Obrana národa 2/2002, rubrika „Zločiny komunismu“

Peklo neskončilo

V Praze 1, ulici Politických vězňů, stojí proslulá Pečkárna. Na rohu budovy je pamětní deska připomínající, že v mučírnách této budovy týralo české vlastence německé Gestapo. Nic na ní nepřipomíná peklo, které ve zdejších mučírnách připravili Čechům čeští komunisté. PROČ? Že by podle nepsaného zákona mnoha současných evropských intelektuálů, že z komunismu se připomíná jen to dobré?

Komunismus byl hlavním fenoménem 20.století. Předcházel fašismu i nacismu, a přežil je. Zasáhl čtyři kontinenty. Provinil se proti duším lidí i kulturám národů. Má bezkonkurenčně největší zásluhu na tom, že o dvacátém století se asi nebude mluvit jako o století elektřiny, jak se předpokládalo, ale jako o století násilí. Omezme se teď jen na zločiny proti osobám. Jaká je (zatímní) bilance tohoto fenoménu 20.století? Jaké jsou minimální odhady počtů obětí komunistického boje za lepší zítřky lidstva?

-          Sovětský svaz – 20 milionů mrtvých;

-          Čína – 65 milionů mrtvých;

-          Vietnam – 1 milion mrtvých;

-          Severní Korea – 2 miliony mrtvých;

-          Kambodža – 2 miliony mrtvých;

-          Východní Evropa – 1 milion mrtvých;

-          Afrika – 1.7 milionu mrtvých;

-          Afghánistán – 1,5 milionu mrtvých;

Další desítky tisíc obětí mají na svědomí komunistické strany a skupiny, které se nedostaly k moci. Sečteno a podtrženo: hledání ráje bylo peklem a vyžádalo si minimálně sto milionů mrtvých! 1)

Komunistická ideologie se sice hlásí i k Platonovým idejím ideální obce (lidé nemají být korumpováni penězi, má vládnout moudro, spravedlnost a právo), přesto jsou dějiny komunistických režimů dějinami násilí v době míru.

Čínský komunistický pokus má primát v počtu postižených – 65 milionů mrtvých. Během „kulturní revoluce“ byly Rudými gardami zničeny nevyčíslitelné hodnoty. Přesto je jeho vůdčí osobnost Mao Ce-tung již čtvrtou desítku let idolem mnoha levicových intelektuálů. Experiment sovětského Ruska byl zase nejpromyšlenější. Logicky i politicky. Proto nejdéle vydržel.

S ohledem na počet obyvatel na jimi ovládaném území a délku vlády jsou světovým rekordmanem v genocidě komunisté kambodžští. Jejich vůdce, Pol Pot, byl původně buddhistickým mnichem. Od druhé světové války byl aktivním komunistou a u „partyzánů na kambodžském venkově“ – Rudých Khmerů. Nakonec se Pol Pot stal sekretářem Rudých Khmerů - od roku 1960 oficiální komunistické strany Kambodže. Dokázali zničit nenahraditelné památky (rozebrali kámen po kameni katedrálu v Phnompenhu, ponechali džungli chrámy v Angkoru, …), za pouhé tři a půl roku (!) se jim podařilo vyvraždit nejstrašnějším způsobem (hladomorem i mučením) asi čtvrtinu obyvatelstva země. Kdo nevěří a komu se zdají čísla převzatá z Černé knihy komunismu příliš velká, nechť nahlédne do všeobecně přijímané encyklopedie Diderot. Černá kniha komunismu uvádí 2 miliony mrtvých, Diderot 3,5 milionu !

Autoři Černé knihy komunismu tvrdí, že éra komunistických tragedií končí v Moskvě 1991. Obávám se, že se mýlí. PROČ ? To je téma na knihu, zde se omezím jen na dva související důvody, které považuji za hlavní.

Když byl vojensky poražen nacismus, vítězové začali posuzovat vinu těch, kteří se podíleli na jeho rozmachu. Každý člen NSDAP byl považován za spoluviníka nacistických zločinů. A jako zločiny byly posouzeny skutky, které – v době, kdy se dály - trestné podle tehdejšího práva nebyly. V mezinárodním právu z té doby zůstaly tři hlavní kategorie zločinů, původně definované článkem 6 statutu Norimberského tribunálu: zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.

Evropské komunistické režimy nebyly poraženy vojensky. Po „porážce komunismu“ nebyli komunisté pohnáni k zodpovědnosti za zločiny svých režimů. Autoři Černé knihy komunismu zdokumentovali zločiny komunistických režimů v každé z těch třech výše zmíněných kategorií, přesto k žádnému „Norimberskému procesu proti komunismu“ nedošlo. Měl někdo zájem na jeho uspořádání? Komunisté určitě ne. A mezinárodní kapitalistické společenství? To přeci buduje nový světový řád a je obviňováno, že má už léta denně na svědomí tolik obětí jako kdysi Hitler. Norimberský proces za zločiny komunismu by se snadno mohl změnit v proces proti velkým zločinům vůbec. Loňská konference v Durbanu to koneckonců potvrdila. To nemůže mezinárodní kapitalistické společenství potřebovat, tak se nelze divit jeho postoji „tolerance k jejich zločinům v minulosti za jejich bezvýhradnou podporu mezinárodního společenství dnes“.

Odsouzení zločinů komunismu si mohou vynutit jen oběti komunismu, kterými byla většina národa. Ne každý se dostal spárů komunistů v kobkách Pečkárny, každý byl ale ponížen třeba kádrovým stropem. Pokud mezi námi svobodně žijí nepotrestaní Bohumilové Vláčihové, neodsouzení za střelbu do nehybného vězně, je šance poučit se z chyb Sametu a ještě vyburcovat národ k nejen deklarativnímu odsouzení komunismu. Národ, který se nedokáže poučit ze svých chyb, je odsouzen prožít svoji minulost znovu. Dovolili jsme komunistům zůstat u moci, hrozí nám, že prožijeme minulost znovu?

Milana Kundera v „Nesnesitelné lehkosti bytí“ píše:„Těm, kteří mysleli, že komunistické režimy ve střední Evropě jsou výtvorem zločinců, uniká základní pravda: zločinné režimy nevytvořili zločinci, ale nadšenci přesvědčení, že objevili jedinou cestu vedoucí do ráje. Hájili ji udatně a popravili mnoho lidí. Později však vyšlo všeobecně najevo, že žádný ráj neexistuje a nadšenci byli tedy vrahové“.

Noví nadšenci již vstávají. V diskusi na internetových stranách o naší komunistické minulosti (http://svedectvi.host.sk) je i následující příspěvek nového nadšence (pro snazší čtení v ON byly doplněny háčky a čárky nad písmeny):

„Jsem členem KSČM, je mi 19 let a na celou minulost strany i socialismu jsem právem hrd, fanatikové vašeho typu nemají ve slušné společnosti co pohledávat.

Jste slepý.

Nevidíte co všechno vybudoval socialismus a na co by jsme se nikdy nezmohli a na co se už asi nezmůžeme!

Domy, silnice, nemocnice, továrny, polikliniky, školy!

Zlikvidoval nezaměstnanost, kterou Vy vítáte! Zlikvidoval fanatiky jako jste Vy! Očistil nás od fašismu, se kterým Vy sympatizujete!

Zbavil nás bídy a utrpení, které Vy prosazujete! Nechci být sprostý či jen trochu více neslušný, ale zvedá se mi žaludek, když vidím individua jako jste Vy a čtu jejich latrinové výplody vzešlé z pomatenosti jejich mozku! Nebojím se Vás! Vím že pravda stojí na mojí straně! Nechci tvrdit že přímo lžete, možná že Vaše mysl je pouze zmatena skutečným kapitalismem jak je u nás prosazován a jediné vysvětlení vidíte v nějaké tajemné komunistické sabotáži, která brání v uskutečnění kapitalistického „ráje" podle vašich zvrácených představ.

S pozdravem Pavel C., 19 let, student, člen KSČM, Klubu levicové inteligence, Klubu českého pohraničí a Mensy ČR, Olomouc“.

„Každý má povinnost vůči společnosti, v níž jediné může volně a plně rozvinout svou osobnost“, říká čl. 29 Všeobecné deklarace lidských práv. Nedokážeme-li prosadit odsouzení zločinů komunismu, dáváme naději na beztrestnost dalším nadšencům, páchajícím pokusy na lidech při novém hledání ráje. Peklo může pokračovat, i když se mu nemusí říkat komunistické.

 

ROF

zpět na hlavní stranu                                                 přehled článků z Obrany národa