dlouhých a častých
nástupů snažili zahánět chlad, který pronikal až do morku kostí. Byla tu soustředěna
mladá česká inteligence, důstojníci, středoškolští profesoři, vysocí státní
úředníci i mladá generace kdysi svobodného selského stavu, prostě ti, kteří
byli považováni za potencionálního nepřítele totalitního systému a měli brzy
ukončit svůj život na následky intenzivního radioaktivního ozáření. Žili
vlastním životem, obtížným ale duchovně bohatým, pohrdajícím lidskou nenávistí
a vážícím si všeho krásného a vznešeného, ač kolem nich bylo vše
opačné. Živila je jejich mravní síla, víra v Boha, i vzpomínky
dřímající v nedoručených dopisech. Věřili, že den jejich vítězství přijde.
Bohatí myšlenkou i nadějí dokázali přežít. Netušili, že po dni X, kdy se fata
morgana jejich života promění ve skutečnost, s nimi již nebude počítáno.
Tábor i pracoviště byly mimořádně přísně střeženy. Ochranná pásma v
šířce 35 m prakticky znemožňovala každý pokus o útěk.
* * *
OTK soustřeďovalo uranovou rudu i čistý smolinec. Sem přijížděly
nákladní vozy z celé ČSR, ale především z Jáchymovska
a Příbramska. Vytěžená ruda byla tříděna ještě na šachtách podle
naměřených jednotek Geigerovy stupnice. Nejkvalitnější byl čistý smolinec zvaný
smolka. Byl někdy rozdrcený, avšak jako nejhodnotnější se vyskytoval
v čočkách velikosti a tvaru nataženého palce. Druhým stupněm byla již
ruda, tj. smolinec rozptýlený v hornině, který při těžbě nebylo možno oddělit.
Třetím druhem byla tzv. chudá ruda, tj. materiál s nižším obsahem smolince, kde
převládala hornina, avšak měřící přístroje ukazovaly ještě jeho únosnou
přítomnost.
Závod OTK byl rozdělen zpracovatelsky na tři bloky. Čelně směrem
k Ostrovu byly postaveny sklady. Mezi sklady a mohutným 35 m širokým
koridorem se táhla železniční vlečka, na kterou byly přistavovány kryté
železniční vozy. Mohutná zdvojená vrata v rohu závodu, střežená dvěma
strážnými věžemi, se při příjezdu nebo odjezdu vlaku otevírala. V té době
byl na závodě i v táboře proveden nástup. Vězni byli sčítáni a když stav
souhlasil, byla souprava odsunuta nebo opačně. Po celou dobu tohoto manévru
stáli vězni ve spočítaném útvaru. Po odjezdu vlaku a uzavření vrat byli
znovu přepočteni jak na závodě, tak v táboře, a teprve potom byly
útvary rozpuštěny. V dobách intenzivní těžby odjížděl vlak dvakrát denně.
Dva vlaky tedy představovaly čtyři nástupy. Kolik hodin strávili vězni
v nepředstavitelných podmínkách, např. ve sněhových vánicích, unavení
a nevyspalí, bez zimního oblečení?
Chudá ruda byla přepravována volně ložená na nákladních vozech
přikrytých plachtou a skládána buď na betonový dvůr, nebo do vozíků
o obsahu asi 3/4 m3. Vozíky byly lanem vytaženy na most vysoký asi
10 m, odkud byly vyklápěny do bunkrů o půdorysu 5x6 m. Bunkry byly na
nejspodnější části opatřeny závěrem, kterým se ruda vypouštěla na pásový
dopravník. Na ten navazoval kratší transportér mířící již rovnou do krytého
nákladního vagónu. Nakládání obstarávala nakládací četa čítající 6 vězňů a
pracující na tři směny. Ta bývala často doplňována tzv. lítačkou, která
pomáhala na místech, kde to bylo třeba, často i I6 hodin denně. Z každého
vozu byly odebírány a zpracovávány vzorky v přípravně laboratoře, které se
ve vězeňské terminologii říkalo „drobílka“. Zde byly vzorky v objemu asi
3-4 m3 promíchány paterým ručním přehazováním, drceny a potom
laboratorně zkoušeny. V drobílce se pracovalo rovněž na tři směny. Drobílka na
chudé rudě měla číslo 3.
Bohatá ruda i čistý smolinec byly ze šachet přiváženy
v bedýnkách o tvaru krychle s hranou přibližně 30 cm na Tatrách
111. Posádku vozu tvořili: řidič, závozník (rovněž s řidičským průkazem)
a ozbrojený strážník. Bedýnky s čistým smolincem byly při dopravě
zaplombovány. Bedýnky byly skládány na rampě skládací četou o síle šesti
mužů. Pracovalo se na dvě směny. Dva vězni nakládali bedýnky na pás, dva je na
druhém konci skládali a třetí dvojice odvážela na rudlech do skladu. Od množství
zde denně skládaného materiálu zkusíme odvodit celkovou těžbu v té době
i bohatství, kterým Gottwaldova vláda platila za to, aby mohla vládnout.
Po složení se bedýnek s bohatou rudou znovu chopily ruce vězňů, aby
je na vozících nechali projet měřícím kanálem. Kanál byla úzká chodba s
měřící kabinou uprostřed. Posádku kabiny tvořili: 1 žena, obvykle Ruska, a 1
vězeň, který rozjeté bedýnky zadržoval, stavěl před přístroj a opět
pouštěl dál. Vztah těchto žen býval velmi lidský. Byly to ženy často
politováníhodné. Jejich šéfové k nim byli hrubí, často hrubší, nežli
k vězňům. Po změření byly bedýnky přiváženy k boxům, kam je
vysypávala zase jiná vězeňská četa. Když se box v suterénní části naplnil,
byla ruda nakládána na pásový dopravník, který ji dopravil do již zmíněné Věže
smrti. Nakládání v boxech patřilo k nejtěžší práci vůbec. Denní
vykázané množství představovalo několik desítek tisíc tun v prostředí
silně radioaktivním a prašném. Zrychlené dýchání při namáhavé práci
zvyšovalo rychlost i množství vdechovaného radioaktivního záření. Silikóza
zde rychle postupovala. Pásový dopravník končil u kolečkového
dopravníku, který vynesl rudu do výše 20 m a vysypal do soustavy děliček,
zařízení, jímž ruda přepadávala za současného promíchávání.
Pracoviště ve Věži smrti bylo stejně prašné jako v boxech. Na
nejspodnější části zachytil rudu opět násypník, z něhož se plnily barely, ve
kterých po označení a uzavření byla ruda transportována do SSSR. Naplněný barel
vážil kolem 70 kg. Byly nakládány ručně ve třech vrstvách v uzavřených
vagónech.
Bedýnky s čistým smolincem byly dopravovány do drobílky číslo 2,
kde byl smolinec upravován a plněny jím barely zvláště označené. Na tomto
uzavřeném pracovišti bylo nejsilnější záření. Pracovalo zde 18 vězňů, ve třech
směnách vždy po šesti lidech. Prach z věže i drobílky 2 však sedal na
střechy baráků i nástupiště, pronikal skulinami dřevěných dílců. Byl
přítomen všude. Nebylo proti němu ochrany ani úniku. Všechna pracoviště na
tomto závodě vykazovala silné radioaktivní záření. Několik civilních
zaměstnanců požívalo největších výhod, které tehdy byly poskytnuty jáchymovským
horníkům. Stejně tak občané ruské národnosti, kteří v civilní složce tvořili
většinu.
Velitelem Elka byl dlouhou dobu bývalý řezník Pibil, zvaný Šlachťák.
Zastupoval jej Prkenný markýz. Mezi známé dozorce patřil pracovní (kádrový)
zástupce vězni zvaný Krokodýl. Byla zde i „pověstná kápa“ Janíček,
Rozehnal a Šafařík.
Ve prospěch republiky ?
Ve špičkových dnech zde bylo skládáno 14-17 vozů za směnu. Za celý den
dvojnásobek, tj. asi 30 vozů po 12 tunách nákladu. V té době stál
1 kg rudy 8000 amerických dolarů. Tedy denní těžba ve špičkových
dnech byla asi 360 tun, tzn. 360 tisíc kg x 8 tisíc amerických dolarů, denně
2 miliardy 880 milionů amer. dolarů. Počítejme raději s nižší těžbou,
tj. 300 tun denně, a vychází nám 2 miliardy 400 milionů amerických
dolarů denně, což činí za rok 720 miliard amerických dolarů. Uváděná částka
není úplná, nezahrnuje chudou rudu. Předpokládejme, že na každém voze byla
pouze 1 bedýnka smolince, tj. denně bylo přiváženo 30 bedýnek přibližně po
80 kg, což činí 240 kg celkem. Při ceně 50 amerických dolarů za 1 kg je to
dalších 120 milionů denně a 36 miliard amerických dolarů ročně.
Intenzivní těžba v této oblasti trvala nejméně 15 let. Máme-li si učinit
představu o množství vyvezeném za tuto dobu, musíme roční těžbu
představující 756 miliard amer. dolarů ještě násobit 15, to se rovná 11
bilionům 344 miliardám, amerických dolarů. V korunách pak tato částka
představuje další řád. Náklady na těžbu přitom nebyly vysoké. Laciná pracovní
síla - vězni a civilní štvanci režimu - spolu s primitivní
mechanizací silně ovlivňovala celkovou kalkulaci. V roce 1955 již toto
nestačilo a tak byla zřízena podobná úpravna na Příbramsku, o jejíž
kapacitě není nic známo. Během let se těžba z příbramské oblasti
zmnohonásobila. Počet šachet stále narůstal. Vznikly tábory Bytíz a Vojna.
Zdroj laciných pracovních sil, který představovalo na 4,5 tisíce vězňů.
K přesným číslům se dnes již asi nikdo nedopracuje.
Jedno je však jisté. Je to příklad drancování bohatství ujařmené země.
Vykořisťování, které nemělo v moderních dějinách obdoby. To vše se dělo
pouze na základě vládní dohody - schválené vládou Národní fronty na jednom
tajném zasedání vlády v období, které je dnes označováno za krátkou éru
skutečné demokracie.
* * *
Když o tomto barbarském okrádání, při kterém padaly životy politických vězňů (tehdy tam nebyli žádní Chartisté) kormidelníci „sametové revoluce“ nevěděli, nemají právo se nazývat Vůdci národa. Pokud ale o tom věděli a přesto komunisty omilostnili a kryjí je, patří na lavici obžalovaných za spolčování se zločinci. To už je však věcí právníků. Navíc je tu ještě podezření, že po „sametové revoluci“ toto tunelování národního bohatství pokračuje, byť humánněji. Jde o dlouholeté nerovnoprávné přidružení naší vlasti k EU, kdy náš vývoz do zemí EU je v řadě položek zatížen podstatně vyššími cly, než obdobný dovoz k nám. Jak velkou část tohoto manka získáváme zpět prostřednictvím halasně vychvalované pomoci z fondů EU? Vždyť přes výše uvedená fakta se léta říkalo, že jsme (Sovětskému svazu) vděční za pomoc, kterou DOSTÁVÁME.
Zdroje: podklady o Elku zpracoval Miroslav Broskva a
ON je poskytl Josef Koudelka
Anna
Fidlerová: Údolí živé vody; Karlovy Vary 1997.
zpět
na hlavní stranu přehled článků z Obrany národa